Obrat není hrubý domácí produkt

V debatě o obranných výdajích kolují příjemná čísla o tom, kolik korun vygeneruje každá koruna, kterou stát utratí na obranu. V ekonomické hantýrce jim říkáme fiskální multiplikátory a právě ony jsou středobodem obhajoby prudkého nárůstu výdajů na zbrojení. Konzultanti velkých poradenských společností projektují násobné efekty nákupů zbrojní techniky, politici si tato čísla berou za svá a ospravedlňují jimi rozpočtovou neukázněnost – nejhlasitěji ti, kdo na svět hledí výhradně z pozice bojiště. S odkazem na tento údajný stimul pak rozvolňujeme fiskální pravidla. Kdo by přece odmítal utrácení s takovou návratností.

Zdroj: NATO

Při ekonomickém pohledu to ale s návratností tak závratné není. Před časem jedna známá poradenská společnost spočítala, že zakázka na dvacet velitelsko-štábních Pandurů za necelých 1,6 miliardy přinesla ekonomický přínos přes pět miliard, tedy multiplikátor 3,2. Číslo si od té doby žije vlastním životem a v debatě o zbrojních zakázkách slouží jako etalon, přestože z veřejných zdrojů nevyplývá, co se ekonomickým přínosem přesně myslí.

Kalkulace je přitom vadná už v samotném postupu. Zakázka se posuzuje izolovaně, jako výsek vytržený ze zbytku ekonomiky. Nejspíš se sečte, co přibylo u dodavatele a v jeho řetězci, a to se prohlásí za přínos. Jenže ekonomika není součet oddělených projektů, je to systém spojených nádob. Svářeč, který nastoupí do výroby obrněnců, odešel odjinud a v původní firmě po něm zbylo prázdné místo. Hala, materiál i úvěr, které si projekt vzal, byly předtím k dispozici někomu jinému. A ta miliarda šest se musela odněkud vzít: buď z daní, tedy z peněz, které by domácnosti a firmy utratily samy, nebo z dluhu, který pohltil úspory, jež mohly financovat jinou investici.

Přínos jednoho odvětví se tak zčásti skládá z toho, co jinde ubylo. Izolovaný propočet tuto druhou stranu nevidí, protože se na ni z principu nedívá. Nejde o chybu ve výpočtu, ale ve volbě otázky. Propočet odpovídá na dotaz „co se stalo u dodavatelů”, zatímco daňový poplatník se ptá „o kolik jsme na tom lépe, než kdybychom ty peníze utratili jinak nebo vůbec”. Bez srovnání s touto nenastalou alternativou se hospodářský přínos změřit nedá.

Rozdíl mezi obratem a hrubým domácím produktem je přitom prostý. Obrat sčítá faktury, HDP sčítá přidanou hodnotu. Tatáž ocel se objeví v tržbách hutě, potom znovu u výrobce převodovky a nakonec v ceně hotového stroje, pokaždé v plné výši. V HDP je ale jen jednou, v přidané hodnotě hutě. A pokud se doveze, není v českém HDP vůbec. Poměr postavený na fakturaci proto roste s délkou dodavatelského řetězce, nikoli s užitečností zakázky, a soudě podle jeho výše je pravděpodobné, že právě o takový poměr tu jde. Neměří, kolik zakázka ekonomice přinesla, ale kolika rukama peníze prošly. Jak mi ostatně napsal jeden z bývalých členů bankovní rady: „holinky a hodinky, oboje se natahuje”

O skutečných fiskálních multiplikátorech panuje v ekonomické literatuře poměrně široká shoda: efekt je tím větší, čím víc má ekonomika volných kapacit. V hluboké recesi, kdy stroje stojí a lidé jsou bez práce, se nevyužité zdroje skutečně aktivují a přínos může být výrazný. Při nízké nezaměstnanosti se zdroje hlavně přesouvají a přínos se dostavit nemusí. Česko je posledních deset let podstatně blíž druhé situaci než první.

Co je to vlastně fiskální multiplikátor

Zjednodušeně řečeno: multiplikátor nad jedna znamená, že koruna veřejných peněz (na obranu, zdravotnictví, školství, transfery a podobně) zvedla HDP o víc než korunu, protože zapojila zdroje, které ležely ladem. Jak je to možné? Ta koruna se rozdělila na mzdy a zisky, lidé ji dostali a část utratili – a to je nová poptávka, kterou nikdo z rozpočtu nefinancoval. Někdo si za ni koupil boty, ševcovi to zvedlo zisk a ten si za to také něco koupil. Aby to fungovalo, musí být v ekonomice volné kapacity, tedy nezaměstnaní lidé a stojící stroje. Proto je efekt nejsilnější v recesi – pokud ji ovšem stát včas pozná.

Čtěte také:

Multiplikátor pod jedna naopak znamená, že HDP vzrostlo o méně, než kolik stát vydal. Část peněz odteče do dovozu, protože stroj se koupil v zahraničí a stimuloval cizí ekonomiku. Část si lidé uspoří. Část si stát vezme zpátky na daních. A hlavně: pokud jsou volné kapacity vyčerpané, nová zakázka nikoho nezaměstná navíc, jen přetáhne svářeče z jiné firmy, kde po něm zbude díra. V obranném průmyslu přibylo, jinde ubylo, čistý přírůstek je malý a závisí na produktivitě. Multiplikátor pod jedna tedy neznamená, že se peníze ztratily nebo že šlo o nesmysl. Znamená, že jde o přesun – redistribuci –, nikoli o tvorbu. Získali jsme obrněnec, ale ekonomika jako celek nevyrostla o jeho cenu, protože zdroje na jeho výrobu chyběly jinde.

Důležité je také, že multiplikace nějaký čas trvá. Nedostaví se v okamžiku výdaje, ale rozprostře se do několika let, jak peníze postupně prostupují reálnou ekonomikou.

Co říkají skutečné odhady

Nejužitečnějším shrnutím pro domácí debatu je přehled, který v říjnu 2025 zveřejnili ekonomové ČNB. Konstatují, že u obranných výdajů bývá multiplikátor nižší než u investic do vzdělání či infrastruktury, protože podstatná část prostředků míří do zbrojních dovozů. Nejcitovanější akademické práce uvádějí hodnoty zhruba mezi 0,5 a 1,6. Takové rozpětí samo o sobě nic neřeší. Užitečnější, než hledat jedno správné číslo, je vědět, na čem závisí. A tady je literatura pozoruhodně jednotná. Potíž je v tom, že téměř ve všech hlavních ohledech hraje česká situace proti nám.

Nejsilnějším kanálem je dovozní náročnost. Postaví-li stát most, zůstane přidaná hodnota výstavby doma. Koupí-li stíhačku, zaplatí mzdy montérům v Texasu a domů se vrátí jen servis, výcvik a část komponent. Ekonomové ČNB proto upozorňují, že v takovém případě multiplikátory klesají až k nule, zvlášť pokud jsou výdaje kryty rozpočtovými škrty. ECB pracuje s historickými průměry, podle nichž má vládní spotřeba dovozní podíl kolem deseti procent a vládní investice zhruba třiceti procent. Dalo by se namítnout, že kupujeme schopnost, kterou doma nevyrobíme, a ekonomický přínos je vedlejší. Jenže ani tu schopnost nedostaneme ihned. Dodací lhůty se počítají na roky, výrobní kapacity jsou obsazené a fronta roste, protože stejné systémy objednává celá Evropa naráz. Platíme tedy dnes, domů se vrátí zlomek a bojeschopnost přibude až za půl dekády.

Druhou rozhodující proměnnou je způsob financování – a není to tak technický detail, jak se zdá. Kryje-li se výdaj vyššími daněmi, okamžitě vytěsňuje soukromou spotřebu a investice a výsledný dopad na HDP může být dokonce záporný. Dluhové financování bývá krátkodobě prorůstové, ovšem jen do chvíle, než si soukromý sektor spočítá, že se dluh jednou zaplatí vyššími daněmi. ECB tento mechanismus rozebírá podrobně: při očekávaném zdanění práce vychází multiplikátor podstatně nižší, protože domácnosti si dopad na budoucí příjem započítají okamžitě. Konkrétní hodnotu pro tento scénář ovšem nevyčísluje.

Třetím faktorem je čas, který u obrany hraje zvláštní roli. Zbrojní programy se oznamují roky předem a plní se postupně, takže mezi rozhodnutím a první dodanou technikou uplyne dlouhá doba. Ekonomika přitom nereaguje na výdaj, ale na očekávání. Jakmile vláda ohlásí, kolik hodlá utratit, firmy i domácnosti si spočítají, že to jednou zaplatí vyššími daněmi a dražšími úvěry, a začnou se podle toho chovat dávno předtím, než z rozpočtu odejde první koruna. ECB to doložila mimořádně čistě. Spočítala multiplikátory pro identický výdaj a měnila jedinou proměnnou – počet čtvrtletí mezi ohlášením a realizací. Čím delší odstup, tím nižší multiplikátor, a všimněte si, že vždy pod jedničkou. Stejné peníze, stejná zakázka, jiný termín, jiný ekonomický dopad. Ekonomové ČNB dodávají, že právě u takových předem ohlášených víceletých programů studie obvykle ukazují omezený dopad na HDP. Pro debatu o pěti procentech do roku 2035 z toho plyne nepříjemný závěr: čím delší závazek, tím snáz ho lze politicky slíbit a tím menší má ekonomický efekt. Kdo obhajuje dlouhý horizont hospodářským přínosem, argumentuje proti sobě.

Dynamické multiplikátory předem ohlášených rámců

Zdroj: ECB

Čtvrtý faktor jako jediný hraje pro nás, a i to jen napůl. Antonova a kolegové srovnávali, jak se multiplikátor liší podle struktury ekonomiky, a vyšlo jim zhruba 0,94 v zemi orientované na průmysl proti 0,76 v zemi postavené na službách. Česko je průmyslová země, takže tady výhodu skutečně máme. Titíž autoři ale zároveň ukazují, že multiplikátor klesá s rostoucími náklady na přesun kapitálu mezi civilním a vojenským sektorem, a to tuto výhodu do značné míry umazává. Že u nás stojí haly a v nich lidé, kteří umějí svařovat, ještě neznamená, že linka na převodovky do nákladních aut vyrobí obrněnec.

Zdaleka nejvíc ale rozhoduje, za co se peníze skutečně utratí. Obranný rozpočet není jedna položka, ale několik velmi odlišných věcí pod jedním názvem, a každá se v ekonomice chová jinak. Na jednom konci stojí vojenský výzkum a vývoj, kde multiplikátor přesahuje jedničku – ostatně i internet nebo GPS mají vojenský původ. Vojenský výzkum navíc doložitelně přitahuje soukromé investice do inovací, protože vyvinutá technologie zůstává v zemi a nachází civilní uplatnění. Na druhém konci jsou mzdy a personál, u nichž přehled ECB nachází efekty nižší a v delším horizontu dokonce záporné. Voják je pro ekonomiku spotřeba, nikoli investice, a jeho práce civilnímu sektoru chybí.

Kdyby Evropa nakupovala hlavně inovace, byl by argument o hospodářském přínosu obhajitelný. Poměr je ale opačný. Podle posledních dat tvoří výzkum a vývoj v Evropské unii jen asi 4,5 procenta vojenských rozpočtů, zatímco ve Spojených státech přibližně šestnáct. Zhruba čtvrtina až třetina evropských obranných výdajů jde na personál. Argument o inovačních přelivech tak platí pro necelou dvacetinu rozpočtu a používá se k obhajobě celku.

Zdroj: NATO

Nad tím vším visí předpoklad, o kterém se v české debatě téměř nemluví. Každá multiplikátorová úvaha mlčky počítá s tím, že v ekonomice leží nevyužité kapacity a nezaměstnaní lidé, které nová zakázka teprve aktivuje. Česko má ale dlouhodobě jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropské unii a mimořádně napjatý trh práce. Obranná expanze proto žádného svářeče, obráběče ani konstruktéra nevytvoří. Přetáhne je ze strojírenství a automobilového průmyslu a co v jednom oboru přibude, v druhém bude chybět. Navíc to, co vyrobí, nezvýší spotřebu domácností ani produktivní kapitál ekonomiky. Munice leží ve skladu a odepisuje se.

To není argument proti zbrojení, ale proti jednomu konkrétnímu způsobu, jak se zbrojení obhajuje. Obranné výdaje svůj důvod mají, jenže ten důvod je bezpečnostní, nikoli hospodářský. Zaměňovat obojí je pohodlné, protože se tím rozhodnutí zbaví nepříjemné otázky, co vlastně obětujeme – a právě ta otázka je jediná podstatná. Zbývá tedy spíš prosba než závěr. Přestaňme obranné rozpočty prodávat jako investici s návratností. Nejenže to není pravda, ale hlavně to není potřeba. Bezpečnost žádnou ekonomickou berličku nepotřebuje. A až se za pár let ukáže, že slibovaný hospodářský efekt nepřišel, dopadne to na důvěru v celý výdaj, včetně té části, která smysl dávala.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Obavy máme z války i zdražování

Největší obavy Čechů jsou stále velmi konkrétní a bezprostřední. Polovina populace se v příštích pěti letech obává vysokých cen a zdražování, téměř stejný podíl války v Evropě a třetina ekonomické krize. Pod společným žebříčkem obav se však skrývají výrazné generační rozdíly. Zatímco strach z války s věkem převážně roste, nejmladší generace mnohem citlivěji vnímá novější hrozby. Mezi lidmi ve věku 18 až 24 let se shodně 39 % obává zneužití umělé inteligence a klimatických či přírodních katastrof. Senioři naopak výrazně častěji zmiňují energetickou krizi. České obavy tak mají společné ekonomické jádro, ale jejich další vrstvy už odrážejí rozdílnou životní zkušenost jednotlivých generací a rozdílný pohled na svět.

Na zdražování se cítíme více připraveni, státu v této oblasti věříme méně

Při pohledu na vztah mezi obavami a připraveností vystupuje do popředí výrazný rozpor. Češi se sice nejvíce obávají vysokých cen, zároveň ale mají pocit, že právě na zdražování jsou osobně relativně dobře připraveni. Mnohem bezbranněji se cítí vůči válce v Evropě, která patří k nejsilnějším obavám, ale současně k situacím s nejnižší vnímanou osobní připraveností.

Ještě kritičtější je hodnocení státu. Ten je podle veřejnosti nejlépe připraven na pandemii, tedy na krizi, které se dnes Češi bojí vůbec nejméně, zatímco na ekonomickou krizi, vysoké ceny nebo válku jej za připravený nepovažují. Výsledky mohou naznačovat pocit, že jednotlivci se naučili improvizovat a vytvářet si vlastní obranné mechanismy rychleji než veřejné instituce. Stát je očima veřejnosti připraven především na minulou krizi, ne nutně na ty, které mohou přijít v následujících měsících a letech s vyšší pravděpodobností.

Pozn.: graf zobrazuje osobní připravenost populace.

Při krizích Češi spoléhají hlavně na stát a podceňují roli firem

Navzdory pochybnostem o jeho připravenosti připisuje 79 % Čechů při zvládání velkých krizí hlavní roli státu a veřejným institucím. S velkým odstupem následují kraje, města a obce, které uvádí třetina populace, a osobní odpovědnost každého občana. Výsledek připomíná očekávání posílené zkušeností s covidem. V okamžiku velkého ohrožení se pozornost veřejnosti automaticky obrací k institucím, od nichž se čeká koordinace a ochrana.

Čtěte také:

Pozoruhodně slabou roli však Češi přisuzují firmám a byznysu, které zvolila pouhá 3 % respondentů. To může být promarněný pohled na část krizové infrastruktury. Právě firmy přitom dokážou v mimořádných situacích rychle zavádět nové technologie, měnit způsob výroby, zajišťovat logistiku nebo pružně reagovat na výpadky služeb. Veřejnost tedy od státu očekává téměř vše, zatímco schopnost soukromého sektoru přispět k odolnosti země výrazně podceňuje.

Krize nás naučily přežít, ale nikoliv držet při sobě

Zkušenost posledních let v české společnosti nezanechala pocit větší soudržnosti. Dvě třetiny Čechů se domnívají, že nedávné krize společnost spíše rozdělily a 64 % nesouhlasí s tím, že by ji naopak posílily. Pocit rozdělení přitom prochází napříč generacemi a mezi vysokoškolsky vzdělanými jej sdílí dokonce 74 % lidí. Určitý optimismus je patrný hlavně u nejmladších. Polovina lidí ve věku 18 až 24 let věří, že nás předchozí zkušenosti naučily krize lépe zvládat, a podobný podíl si myslí, že bychom další velkou krizi zvládli lépe než před pěti lety. U starších generací je tato víra výrazně slabší.

České společnosti tedy zkušenosti možná přinesly větší individuální přizpůsobivost, nikoliv však silnější přesvědčení, že nastávající problémy dokážeme překonávat společně.

Informace k výzkumu: Výzkum b

yl realizován na reprezentativním vzorku české populace starší 18 let, zúčastnilo se ho celkem 1 084 respondentů. Sběr dat proběhl 8.–12. září 2026 prostřednictvím online panelu Populace.cz společnosti Ipsos.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

V ní jako bychom totiž tento postup obrátili. Máme poměrně konkrétní představu o nástroji – větší důraz na znalost českého jazyka a místopisu –, ale mnohem méně přesvědčivou odpověď na otázku, jaký přesně problém má regulace řešit, jak je rozsáhlý a zda k jeho odstranění vůbec povede. A to prosím není detail, to je samotný základ dobré veřejné politiky!

Digitální taxi

Taxislužba roku 2026 není taxislužbou devadesátých let. V Praze bylo k 1. dubnu 2026 evidováno 15 419 vozidel taxislužby a více než 91 procent z nich jezdilo bez taxametru. Trh je tedy dnes drtivě digitální. To je dobrá zpráva: zákazník před jízdou zná cenu, vidí jméno řidiče i vozidlo, sleduje trasu, po jízdě službu hodnotí a celá transakce po sobě zanechává úplnou digitální stopu pro případnou kontrolu. Navigace zásadně oslabila informační výhodu založenou na znalosti města a překladové nástroje postupně oslabují i jazykovou bariéru. Za tento posun jsem ostatně psal první podpůrné studie a komentáře už před deseti lety – a od taxikářů si za to vytrpěl své.

To samozřejmě neznamená, že na trhu nejsou problémy. Jsou. Dostupná data ale zatím neukazují, že by tím hlavním byla neznalost místopisu nebo češtiny.

Pražská data za rok 2025 uvádějí 1 259 kontrol taxislužby objednané přes aplikaci, při nichž bylo zjištěno 244 porušení, tedy přibližně 19 procent. U klasického taxi s taxametrem to bylo 22 procent. Tato čísla přitom nelze číst jako podíl problémových jízd: kontroly nejsou náhodným reprezentativním vzorkem, ale pochopitelně míří tam, kde kontroloři problém spíše očekávají. Tady narážíme na první slabinu celé debaty. Chybí nám správný jmenovatel.

Nevíme, kolik závažných incidentů připadá na sto tisíc či milion jízd. Nevíme, kolik stížností skutečně způsobila nedostatečná znalost češtiny, kolik problémů vzniklo kvůli neznalosti místopisu a hlavně kolika z nich by plánovaná zkouška zabránila. Stejně tak nemáme vyčísleno, kolik řidičů by kvůli nové vstupní podmínce z trhu odešlo a jak by se to projevilo na cenách a čekací době.

Nedostatek dat přitom není důkazem, že problém neexistuje. Je argumentem pro to, abychom ho nejdříve změřili.

Regulace míří jinam, než ukazují data

Ještě zajímavější je podívat se, jaké problémy kontroloři skutečně nacházejí. Mezi závažná zjištění patří:

• jízda bez potřebného oprávnění,

• nesprávně evidované vozidlo,

• vozidlo jiného dopravce,

• chybějící záznam o přepravě,

• problémy s taxametrem,

• neposkytnutí součinnosti při kontrole.

To jsou velmi konkrétní problémy a je naprosto legitimní je tvrdě řešit. Právě tady ale vzniká nesoulad mezi diagnózou a léčbou. Místopisná zkouška neodhalí člověka, který jezdí na cizí účet. Jazykový test neověří platnost licence. A ani jedno opatření nezabrání tomu, aby někdo jezdil s neevidovaným vozidlem.

Čtěte také:

Máme-li problém s falešnou identitou řidiče, odpovědí je důslednější ověřování identity. Máme-li problém s neplatným oprávněním nebo vozidlem, řešením je propojit platformy s veřejnými registry tak, aby se před zahájením jízdy automaticky ověřil celý řetězec řidič – oprávnění – vozidlo – dopravce. Technologický trh si zaslouží technologickou regulaci.

Regulace není zadarmo

Druhým problémem je, že regulatorní návrhy se příliš často posuzují jen podle očekávaného přínosu, a ne podle toho, jak na ně trh zareaguje. Každá nová vstupní podmínka mění chování lidí. Někteří potenciální řidiči na trh nevstoupí, část současných z něj odejde. To je elementární ekonomie.

Méně řidičů znamená menší nabídku, menší nabídka delší čekání a ve špičkách i vyšší ceny. Tyto efekty přitom nebudou rovnoměrné. Nejméně je pocítí zákazník v centru Prahy uprostřed pracovního dne, nejvíce v noci, za špatného počasí, při velkých kulturních či sportovních akcích a na periferii.

A tady vzniká další paradox. Deklarovaným cílem regulace je lepší služba pro zákazníka. Jenže kvalita taxislužby není jednorozměrná. Skládá se z bezpečnosti, ceny, čekací doby a samotné dostupnosti. Auto, které je teoreticky o něco „kvalitnější”, ale přijede za dvacet minut místo pěti a stojí výrazně víc, pro zákazníka zlepšením být nemusí. Regulace proto nemůže sledovat jednu dimenzi a ostatní ignorovat.

Místopis jako regulace minulosti

Nejzřetelněji je to vidět na požadavku znalosti místopisu. U klasického taxi, do kterého zákazník nastoupí na ulici a teprve pak řekne, kam jede, je určitá znalost města pochopitelná. U předem objednané digitální jízdy ale platforma zná polohu zákazníka i cíl ještě před nástupem a moderní navigace počítá s aktuálním provozem, nehodami i uzavírkami.

Není náhoda, že právě tento rozdíl zohledňuje i britský přístup. U klasického taxi, které si zákazník zastaví na ulici (street-hail), považuje místopisnou znalost za relevantní, zatímco u předem objednané služby (private hire) místopisné či navigační zkoušky nedoporučuje. Pro technologicky odlišné služby jednoduše nedávají stejná pravidla smysl.

Podobně bychom měli uvažovat o jazyce. Schopnost domluvit se může být v některých situacích důležitá a při mimořádné události může mít i bezpečnostní rozměr. Mezi dvěma krajnostmi – žádným požadavkem a zákazem jezdit bez plošné zkoušky – ale existuje řada nástrojů: automatický překlad, ověřená informace o jazycích, kterými řidič mluví, možnost objednat si česky hovořícího řidiče, případně minimální funkční komunikační standard, pokud pro něj budou existovat data.

Moderní platformy navíc dokážou část kvality přenést přímo do volby zákazníka. Ten si může vybírat podle hodnocení a zkušeností řidiče, velikosti vozu, dětské sedačky, bezbariérovosti nebo jazyka. Ekonomicky je mnohem efektivnější nechat zákazníka vybrat si parametr, na kterém mu záleží, než stejnou preferenci administrativně vnutit všem zákazníkům i všem řidičům.

Začněme cílem, ne regulací

Celá debata by proto měla začít jednoduchou otázkou: Čeho vlastně chceme dosáhnout?

Chceme zvýšit bezpečnost? Pak potřebujeme znát hlavní příčiny bezpečnostních incidentů a zaměřit se na ně.

Chceme zlepšit zákaznický komfort? Pak musíme vedle komunikace hodnotit i cenu a dostupnost.

Chceme snížit počet aut v centru? Pak se bavme otevřeně o kongescích, parkování a využití veřejného prostoru.

Každý z těchto cílů může být legitimní. Každý ale vyžaduje jiný nástroj.

Čtěte také:

A hlavně bychom si před zavedením nové regulace měli stanovit měřitelné kritérium úspěchu. Podle čeho za dva roky poznáme, že opatření funguje? Klesne počet bezpečnostních incidentů, stížností nebo porušení předpisů? A o kolik? Bez takového ukazatele nelze zpětně odlišit úspěšnou regulaci od regulace, která jen vytvořila nové administrativní náklady.

Nejsem proti regulaci taxislužby. Naopak. Trh musí mít jasná a vymahatelná pravidla a stát má tvrdě postupovat proti řidičům bez oprávnění, falešným identitám, neevidovaným vozidlům i obcházení povinností. Jen bychom měli regulovat problémy roku 2026 nástroji roku 2026.

Nejdříve tedy ukažme problém v datech. Potom prokažme, že navrhované opatření ho skutečně řeší. A nakonec spočítejme jeho vedlejší náklady.

Pokud tento postup přeskočíme, snadno skončíme u regulace, která postaví novou bariéru vstupu, omezí konkurenci, taxislužbu zdraží a zhorší její dostupnost – a problémy, kvůli nimž vznikla, přitom neodstraní. Právě v tom vidím největší riziko současné debaty: regulace se mine nejen s problémem, ale nakonec i s vlastním cílem.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Rok 2026 může být důležitým zlomem u ruských pozemních sil. Podle některých současných odhadů se postupně vyčerpává kvalitnější část sovětských zásob tanků a obrněné techniky, kterou lze relativně rychle a ekonomicky vracet do služby. Neznamená to, že ruské sklady budou prázdné, ale že Moskva bude stále více závislá na nové výrobě a náročnějších opravách.

Dělostřelectvo současně ukazuje, že průmyslovou kapacitu nelze měřit pouze počtem vyrobených granátů. Kritickou součástí jsou hlavně, jejichž životnost při intenzivní palbě rychle klesá. Podle podkladů, se kterými pracuji, se nová ruská výroba může pohybovat kolem 50 hlavní ročně, zatímco potřeba intenzivní války je minimálně ve stovkách a potenciálně v nízkých tisících kusů. Rusko proto modernizuje mimo jiné Závod č. 9 v Jekatěrinburgu, který vyrábí dělostřelecké a tankové kanóny a zůstává závislý na zahraničních přesných obráběcích technologiích.

Ruské letectvo je proti pozemním silám v podstatně lepším stavu a Moskva současně rozšiřuje výrobní základnu. Největší omezení však nemusí představovat počet Su-30, Su-34 či Su-35, ale AWACS, tankovací letouny a další „high-value enablers”. Rusko má omezenou flotilu A-50/A-50U a nástupnický A-100 stále nevstoupil do sériové výroby. Pro dlouhodobé pokrytí prostoru od Pobaltí přes Polsko k Černému moři by podle mého orientačního odhadu potřebovalo řádově 10 až 15 moderních AEW&C letounů.

Naopak u raket a dronů prokázalo Rusko schopnost rychle přecházet k masové výrobě. Závod v Jelabuze podle CSIS dosáhl produkce přes 5 500 bezpilotních prostředků měsíčně a Moskva současně rozšiřuje výrobu proudových Geranů. Pro NATO proto nemusí být bezprostředně největším problémem dalších deset ruských tankových divizí, ale schopnost Ruska vytvářet rozsáhlé kombinované salvy dronů, balistických raket a střel s plochou dráhou letu.

V nejbližší době proto může být pro Moskvu lákavější testovat soudržnost NATO operacemi těsně pod prahem otevřené války než vstoupit do rozsáhlého konvenčního konfliktu s celou Aliancí. Velká válka s NATO by vyžadovala nejen další stovky tisíc vojáků, ale několik let obnovy pozemních sil, zásob, letectva a klíčových podpůrných schopností.

Ruský průmysl válku přežil – a změnil se

Jedním z nejdůležitějších poznatků války na Ukrajině je skutečnost, že předpoklady o rychlém vyčerpání ruského obranného průmyslu se nenaplnily.

Nová studie Center for Strategic and International Studies podrobně analyzuje Uralvagonzavod, Almaz-Antey, KRET, Kalašnikov a výrobce dronů Uškujnik. Jde o podniky pokrývající široké spektrum ruské vojenské produkce od tanků přes PVO a elektronický boj až po přesné zbraně a drony.

Závěr je poměrně jednoznačný. Sankce Rusku výrobu prodražily, komplikují přístup k některým zahraničním součástkám a obranný průmysl naráží na nedostatek pracovní síly. Výrobu však nezastavily. Rusko rozšířilo kapacity i specializovanou pracovní sílu a podle CSIS pravděpodobně dokáže udržovat vysoké tempo produkce ve vybraných kategoriích zbraní a postupně obnovovat strategické rezervy.

Čtěte také:

Právě slovo „vybraných” je ale důležité. Armáda není součet tanků. Rusko musí současně vyrábět nebo opravovat tanky, BVP, obrněné transportéry, dělostřelectvo, hlavně, PVO, elektronický boj, rakety, letadla, motory, logistická vozidla a stále větší množství dronů.

Rychlost obnovy ruské armády proto nakonec nemusí určovat zbraň, kterou dokáže vyrábět nejrychleji, ale nejslabší článek celého řetězce.

Sovětské sklady přestávají být řešením

Největší problém představují pozemní síly. Rusko vstupovalo do války s přibližně třemi tisíci tanky v aktivní službě a tisíci dalších strojů uloženými ve skladech. Často uváděný potenciál kolem 11 tisíc tanků byl ale do značné míry papírový. Zahrnoval techniku velmi rozdílného stáří a technického stavu, přičemž část byla použitelná především jako zdroj náhradních dílů.

Právě sovětské zásoby umožnily Rusku v prvních letech války nahrazovat ztráty podstatně rychleji, než by dovolovala samotná nová výroba. Staré T-62, T-72 a T-80 bylo možné vytáhnout ze skladů, opravit a modernizovat. Tento model se ale blíží svým limitům.

Některé současné analýzy předpokládají, že právě během roku 2026 bude stále obtížnější získávat ze skladů další tanky a BVP v dostatečně dobrém stavu pro ekonomicky smysluplnou renovaci. To neznamená, že Rusku v roce 2026 „dojdou tanky”. Znamená to, že se bude zhoršovat kvalita zbývající techniky a porostou náklady i čas potřebný k jejímu návratu do služby. Jedna z analýz odhaduje pokles operační tankové zásoby z přibližně 3 300 strojů na začátku invaze na zhruba 2 250 koncem roku 2026, pokud bude pokračovat současné tempo války.

Tím roste význam skutečné nové výroby. Uralvagonzavod může podle mého odhadu při maximálním využití kapacit vyrábět řádově 300 až 400 nových tanků ročně. Vedle toho pokračují generální opravy a modernizace starších T-72, T-80 a T-90.

Podobný proces probíhá u bojových vozidel pěchoty. Kurganmašzavod, patřící do struktury Rostecu, produkci BMP-3 výrazně zvýšil. Rostec letos uvádí, že dodávky obrněné techniky jsou již přibližně trojnásobné proti předválečné úrovni a dále rostou. Z dostupného tempa lze pracovat s odhadem kolem 540 BMP-3 ročně, byť Rostec přesný roční údaj veřejně nepotvrzuje.

Pět set BVP ročně zní jako vysoké číslo. Jenže jedna ruská motostřelecká divize může potřebovat 300 až 350 BVP a obrněných transportérů. A zde se dostáváme k podstatě problému.

Vyrobit tank je jednodušší než vytvořit tankový prapor

Ruská tanková divize může tabulkově potřebovat přibližně 320 až 330 tanků, 150 až 200 BVP či obrněných transportérů a 110 až 130 dělostřeleckých systémů. U motostřelecké divize lze pracovat přibližně s 220 tanky, 300 až 350 BVP či OT a 130 až 150 dělostřeleckými systémy.

Ani to ale není celá divize. Potřebuje PVO, průzkum, drony, elektronický boj, ženisty, spojení, logistiku, opravárenské jednotky a zdravotnické zabezpečení. Nad ní musí existovat armádní dělostřelectvo, raketové jednotky, PVO, logistické struktury a velení.

Vytvoření pouhých deseti nových těžkých či mechanizovaných divizí by proto znamenalo potřebu řádově 2 200 až 3 300 tanků, několika tisíc BVP a obrněných transportérů a více než tisíce dělostřeleckých systémů.

To je několikaletý průmyslový projekt i v situaci, kdy Rusko nemusí současně nahrazovat ztráty na Ukrajině. Vyrobit tank je jednodušší než vytvořit tankový prapor. Vytvořit prapor je jednodušší než vytvořit divizi schopnou koordinovaného boje proti NATO.

Dělostřelectvo znovu rozhoduje – a nejde jen o granáty

Po čtyřech letech války je zároveň patrné, že ani éra dronů nezrušila význam dělostřelectva. Změnila ale způsob, jakým bychom měli jeho výrobní kapacitu posuzovat.

Debata se většinou soustředí na počet granátů. Stejně důležitá je přitom schopnost dlouhodobě udržovat samotná děla.

Každý výstřel opotřebovává hlaveň. U nejrozšířenějších ruských 152mm systémů se její praktická životnost podle konstrukce, munice a používaných prachových náplní pohybuje řádově v tisících výstřelů. Při intenzivní střelbě se zkracuje. S rostoucím opotřebením klesá přesnost, zvětšuje se rozptyl a nakonec musí být hlaveň vyměněna.

Pokud bychom pouze modelově počítali s deseti tisíci výstřely denně a efektivní životností hlavně kolem 2 500 ran, jde o ekvivalent opotřebení čtyř hlavní denně, tedy přibližně 1 460 za rok.

Čtěte také:

Neznamená to, že Rusko musí každý rok vyrobit přesně 1 460 úplně nových hlavní. Část lze získávat kanibalizací skladované techniky, část repasovat a jednotlivé systémy mají různou životnost. Výpočet ale ukazuje řád průmyslové potřeby.

Podle údajů, se kterými pracuji, se přitom nová ruská výroba hlavní pohybuje jen kolem 50 kusů ročně. Toto číslo není možné z kvalitních veřejných zdrojů spolehlivě potvrdit, a proto jej považuji spíše za orientační údaj. Podstatnější je rozdíl mezi výrobní kapacitou a potenciální válečnou poptávkou, která se při intenzivní palbě může pohybovat ve stovkách až nízkých tisících kusů.

Právě proto je zajímavý Závod č. 9 v Jekatěrinburgu, který patří mezi hlavní ruské výrobce dělostřeleckých systémů a tankových kanónů. Vyrábí mimo jiné systémy pro Msta a Koalicija-SV a kanóny pro T-62, T-72 a T-90. Jeho modernizace ukazuje další slabinu ruské válečné ekonomiky.

Výroba hlavní vyžaduje mimořádně přesné obrábění, kvalitní metalurgii a specializované stroje. Analýza ruských nákupních dokumentů ukázala, že pro modernizované provozy závodu je určeno nejméně 22 velkých průmyslových obráběcích strojů, včetně zařízení z Tchaj-wanu, Německa, Itálie a Británie. Mezi výrobci figurují například tchajwanské Kafo a Glory a německé DMG Mori, Liebherr či Hermle.

Je to dobrý příklad toho, jak sankce skutečně fungují. Nezastavily ruskou výrobu. Zvýšily ale cenu a komplikovanost získávání některých technologií, bez kterých se nejmodernější zbrojní výroba neobejde.

Průmyslová válka se proto nevyhrává jen tím, kdo dokáže vyrobit nejvíce granátů. Rozhoduje také schopnost roky vyrábět a opravovat zbraně, které je vystřelují.

800 tisíc lidí není nová armáda

Stejný problém existuje u lidí. Podle hodnocení ukrajinské vojenské rozvědky ruští generálové požadují možnost získat dalších přibližně 800 tisíc vojáků. Toto číslo není veřejně potvrzeným ruským mobilizačním plánem a je nutné jej chápat jako ukrajinské zpravodajské hodnocení.

Ještě důležitější je otázka, kolik lidí dokáže ruská armáda skutečně absorbovat. Rusko nemůže jednoduše mobilizovat 800 tisíc mužů a během několika měsíců z nich vytvořit desítky divizí. Musí je ubytovat, vystrojit, vyzbrojit, vycvičit a především získat velitele a specialisty.

Ani půl milionu nových vojáků navíc neznamená půl milionu bojovníků v první linii. Moderní armáda potřebuje dělostřelce, logistiku, PVO, raketová vojska, ženisty, spojení, elektronický boj, zdravotnictví a rozsáhlé týlové struktury.

Rozsáhlá mobilizace je navíc politickým rozhodnutím Vladimira Putina. Generální štáb může požadovat další vojáky, ale Kreml musí zároveň počítat s dopadem odebrání stovek tisíc mužů na pracovní trh a ekonomiku. A právě zde vzniká jeden z největších ruských paradoxů. Rusko potřebuje stejné lidi na frontě i v továrnách.

Ambice pod křídly: Kreml přestavuje letecký průmysl

U letectva je situace jiná. Ruské vzdušné síly neutrpěly proporcionálně takové ztráty jako pozemní armáda a Moskva si uchovala významnou část flotily Su-30, Su-34 a Su-35.

Kreml současně investuje do rozšiřování výrobního zázemí hlavních leteckých závodů. V Kazani se rozvíjejí kapacity spojené s programy Tupolevu, zejména Tu-160M a Tu-214. U samotného Tu-214 plánuje ruská United Aircraft Corporation zvýšit produkci až na dvacet strojů ročně.

Čtěte také:

Podobný proces probíhá u Suchoje v Komsomolsku na Amuru, kde vznikají Su-35 a především Su-57. Strategický význam těchto investic nespočívá pouze v několika dalších letadlech. Rusko se snaží obnovit schopnost sériově vyrábět technologicky velmi složité letecké systémy a současně zvýšit odolnost výrobního řetězce proti sankcím.

Tady se ale ukazuje rozdíl mezi výrobou dronu a moderního bojového letounu. Rusko dokáže Su-57 vyrábět. Zatím ho ale nedokáže vyrábět ve skutečně masovém měřítku.

AWACS mohou být větším problémem než počet stíhaček

Ještě důležitější jsou letouny včasné výstrahy a řízení. A-50 a modernizované A-50U vytvářejí vzdušný situační obraz, podporují stíhací letectvo a umožňují efektivnější koordinaci protivzdušné obrany. Rusko jich mělo málo už před válkou a následné ztráty situaci dále zhoršily.

Přesný počet skutečně operačních A-50U není veřejně znám. Jeden z otevřených odhadů z června 2026 uvádí, že pro periodické operační nasazení mohou být k dispozici pouze čtyři A-50U. Tento údaj je nutné chápat jako odhad, nikoli potvrzený stav ruského letectva.

Ještě podstatnější je situace nástupnického A-100 Premier. Program pokračuje ve zkouškách, ale sériová výroba dosud veřejně doložena není. Rusko zároveň pracuje na alternativě založené na Tu-214, která má být levnější a provozně méně náročná a využívat část technologií A-100. Pro konflikt s NATO je to zásadní.

Moderní letecká válka není soutěží v prostém počtu stíhaček. Vyžaduje AWACS, tankovací letouny, elektronický průzkum, datová spojení, velitelské systémy a dostatek vycvičených posádek.

Pokud by Rusko chtělo nepřetržitě udržovat tři hlavní vzdušné směry – Pobaltí, Polsko a Černé moře – potřebovalo by tři stroje současně ve vzduchu. Po započtení přeletů, přípravy, údržby a rezervy vychází podle mého orientačního operačního odhadu potřeba přibližně 10 až 15 moderních AEW&C letounů.

Nejde o známý ruský tabulkový požadavek. Jde o odhad potřebný pro udržování několika nepřetržitých orbit. Právě AWACS, tankery a další high-value enablers mohou být při střetu s NATO větším ruským úzkým hrdlem než samotný počet Su-30, Su-34 a Su-35.

V dronech a raketách je situace opačná

Tam, kde lze výrobu industrializovat a využít komerčně dostupnější technologie, je ruský obraz podstatně nebezpečnější.

Nejlepším příkladem jsou drony. CSIS letos analyzoval rozsáhlou expanzi výrobního komplexu v Jelabuze. Z původních několika budov vznikl komplex až 116 objektů na ploše přes 2,8 milionu metrů čtverečních. Podle veřejných odhadů se tam dnes vyrábí více než 5 500 bezpilotních prostředků měsíčně. Čínské komponenty, obráběcí stroje a logistické řetězce přitom sehrály při industrializaci programu významnou roli.

Současně přichází další změna: proudové Gerany. Ukrajinská vojenská rozvědka v červnu zveřejnila konstrukci nového Geranu-4 a uvedla, že přípravy na jeho masovou výrobu byly dokončeny do ledna 2026 a bojové nasazení začalo v květnu. V srpnu už ukrajinské letectvo uvádělo, že proudové varianty mohou v některých ruských útočných balících tvořit až dvě třetiny použitých jednosměrných útočných dronů.

To je pro NATO mimořádně důležitá změna. Případný konflikt nemusí začínat stovkami tanků překračujících hranici. Může začít kombinovanou salvou stovek dronů, proudových UAV, balistických raket, střel s plochou dráhou letu, prostředků elektronického boje a klamných cílů.

Moderní válka se tím mění v soutěž mezi výrobní kapacitou útočníka a schopností obránce regenerovat PVO a protiraketovou obranu. Právě tuto „salvo competition” označuje CSIS za jeden z klíčových průmyslových problémů moderní války.

NATO se proto nemůže připravovat pouze na ruské tankové divize. Musí se připravovat na průmyslovou válku ve vzduchu.

Rusko si musí vybrat, co bude vyrábět

To ale neznamená, že Moskva může vyrábět všechno současně. Tank, BMP-3, dělostřelecká hlaveň, Su-57, Tu-160M, A-100, Iskander, systém S-400 a proudový Geran nejsou izolované programy. V určitém okamžiku soutěží o stejné inženýry, pracovníky, elektroniku, obráběcí kapacity a rozpočtové prostředky.

Čtěte také:

Dosavadní válka ukazuje, že Rusko je úspěšné především tam, kde může využít relativně levnou sériovou výrobu – u munice, dronů, raket, elektronického boje a modernizace starší techniky.

Podstatně obtížnější je rychle škálovat nejsložitější systémy, jako jsou moderní bojová letadla, AWACS nebo některé komponenty těžké techniky.

NATO má peníze. Rusko má válečnou ekonomiku

Celou obnovu ale musí někdo zaplatit. SIPRI odhaduje celkové ruské vojenské výdaje v rozpočtu na rok 2026 na 14,9 bilionu rublů, tedy 6,3 procenta HDP.

Dnes už tento údaj můžeme přepočítat přesněji. Oficiální kurz ruské centrální banky k 18. září 2026 je 84,5093 rublu za dolar. 14,9 bilionu rublů tak odpovídá přibližně 176 miliardám dolarů. Proti tomu stojí ekonomická základna NATO.

Podle nejnovějších aliančních odhadů mají evropští členové NATO a Kanada v roce 2026 vydat na základní obranné potřeby přibližně 634 miliard dolarů. Spojené státy mají podle stejné metodiky vydat přibližně 850 miliard dolarů.

Nominální poměr je tedy přibližně 176 miliard dolarů Rusko proti 634 miliardám evropského NATO a Kanady a 850 miliardám samotných Spojených států.

Evropské NATO a Kanada tedy vydávají nominálně asi 3,6krát více než Rusko a samotné Spojené státy téměř pětkrát více. To je obrovský rozdíl. Nelze jej ale interpretovat mechanicky.

Dolar vydaný v Rusku má jinou vojenskou kupní sílu než dolar vydaný ve Spojených státech. Ruské mzdy, energie a část domácích výrobních vstupů jsou levnější. Rusko navíc soustřeďuje mimořádnou část ekonomických zdrojů přímo na jednu válku, zatímco Spojené státy financují globální vojenskou přítomnost, námořnictvo, jadernou triádu a síť základen po celém světě.

Ekonomická převaha NATO proto automaticky neznamená stejnou převahu v počtu granátů, raket, dronů nebo interceptorů dostupných v prvních měsících války.

Rusko současně naráží na ekonomické limity

Ani ruská válečná ekonomika ale není bezedná. Ruská centrální banka drží základní úrokovou sazbu na 14 procentech, srpnová inflace dosáhla 6,3 procenta a aktuální konsenzus analytiků počítá pro celý rok 2026 s inflací kolem 6,6 procenta. Současně očekávají růst HDP jen kolem půl procenta.

Vysoké úroky zdražují investice právě ve chvíli, kdy stát potřebuje rozšiřovat výrobní kapacity. Zbrojní podniky současně soutěží o pracovníky s civilním průmyslem, dopravou, energetikou a stavebnictvím.

A zde se ekonomika znovu propojuje s mobilizací. Pokud Rusko odebere z ekonomiky dalších 300 až 500 tisíc mužů, musí zároveň najít pracovníky pro továrny, železnice, energetiku a logistiku.

Proto si myslím, že Rusko má dostatek zdrojů na pokračování současné války. Podstatně náročnější je financovat současně válku, rozsáhlou mobilizaci, vytvoření desítek nových jednotek, obnovu tisíců kusů techniky, modernizaci letectva a ještě budování strategických zásob pro případný konflikt s NATO.

Ukrajina dnes spotřebovává budoucí ruskou armádu

Právě zde se dostáváme k nejdůležitějšímu závěru. Dokud pokračuje válka na Ukrajině současnou intenzitou, Rusko svou vojenskou sílu současně buduje i spotřebovává.

Každý nový nebo repasovaný tank odeslaný na Ukrajinu nevytváří strategickou rezervu. Každé BMP-3 nahrazující zničené vozidlo nemůže vybavit novou divizi. Každý granát vystřelený na Ukrajině neleží ve skladu pro další konflikt. A každý nový voják poslaný k doplnění ztrát nemůže několik měsíců absolvovat kolektivní výcvik nové formace.

Stejný princip platí pro zkušené lidi. Velitel, který vede jednotku na frontě, nemůže současně působit jako instruktor nové divize. Rusko dokáže během několika měsíců získat velké množství lidí a vytvořit jednotky schopné bojového nasazení. To ale není totéž jako vytvořit kvalitní novou divizi. U té bych počítal minimálně s 12 až 24 měsíci, pokud má získat techniku, specialisty, velitele a absolvovat skutečný kolektivní výcvik.

Vybudování většího počtu vševojskových armád schopných dlouhodobého střetu s technologicky vyspělým NATO by podle mého odhadu vyžadovalo několik let.

Zlom může přijít po skončení intenzivních bojů

Právě proto nemusí být pro NATO nejproblematičtějším okamžikem dnešní situace, kdy Rusko vede intenzivní válku, ale období po jejím případném zastavení.

Pokud by prudce poklesly ruské ztráty a obranný průmysl zůstal ve válečném režimu, změnila by se celá matematika.

Výroba, která dnes nahrazuje zničenou techniku, by začala vytvářet čistý přírůstek. Munice, rakety a drony by mohly plnit sklady. Nově přijímaní vojáci by mohli vytvářet nové jednotky místo doplňování ztrát. Veteráni by se mohli stát veliteli a instruktory.

Právě na tuto asymetrii upozorňuje CSIS. Ruský obranný průmysl může zůstat na válečných obrátkách i po poklesu intenzity bojů, zatímco západní průmysl nemusí být mobilizován na srovnatelnou úroveň.

V prvním roce po případném zastavení intenzivních bojů by Rusko mohlo především doplňovat současné útvary a obnovovat zásoby. Během dalších dvou až tří let by mohlo vytvářet větší počet personálně naplněných a lépe vycvičených formací. V horizontu několika let by pak při zachování vysokých vojenských výdajů a průmyslové produkce mohlo disponovat podstatně obnovenou konvenční silou.

Jsme ve fázi nula

To ale neznamená, že konfrontace s NATO začne až ve chvíli, kdy budou nové ruské tankové armády připravené.

Podle mého názoru už probíhá její první fáze – fáze nula, ve které se testuje soudržnost, reakční schopnost a politická vůle protivníka, aniž by byla překročena hranice otevřené války.

Sabotáže, kybernetické operace, narušování kritické infrastruktury, elektronické rušení, informační operace a využívání prostředníků umožňují testovat reakční dobu evropských států, bezpečnostní služby, výměnu zpravodajských informací a především politickou soudržnost Aliance.

Pro Moskvu je dnes tato cesta levnější a méně riskantní než otevřený konflikt. To ale není důvod ke klidu. Je to především časové okno.

Rusko potřebuje čas. NATO ho nesmí promarnit

Rusko dnes není schopné jednoduše získat dalších 800 tisíc lidí a během několika měsíců z nich vytvořit druhou plnohodnotnou armádu.

Potřebovalo by tisíce tanků a BVP, dělostřelectvo a jeho hlavně, PVO, logistiku, miliony kusů munice, nové letecké kapacity a především velitele, specialisty a čas na výcvik. Současně ale Rusko prokázalo něco, co bych nepodceňoval: schopnost rychle rozšiřovat výrobu těch systémů, které považuje za klíčové pro současný způsob vedení války.

Rakety, masově vyráběné drony, proudové Gerany, dělostřelectvo, PVO a elektronický boj proto mohou být pro evropské NATO bezprostřednější výzvou než otázka, zda Rusko dokáže během dvou let vytvořit dalších deset tankových divizí.

Rusko nemusí vytvořit kopii americké armády, aby představovalo velmi vážný vojenský problém. Může stavět svou sílu kolem oblastí, ve kterých už dnes dokáže dosahovat masového měřítka, a snažit se kompenzovat oblasti, kde technologicky nebo průmyslově zaostává.

NATO má proti tomu ekonomické zdroje, které Rusko dlouhodobě nemůže jednoduše dorovnat. Otázkou není, zda peníze existují. Rozhodující bude, zda je evropské státy dokážou dostatečně rychle přeměnit na bojeschopné jednotky, zásoby munice, vícevrstvou protivzdušnou obranu, levné interceptory proti dronům, vlastní rakety a drony, AWACS a průmysl schopný nahrazovat ztráty rychlostí moderní války.

Rusko proto na velkou konvenční válku s NATO zatím nemá potřebnou kapacitu. Má ale průmyslovou základnu, zkušenosti z rozsáhlé války a schopnost některé druhy zbraní vyrábět v masovém měřítku. Pro vytvoření skutečně rozsáhlé konvenční síly potřebuje především čas. A právě tento čas musí NATO využít rychleji než Rusko.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Připomeňme, co tehdejší koalice slibovala. V březnu 2023 ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) pod Bartošem tvrdilo, že se žádné stavební řízení nebude zbytečně protahovat a rodinný dům může mít povolení za 30 dní. V dubnu 2024, tři měsíce před ostrým startem, přišla ještě odvážnější verze: povolení stavby z mobilu, konec obíhání úřadů. Šlo o kampaňová tvrzení, která v té době neměla oporu v hotovém produktu, a ministerstvo to muselo vědět. Právě tady vznikl základní problém. Strana, jejíž hlavní politický kapitál byla kompetence v IT, komunikovala vlastní projekt jako marketing, nikoli jako komplikovaný vývoj rozsáhlého státního systému.

Varování přitom nechyběla — chybělo jejich přijetí a přiznání potíží. Svaz podnikatelů ve stavebnictví upozorňoval, že systém nikdo neviděl a nikdo na něj není připravený. Bartošova odpověď zněla, že nemá strach z ničeho. Když se v květnu 2024 pro odklad vyslovil prezident Pavel, z MMR přišla nabídka, že mu obě aplikace osobně předvedou a cvičně podají žádost. To není odpověď na věcnou obavu, to je gesto. Komora autorizovaných inženýrů poslala v červenci a srpnu 2024 dva otevřené dopisy s požadavkem na rychlou novelu a dostala zamítavou odpověď ministra. V polovině srpna 2024 označovaly stavební úřady po celém Česku systém nadále za nefunkční. Přesto ještě 25. srpna zněla obhajoba, že odložit digitalizaci nejde, protože by to způsobilo větší škody, a 8. září dokonce, že „máme co dohánět, ale systém funguje“.

Čtěte také:

Tohle je jádro věci. Nešlo o jedno nešťastné vyjádření, ale o půl roku systematického ujišťování veřejnosti o něčem, co lidé na úřadech i projektanti každý den zažívali úplně jinak. Můžeme si to vysvětlit jako vědomé lhaní, nebo nevídanou ztrátu kontaktu s realitou.

Souběžně běžela linka, o které se v pirátském vyprávění mluví nejméně, protože se politickým podrazem vysvětlit nedá. V květnu 2024 předseda ÚOHS potvrdil zákaz plnění smlouvy MMR na digitalizaci a v červnu k tomu přidal milionovou pokutu za jednací řízení bez uveřejnění. Řešením nebyla férová soutěž, ale konstrukce, kterou by Piráti u kterékoli jiné strany označili za obcházení pravidel. V září 2024 představilo ministerstvo nového dodavatele Servodata, tedy prostředníka, přes kterého měl zakázku dokončit původní InQool. Strana postavená na transparentnosti veřejných zakázek tedy skončila u řešení, které vypadá přesně jako to, proti čemu se profilovala.

Konec přišel na dvaadvaceti stranách. Analýza čtyř ministerstev shrnula, že projekt nemá plán, nemá definované potřeby uživatelů a opravy probíhají reaktivně. Pozdější audity to jen doplnily. Technický audit ze srpna 2025 konstatoval, že systémy neplnily potřeby uživatelů, nebylo možné je řádně otestovat a k žádnému z nich neexistovala potřebná dokumentace. Ať se s tím strana smiřuje jakkoli nerada, mezi „byli jsme vykopnuti“ a „spustili jsme do ostrého provozu nedokumentovaný a neotestovaný systém, na kterém závisí celé odvětví“ je rozdíl, který prostě „neokecá“ ani sebelepší politik.

Poctivé je dodat dvě věci. Právní audit z dubna 2025 ukázal, že zpoždění projektu začalo už za Kláry Dostálové, a tehdejší náklady vyčíslil zhruba na 215 milionů korun. A Bartoš má statistickou pravdu, když připomíná, že systém i po problémech odbavoval přes pět tisíc žádostí týdně. Ani jedno ho ale nevyviňuje. Zdědit rozjetý problém, a přesto odmítnout odklad, je vlastní rozhodnutí, ne dědictví. A počet odbavených žádostí měří průchodnost, ne funkčnost.

Čtěte také:

Čísla z praxe jsou tvrdší: rok 2025 skončil na 61 613 stavebních povoleních, o 14,5 procenta méně než rok předtím. V průzkumu ČKAIT z ledna 2026 mezi 709 autorizovanými osobami byly problémy s digitalizací a portálem stavebníka nejčastěji uváděným důvodem prodloužení řízení, přičemž pětina respondentů dál podávala žádosti datovou schránkou nebo papírově, tedy v rozporu se zákonem.

Nejtrvalejší škoda ale není ve statistikách povolení. Je v tom, že se z digitalizace stala toxická značka. Vláda vývoj v říjnu 2024 zastavila a rozhodla se vysoutěžit nový systém, v prosinci 2024 přišel bypass, tedy zákonné obcházení nefunkčních systémů. Provizorium přitom trvá už třetí rok. Podle dat MMR z listopadu 2025 pracovalo 429 z 652 stavebních úřadů v kombinaci centrálního ISSŘ a starších lokálních systémů přes technologický bypass, který ministerstvo samo označuje za dočasnou a nedokonalou nápravu.

Ministryně Zuzana Mrázová letos v červenci potvrdila, že „samotná digitalizace dnes funguje na takzvaném bypassu“, a Hospodářské noviny ve stejném období popsaly, že práce na původní digitalizaci se v tichosti zastavily a bypass je „finální agonií původně zamýšlené digitalizace“. Nový harmonogram počítá s vývojem v letech 2027 až 2029, ostrým provozem v roce 2030 a plnohodnotným režimem od roku 2031; zákonné přechodné období se posunulo z konce roku 2027 na 31. prosince 2030. Několik let od „rodinného domu za 30 dní“ tedy stát slibuje plný provoz a zatím nevypsal ani tendr na finální řešení. Kdo dnes navrhne ambiciózní digitální reformu, dostane jako první argument DSŘ. To je politický důsledek, za který nese odpovědnost ten, kdo projekt vedl.

Čtěte také:

Na stole zůstalo i riziko, které nikdo nezaplatil ani nezrušil. Porušení podmínek Národního plánu obnovy může přinést návazné sankce 3,2 až 13,7 miliardy korun, protože ohrožené nejsou jen peníze na systémy, ale i cíl zkrátit povolování staveb nejméně o dva roky. MMR přitom v dubnu 2025 uvádělo, že Česko dosud o žádné prostředky nepřišlo a s Komisí vyjednává nové nastavení. Jinou kategorií je škoda 14 miliard korun, kterou nefunkční digitalizaci a nepřehledné novele letos v lednu přičetla Mrázová a kterou Bartoš zpochybnil.

Politicky přitom Piráti neprohráli. V loňských volbách získali 8,97 procenta a 18 mandátů, tedy čtyřnásobek předchozího zastoupení. Odchod z vlády se jim vyplatil a role poškozeného fungovala. Jenže voličský výsledek není auditní zpráva. Dva roky poté nezaznělo od strany nic, co by připomínalo věcnou sebereflexi. Žádné přiznání, že odklad měl přijít v roce 2024, žádná vlastní analýza, proč projekt neměl plán ani dokumentaci. Zaznělo obviňování auditorů a trestní oznámení. Strana, která chtěla být v Česku zárukou digitálního státu, tak po sobě nechala ochromené povolování staveb, provizorium do roku 2031 a nevyřízený účet u Evropské komise — a ze všeho udělala příběh o tom, jak jí ODS ukřivdila.

Za rok bude relevantní jediná otázka. Bude vypsaná zakázka na cílový systém a bude platit rok 2030? Ale i kdyby ano, ta první odpovědnost tím nezmizí. Digitalizaci stavebního řízení nezabila koaliční politika. Zabila ji manažerská pýcha lidí, kteří o sobě tvrdili, že tomu rozumí nejlíp.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Takové zveřejňování zpravodajských hodnocení není běžné a připomíná mi situaci před únorem 2022, kdy Spojené státy a Velká Británie postupně publikovaly informace o ruských přípravách k útoku na Ukrajinu. Historická podobnost samozřejmě neznamená, že dnes musí následovat stejný vývoj. Když ale vedle sebe postavíme jednání ředitele CIA v Moskvě, následné předávání informací Polsku, veřejná varování Donalda Tuska, mimořádné bezpečnostní konzultace Emmanuela Macrona, přípravu evakuace obyvatelstva v Pobaltí a ruské volby doprovázené obavami z povolávání záložníků, vzniká obraz, který bych rozhodně nepodceňoval.

Posloupnost signálů, ne jediná zpráva

Jednotlivě lze prakticky každý z těchto kroků vysvětlit jako preventivní opatření. Zajímavější je jejich časová posloupnost.

Ředitel CIA John Ratcliffe v srpnu neobvykle jednal v Moskvě s představiteli ruského bezpečnostního aparátu; obsah rozhovorů zveřejněn nebyl. Následoval polský kanál a předávání bezpečnostních informací Varšavě.

Poté vystoupil Donald Tusk před polským Sejmem s nezvykle konkrétním varováním. Podle zpravodajských informací, na které se odvolával, ruské plány zahrnují možnost hybridních útoků pomocí dronů a raket proti zemím podporujícím Ukrajinu, včetně Polska. Moskva by se přitom mohla pokusit vytvořit dojem „náhodného“ incidentu, znejistit spojence a oslabit jejich ochotu aktivovat mechanismy kolektivní obrany. Tusk současně veřejně připravuje polskou společnost na těžké podzimní a zimní měsíce — polská komunikace se tak posunula od obecné hrozby ke konkrétním scénářům.

Praha dostává podobné informace

Podle Deníku N pracují české bezpečnostní složky s podobnými informacemi, o kterých veřejně hovořil Tusk. Tři vysoce postavené zdroje listu uvedly, že totožné signály přicházejí i od dalších spojenců a zabývají se jimi služby v USA, Británii, severských zemích a Pobaltí.

Premiér Andrej Babiš potvrdil, že české zpravodajské služby hrozbu intenzivně sledují a informace sdílejí na národní i mezinárodní úrovni. Zároveň zdůraznil, že služby nemají konkrétní informace o připravovaném dronovém útoku proti České republice. I to je součást obrazu: nemáme signál, že by Rusko plánovalo útok přímo proti Česku, ale český bezpečnostní aparát pracuje se stejným širším scénářem jako spojenci.

Macron zapojil politickou reprezentaci

Emmanuel Macron svolal politické vedení země a prezidentské kandidáty k jednání, na kterém jim francouzské zpravodajské a bezpečnostní struktury předávaly informace o bezpečnostním vývoji a ruské hrozbě.

Čtěte také:

Podstatná není jen agenda, ale samotný fakt, že vláda považovala za nutné informovat širší politickou reprezentaci. Pokud se prostředí skutečně zhoršuje, nemůže zůstat zásadní zpravodajská informace majetkem jedné vlády — musí s ní být seznámeni lidé, kteří mohou v následujících měsících převzít politickou odpovědnost.

Litva rozpracovává evakuační plány

Do stejného obrazu zapadají přípravy Litvy na masovou evakuaci obyvatelstva. Zvlášť citlivý je Vilnius, který leží nedaleko běloruské hranice; jedna z variant počítá s přesunem obyvatel do Polska, další proudy mají směřovat na sever a západ země.

Samotná existence evakuačních plánů není důkazem očekávaného útoku — právě takové scénáře musí civilní ochrana připravovat s předstihem. Zajímavé je jejich současné praktické rozpracování. Podle mých informací je přinejmenším část litevské bezpečnostní komunity přesvědčena, že možnost vážnější ruské provokace je aktuální; jeden z mých kolegů dokonce v noci obdržel soukromou zprávu od člověka, který řešil preventivní odvoz rodiny. Není to zpravodajský důkaz, je to však ilustrace toho, jak vážně situaci někteří lidé přímo v regionu vnímají.

Ruské volby a to, co přijde po nich

Do skládačky patří volby do ruské Státní dumy ve dnech 18.–20. září. Kreml opakovaně popírá, že by po nich měla následovat nová mobilizace; takové ujištění ale samo o sobě nevylučuje změnu způsobu doplňování ozbrojených sil. Ruská armáda potřebuje pokračovat v nahrazování vysokých ztrát na Ukrajině a jednou z možností je širší povolávání záložníků nebo jiný administrativní mechanismus, který zvýší počet vojáků bez politicky citlivého vyhlášení mobilizace.

Jde o možnost, nikoli o potvrzené rozhodnutí. A i kdyby Rusko začalo záložníky ve větším rozsahu povolávat, samo o sobě by to nebylo důkazem přípravy války s NATO — nejpravděpodobnějším bezprostředním důvodem by zůstávalo doplňování jednotek na Ukrajině. Vývoj bezprostředně po volbách je ale jedním z indikátorů, které bude nutné velmi pozorně sledovat.

K narušení soudržnosti NATO Rusko tankovou armádu nepotřebuje

Jak jsem zmínil ve včerejší analýze ruských konvenčních schopností, Rusko dnes nemá k dispozici volnou tankovou a mechanizovanou armádu potřebnou k rozsáhlé konvenční válce s NATO. Rozhodující část jeho použitelných pozemních sil je vázána na Ukrajině.

Čtěte také:

K útoku na soudržnost Aliance ale tankovou armádu nepotřebuje. Pokud by cílem nebylo obsadit Pobaltí nebo Polsko, ale zjistit, zda Aliance dokáže rychle a jednotně reagovat, může být mnohem účinnější omezená a záměrně nejednoznačná operace: drony a několik raket, sabotáže, kybernetické útoky, elektronický boj a rušení navigace, útoky na železniční nebo energetickou infrastrukturu, následné popření odpovědnosti, masivní informační operace a případně jaderná výhrůžka.

Vojenským cílem takové operace by nebylo území. Cílem by byl rozhodovací mechanismus NATO.

Pro Česko začíná být rozhodující HNS

Pokud by se situace na východním křídle NATO vyhrotila, Česká republika by nebyla vzdáleným týlem. Jedním z jejích klíčových úkolů by se stala Host Nation Support (HNS) — přijetí a zejména tranzit spojeneckých sil přes české území do Polska a dále na východní křídlo. Přes Česko by se mohli přesouvat vojáci, těžká technika, munice, pohonné hmoty a další logistické zabezpečení.

To by dramaticky zvýšilo význam českých železnic, dálnic, letišť, skladů, energetických sítí, komunikační infrastruktury a logistických uzlů. Právě zde se podle mě musí změnit také způsob našeho uvažování o obraně státu.

Na co musí být připraveny české bezpečnostní složky a armáda

Pokud bereme spojenecká varování vážně, české bezpečnostní složky a AČR musí počítat s tím, že případná eskalace nezačne vyhlášením války, ale sérií událostí, u kterých nebude na první pohled jasné, zda spolu souvisejí.

• Ochrana HNS a vojenských přesunů. Policie, armáda, zpravodajské služby, Správa železnic, ŘSD a další instituce musí umět chránit koridory, po kterých by se spojenecké jednotky přesouvaly — nejde jen o dopravu, ale o mosty, tunely, železniční uzly, překladiště, letiště, sklady pohonných hmot a místa odpočinku vojenských konvojů.

• Ochrana kritické infrastruktury. Energetika, telekomunikace, datová centra, železnice, letiště a zásobování palivy by byly přirozenými cíli hybridní operace. Několik dobře zvolených sabotáží může přesuny vojsk zpomalit účinněji než rozsáhlý raketový útok.

• Protivzdušná a protidronová obrana. Tusk výslovně upozorňuje na rychlé proudové drony. Česká republika musí počítat s ochranou vojenských objektů i letišť, energetických zařízení a hlavních logistických uzlů.

• Kybernetická obrana. V případě vážnějšího konfliktu lze očekávat souběžné útoky proti státní správě, energetice, telekomunikacím, dopravě i systémům používaným pro mobilizaci a vojenskou logistiku. Smyslem nemusí být jejich zničení — stačí způsobit chaos právě ve chvíli, kdy stát potřebuje rychle rozhodovat.

• Kontrarozvědná a protisabotážní ochrana. Současné ruské operace ukazují význam prostředníků a najímaných vykonavatelů bez přímé vazby na ruské služby. Bezpečnostní aparát proto musí hledat i logistické a finanční sítě umožňující fyzické sabotáže.

• Ochrana politického rozhodování a komunikace státu. Hybridní útok by téměř jistě doprovázela informační operace, jejímž cílem by bylo zpochybnit informace vlády a služeb a vyvolat odpor proti pomoci napadenému spojenci nebo proti průjezdu aliančních vojsk přes Česko.

• Civilní ochrana. Česká republika musí počítat s případným pohybem civilního obyvatelstva ze zemí východního křídla, s ochranou obyvatel, krizovým zásobováním a fungováním státu při výpadcích energetiky či komunikací.

To vše vyžaduje společné řízení. Hybridní útok nelze řešit odděleně na ministerstvu obrany, vnitra, dopravy nebo průmyslu — právě rozdělení kompetencí mezi resorty může být jedním z míst, které protivník zkusí využít.

Veřejná varování mohou být sama součástí odstrašení

To, že Tusk, Macron a další politici o těchto informacích veřejně hovoří, nemusí znamenat jen přípravu obyvatelstva na nejhorší scénář. Může jít i o záměrnou zpravodajskou komunikaci směrem k Moskvě: jestliže západní služby zjistily přípravu konkrétní operace, její veřejné odhalení Rusku zvyšuje cenu provedení. Operace založená na překvapení a možnosti popřít odpovědnost ztrácí část hodnoty ve chvíli, kdy je její základní scénář předem veřejně popsán. I v tom vidím paralelu s obdobím před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022.

Co sledovat dál

Ani součet těchto skutečností není důkazem, že Rusko zaútočí na NATO. To je potřeba říci jasně. Přesto: služby zřejmě mají informace, které vlády považují za natolik závažné, že jejich část začínají záměrně zveřejňovat.

Dnes bych sledoval především tři věci: co udělá Kreml bezprostředně po skončení voleb, zda začne ve větším rozsahu povolávat záložníky a zda budou veřejná varování západních zpravodajských služeb v následujících dnech ještě konkrétnější. Panika není na místě. Zvýšená připravenost českého státu dle mě ano.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Ale vy víte, jak to mám s těmi pocity: Zatímco do vztahů, hudby i fotbalu určitě patří, do energetiky bych je netahal. Tam vládnou data. I nelenil jsem a… zaúkoloval jsem umělého inteligenta, aby analyzoval výrobu z německých větrníků za něco přes 20 000 čtvrthodin mezi 1. zářím 2025 a 30. březnem 2026. Jak by řekl Jan Vodňanský, blahé paměti, výsledky nejsou nezajímavé.

Víkendy měly nižší průměrnou výrobu z větru než všední dny v 17 z 25 kompletních týdnů, tedy v 68 % případů.

Nejvýmluvnější situace nastala v týdnu od 3. listopadu 2025, kdy v Německu obstojně fičelo od pondělí do čtvrtka, zatímco od pátku do neděle se vzduch pohyboval přibližně jako obrana fotbalové Sparty (sorry, já musel). Poznámka pro rýpaly: Ano, i v energetice platí, že pátek je malá sobota.

A teď to zásadní. Všimli jste si v onom 45. týdnu těch extrémních cen vyjádřených tím červeným EKG? Já taky ne. Protože tam žádné nebyly. Maximum lehce přes nikterak závratných 200 eur/MWh a průměr na listopad příjemných 95 eur/MWh.

A takhle spolehlivě to fungovalo skoro celou topnou sezonu. Maxima v relativně neškodném rozmezí 300–400 eur/MWh (jedno pětikilo, ale to se fakt přežije) a měsíční průměry v až neskutečném pásmu 81–110 eur/MWh. Kam se poděly všechny ty šílené cenové infekce z roku 2024?

Jedno vysvětlení se nabízí samo: Němci měli mimořádné štěstí na vítr. A nejen na jeho timing, ale i intenzitu. Třeba v říjnu 2025 vyrobily německé větrníky historicky nejvíce elektřiny ze všech říjnů. Asi kvalitní breviáře!

Čtěte také:

Říkáte si, co zas ten Dušek otravuje s nějakým katechismem, když o tom psal nedávno? No jo, jenomže to bylo těsně předtím, než Hormuzský průliv navštívila černá labuť. Zlí jazykové tvrdí, že to byl spíš oranžový kačer, ale to je taxonomický detail. Každopádně dnes jsme v úplně jiné situaci a to mě nutí prověřit následující hypotézu: V nadcházející topné sezoně bude modlení za vítr ještě mnohem důležitější disciplínou než kdy předtím (s výjimkou roku 2022, který věřím, že už se nikdy nebude opakovat).

V pondělí 14. září 2026 přišlo první varování. Ve večerní špičce platila Evropa od Kodaně po Bukurešť na denním trhu za megawatthodinu trojciferné částky začínající šestkou, či dokonce sedmičkou. „Vítězem“ se stala dánská obchodní zóna DK1 s cenovkou 783 eur/MWh. Německo čelilo „lidovým“ 740 eurům/MWh, Česko 690 eurům/MWh. Denní průměry naprosté většiny zemí kolem 250 eur/MWh, poledne jen něco málo pod 200… Prostě něco jako návštěva aquaparku v Čestlicích s celou rodinou!

Co se dělo? Nic moc. A to je právě na tom to skličující. Jestli si dobře vzpomínám, tak nemrzlo, jaderky neměly úpal a slunce svítilo tak nějak normálně „zářijově“. Nad Evropou ovšem zavládlo totální, byť pouze krátkodobé (jednodenní) bezvětří. Prostě jeden den nefouká, tak naval sedm set éček a nebul! Čestně přiznávám, že to sice není úplně celá pravda, ale k tomu se dostanu.

Cenová infekce se pravděpodobně šířila hlavně z Německa, jehož čistý dovoz vystoupal až na 11 GW. Proto se teď chvíli budu věnovat jenom této zemi. Dal jsem si tu práci a… požádal jsem umělého inteligenta, aby mi ke 14. září 2026 našel energeticky nejpodobnější německý den z roku 2025. Nabídnuté pondělí 29. září 2025 má vskutku podobné zatížení, výrobní profil, reziduální výkon, meteorologické podmínky i přeshraniční toky.

Hele, že nekecám (teda ne já, umělý inteligent).

„Chuťově rozdíl nepatrnej, cenově značnej,“ jak by řekl Jiří Kodet alias Rudy Vyskočil ve filmu Vrchní, prchni! Zatímco 29. září 2025 zaznamenal denní trh průměrnou cenu jen 132 a maximum 407 eur/MWh, 14. září 2026 průměr 260 a maximum 740 eur/MWh!

Vzhledem k tomu, že v loňském případě se měsíční kontrakt na plyn pro Evropu pohyboval kolem 30 eur/MWh a teď je na 80 eurech/MWh, pro hypotézu o modlení za vítr jsme právě získali dost silné argumenty: Fakt bude letos o dost důležitější chodit do kostela, protože při bezvětří má drahý plyn potenciál vyhnat ceny elektřiny mnohem výš!

Tak a teď vám povím celou pravdu, čímž si tu hypotézu hned sám zdánlivě trochu nabourám, ale vůbec mi to nevadí, protože výměnou získám ještě mnohem pestřejší a poučnější příběh o evropské energetice.

Když oba zkoumané dny porovnáme z evropské perspektivy, a nejen z německé, zjistíme, že v letošním případě foukalo ještě o dost míň, byť to částečně kompenzovala o něco vyšší výroba z vody a solárů a nižší zatížení. Celkové nároky na systém však byly vyšší. Sloupeček úplně vpravo reprezentuje rozdíl v tzv. reziduálním zatížení, tedy zatížení bez neřiditelných zdrojů. Prostě jde o výkon, který je třeba „vzít do teplých“.

Mimochodem právě reziduální zatížení je naprosto zásadní a neprávem opomíjený ukazatel, který skutečně odráží systémový stres každé energetiky. Asi vás nepřekvapí, že v Německu připadla nejvyšší hodnota letošního léta právě na 14. září 2026.

Vraťme se ale ještě k předcházejícímu grafu a pohleďme pro změnu na sloupeček úplně vlevo. Oproti loňskému roku nám letos chybí 11,4 GW jaderného výkonu! Maďarský Paks už sice jede, ale rumunská Cernavodă pořád komplet stojí, Olkiluoto 3 jakbysmet a ve Francii zůstává v odstávkách dohromady 20 reaktorů z 57! Francouzi ovšem bez ohledu na to týden co týden vyváží všemi směry přes 10 GW, takže těžko jim lze něco vyčítat.

No dobře, jedna věc by se jim vyčíst dala: jejich chronická vášeň pro stávkování. Právě v týdnu od 14. září se zaměstnanci EDF rozhodli, že vyjádří svůj názor na avizované ořezání svých benefitů a v rozporu s plánem snížili výkon jaderných bloků dohromady o 6,5 GW. Pointa? S pondělním cenovým rodeem to nemělo co dělat! Protestní akce totiž začala až v noci na úterý.

Energetika je extrémně zašmodrchaný obor srovnatelný snad jen s mezilidskými vztahy či fotbalem. Pondělí 14. 9. 2026 bylo velmi pozoruhodné a dalo by se rozebírat ještě dlouhé hodiny. Analytici Montelu například přišli na to, že v Dánsku a dalších zemích vyhnala ceny ještě síťová omezení. Tradeři by zase mohli poukázat na to, že i příliš krátké (jednodenní) trvání onoho bezvětří mohlo paradoxně situaci zhoršit, protože leckdo nastartoval s vědomím, že bude hned další den zase odstavovat.

Při vší úctě jsou to ale všechno jen drobné přitěžující okolnosti. Základ zůstává stejný: Když na podzim či v zimě přestane foukat, jsme vydáni na milost a nemilost drahému plynu (a ponechám zcela na vašem uvážení, zda byste to do angličtiny přeložili jako expensive nebo dear). Čím víc plynových zdrojů bude zachraňovat reziduální zatížení, tím hůř pro naše peněženky. A až zamrzne a stoupne zatížení, můžeme to při trošku výživnějším bezvětří skutečně dopracovat i k ceně 1000 eur/MWh na denním trhu.

Čtěte také:

Poslední návrat k nejbarevnějšímu grafu tohoto článku a dvěma případovým studiím (pak už slibuji, že dám pokoj): Všimněme si ještě pozoruhodného faktu, že jádro a plyn si z celoevropského hlediska v podstatě vyměnily pozice. Zatímco v situaci z roku 2025 dodávalo jádro ve večerní špičce 75 GW a plyn 65 GW, v té letošní to bylo skoro přesně naopak! To není jen statistická zajímavost, ale dost podstatný argument: Před plynovými infekcemi nás může v této topné sezoně ochránit jádro v dobré kondici. Případně uhlí, ale to už jsem psal minule. Nic jiného už nám nezbývá.

Teda vlastně ještě něco: To modlení za vítr. Znovu opakuji, že v předcházející topné sezoně nám to šlo docela dobře. A když ne, tak to tolik nevadilo, protože byl levný plyn. Teď to bude úplně o něčem jiném. Takže na úplný závěr si vás dovolím vyzvat: Poklekněte, sepněte ruce, zavřete oči a odříkávejte po mně:

Větře náš,
jenž vaneš kolem větrníků.
Posvěť se intermitence tvá!
Přijď rychlost tvá!
Buď výkon tvůj jako na moři, tak i na souši.
Megawatthodinu pod 100 eur dej nám.
A odpusť nám naše chybné prognózy,
jako i my odpouštíme nenadálým bezvětřím.
Neuveď nás v záporné ceny,
ale zbav nás drahých špiček.
Neboť tvé jsou tubusy, gondoly, turbíny i lopatky navěky.
Fůůůůůůůůůůůůůůůůůůů.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Rusko nepotřebuje vojensky porazit celou Alianci. Potřebuje vytvořit situaci, ve které se spojenci budou muset během několika hodin rozhodnout, zda jsou ochotni riskovat přímou válku s jadernou mocností kvůli několika kilometrům estonského nebo litevského území.

Ukrajinský velitel bezpilotních sil Robert Brovdy tento problém popsal provokativní větou. „Kyjev za tři dny” se podle něj už opakovat nebude, ale u „Pobaltí za tři dny” si tak jistý není. Rusko během války na Ukrajině získalo rozsáhlé zkušenosti s kombinací malých útočných jednotek, dronů, dělostřelectva a elektronického boje — schopnosti, které mohou být při omezené a rychlé operaci důležitější než klasická invaze v rozsahu února 2022.

Rusko nemusí Pobaltí dobýt. Stačí mu vytvořit hotovou věc

Dokud pokračuje rozsáhlá válka na Ukrajině, Rusko pravděpodobně nemá dostatek volných sil pro klasickou velkou invazi proti NATO. To ale nevylučuje operaci podstatně menší.

K obsazení menšího pohraničního města nebo omezeného území by stačil zesílený pluk o síle přibližně 2 500 vojáků, doplněný operátory dronů, dělostřelectvem a prostředky elektronického boje. Ruské jednotky by překročily hranici, obsadily omezený prostor, vytvořily obranu — a Moskva by následně oznámila, že pokus NATO o jejich násilné vytlačení znamená přímou válku s Ruskem.

Vojensky by taková síla pro Alianci nepředstavovala nepřekonatelný problém. Politicky by ale vytvořila mimořádně nebezpečnou situaci. Hlavní bitva by se neodehrávala v Pobaltí, ale v Bruselu, Washingtonu, Berlíně a Paříži. Cílem omezeného ruského útoku nemusí být Tallinn. Cílem může být soudržnost NATO.

Narva, Tartu a problém malých vzdáleností

Nejcitlivějším místem zůstává estonská Narva přímo na hranici. Jedna osa ruského postupu může vést z Narvy na západ, další z Pskovské oblasti přes Pečory na Tartu. Takový postup by nutil Estonsko rozdělit obranné síly a mohl by ohrozit komunikace, po kterých by přicházely posily z Lotyšska.

Pro Pobaltí je zásadní geografická hloubka. Estonsko, Lotyšsko ani Litva nemají prostor, který měla Ukrajina. Obránce zde nemůže ustupovat desítky nebo stovky kilometrů, získávat čas a připravovat protiútok.

Čtěte také:

Právě zkušenost Ukrajiny zásadně změnila alianční plánování. Ještě před několika lety byla logika obrany Pobaltí postavena na tom, že místní jednotky a předsunuté síly NATO ruský útok zpomalí a hlavní síly Aliance následně přijdou a okupované území osvobodí. Estonská premiérka Kaja Kallasová v roce 2022 upozorňovala, že tehdejší plánovací představa mohla znamenat až 180 dní, než by bylo okupované území plně osvobozeno. Po Buči a Irpini se takový přístup stal pro pobaltské státy nepřijatelným. NATO proto přešlo k logice obrany území od prvního okamžiku.

Suwalský koridor a strategie času

Ještě větší strategický význam má prostor mezi Polskem a Litvou. Suwalský koridor mezi ruskou Kaliningradskou oblastí a Běloruskem, v nejužším místě přibližně 65 kilometrů, je jedinou pozemní spojnicí Polska s pobaltskými státy. Kdyby ho Rusko dokázalo přerušit, byly by tři pobaltské státy po zemi odděleny od hlavního prostoru NATO.

Vstup Finska a Švédska do Aliance zde přinesl nové možnosti operací a zásobování v prostoru Baltského moře. Ani tato výhoda ale neodstraňuje problém prvních hodin. Rusko by nemuselo koridor držet měsíce — už jeho dočasné přerušení by donutilo NATO řešit současně obranu Pobaltí, obnovení pozemního spojení a přesuny dalších sil.

Dnes to na okupaci nestačí. Zítra může

V širším prostoru proti Pobaltí může Rusko disponovat přibližně 40 000 vojáky, z toho asi 10 000 vázaných na Kaliningradskou oblast. Značná část dalších sil je kvůli válce potřebná na Ukrajině. Na rozsáhlou okupaci všech tří pobaltských států to dnes nestačí.

To není důvod k uklidnění. Rusko rozšiřuje vojenskou infrastrukturu a vytváří kapacity, které mohou v budoucnu umožnit rozmístění až kolem 115 000 vojáků. Klíčovým okamžikem může být ukončení nebo zmrazení války na Ukrajině — Moskva by získala možnost bojově zkušené jednotky regenerovat a přesunout.

SACEUR má provádět plán, ne ho vytvářet

Právě proto NATO za poslední roky zásadně změnilo systém obranného plánování. Politická kontrola nad použitím aliančních sil zůstává zachována — SACEUR nemůže sám aktivovat článek 5. Změnilo se ale něco zásadnějšího: Aliance výrazně zkrátila cestu mezi politickým rozhodnutím a vojenskou akcí.

Čtěte také:

Po roce 2022 přešla k nové generaci regionálních obranných plánů propojených s konkrétními silami, velitelskými strukturami, geografickými prostory a požadovanou připraveností. NATO už nechce po vypuknutí války teprve zjišťovat, která brigáda kam pojede. Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě nemá po politické autorizaci začínat s prázdným stolem. Plán má existovat, jednotky mají být určeny, státy mají vědět, co se od nich čeká.

Nový alianční model pracuje s více než 300 000 vojáky ve zvýšené připravenosti a dalšími silami, které mají následovat. Bavíme se o schopnosti přesouvat významné síly v řádu dnů až týdnů, nikoli měsíců.

Nejdůležitější přesun proběhne ještě před článkem 5

Článek 5 není tlačítko, po jehož stisknutí se všechny členské země současně přepnou z mírového do válečného režimu. Pokud zpravodajské informace ukážou, že Rusko připravuje útok, může NATO začít posilovat východní křídlo ještě před překročením hranice. Právě to je odstrašení.

Z vojenského hlediska proto mohou být nejdůležitější přesuny provedeny v okamžiku, kdy ještě žádná válka nezačala. A Česká republika přitom může být stále právně v míru.

SACEUR má plán. Česko má stále mír

Představme si prudkou eskalaci v Pobaltí. SACEUR začne realizovat připravené vojenské úkoly a do pohybu se dávají rozsáhlé spojenecké síly. Část může směřovat z Německa přímo do Polska, jiné jednotky ze západní nebo jižní Evropy mohou využívat koridory střední Evropy včetně České republiky.

Česká republika přitom nemusí mít vyhlášen stav ohrožení státu ani válečný stav. Vláda může za zákonem stanovených podmínek umožnit průjezd nebo pobyt spojeneckých ozbrojených sil. Vojenský tranzit ale není pouze politické povolení překročit hranici — musí být také reálně zabezpečen. Právě proto bude Host Nation Support jedním z primárních úkolů Armády ČR i celého českého státu.

HNS ale nebude jediným úkolem

Ve chvíli, kdy se Rusko rozhodne testovat kohezi Aliance, pravděpodobně zesílí i jeho působení hluboko v aliančním týlu. Lze očekávat hybridní působení, fyzické sabotáže, kybernetické útoky proti kritické infrastruktuře, narušování dodavatelských řetězců a operace v informačním prostředí. Cílem nebude jen způsobit škody, ale zaměstnávat bezpečnostní složky, zpomalovat rozhodování a vyvolávat tlak veřejnosti.

Kybernetický útok proti energetice nebo komunikačním systémům může mít obrovský dopad na nemocnice, průmysl a zásobování. Fyzické sabotáže mohou nutit policii, armádu a zpravodajské služby chránit velké množství objektů po celé republice. Do toho bude probíhat informační válčení — narativy, že Česká republika je do války zatahována, že průjezd spojeneckých jednotek zvyšuje riziko útoku, nebo že pomoc Pobaltí není naším zájmem. Smyslem nebude přesvědčit všechny, ale vytvořit dostatečný zmatek, aby se rozhodovací proces zpomalil právě ve chvíli, kdy NATO potřebuje rychlost.

Čtěte také:

Český stát tak může být během stejného dne nucen zabezpečovat průchod spojeneckých sil, chránit kritickou infrastrukturu, řešit kybernetické útoky a sabotáže, zvládat dezinformační operace a zároveň zajišťovat základní služby obyvatelstvu. To už není úkol Ministerstva obrany nebo Armády ČR. Je to úkol vlády a celého státu.

Článek 3 je dnes možná důležitější než debata o článku 5

Článek 5 říká, co spojenci udělají, pokud bude jeden z nich napaden. Článek 3 říká, co mají dělat ještě předtím: udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Aliance výslovně považuje civilní připravenost za základ kolektivní obrany a požaduje schopnost zachovat fungování vlády, základních služeb a civilní podpory vojenských operací i během rozsáhlé krize (NATO).

Článek 5 řeší okamžik napadení. Článek 3 řeší, zda stát v okamžiku napadení vůbec bude fungovat.

Česká republika v rámci aliančního obranného plánování buduje konkrétní vojenské schopnosti a jako jádro svého příspěvku uvádí brigádní úkolové uskupení na bázi mechanizované brigády (Ministerstvo obrany). To je jedna část článku 3. Druhou je národní schopnost státu přežít, fungovat a podporovat válčící Alianci: odolnost energetiky, telekomunikací, dopravy, zdravotnictví, státní správy a soukromého sektoru, záložní řešení, předem uzavřené smlouvy, krizové zásoby, schopnost obnovovat napadené systémy a jasné kompetence pro období, kdy ještě nejsme ve válce, ale bezpečnostní situace už se válce podobá.

Potřebujeme právní režim pro fázi mezi mírem a válkou

Česká obranná legislativa umožňuje řadu příprav provádět už v míru. Nejsilnější nástroje státu pro získávání civilních kapacit, pracovní síly a prostředků jsou ale stále významně spojeny až se stavem ohrožení státu nebo válečným stavem. To vytváří časovou mezeru: SACEUR může mít politickou autorizaci, připravený plán a spojenecké jednotky již v pohybu, zatímco Česká republika je stále v mírovém právním režimu a bez části nástrojů, které bude potřebovat nejen pro HNS, ale i pro zvládání souběžné rozsáhlé krize na vlastním území.

Nejde o to dát vládě válečné pravomoci v době míru. Jde o vytvoření přesně vymezeného mechanismu pro situaci, kdy se bezpečnostní prostředí dramaticky zhoršilo, NATO už provádí opatření k odstrašení a obraně, Česká republika plní rozsáhlý HNS a zpravodajské služby registrují zvýšenou nepřátelskou aktivitu — ale země ještě není ve stavu ohrožení státu.

Současný systém krizových stavů vznikal pro jinou bezpečnostní realitu. Potřebujeme zvážit nový, ústavně a zákonně přesně vymezený stav obranné připravenosti, který by vládě umožnil aktivovat přesně stanovená opatření ještě před dosažením prahu stavu ohrožení státu. Nešlo by o automatické omezení demokratických práv ani o plošné válečné pravomoci — šlo by o schopnost včas aktivovat HNS, ochranu kritické infrastruktury, krizovou komunikaci, kybernetickou obranu a rezervní kapacity.

Bez takového nástroje může vláda čelit současně aliančnímu požadavku na okamžitou podporu vojenských operací, sabotážím, kybernetickému útoku, informační operaci a výpadku části kritické infrastruktury — zatímco právně stále řídí zemi nástroji určenými pro běžný mír. To není pouze právní problém. Je to problém velení a řízení státu.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

To všechno jsou legitimní otázky, které popsalo několik analytiků a komentátorů přede mnou, nejdetailněji to samozřejmě učinila samotná Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku. Vedle toho ale potřebujeme diskutovat také o ceně, za kterou stát své hospodaření financuje. Rozpočtová rozhodnutí totiž ovlivňují nejen množství dluhu, ale i prostředí, ve kterém si půjčují stát, firmy a domácnosti. V debatě o konstrukci rozpočtu ale systematicky přehlížíme jednu důležitou, a pro mě možná dokonce zajímavější otázku: Co nám o české fiskální politice říká reakce těch, kteří ji každý den oceňují vlastními penězi? Ano, samozřejmě mám na mysli investory do českých státních dluhopisů.

Česká republika rozhodně není zemí na pokraji dluhové krize. To, co říkají vládní představitelé, je tedy pravda. Veřejný dluh zůstává nízký a podle jarní prognózy Evropské komise by měl v roce 2027 dosahovat přibližně 47 procent HDP. V evropském srovnání jde stále o velmi komfortní hodnotu. Jenže z ní neplyne to, co někdy v české debatě implicitně předpokládáme: že když máme nízký dluh, můžeme si automaticky půjčovat levně. Nemůžeme. Nízké zadlužení je významnou výhodou, není ale zárukou levného financování.

Stát má nízký dluh. Trh mu přesto půjčuje za pět procent

Výnos českého desetiletého státního dluhopisu se začátkem září pohyboval kolem 5,1 procenta. Ještě začátkem srpna byl přitom zhruba 4,7 procenta.

Samotný tento pohyb nelze interpretovat jako rozsudek trhu nad rozpočtem na rok 2027. To by bylo příliš jednoduché. Dlouhodobé úrokové sazby v posledních týdnech rostly v celé řadě zemí. Německý desetiletý výnos se pohybuje kolem 3,35 procenta a také v jeho případě došlo během srpna k růstu. Globální dluhopisové trhy reagují na inflaci, vývoj cen energií, očekávání měnové politiky a rostoucí objemy nového státního dluhu. To se projevuje i v českém prostředí.

Výnos desetiletého dluhopisu odráží očekávaný vývoj krátkodobých sazeb, odměnu za riziko dlouhé splatnosti i úvěrové riziko státu. ČNB přitom upozorňuje na riziko, že růst rozpočtového schodku zesílí inflační tlaky. Výnos ovlivní také nabídka dluhopisů, jejich likvidita a poptávka. Pokud investoři požadují vyšší výnos dluhopisu, cena již vydaného dluhopisu s pevnými platbami klesá. Samotná změna ceny ovšem neříká, která z těchto příčin převážila. Pět procent proto není důkazem, že „trhy potrestaly českou vládu za rozpočet na rok 2027”.

Když se podíváme přes rameno o rok zpět, kdy si česká vláda půjčovala za 4,3 procenta, vývoj hospodářské politiky dává držbě českého dluhu nekompromisní cenovku. A nám všem připomínku, že nízký dluh a levný dluh jsou dvě různé věci.

Čtěte také:

Stačí se podívat do zahraničí. Itálie by podle Evropské komise měla v roce 2027 dosahovat veřejného dluhu přes 139 procent HDP, tedy téměř trojnásobku očekávané české úrovně. Francouzský veřejný dluh má podle Evropské komise v roce 2027 překročit 120 procent HDP. Přesto byly začátkem září výnosy desetiletých dluhopisů obou zemí prakticky totožné — přibližně 4,2 procenta — a francouzský výnos byl v některých okamžicích dokonce mírně vyšší než italský. Francie i Itálie mají stejnou měnu, stejnou centrální banku. Přesto je trh schopen během relativně krátké doby zásadně změnit pohled na relativní rizikovost obou států.

Rozdíl mezi českými a eurovými výnosy ovšem není čistým měřítkem fiskálního rizika: odráží také odlišné měnové podmínky, očekávané sazby a kurzové riziko. Platí však, že samotná velikost veřejného dluhu cenu státního financování neurčuje. A to je pro současnou českou debatu zásadní, protože lidé z vládního tábora často říkají, že máme tak nízký dluh, že jeho růst nebude mít konsekvence.

Investor nekupuje minulost. Kupuje příští dvě volební období

Dluh vůči HDP je především pohled do zpětného zrcátka. Říká nám, kolik závazků stát nashromáždil v minulosti. Investor, který dnes kupuje státní dluhopis, ale kupuje něco jiného. Kupuje hospodářskou politiku země, měnovou i fiskální. Kupuje její hospodářský model. Kupuje srovnání s ostatními korunovými aktivy. Kupuje příběh. Kupuje příslib, že Česká republika bude schopna svůj závazek obsluhovat ještě v roce 2036. Proto ho nezajímá jen dnešní dluh.

Zajímá ho budoucí inflace a to, jak nastaví sazby Česká národní banka, ekonomický růst, výše primárních deficitů, množství nových dluhopisů přicházejících na trh, kvalita hospodářské politiky, politická stabilita a udržitelnost výkonnosti ekonomiky i její konkurenceschopnost, tedy faktor, který určuje výběr daní, z nichž se dluhy splácejí. A velmi podstatná je také odpověď na otázku, jak se vláda zachová, pokud se veřejné finance začnou odchylovat od udržitelné trajektorie.

Trh tedy neoceňuje pouze dluh, ale celý režim hospodářské politiky země. Pokud se do rozhodování centrální banky začne propisovat to, jak vláda utrácí, čehož jsme v České republice svědky (bankovní rada ČNB ve svém srpnovém prohlášení výslovně zařadila případný meziroční růst deficitu veřejných financí mezi rizika silnějšího inflačního působení fiskální politiky a působení rozpočtu současně uvedla mezi faktory, podle nichž bude posuzovat další nastavení sazeb), může to vytvářet tlak na vyšší výnosy dluhopisů, a to jak prostřednictvím očekávaného vývoje sazeb ČNB, tak prostřednictvím poklesu důvěry, kterou je třeba zaplatit.

Čtěte také:

Právě proto jsou důležitá fiskální pravidla, střednědobé plány a závazky k budoucí konsolidaci. Nejde jen o účetní procedury, právnické konstrukce, politické kličky nebo hezká PR videa při prezentaci rozpočtu. Ne. Jsou to institucionální brzdy, jejichž prostřednictvím stát signalizuje investorům: pokud se situace zhorší, existuje automatický mechanismus, který nás donutí reagovat, a proto nám můžete věřit. A proto je tak důležité tyto brzdy nenapadat.

Zdroj: TradingView. Data k 4. 9. 2026, 12:24

Deficit je něco jiného v recesi a něco jiného v růstu

Národní rozpočtová rada upozorňuje na jeden důležitý detail. Česká ekonomika by podle Ministerstva financí měla v roce 2027 reálně růst o 2,4 procenta, podle ČNB dokonce o 2,7 procenta. Obě instituce současně očekávají, že se ekonomika po několika letech dostane nad úroveň svého potenciálního produktu. A právě v této situaci se má strukturální deficit veřejných financí podle dokumentace Ministerstva financí zvýšit z 2,5 na 3,5 procenta HDP. Tedy o celý procentní bod. Právě tohle je signál, který sledují investoři a ratingové agentury: jde o rozpočtovou expanzi v ekonomice, která podle těchto odhadů nepotřebuje plošnou stimulaci poptávky.

Podle NRR jde o největší meziroční strukturální fiskální expanzi od pandemie covidu. A zde vede přímá cesta k měnové politice. Pokud stát vyššími výdaji nebo nižšími daněmi posiluje domácí poptávku rychleji, než roste schopnost ekonomiky vyrábět a poskytovat služby, vytváří dodatečný tlak na ceny. ČNB pak může potřebovat přísnější měnovou politiku, než by byla nutná bez této expanze. Nejde nutně o zvýšení sazeb; může jít o jejich pomalejší pokles nebo delší setrvání na dosavadní úrovni. Měnová politika je tedy jednou z cest, kterou se rozpočtová expanze přenáší do ceny financování.

Všichni víme, že deficit během hluboké recese může být stabilizační politikou. Deficit během mimořádného šoku může být cenou za ochranu ekonomiky a zdraví lidí. Velký strukturální deficit v ekonomice pohybující se nad potenciálem ale vysílá jinou informaci. Pokud potřebujeme takto vysoký deficit v době hospodářského růstu, jaký deficit budeme potřebovat, až přijde skutečná recese? A že přijde, je statisticky jisté. Jak na ni zareaguje budoucí vláda? Bude odpovědnější, nebo populističtější, než je tato? Právě takové otázky si položí investor, který kupuje český dluh na deset let.

Bude rok 2028 důležitější než rok 2027?

Krátká odpověď: ano. Dlouhá odpověď je zde: vláda argumentuje tím, že vyšší deficit roku 2027 je součástí fiskálního plánu, po němž má následovat konsolidace. Současný rozpočtový návrh předpokládá pro rok 2027 deficit veřejných financí kolem 3,5 procenta HDP. Fiskálně-strukturální plán přitom pro rok 2027 uváděl 2,8 procenta a pro rok 2028 počítá se dvěma procenty. Takový krok znamená během jediného roku konsolidaci ve výši přibližně 130 až 140 miliard Kč v dnešních cenách. V roce 2029, který bude mimochodem rokem volebním, by měla přijít další konsolidace přibližně o 40 miliard.

NRR vyjádřila názor všech racionálních ekonomů v zemi, když konstatovala, že v naplnění takové trajektorie vidí zásadní rizika a dráhu snižování deficitů nepovažuje za důvěryhodnou. Právě tohle je z pohledu dluhopisového trhu klíčová informace.

Čtěte také:

Investor se ptá, jak pravděpodobné je, že za rok skutečně nalezne politickou vůli ke konsolidaci. Logicky ho zajímá, kolik dalších dluhopisů přijde na trh. Větší objemy emisí musí někdo koupit. Investoři mohou být ochotni držet více dluhopisů, ale za vyšší výnos. Podle podmínek na trhu se tak může zvýšit i odměna za dlouhodobé držení dluhu. Není k tomu nutná panika ani přesvědčení, že stát přestane splácet. Je poměrně jednoduché slíbit, že dnešní expanzi vykompenzuje zítřejší konsolidace. Mnohem obtížnější je přesvědčit trh, že k ní skutečně dojde. Fiskální důvěryhodnost totiž nevzniká tím, že vláda zveřejní trajektorii. Vzniká tím, že investoři té trajektorii uvěří.

S tím souvisejí změny českých fiskálních pravidel. Národní rozpočtová rada upozorňuje, že jejich letošní rozvolnění šlo nad rámec toho, co bylo nezbytné pro harmonizaci s evropskou legislativou. Změny přinesly mimo jiné novou výjimku z výdajových limitů pro dopravní infrastrukturu bez kvantitativního omezení, prodloužení výjimek pro obranné výdaje a větší prostor vlády navyšovat výdaje bez souhlasu poslanecké sněmovny. Podle NRR přitom tyto nové národní únikové doložky nebyly pro sestavení rozpočtu na rok 2027 nutné. Jejich význam se podle rady projeví zejména při sestavování rozpočtů od roku 2028.

To je z hlediska signalizace mimořádně důležité. Fiskální pravidlo je hodnotné právě ve chvíli, kdy vládě zabrání utratit peníze, které by jinak utratit chtěla. Pokud pravidla přizpůsobujeme rozpočtovým potřebám místo toho, abychom rozpočtovou politiku přizpůsobovali pravidlům, nevzniká jen technická změna zákona, ale precedent.

A investor do desetiletého dluhopisu oceňuje právě precedenty a pravděpodobné chování budoucích vlád. Jednotlivě lze každý krok fiskální politiky vysvětlit, ale dohromady vytvářejí zprávu o tom, jak vysokou prioritu má rozpočtová disciplína v okamžiku, kdy začne být politicky nepohodlná.

Vyšší sazby zdražují refinancování dluhu

Odložit konsolidaci a současně oslabit pravidla, která ji mají podporovat, vytváří z pohledu investora obtížně vysvětlitelnou kombinaci. Důležitým důsledkem vyšších tržních sazeb ale není pouze okamžitá cena nového dluhu. Státní dluh má dlouhou splatnost a velká část byla vydána v minulých letech za výrazně nižší sazby. Proto se vyšší tržní sazby do průměrných nákladů státu nepřenášejí okamžitě.

Přenášejí se ale postupně. Národní rozpočtová rada uvádí, že implicitní úroková sazba českého veřejného dluhu — tedy zjednodušeně průměrná sazba placená z celého existujícího dluhu — už podle jejího výpočtu vzrostla přibližně na 3,5 procenta, nejvýše od roku 2012.

Úrokové výdaje sektoru vládních institucí mají podle Národní rozpočtové rady vzrůst z přibližně 45 miliard korun v roce 2021 na 145 miliard v roce 2027. Starý levný dluh postupně dobíhá do splatnosti a v prostředí pokračujících deficitů je nahrazován dluhem novým. Dnešní výnos desetiletého státního dluhopisu kolem pěti procent je cenovkou současných podmínek financování. Pokud tyto podmínky přetrvají, bude refinancování starého levného dluhu postupně zvyšovat průměrné úrokové náklady. Vláda samozřejmě neurčuje celou cenu dluhu. Rozpočtovou expanzí ale může posílit inflační tlaky a oddálit pokles sazeb ČNB, a tím i zlepšení podmínek financování. Vyšší deficity navíc zvětšují objem dluhu, z něhož se úroky platí. Právě kombinace rostoucího zadlužení a rizika dražšího refinancování je důvod, proč my ekonomové pořád dokola mluvíme o nákladech dluhové služby, rychlosti zadlužování nebo nutnosti šetřit.

Nestačí říci, že si půjčujeme na investice

Vláda návrh rozpočtu obhajuje mimo jiné kapitálovými výdaji ve výši téměř 290 miliard korun. Významnou část rozpočtu mají tvořit dopravní, energetické a další investice. Argument, že stát může využít dluh k financování produktivních investic, je ekonomicky legitimní. Účetní označení výdaje však ještě nedokazuje, že projekt zvýší produktivitu a přinese odpovídající společenský užitek, a už vůbec ne, že se vyšší investiční výdaje prostřednictvím budoucího růstu samy zaplatí.

A právě vyšší cena dluhu tuto otázku činí ještě důležitější. Pokud stát získává desetiletý kapitál za pět procent, zvyšuje se i laťka, kterou by měl projekt financovaný dluhem překonat. Nejde samozřejmě jen o přímý finanční výnos. Dálnice, energetická síť nebo obranná infrastruktura generují rozsáhlé společenské a strategické přínosy, které v účetnictví státu nenajdeme.

Otázka „Co si za nový dluh kupujeme?”, kterou jsem (nejen) v textech pro NWSLTTR již několikrát vznesl, zůstává naprosto zásadní. Zvyšuje dnešní zadlužení budoucí produktivitu, odolnost ekonomiky a její schopnost vytvářet daňové příjmy? Nebo jím převážně financujeme výdaje, které vytvoří nový trvalý nárok na další rozpočty? Dvě stě miliard dluhu může v účetnictví vypadat stejně, ekonomicky ale může jít o dvě úplně jiné věci.

Nízký dluh je kapitál, ne bezplatná půjčka

Česká republika vstupuje do období vysokých fiskálních požadavků s relativně nízkým veřejným dluhem. Fajn. Byla by však chyba považovat tento prostor za bezplatnou permanentku k vyšším deficitům. Nízký dluh je ekonomický kapitál, stejně jako dobrý rating, důvěryhodná centrální banka, stabilní instituce nebo dlouhodobá fiskální reputace.

Takový kapitál lze využít k financování mimořádně výnosných investic. Lze díky němu absorbovat šok, který by zadluženější ekonomika snášela mnohem hůře. Ale lze ho také postupně spotřebovat bez odpovídajícího zvýšení efektivity.

Právě proto není nejzajímavější otázkou rozpočtu na rok 2027 to, zda jeho deficit nakonec bude 389, 385 nebo 369 miliard. Podstatnější je signál, který vysíláme.

Ekonomika se má pohybovat nad úrovní svého potenciálního produktu a strukturální deficit se přesto výrazně zvyšuje. Budoucí konsolidace ve výši 130 až 140 miliard korun je zatím spíše slibem než souborem konkrétních opatření. Národní fiskální pravidla byla rozvolněna více, než bylo pro sestavení rozpočtu 2027 nezbytné. Nepanuje politická shoda na tom, že byla zvolena správná hospodářská strategie. Vyjádření politiků budí velkou nejistotu. Další možné zvýšení deficitu veřejných financí označuje bankovní rada ČNB za proinflační riziko. Investoři požadují za držbu českého dluhu vyšší výnos. A starý levný dluh se bude postupně refinancovat v prostředí pravděpodobně výrazně vyšších sazeb.

Žádný z těchto bodů sám o sobě neznamená problém s platební schopností České republiky. Fiskální expanze ale může ztížit návrat k mírnějším měnovým podmínkám. Více dluhu znamená větší potřebu financování. A oslabování pravidel může zmenšit důvěru v to, že příští konsolidace skutečně nastane. Tyto mechanismy nezmizí jen proto, že neumíme z posledního pohybu dluhopisových výnosů oddělit přesný příspěvek českého rozpočtu.

Může si dnes Česko půjčit? Bez problémů. Může si půjčit zítra? Bez problémů. Otázka, kterou bychom si měli klást, zní: za kolik nám půjčí, co si za tyto peníze koupíme a jaký signál vysíláme investorům, od kterých budeme chtít půjčit znovu za pět, deset nebo dvacet let?

Zapamatujte si, že nízký dluh není totéž co levný dluh. Česko nepotřebuje dluhovou krizi, aby pocítilo důsledky horší fiskální politiky. Stačí dražší financování, méně prostoru pro soukromé investice a rostoucí část veřejných příjmů spotřebovaná úroky. Nízký dluh je výhoda. Důvěryhodná hospodářská politika rozhoduje o tom, jak dlouho si ji uchováme.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Ve filmu Star Trek IV: The Voyage Home se obě repliky objevily jako vtip o návštěvnících z budoucnosti, kteří si musejí opatřit hotovost a neumějí zaplatit účet v restauraci. O necelé dva roky později zakončila epizoda „The Neutral Zone” první řadu seriálu Nové generace (Star Trek: The Next Generation) a motiv se objevil znovu. Posádka Enterprise v ní probudí tři lidi zmrazené na konci dvacátého století. Jeden z nich, finančník Ralph Offenhouse, se okamžitě dožaduje spojení s bankou a chce zjistit, co udělaly tři stovky let s jeho majetkem. Kapitán Picard mu později musí vysvětlit, že nyní existuje svět, ve kterém lidé překonali hlad i potřebu hromadit věci.

Jako malý kluk jsem právě druhou televizní generaci Star Treku, tedy The Next Generation (česky Nová generace), miloval. Stejně jako v dílech Arthura C. Clarka i zde jsem byl fascinován tím, že příběhy měly vědecký základ a věci popsané v knihách působily jako něco, čeho bych se jednou mohl dožít. Tehdy jsem sledoval hlavně příběhy a technologie. Až mnohem později jsem začal vidět společnost, kterou scenáristé v seriálovém světě postavili. Má vlastní dějiny, instituce, hospodářství a představu o dobrém životě. Řeší, proč lidé pracují, když nemusí, co má hodnotu, když nic nestojí, a kdo rozhoduje o věcech, které nelze vyrobit v neomezeném množství.

Nejsem zdaleka první, koho napadlo uvažovat nad seriálem podobným způsobem. Judith Barad a Ed Robertson v knize The Ethics of Star Trek poměřovali rozhodnutí jeho postav Aristotelem, Kantem a dalšími filozofy. Sborníky Star Trek and Philosophy a The Ultimate Star Trek and Philosophy rozebírají práva umělých bytostí, Základní směrnici i představu o míru. George A. Gonzalez napsal několik knih o politice Federace, hlavního politického celku ve vesmíru Star Treku. Manu Saadia věnoval její ekonomice celou knihu Trekonomics. Seriál je fenomén, který lze popisovat z mnoha směrů, a právě v tom spočívá jeden z důvodů jeho pokračující popularity. Dá se také chápat jako šedesát let trvající myšlenkový experiment o civilizaci, která vyřešila nedostatek v mnoha oblastech lidského života. A když se bavíme o civilizaci, rozhodl jsem se, že k šedesátému výročí vysílání první epizody, které připadá na 8. září, posoudím celý koncept vymyšleného světa z hlediska „sedmi zákonů” profesora Miroslava Bárty, protože něco takového jistě ještě nikdo neudělal.

Utopie postavená na troskách

Budoucnost Star Treku nevznikla poklidným pokračováním našeho světa. Mezi dneškem a prvním setkáním lidstva s mimozemskou civilizací leží třetí světová válka. Když 5. dubna 2063 přistanou na Zemi Vulkánci, nacházejí planetu po jaderném konfliktu, s rozpadlými vládami a stovkami milionů mrtvých. Teprve poté se lidstvo sjednotí a během dalších desetiletí odstraní válku, hlad i chudobu.

V příběhu o vzniku Federace se potkávají první dva Bártovy zákony. Civilizace jsou omezené v čase a prostoru a jejich proměny nebývají plynulé. Zásadní změna často přichází skokem po krizi, která rozbije dosavadní pravidla. Kolaps může otevřít cestu k nové podobě společnosti. V optimistickém vyznění seriálu se snadno přehlédne, jakou cenu si jeho vnitřní dějiny vyžádaly. Utopie potřebovala katastrofu, aby mohla vzniknout. Starý svět doslova shořel a lidé po něm začali stavět něco jiného. První seriálový let Zeframa Cochrana nadsvětelnou rychlostí proto není jen technický zlom — přivede k Zemi Vulkánce a nabídne lidstvu první důkaz, že ve vesmíru není samo. Novou společnou identitu vytvoří změna měřítka, kterým lidé vnímají svět kolem sebe. Dosavadní hranice a spory začnou v galaxii plné obydlených světů vypadat malé.

Čtěte také:

Seriály a filmy nikdy nevytvořily souvislé dějiny okamžiku, kdy lidstvo opustilo peníze. Jednotlivé výklady si navíc občas odporují. Jedno však říkají opakovaně. Technika sama změnu nezpůsobila. Kapitán Picard ve filmu First Contact vysvětluje, že získávání majetku přestalo určovat lidský život poté, co se společnost rozhodla věnovat jiným cílům. Replikátory dokážou vyrábět jídlo, oblečení a běžné předměty s náklady, které svět seriálu považuje za zanedbatelné. Stroj sám ale nerozhoduje o tom, komu bude sloužit zadarmo. Společenské rozhodnutí přišlo dříve a replikátor mu teprve dodal jistou míru samozřejmosti, jakou nám dává například přítomnost myčky nádobí v domácnosti. Podobné koncepty jsou mnohem starší než sám seriál. Thomas More už roku 1516 popsal ostrov bez soukromého vlastnictví a běžného peněžního oběhu. Edward Bellamy nechal v románu Looking Backward z roku 1888 probudit bostonského rentiéra v Americe roku 2000, kde každý čerpá svůj díl národního produktu prostřednictvím karty. Bellamy pro ni použil výraz „credit card”.

Star Trek k tradici utopických spisů přidal fyzikální mechanismus hojnosti a nechal v takovém světě žít své postavy. Utopický spis může přeskočit každodenní rozpory, ale seriál, který musí každý týden vyprávět nový příběh, je dříve nebo později odkryje. Star Trek proto šedesát let ukazuje, jak se ve společnosti bez existenční nouze pracuje, vychovávají děti, získává postavení, přiděluje moc a vede válka.

Proč pracovat, když člověk nemusí

Otec kapitána Benjamina Siska, jedné ze známých postav dalšího pokračování původního seriálu, provozuje v New Orleansu restauraci. Vaří každý den pro plný lokál a nikomu nepřinese účet. Robert Picard, bratr kapitána Picarda, pěstuje na rodinné vinici víno i poté, co lze chemicky totožný nápoj vyrobit během několika vteřin. Lékaři léčí, vědci zkoumají a mladí lidé se hlásí do Hvězdné flotily, vznešenější vesmírné podoby amerického námořnictva, kde je čeká náročná a nebezpečná služba, za kterou nikdo nedostává mzdu v našem slova smyslu.

Spojená federace planet odstranila strach, že člověk bez práce přijde o jídlo, bydlení nebo lékařskou péči. Neodstranila práci. Motivaci převzala zvědavost, služba, řemeslná hrdost a uznání ostatních. Star Trek tu nabízí odpověď na otázku, kterou si John Maynard Keynes položil roku 1930 v eseji Economic Possibilities for our Grandchildren.

Keynes očekával, že technický pokrok může během sta let vyřešit boj o obživu a zkrátit pracovní týden na patnáct hodin. Termín jeho předpovědi připadá přibližně na rok 2030. Produktivita od té doby skutečně mnohonásobně vzrostla, volný čas však nerostl stejným tempem. Keynes tušil, že technické řešení bude snazší než lidské. Člověk se podle něj poprvé ocitne před trvalým problémem, jak naložit se svobodou od ekonomických starostí a čím naplnit čas, který mu práce přestane brát.

Antropolog Marshall Sahlins v eseji The Original Affluent Society rozlišil dvě cesty k hojnosti. Společnost může hodně vyrábět, nebo málo chtít. U lovců a sběračů hledal druhou možnost, protože omezené potřeby lze uspokojit i bez továrny. Federace spojila obě cesty. Replikátory vyrábějí téměř bez omezení, zatímco okázalá spotřeba z její kultury skoro zmizela. Kapitánská kajuta na vlajkové lodi působí střídměji než pokoj v dnešním hotelu. Lidé mohou hromadit věci, ale přestali v tom vidět důkaz úspěchu.

Manu Saadia v Trekonomics tvrdí, že nejvzácnějším statkem Federace se stala pověst. Když mizí peněžní odměna, lidé dál soutěží o důvěru, odpovědnost a možnost dělat práci, která má význam. Hvězdná flotila ukazuje ekonomiku pověsti v čisté podobě. Kapitánovi přináší hodnost, pravomoc, respekt a možnost rozhodovat o životě stovek lidí a mnohdy celých světů.

Čtěte také:

Bártův čtvrtý zákon dává Keynesově obavě společenský rozměr. Každou civilizaci drží pohromadě sdílené hodnoty a vize. Ve Federaci drží společnost pohromadě představa sebezdokonalování, vědy a průzkumu. Hvězdná flotila nabízí téměř nekonečný úkol, celou galaxii, kterou lze poznávat. Lidé už nemusí pracovat, aby přežili. Federace je však od dětství učí, že schopnost má být využita a svoboda zavazuje.

Taková odpověď je krásná a neúplná. Seriál sleduje hlavně lidi, kteří si své místo našli. Mnohem méně ukazuje ty, kteří nechtějí pilotovat hvězdnou loď, obdělávat rodinnou vinici ani zasvětit život vědě. Zahálka patří k několika věcem, vůči kterým je jinak tolerantní budoucnost Star Treku překvapivě přísná. Člověk bez ambice se v ní téměř nevyskytuje. Společnost údajně osvobodila jednotlivce od práce a současně z práce vytvořila mravní povinnost.

Roku 1995 obrátil tento problém proti naší vlastní době dvojdíl seriálu Deep Space Nine „Past Tense, Part I” a „Past Tense, Part II”. Posádka se ocitne v San Francisku v září 2024, kde úřady soustředily nezaměstnané, chudé a duševně nemocné do uzavřených okrsků. Zbytek společnosti je nemusí vidět a uvnitř téměř nikdo nedostává účinnou pomoc. Skutečný rok 2024 proběhl bez podobných okrsků, otázka scenáristů však zůstává platná. Co udělá společnost s lidmi, které její ekonomika nepotřebuje?

Dnes ji znovu otevírá umělá inteligence. Star Trek nabídl podmínku, ne řešení. Svoboda od nutné práce musí přinést nový zdroj postavení člověka a smyslu jeho života. Jinak se může rychle změnit ve vyřazení ze společnosti.

Kam se přestěhovala vzácnost

Jake Sisko chce v epizodě Deep Space Nine „In the Cards” potěšit otce starou baseballovou kartičkou Willieho Mayse. Na aukci však zjistí, že ji bez peněz nekoupí (seriál se odehrává na pomezí Federace, kde mnohé cizí kultury stále používají platidla). Jeho přítel Nog má latinium, tamní obdobu peněz, ale částka nestačí. Oba pak procházejí stanicí a vyměňují jednu službu za druhou, až získají věc, kterou dokáže replikátor po materiální stránce napodobit během okamžiku.

Epizoda v necelé hodině předvede malou ekonomickou učebnici. Peníze lze odstranit ze Země, ale ne z každého vztahu. Kopie může být bezcenná, když záleží na původu. Směna se vrátí, jakmile člověk chce něco, co druhý nevydá zadarmo. Jake s Nogem nakonec uspějí díky síti závazků. Antropolog Marcel Mauss psal v Eseji o daru, že dar nikdy není jen přesun předmětu. Vytváří vztah a očekávání dalšího jednání.

Hodnota se ve Star Treku přesunula k původu věci, času a pozornosti. Kapitán Picard věnuje androidu Datovi tištěné vydání Shakespeara, ačkoli Data zná celé dílo zpaměti. Joseph Sisko může nechat replikátor připravit večeři, hosté však přicházejí kvůli jídlu, které uvařil on. Hojnost zvyšuje cenu všeho, co nese stopu konkrétního člověka. Lidská stopa proto s dnešním rozvojem umělé inteligence nabývá na ceně.

Ekonom Fred Hirsch označil v knize Social Limits to Growth z roku 1976 za poziční statky věci, jejichž hodnotu určuje omezené množství nebo postavení, které přiznávají. Příjemný dům na určitém místě, přijetí na prestižní školu nebo velitelské křeslo zůstávají vzácné bez ohledu na množství vyrobeného zboží. Replikátor může vytvořit cihly, nábytek i víno. Nemůže rozmnožit Burgundsko, výhled na oceán nebo místo na prestižní Akademii Hvězdné flotily.

Čtěte také:

Právě zde se představa společnosti bez peněz začíná rozostřovat. Picardova rodina obývá po generace dům obklopený vinicemi. Sisko vede restauraci na jednom z nejlepších míst v New Orleansu. Seriál nikdy spolehlivě nevysvětlil, kdo ve světě bez cen rozhoduje o užívání půdy, kdo získá větší byt a podle čeho se rozdělují místa, která chce více lidí. Peníze jsou jen jeden způsob přídělu. Po jejich zrušení musí nastoupit pořadník, dědictví, pověst, politické rozhodnutí nebo osobní známost.

Pověst jako měna Federace vysvětluje jen část. Pověst může odměnit dobrou práci a obejít se bez majetku. Současně se obtížně měří, dědí se v rodinách a lidé ji mohou ztratit bez řádného řízení. Společnost založená na reputaci proto nepotřebuje méně institucí než kapitalismus. Potřebuje přesná pravidla, která zabrání tomu, aby se z principu uznání stal kastovní systém.

Svět Star Treku nelze snadno označit za komunismus ani kapitalismus. Zanikla především existenční závislost člověka na výplatě. Otázka se přesunula k tomu, kdo smí rozhodovat o věcech, které zůstaly vzácné.

Kdo patří mezi lidi

Bohatá společnost si může dovolit velkorysost, dokud nemusí rozhodnout, komu ji přizná. Přesně o tom je epizoda „The Measure of a Man”, ve které chce kybernetik Bruce Maddox androida Datu rozebrat a zkopírovat. Data se obává, že experiment nepřežije, a odmítne. Hvězdná flotila odpoví, že android je její majetek, a následuje soudní řízení, které musí rozhodnout, zda může Data sám určit, co se stane s jeho tělem. Pokud Federace prohlásí inteligentní stroj za věc, může vytvořit celou třídu bytostí určených k práci. Soudkyně nakonec nepředstírá, že umí rozhodnout, zda je Data člověkem, nebo zda má duši. Přizná mu právo volby.

Voyager se k problému vrátí v epizodě „Author, Author”. Holografický Doktor (správně s velkým D) napíše holografický román a vydavatel jej začne šířit proti jeho vůli, protože hologram podle práva není osobou. Rozhodce mu nakonec nepřizná plné lidství. Rozšíří však pojem autora tak, aby Doktor mohl rozhodovat o vlastním díle. Federace postupuje po malých právních krocích. Nejprve chrání konkrétní volbu a teprve další generaci nechává vyřešit, co nová bytost vlastně je.

Obě epizody získaly s nástupem generativní umělé inteligence nový význam. Dnešní systémy nejsou Data ani Doktor a nemá smysl jim přisuzovat vlastnosti televizních postav. Otázka vlastnictví práce však už fiktivní není. Kdo má prospěch z automatizace, kdo nese náklady a čí díla posloužila k výcviku stroje, který je dokáže napodobit? Texty, obrazy i hudba mohou vznikat způsobem, který připraví o práva ty, z jejichž práce vyrostly.

Star Trek tím odhaluje nepříjemnou podmínku společnosti bez peněz. Zrušení mzdy je osvobozující pouze tehdy, když člověk nemusí svou práci odevzdat někomu mocnějšímu. Pokud nemá právo odmítnout, hojnost může stát na nové podobě otroctví.

Společenská smlouva v uniformě

Bártův pátý zákon obrací pozornost ke společenské smlouvě. Stabilní společnost vyžaduje spolupráci svých částí a její podobu silně určují elity. Federace má prezidenta, radu a soudy, její nejviditelnější institucí je však Hvězdná flotila. Ta je zároveň výzkumnou organizací, diplomatickým sborem, záchrannou službou a ozbrojenou silou. Divák většinu Federace poznává očima lidí, kteří nosí uniformu a velí lodím schopným rychlého mezihvězdného cestování.

George A. Gonzalez ve svých knihách o politice Star Treku upozorňuje, že Federace spojuje humanistický univerzalismus s obrovskou technologickou a vojenskou převahou. Hlásá rovnost civilizací, ale téměř vždy přilétá v té nejvyspělejší lodi. Základní směrnice, tedy základní pravidlo chování Hvězdné flotily, tuto vyspělost omezuje zákazem zasahovat do přirozeného vývoje méně vyspělých společností. Současně předává kapitánovi právo vykládat Základní směrnici tisíce světelných let od nejbližšího soudu nebo orgánu Federace, který by o správnosti jeho výkladu rozhodl. Je až příznačné, že jde asi o nejvíce diskutované a porušované pravidlo v celé historii seriálu. Vždy z morálně ospravedlnitelných důvodů. Pochopitelně.

Scenáristé si však uvědomovali, že dobré úmysly nestačí. V epizodě Nové generace „The Drumhead” přijede na Enterprise admirálka Norah Satie vyšetřit údajnou sabotáž. Pátrání se rychle změní v hon na zrádce. Podezření padne na mladého člena posádky kvůli zatajenému romulanskému dědečkovi a později na samotného kapitána Picarda. Satie mu připomíná jeho asimilaci Borgy a tisíce mrtvých u Wolfu 359, kde Borgové díky znalostem získaným z kapitána Picarda zničili desítky lodí Hvězdné flotily. Nakonec zpochybní jeho věrnost Federaci.

Kapitán Picard jí odpoví slovy jejího otce, soudce Aarona Satieho, v mém volném překladu. „S prvním článkem je řetěz ukován. První cenzurovaná řeč, první zakázaná myšlenka, první upřená svoboda nás všechny neodvolatelně spoutá.” Pak dodá, že už první pošlapání svobody jediného člověka poškodí nás všechny. Admirálka se po vyslovení otcova jména přestane ovládat a odhalí před přítomným velením vlastní fanatismus. Vyšetřování skončí. Z mého pohledu jde o jednu z nejzajímavějších epizod celého seriálu. Vedle skvělého hereckého výkonu Patricka Stewarta ukazuje, jak Star Trek dokáže i po desítkách let promlouvat k dnešním problémům.

Federaci v tu chvíli zachrání člověk, který odmítne strach jako náhradu důkazů, a instituce, která vyšetřovatelce nakonec přestane propůjčovat autoritu. Picardův citát vystihuje společenskou smlouvu přesněji než ústava Federace. Svoboda obvykle mizí článek po článku. Každý zásah může vypadat tak malý, že nad ním lidé mávnou rukou.

Epizoda ukazuje, co znamená kvalita elit v pojetí zákonů profesora Bárty. Elita se pozná ve chvíli, kdy by porušení pravidel přineslo rychlou výhodu nebo rychlé řešení problému, a přesto se rozhodne pravidla dodržet. Picard hájí práva nevinného člověka, přestože by pro něj bylo snazší nechat admirálku pracovat. Satie používá bezpečnost jako důvod, proč pravidla obejít. Oba mluví jménem Federace, ale jen jeden chrání její společenskou smlouvu.

Seriál Deep Space Nine, vysílaný v češtině jako Hluboký vesmír 9, zkoumá stejnou společnost v horších podmínkách. Stanice neleží u Země, kde replikátory skryjí většinu nedostatku. Potkávají se na ní Federace, válkou zničený Bajor a Ferengové, kteří měří úspěch ziskem. V epizodě „Bar Association” zkolabuje Fereng Rom při práci v baru svého bratra Quarka a přijde o mzdu za dobu léčení. Doktor Bashir mu připomene odbory. Rom zorganizuje stávku, přestože ferengská společnost pokládá sdružování zaměstnanců za zločin.

Na stanici tak vedle sebe fungují dva hospodářské systémy. Důstojníkům Federace zajišťuje jejich společnost bezplatnou péči a základní potřeby. Zaměstnanci Quarkova baru závisejí na mzdě a vůli majitele, přestože mají k dispozici stejnou techniku. Rozdíl vytváří právo a společenská smlouva. Saadiovu nejdůležitější myšlenku tak potvrzuje samotná stanice. Hojnost je politické rozhodnutí o tom, kdo smí techniku používat a za jakých podmínek.

Utopie má hranice

Země bez peněz je součástí galaxie, která peníze používá. Ferengové platí tekutým latiniem uloženým ve zlatě, protože latinium nelze replikovat. Na Deep Space Nine se prodává, dědí, sází a podplácí. Hvězdná flotila mluví o překonané chamtivosti, ale její důstojníci v Quarkově baru nakupují a hrají hazardní hry. Seriál používá federační kredity, služební účty i další prostředky, aniž by z nich vytvořil soudržný systém.

Scenáristická chyba tu mimoděk vystihuje skutečnou potíž každé utopie, která neobsáhne reálné potřeby svého světa. Občan Federace možná peníze nepotřebuje doma, ale potřebuje prostředek směny tam, kde ostatní jeho hodnoty nesdílejí.

Hranice hodnot jsou tak i prostorové. Federace nabízí vysokou životní úroveň na Zemi a hlavních světech, zatímco kolonie na okraji často bojují o půdu, bezpečí a zásobování. Konflikt s Makisty, osadníky z pohraničních kolonií, vznikne i proto, že lidé odmítnou opustit domovy předané cizí mocnosti diplomatickou dohodou. Vláda jim může nabídnout jiné místo, nemůže však replikovat jejich vztah k půdě. Majetek, který z centrály působí nahraditelně, je pro osadníka částí rodinného příběhu. Rozhodnutí z centra a vztah člověka k domovu se podobně míjejí i ve skutečném světě.

Bártův první zákon připomíná, že každá civilizace je omezená prostorem. Federace má hranice nejen na mapě, ale i v dosahu svých institucí a hodnot. Čím dál je loď nebo kolonie od jejího středu, tím více závisí právo na úsudku několika lidí.

Hojnost stojí na reaktoru

Replikátor nevyrábí z ničeho. Ke své práci potřebuje energii a vzory toho, co má vytvořit. Hojnost Federace proto trvá jen tak dlouho, dokud má společnost dost energie a fungující infrastrukturu. Některé suroviny navíc seriál výslovně ponechává mimo možnosti replikátoru. Dilithium reguluje reakci hmoty a antihmoty v lodních motorech a musí se těžit. Latinium zůstává platidlem právě proto, že je nelze zkopírovat.

Posádka lodi Voyager ve stejnojmenném pokračování původního seriálu pozná hranici hojnosti po uvíznutí na druhém konci galaxie. Kapitánka zavede příděly energie pro replikátory. Členové posádky si je půjčují, šetří je a používají jako odměnu. Jakmile energie přestane být samozřejmá, vrátí se počítání i přídělový systém. Loď stále vlastní stejnou techniku, změnil se však poměr mezi potřebami a dostupným výkonem.

Bártův šestý zákon říká, že technologie a energetické zdroje určují vývoj civilizace. Společnost bez levné energie nedokáže dlouhodobě udržet svou složitost. V seriálu platí šestý zákon téměř doslova. Hojnost není možná bez fungujícího reaktoru.

Náš svět zná první části podobné ekonomiky. Evropská organizace CERN uvolnila roku 1993 software pro World Wide Web k bezplatnému používání. Americká vláda poskytuje civilní signál GPS bez přímého poplatku uživatelům. Wikipedie zpřístupnila velkou část lidského vědění bez předplatného a reklam. V každém případě technologie snížila cenu další kopie téměř k nule, ale teprve rozhodnutí institucí umožnilo, aby k ní získal přístup každý.

Čtěte také:

Jeremy Rifkin v knize The Zero Marginal Cost Society popisuje ekonomiku, ve které cena další kopie informace, hudby nebo části vzdělání klesá téměř k nule. Nula však patří jen poslední kopii. Datová centra, kabely, elektrárny, výzkum a lidé, kteří systém udržují, něco stojí. Stejný omyl svádí k představě, že umělá inteligence vyrábí text nebo obraz bez nákladů, protože uživatel nevidí elektrárnu ani čipy za obrazovkou.

Ve zprávě z dubna 2025 Mezinárodní energetická agentura očekává, že spotřeba elektřiny datových center vzroste do roku 2030 přibližně na dvojnásobek, na 945 terawatthodin ročně. Hlavním motorem růstu je umělá inteligence. Stroje, které mají převzít část lidské práce, budou potřebovat elektrárny, sítě a suroviny, jejichž dostupnost není neomezená.

Šestý zákon doplňuje Saadiovu politickou tezi. Společnost může přístup k hojnosti rozdělit spravedlivě, samotnou hojnost však musí nejdřív vyrobit. Federace vybudovala energetický základ a rozhodla, že základní potřeby nemají záviset na příjmu. Stačí, aby chyběl technický výkon nebo společenská smlouva, a svět se rozpadne.

Zákon, který dohnal Federaci

Miroslav Bárta nazývá třetí zákon Hérakleitovým. Vlastnost, která civilizaci vynese na vrchol, se časem může stát příčinou její krize. Star Trek nakonec ukázal Hérakleitův zákon i v dějinách Federace.

Ve vzdálené budoucnosti v seriálu Star Trek: Discovery dojde ke katastrofě známé jako The Burn. Aktivně používané dilithium se v jediném okamžiku destabilizuje, lodní reaktory vybuchnou a mezihvězdná doprava se zhroutí. Federace přijde o spojení s většinou členských světů. Civilizace, která postavila mezihvězdnou infrastrukturu na stejném typu pohonu, zůstane po jeho selhání rozptýlená a bezmocná.

Bezprostřední příčina patří k méně přesvědčivým nápadům scenáristů, takže ji nebudeme řešit. Pod tím však leží dobrá civilizační otázka. Federace věděla, že její mezihvězdná doprava stojí na surovině, kterou nedokáže nahradit. Po staletí budovala stále složitější systém a každá další loď zvětšovala jeho závislost na stejném zdroji. Dilithium jí umožnilo spravovat prostor o rozměrech tisíců světelných let. Jeho selhání proměnilo velikost v překážku, kterou už další rozšiřování systému nemohlo odstranit.

Archeolog Joseph Tainter v knize The Collapse of Complex Societies popisuje kolaps jako pokles společenské složitosti. Komplexní společnost řeší problémy novými institucemi, vrstvami správy a specializací. Každé další řešení však něco stojí a jeho dodatečný přínos může klesat. Federace vytvořila nesmírně složitou síť lodí, stanic a členských světů. Když ztratila dopravu, neměla ji čím udržet. Lidé i technické znalosti zůstali. Zmizela schopnost spojit je v jeden celek.

Tím se vrací Bártův první zákon. Na začátku Federace leží světová válka, na konci její dlouhé epochy energetický kolaps. Ani jeden neznamená úplný zánik. Seriál Discovery vypráví také o tom, jak se zbytky Federace znovu spojují. Miroslav Bárta uvádí, že vedle kolapsu stojí i druhé slovo, regenerace. Příběh budoucnosti Federace jeho slova kopíruje doslova.

Sedmý Bártův zákon přisuzuje rozhodující význam schopnosti přizpůsobit se změnám prostředí. Federace přežije jen v omezené podobě, protože uchová instituce, paměť a představu společného cíle. Nestačí jí najít jen další palivo. Musí přesvědčit světy, které si po více než století zvykly žít samy, že společný svazek má znovu cenu.

Co přijde po penězích

Seriál nepřinesl návod na společnost bez peněz. Jeho svět si odporuje a některé mezery nechává nevyřešené po celá desetiletí. Nejzajímavější je právě v místech, kde špatně vysvětlená ekonomika odhaluje otázky, na které by dokonale vymyšlený utopický svět nepřišel.

Peníze řeší několik rozdílných problémů najednou. Uchovávají hodnotu, umožňují směnu a rozdělují vzácné statky. Federace první dvě úlohy u běžných potřeb oslabila. Třetí nezmizela. Někdo stále rozhoduje o půdě, místech na Akademii, velitelských funkcích, pozornosti lékaře a právu použít omezenou energii. Tam, kde neplatí peníze, rozhodují pravidla a lidé, kteří je spravují.

Odpověď Star Treku na vývoj společnosti proto spočívá v kultuře, která omezuje spotřebu, a v institucích, které chrání jednotlivce i proti elitám. Technologie odstranila část nedostatku. Společenská smlouva rozhodla, kdo a jakým způsobem bude z vývoje těžit. Energie celý systém drží v chodu a schopnost přizpůsobit se určuje, zda přežije vlastní úspěch.

Bártovy zákony umožňují položit jedné z nejpopulárnějších utopií posledních desítek let otázky, které seriál často skrývá za leskem hvězdných lodí. Z čeho se platí složitost systému, kdo hlídá elity, co nahradí mzdu a jak společnost zachází s lidmi, jejichž práce přestala být potřebná?

Keynesova otázka z roku 1930 proto v roce 2026 zní ještě naléhavěji. Pokud stroje převezmou velkou část nutné práce, co uděláme se svobodou, která nám zbude, a kde vezmeme energii, kterou budou spotřebovávat? Star Trek nabízí jednu odpověď. Lidé budou dál chtít tvořit, poznávat a získávat uznání. Zároveň varuje, že bez přístupu k půdě, moci a právům může hojnost rozdělovat stejně tvrdě jako nedostatek.

Peníze ve Star Treku nikdo nezakázal. Přestaly být důležité poté, co společnost vybudovala dostatek a změnila představu o úspěšném životě. První krok vyžadoval reaktory na antihmotu. Druhý byl mnohem těžší. Vyžadoval, aby lidé změnili sami sebe.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Úhrnná plodnost v Česku klesla během čtyř let z 1,83 na 1,28 dítěte na ženu. Rekordní hodnota z roku 2021 byla částečně nadhodnocena sčítáním lidu, domů a bytů, které tehdy upravilo odhad počtu žen v reprodukčním věku směrem dolů, a tím početní hodnotu plodnosti mechanicky zvedlo. Propad od té doby je ale fundamentální. Plodnost klesla napříč všemi věkovými skupinami, včetně těch, ve kterých se případné odložené porody mají realizovat. Přesné číslo se může o několik desetin lišit, ale že je plodnost dnes znatelně nižší než v předchozích letech, je nepochybné. Nižší plodnost pak matematicky musí vést ke stárnutí populace — na jednoho staršího připadá méně mladých.

Údaje o plodnosti jsou přitom zásadním vstupem pro demografické výhledy obyvatel České republiky. Střední, tedy nejpravděpodobnější varianta populační projekce Českého statistického úřadu počítá s plodností 1,5. Číslem znatelně vyšším, než jaké dnes reálně pozorujeme. A na této projekci nestojí jen odhad budoucího počtu obyvatel, ale do velké míry i dlouhodobá fiskální architektura státu — například padesátiletý výhled dluhu Národní rozpočtové rady nebo kalibrace důchodové reformy. Dlouhodobý výhled dluhu se přitom v posledních dvou letech dramaticky zlepšil, z více než tří set procent HDP na necelých sto osmdesát. Národní rozpočtová rada uvádí, že zlepšení vedle konsolidace a penzijní reformy podpořila i aktualizovaná demografická projekce. Pozitivní posun v projekci dluhu tak částečně stojí na predikci demografie, jejíž základní předpoklad aktuálně neplatí.

Čtěte také:

Jaký je vliv demografie na růst ekonomiky? Vztahy jsou celkem čitelné, pokud se na HDP podíváme jako na součin několika faktorů. Když vynásobíme výkon na odpracovanou hodinu (produktivitu práce), počet odpracovaných hodin (intenzitu práce), podíl lidí, kteří pracují, k těm, kteří pracovat mohou (stav trhu práce), a konečně podíl lidí v produktivním věku na celé populaci, měli bychom dostat celkový produkt ekonomiky. Demografie hýbe především posledním členem — a aktuálně jím hýbe směrem dolů. Kdybychom chtěli negativnímu vlivu demografie na produkci zabránit, musela by přijít buď změna demografického trendu, nebo kompenzace z ostatních členů výše popsané rovnice. Výhodou tohoto pohledu je, že mění řečnickou otázku „dá se to kompenzovat?” na otázku početní. Kolik navíc musí přinést produktivita, participace nebo počet odpracovaných hodin, aby se relativní úbytek pracovní síly vyrovnal?

Ačkoli je otázka jednoduše položená, odpověď je složitá. Česká národní banka identifikovala strukturální zlom v růstu potenciálního produktu na rok 2016. Odhad potenciálního růstu české ekonomiky, který odráží růst produktivity, tehdy ČNB snížila z dříve předpokládaných tří procent ročně na dvě a půl. Dnes se v médiích běžně mluví o tom, že se česká ekonomika pohybuje zhruba svojí konstrukční rychlostí — podle prognózy ČBA vzroste letos o 2,0 %. HDP na obyvatele se drží kolem devadesáti procent unijního průměru a za poslední dekádu rostl prakticky stejně rychle jako průměr EU. Konvergence, tedy růstový motor posledních třiceti let, minimálně zpomalila, pokud se přímo nezastavila. Celkový počet obyvatel se stárnutím populace neklesá, spíše roste. Klesá ale podíl ekonomicky aktivní populace.

Kdo tvrdí, že negativní efekt demografie na růst bohatství na hlavu bude kompenzovat vyšší produktivita, ve skutečnosti tvrdí, že se nám při klesající pracovní síle podaří dosahovat výkonnosti, které jsme přestali dosahovat i ve chvíli, kdy rostla nejen populace, ale i velikost pracovní síly. Stárnoucí populace tak nepochybně hospodářskému růstu nepomůže, spíš naopak.

Co čeká budoucí důchodce

Nejtvrději dopadne stárnutí populace na důchodový systém. Pro zjednodušení si debatu o důchodech můžeme zredukovat na jednu účetní rovnost. V průběžném důchodovém systému, jaký má například Česká republika, musí současné odvody zaplatit současné penze. Potřebná sazba sociálního pojistného — tedy minimální procento z hrubé mzdy, které musí každý pracující v průměru odvést, aby systém zůstal finančně vyrovnaný — se proto rovná podílu průměrné penze na průměrné mzdě vynásobenému počtem důchodců na jednoho plátce.

Státním zásahem lze ovlivnit výši průměrné penze (například rychlostí valorizace), počet důchodců (například věkem odchodu do důchodu) a sazbu sociálního pojištění. Klíčové ale je, že stát nikdy nemůže upravit všechny tři nezávisle — třetí parametr vždy vyplyne z prvních dvou. Když demografickým pohybem roste počet důchodců na plátce, musíte buď zvednout odvody, nebo snížit relativní výši penzí. Případně můžete s demografií bojovat snížením počtu důchodců, například posunem věku odchodu do důchodu.

Čtěte také:

Pokud to neuděláte, máte jen jednu další možnost — financovat systém z úvěru. To ale není řešení, jen odklad problému (a volby, který parametr systému se změní) na později. Navíc kvůli úročení dluhu bude řešení v budoucnu nutně dražší, než by bylo dnes. Vládní reforma penzí z roku 2024 přenastavila tři parametry pravé strany rovnice. Současný vládní návrh plánuje dva ze tří vrátit zpět. V platnosti by mělo zůstat pouze zpomalení růstu nově přiznávaných penzí — shodou okolností to opatření, které je pro voliče nejméně viditelné —, zatímco strop důchodového věku se má vrátit na pětašedesát let a zákonem stanovená valorizace znovu zvýšit. Aktuální a plánované rozpočtové schodky jsou tak jen předzvěstí toho, s čím se budeme muset vypořádat v budoucnu, a toho, jak vysoká bude cenovka. Výše důchodů, věk odchodu do důchodu i sazba sociálního pojištění jsou politická rozhodnutí, za která nesou politici zodpovědnost před svými voliči. Bez ohledu na politické přesvědčení ale platí, že dříve či později se výše popsaná účetní identita musí vyrovnat.

Stát bude muset suplovat to, co dosud stálo na rodině

Ve zdravotnictví je efekt méně přímočarý. Individuální náklady netáhne věk sám o sobě, ale spíše blízkost úmrtí. Nejdražších je typicky posledních několik měsíců života — a drahé jsou v každém věku. Když roste věk dožití, nebo přesněji věk dožití ve zdraví, tohle drahé období se prostě jen posouvá dál. V žádném případě ale neplatí, že by stárnutí populace mělo mít na zdravotnictví rozpočtově pozitivní efekt. U dlouhodobé péče přitom platí opačný závěr, protože poptávku určuje přímo počet nejstarších lidí a právě nejstarší věkové skupiny rostou dlouhodobě nejrychleji.

Zde má stárnutí populace v českém prostředí obzvlášť zajímavý dopad. Český model dlouhodobé péče stojí z velké části na neformální péči rodiny. Generace s 1,28 dítěte na ženu tyhle pečovatele nevyprodukuje. Co neudělá rodina, bude muset suplovat stát, trh nebo komunita. Náznaky toho vidíme už dnes — v rostoucí oblibě a vytíženosti hospiců a v přeplněnosti domovů pro seniory. Samotná služba je drahá — pro jednoho seniora může stát víc, než kolik činí jeho důchod — a už dnes dramaticky zápasí s nedostatkem ochotných pracovníků.

Nabízí se otázka, jak nepříznivý demografický vývoj kompenzovat, jak mu čelit. Prvním často zmiňovaným nástrojem, obzvláště v době generativní umělé inteligence, je automatizace. Stárnutí populace samo o sobě přitom může automatizaci urychlovat — nedostatek pracovníků středního věku zdražuje jejich práci, a firmy je proto nahrazují stroji. Čím více populace stárne, tím více strojů se nakupuje, a k poklesu produkce tak nemusí dojít. Má to ale dvě omezení. Automatizace kompenzuje produkt, nikoli daňovou základnu. Robot neplatí sociální pojištění (byť jeho majitel odvádí daň z přidané hodnoty nebo nemovitostní daň), takže se příjmová strana účetní identity z předchozí kapitoly zmenšuje. V ekonomice je prostě méně plátců. Automatizace navíc těžko vyřeší problém s dostupností péče o pětaosmdesátiletého člověka, kde poptávka poroste.

Čtěte také:

Druhou možností kompenzace je migrace. V českém případě přitom nejde o hypotézu, ale o žitou realitu. Podle nedávné studie ČNB tvoří dnes zhruba pětinu zaměstnanců cizinci, před deseti lety to byla necelá desetina. Přirozený přírůstek byl mezi lety 2019 a 2025 negativní a růst populace byl tak dán výhradně čistou migrací. Otázka tedy nezní, jestli kompenzovat migrací — už to děláme ve velkém a téměř bez veřejné debaty. Skutečné otázky jsou dvě: jakého objemu migrace by bylo potřeba, aby pracovní síla (ne celková populace) jen stagnovala, a co s tím, že migranti také stárnou. Migrace problém zmírňuje, ale neodstraňuje. Ledaže by příliv migrantů dlouhodobě rostl — což je politicky obtížně udržitelné.

Jak vypadá rozumná podpora porodnosti

Třetí možností je podpora porodnosti. Ta politicky vypadá nejpřitažlivěji, protože po nikom nechce, aby se něčeho vzdal nebo aby si zvykal na nové sousedy. Máme tu nezvykle čistý experiment hned za hranicemi. Maďarsko vynakládá na rodinnou politiku kolem pěti procent HDP — to by v českém kontextu roku 2025 odpovídalo zhruba součtu rozpočtů ministerstev vnitra, pro místní rozvoj, průmyslu a obchodu, kultury, zdravotnictví a školství, mládeže a tělovýchovy — s deklarovaným cílem dostat plodnost na úroveň prosté reprodukce. Výsledkem je, že tam loni porodnost spadla na rekordní minimum.

Aktuální ekonomická literatura přitom ukazuje, že daleko důležitější než přímá podpora rodičů je umožnění skloubit práci a rodinu. V bohatých zemích je dnes souvislost mezi zaměstnaností žen a porodností kladná. Tam, kde ženy pracují víc, mají i více dětí — a nepotřebují tak vysokou státní podporu. Dostupná péče o nejmenší děti, zapojení otcové, flexibilní a zkrácené úvazky, rychlý návrat do zaměstnání bez kariérní ztráty — to všechno pomáhá plodnost zvyšovat. A právě tady má Česko prostor pro zlepšení: zkrátit dnes dlouhou dobu, po kterou rodič může zůstat mimo trh práce (a s ní i vysoké transfery od státu), a nahradit ji lepší dostupností péče o děti do tří let a podporou zkrácených a flexibilních úvazků.

Dnešní nízká porodnost sama o sobě vysoké nároky penzijního systému za deset až dvacet let pochopitelně nezpůsobí. Ty určují ročníky dávno narozené, především silné generace ze sedmdesátých let, které se do penze přesunou v příštích dvou dekádách. Dítě, které se nenarodí dnes, by na trh práce vstoupilo až kolem roku 2050. Nenarozené dítě může naopak rozpočtu paradoxně krátkodobě ulevit. Méně dětí znamená nižší výdaje na dávky, školky a školy — a projeví se to okamžitě. Náklady přijdou o čtvrt století později.

Stárnutí populace je učebnicovým příkladem problému časové nekonzistence. Rozhodnutí, jehož přínosy leží uvnitř daného volebního cyklu, má náklady, které padají mimo něj — dokonce za horizont všech funkčních období aktuálních aktérů. Spíš než abychom se dnes zabývali tím, že musíme zvýšit porodnost (spolehlivě ani nevíme jak — a maďarských pět procent HDP je toho důkazem), měli bychom se ptát, jestli to, co si dnes kupujeme relativně levně, není levné jen dočasně. A jestli náš optimismus ohledně toho, že to budeme schopni splatit, není příliš velký.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Už jsme si zvykli, že za dobu, za kterou za císaře pána postavili dnešní Státní operu nebo železniční most, my v době on-line přenosů dat získáme několik potřebných razítek, která otevřou stavitelům cestu k razítkům dalším. Rezignovali jsme na hierarchii cílů, v níž na prvním místě mělo být stavbu postavit — a to ještě v době, kdy může sloužit generaci, která ji navrhla. My máme na prvním místě najít všechny důvody, proč by stavba stát neměla, ty odstranit nebo alespoň zpochybnit, a teprve pak začít cosi konat.

Celé je to postavené na premise všech dohlížitelů, špatných učitelů a úředníků, že člověk je ze své podstaty špatný, koná pouze ze zištných úmyslů, a proto kontrola musí mít přednost před smysluplnou aktivitou. K tomu současná levicová progresivní politika přidává nenávist k lidem, kteří pracují za účelem zisku. Dojit stát čili plátce daní je v pořádku, vydělávat na svém zavání čímsi podezřelým.

Čtěte také:

K tomu si přidejme, že pokud v Praze v nějakém oboru pracujete dobu delší než krátkou, znáte se s většinou ostatních účastníků téhož. Jednoduchým zadáním několika jmen do vyhledávače pak investigativci vypadne s pravděpodobností blížící se jistotě nějaká vaše společná aktivita, fotografie ve VIPce na fotbale nebo alespoň účast na večírku klienta minulého, současného či potenciálního.

Chyby se neodpouští

A máme pohromadě manuál, kterým lze zpochybnit — a tím bezpečně zbrzdit — jakoukoli stavbu. Za prvé: na stavbě vždy někdo vydělá. Architekt dostane honorář, stavitel zakázku a největší sprostý podezřelý je developer, kulak současnosti. Na každý rozpočet se pak najde nějaký snaživý odborník, který řekne, že je to dražší, než za kolik by to udělal on. Za druhé: někoho od zadavatele spojíte s někým z vítězného týmu. A to k prvotnímu vystrašení běžného politika stačí. Vše se zpomalí, prodraží, nechá se vydělat víc lidem, agenturám, poradenským firmám a advokátním kancelářím — v naději, že se tím tlak rozloží a stane se méně účinným. Výsledkem je Praha jako město minulosti.

V hierarchii cílů současného komunálního politika stojí nejvýš neudělat chybu, protože je to pro jeho reputaci méně ztrátové než cokoli prosazovat. Kdo začne něco dělat, logicky i chybuje. A to část veřejnosti — a ta mediálně vlivná zvlášť — neodpouští. Nejbezpečnější rozhodnutí je žádné rozhodnutí. Kultura nerozhodování ovládá naše radnice.

Čtěte také:

Jenže nerozhodování není neutrální. Má své vítěze a poražené. Vítězové jsou lidé bez odvahy, představivosti a ambicí. Poražení jsou ti druzí. Především pak Praha. Kterou rozhodně nevytvořili lidé nerozhodní.

Nepožadujeme po politicích, ani po těch komunálních, výsledky. Chceme vědět, jestli si ráno čistili zuby a v dětství nekouřili. Volíme nudu, dostaneme nudu. Kdybych parafrázoval Cimrmana, nebudeme stavět nic — ale budeme to dělat správně.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy se v české debatě často redukuje na otázku, kolik vojáků a techniky by Armáda ČR dokázala vyslat do boje. V prvních dnech případného konfliktu ale může být stejně důležitá jiná otázka: dokážeme přes Českou republiku rychle dostat spojenecké jednotky tam, kde je NATO potřebuje?Právě tuto debatu dnes vede Německo.

Německá lekce: obranu zpomalí administrativa, ne rakety

V případě války v Evropě by se Německo stalo hlavním logistickým centrem NATO. Přes jeho území by mířily desetitisíce vojáků a obrovský objem techniky ze západní Evropy k Polsku a dál na východní křídlo. Německý Operationsplan Deutschland (OPLAN DEU) proto neřeší jen Bundeswehr, ale také železnice, silnice, policii, energetiku, sklady, zdravotnictví a soukromé společnosti.

A právě německý příklad ukazuje, že moderní kolektivní obrana může narazit na něco mnohem banálnějšího než ruské rakety — na pravomoci, povolení a administrativu.

AfD ukazuje, jak snadno lze obranu zpomalit

Zvlášť citlivý je případ Saska-Anhaltska. Kdyby tam AfD převzala zemskou vládu, sama by nemohla změnit zahraniční politiku Německa ani zastavit jeho členství v NATO. Mohla by však využít zemské pravomoci k tomu, aby praktickou realizaci některých obranných opatření komplikovala.

Přes Sasko-Anhaltsko vedou důležité dopravní a logistické trasy do Polska. Regionální orgány přitom mají pravomoci v oblasti dopravy, policie i části infrastruktury. Teoreticky tak mohou vznikat průtahy při vydávání povolení, při policejním zabezpečení konvojů nebo při využívání místních kapacit.

Čtěte také:

Berlín by případný odpor zemské vlády nakonec překonal. Problémem ale není výsledek. Problémem je čas. Při přesunu aliančních sil může být zpoždění o několik hodin či dní vojensky významné. V tomto smyslu má dobře vedená administrativní obstrukce podobný efekt jako sabotáž železniční tratě. A tady začíná český problém.

Článek 5 neznamená automaticky český válečný stav

Pokud by NATO aktivovalo článek 5, Česká republika se nemusí ve stejném okamžiku nacházet ve válečném stavu ani ve stavu ohrožení státu.

Spojenecké jednotky se mohou přes naše území přesouvat ještě před válkou — právě proto, aby posílily odstrašení a útoku zabránily. Přesuny mohou začít i bezprostředně po rozhodnutí NATO, zatímco český právní systém stále funguje v mírovém režimu. A tady vzniká mezera.

Vláda může za zákonem stanovených podmínek umožnit průjezd nebo pobyt spojeneckých jednotek. To ale ještě neznamená, že může okamžitě disponovat všemi civilními prostředky, které k jejich přesunu potřebuje.

Česká branná legislativa totiž stále v řadě oblastí pracuje s logikou, že nejsilnější nástroje státu nastupují až po vyhlášení vyššího krizového stavu. Pracovní povinnost, pracovní výpomoc nebo některé mechanismy poskytování věcných prostředků jsou spojeny především se stavem ohrožení státu nebo válečným stavem. Právně je to pochopitelné. Vojensky to ale může být problém.

Spojenecký tank může čekat na civilní tahač

Představme si jednoduchou situaci. NATO rozhodne o rychlém posílení východního křídla a přes Českou republiku mají během 48 hodin projet stovky kusů těžké techniky.

Armáda nemá neomezený počet podvalníků, železničních vagónů ani tahačů. Musí využít civilní kapacity. Pokud je ale stát nemá předem smluvně zajištěné, nemůže v běžném mírovém režimu jednoduše přijít k soukromé logistické firmě a nařídit jí, že od této chvíle bude přepravovat tanky NATO.

Stejné je to s pracovní silou. Stát může potřebovat řidiče, mechaniky, techniky, obsluhu skladů nebo pracovníky dalších soukromých společností. Dokud jsme právně v míru, vláda nemá automaticky k dispozici všechny nástroje, které by měla po vyhlášení stavu ohrožení státu.

Vzniká tak absurdní situace: spojenecké jednotky už mohou být na cestě, ale některé mechanismy potřebné k jejich podpoře ještě právně nejsou plně aktivovatelné. Přesně v této oblasti podle mě česká branná legislativa neodpovídá dnešnímu charakteru odstrašení.

HNS musí fungovat před válkou, ne až po jejím vyhlášení

Host Nation Support, tedy podpora spojeneckých vojsk na území České republiky, není služba, kterou lze začít organizovat ve chvíli, kdy první konvoj přijede na hranice. Musí být připravena dopředu.

Je nutné mít smluvně rezervované dopravní kapacity, sklady, pohonné hmoty, servis, ubytovací možnosti, zdravotnickou podporu a další civilní služby. Musí existovat postupy pro policii, správce silnic, železnici, energetické společnosti, kraje a soukromé firmy. A především musí existovat právní mechanismus, který umožní vybraná obranná opatření aktivovat ještě v míru.

Čtěte také:

Bez toho může Česká republika splnit politické rozhodnutí NATO na papíře, ale selhat při jeho praktickém provedení.

Druhé slabé místo: česká dopravní síť

Změna zákonů však nevyřeší problém druhý — fyzická úzká hrdla. Česká republika sice leží uprostřed Evropy, ale těžkou techniku po ní nelze převážet libovolně. Rozhoduje nosnost mostů, parametry tunelů, železniční kapacita, šířka komunikací, výška podjezdů a existence alternativních tras.

Nejviditelnějším problémem je D1. Ta je páteřní komunikací České republiky a už v běžném provozu funguje na hraně kapacity. V krizové situaci by se na ní mohly potkat vojenské konvoje, běžná doprava, zásobování, záchranné složky a případně také pohyb civilního obyvatelstva. Jedna vážná nehoda, sabotáž nebo poškození důležitého mostu může dramaticky snížit průchodnost celého koridoru.

Stejnou logiku ukazuje Praha. Barrandovský most, navazující komunikace u Zlíchova a tunelové systémy jsou příklady míst, kde se velký objem dopravy koncentruje do několika málo tras. Neznamená to, že právě tudy musí vést konkrétní vojenské přesuny. Znamená to však, že česká infrastruktura má řadu bodů, jejichž vyřazení vytváří okamžitý problém pro velkou část dopravní sítě. A protivník to velmi dobře ví.

Rusko nemusí ničit všechno. Stačí několik bodů

V moderní válce nemusí být cílem zničit celou infrastrukturu. Stačí vytvořit několik zácp.

Sabotáž železničního uzlu, kybernetický útok proti dispečinku, požár ve skladu, výpadek rozvodny, zablokovaný tunel nebo poškozený most mohou mít v součtu strategický účinek. A pokud se tyto incidenty odehrají právě v okamžiku, kdy NATO potřebuje přesouvat síly na východ, poskytnou protivníkovi to nejcennější — čas.

Proto nelze oddělovat vojenskou mobilitu od ochrany kritické infrastruktury. Most není jen most. V článku 5 může být součástí vojenské operace. Železniční dispečink není pouze civilní pracoviště. Může rozhodovat o tom, zda se brigáda dostane na místo včas. Energetická rozvodna nemusí být vojenským objektem, ale bez ní nemusí fungovat logistické centrum, železnice ani čerpací stanice.

Největší problém může nastat ještě před válkou

Český systém je přitom nejslabší v okamžiku, který se nejhůře právně definuje. NATO už přesouvá síly. Zpravodajské služby už varují před bezprostředním nebezpečím. Rusko už může provádět sabotážní a kybernetické operace. Vláda potřebuje prioritizovat dopravu a civilní kapacity. Ale Česká republika je stále formálně v míru.

Čtěte také:

Pro tuto fázi podle mě potřebujeme novou generaci branné a krizové legislativy. Nejde o to dát vládě neomezené válečné pravomoci v míru. Jde o to vytvořit přesně definovaný právní režim, který jí umožní ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu aktivovat omezený soubor opatření potřebných pro odstrašení, HNS a aliančně enabling operations. Bez toho budeme čekat na okamžik, kdy už může být pozdě.

Článek 5 může narazit na D1 dřív než na ruskou armádu

Celý problém se dá shrnout jednoduše. Česká republika může mít moderní stíhačky, nové tanky a dobře vycvičené vojáky. Pokud ale nedokáže během několika hodin otevřít koridory, zajistit civilní logistiku, uvolnit železnici, aktivovat soukromé kapacity a chránit klíčové uzly, může část těchto investic ztratit svůj význam.

Nemůžeme se tedy ptát pouze na to, zda je Armáda ČR připravena na článek 5. Musíme se ptát, zda je na článek 5 připraven český stát. A tady podle mě leží mnohem větší problém.

V případné krizi nemusí první vážné selhání české kolektivní obrany vzniknout na frontě. Může vzniknout na D1, na železničním uzlu, u chybějícího tahače nebo v paragrafu, který umožní potřebný krok až ve chvíli, kdy bude formálně vyhlášen stav ohrožení státu. Slabým článkem českého článku 5 proto nemusí být armáda. Může jím být stát, který nedokáže včas rozhýbat sám sebe.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Ještě než se návrh státního rozpočtu vůbec objevil v „eKLEPU”, unikly na veřejnost prostřednictvím tiskové zprávy základní parametry, které jsem si, jak by řekl klasik, musel nesouhlasně podtrhnout vlnovkou. Za tu dobu, co sleduji veřejné finance, jsem snad ze strany ministerstva financí nezažil tak velkou snahu o manipulaci, jakou předvedlo u rozpočtu na rok 2027.

Hned pod základní bilancí státního rozpočtu nabudete dojmu, že navržený deficit ve výši 389 miliard Kč představuje 2,8 % HDP. Jenže nepředstavuje. Skutečný deficit veřejných financí činí 3,5 % HDP, což se ministerstvo obtěžovalo napsat pouze do poznámky pod čarou (v celé tiskové zprávě jediné). Co už, kdo z nás by si dnes chtěl přečíst přehledně a bez složitostí nějakou pravdu.

Rozdíl mezi těmito dvěma čísly představuje objem takzvané evropské únikové doložky na obranné výdaje, která má činit 70 miliard korun. Nutno však říct, že ji ministerstvo financí prezentuje (a dokonce započítává) naprosto nesmyslně. Relevance celého myšlenkového procesu ministerstva financí je asi taková, jako kdybychom se rozhodli, že od deficitu odečteme třeba výdaje na důchody a budeme se chvástat, že veřejné rozpočty skončily s přebytkem 4,5 % HDP – tím pádem Česko hospodaří suverénně nejlépe v Evropě. Best in hospodaření.

S tím se pojí další manipulační snaha ministerstva. Tento „snížený deficit” na 2,8 % HDP (což je něco, co fakticky neexistuje) pak srovnává s ostatními zeměmi, u kterých podobná kreativní práce s daty provedena nebyla.

Je však pravdou, že jednotlivé dílčí absurdity by nás neměly tolik překvapit, protože absurdní byly už samotné přípravy státního rozpočtu. Už před časem jsme slyšeli, že v rámci konsolidace musíme nejprve zvýšit výdaje, abychom je pak mohli začít snižovat. Z této logiky plynou poučení i do běžného života. Pokud chcete ušetřit, začněte kouřit, abyste pak mohli přestat. Pokud chcete zhubnout, nejprve přiberte, hubnutí vám půjde následně snáze.

Je rozpočet skutečně prorůstový a investiční?

Od současné vlády jsme v dobách covidu opakovaně poslouchali, že se musíme z krize proinvestovat. Tehdy jsem se pousmál. V současnosti však posloucháme, že se musíme proinvestovat z… normálních časů. Je vůbec možné investovat tak, aby se nám investice nějak vrátily?

Čtěte také:

První rovinou je pohled optikou příjmů státního rozpočtu. Logika je jednoduchá – stát si půjčí prostředky, které vynaloží na investice. Díky hospodářskému růstu se takto vydané peníze státu vrátí v podobě vybraných daní, což pak pomůže splácet dluhy. Samo ministerstvo financí uvádí nejvyšší možný multiplikátor vládních investičních výdajů na úrovni 0,7. To znamená, že každých 100 korun vydaných státem zvýší HDP o 70 korun. Buďme k vládě mimořádně velkorysí a vezměme do výpočtu právě tuto horní hranici multiplikátoru.

Když z každé stokoruny HDP vybereme na daních 34 %, znamená to, že příjem veřejných rozpočtů bude asi 24 korun. Jenže část z toho si vezmou obce a kraje, takže pro státní rozpočet zbude asi 15 korun. Z každých 100 korun se tak do státní pokladny vrátí přibližně 15 korun. Pokud vám chybí dalších 85 korun, vůbec se vám nedivím. Tudy zřejmě cesta nevede.

Druhý pohled spočívá v tom, že z dluhů „vyrosteme”. Jinými slovy budeme jako stát růst tak rychle a naše HDP se zvýší tak výrazně, že proti němu bude státní dluh vypadat malý. Konsolidace růstem zní velmi zajímavě, uznávám. Problém nastává ve chvíli, kdy myšlenku dáme na papír a rozpracujeme alespoň odhadem základní čísla. Pokud bychom si dali za cíl, že v roce 2027 chceme přiměřeně konsolidovat růstem, musel by být růst HDP bez debat dvojciferný.

Abych ilustroval, jak by to přibližně vypadalo, upravil jsem predikovaný český růst HDP pro rok 2027 a srovnal ho s ostatními zeměmi EU. Pokud vám růst pro Česko přijde nepřiměřeně velký, jsme na tom stejně. Nabízejí se tedy pouze dvě možnosti:

• Česko zaznamená naprosto rekordní rok, kdy poroste o parník nejvíc v celé české historii a jeho růst bude 6,4krát vyšší než průměr ostatních zemí Evropské unie

• Česko z dluhů prostě nevyroste – k této možnosti se se vší skromností přikláním já

Růst HDP v roce 2027 (Česko roste z dluhů)

Zachrání nás tedy EET?

Poté, co padly myšlenky o zázračném efektu investičních výdajů, zkusíme se chytit ještě jednoho vládou prezentovaného (a mnohokrát opakovaného) způsobu, jak zalepit státní rozpočet. Snižovat výdaje nebudeme, zvyšovat daně také ne. Prostě budeme daně lépe vybírat. K zalepení stamiliardových schodků nám má pomoct naše stará známá elektronická evidence tržeb pod označením EET 2.0.

Pro rok 2027 očekává ministerstvo financí dopady EET na veřejné finance ve výši 13,2 miliardy Kč. V roce 2028, kdy dojde k plnému náběhu opatření, pak 14,4 miliardy Kč. Toto číslo je složeno z DPH, daní z příjmů a pojistného. Bavíme se však o čísle, které se vztahuje k veřejným rozpočtům. Do veřejných rozpočtů však patří, jak jsme si už řekli, také obce, kraje a zdravotní pojišťovny. Pokud chceme zjistit dopad na státní rozpočet, je potřeba toto číslo ještě upravit – ve výsledku to znamená, že dopad na příjmech státního rozpočtu bude v roce 2027 asi 8,8 miliardy Kč a rok poté 9,6 miliardy Kč. Toť k argumentu, že si můžeme dovolit předvolební dárečky, protože se zaplatí z daní, které nebudeme zvyšovat, ale lépe vybírat.

Schéma fiskálního dopadu EET v roce 2027

Až tedy děti zdrcené návratem do školy po prázdninách poprvé otevřou učebnice, mohou si zkusit jednoduchou logickou úlohu: stát za jeden rok utratí o 389 miliard korun více, než vybere. Kdo a kdy ten rozdíl zaplatí? Správnou odpověď jim ministerstvo v tiskové zprávě bohužel nenabídlo – a to ani v poznámce pod čarou.

Doplňkový návod – jaká nejzásadnější čísla přinesl návrh rozpočtu na rok 2027?

Kdo jste dočetli až sem, mám pro vás krátký návod, jak číst základní čísla, která budete v následujících dnech vídat opakovaně – ať už na sociálních sítích, v médiích nebo v televizních debatách.

• 389 miliard Kč je deficit státního rozpočtu, který předložila vláda Andreje Babiše.

• Těchto 389 miliard představuje v roce 2027 deficit státního rozpočtu na úrovni přibližně 4,08 % HDP.

• V rámci mezinárodního vykazování se však uvádí saldo veřejných rozpočtů, které v sobě zahrnuje kromě státního rozpočtu zejména obce, kraje a veřejné zdravotní pojišťovny. Díky přebytkovému hospodaření samospráv se toto saldo očekává ve výši 3,5 % HDP.

• Vláda se ve své tiskové zprávě snaží vyvolat dojem, že saldo není 3,5 % (to je pouze v poznámce pod čarou, avšak jde o klíčové číslo), ale 2,8 % HDP – jde jen o marketingově podávaný údaj, který o reálné výši deficitu nevypovídá nic a v českém kontextu není podstatný.

• Výdaje na obranu těsně přesahují hranici 2 % HDP (konkrétně 2,04 %) s tím, že v případě silnějšího růstu ekonomiky hrozí, že mohou klesnout pod 2 %.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Koho ta krabice s kočkou zaujala, tomu např. ozřejmím, proč by se měl přeorientovat na pomyslnou krabici s uhlím. Následně vysvětlím, proč by neměla zajímat jenom nás, nýbrž celou střední a východní Evropu. A teprve pak do té krabice společně nahlédneme. Na závěr se pak kromě krabice pokusím otevřít i kultivovanou polemiku o tom, co máme při oné labutí písni o českém uhlí vlastně dělat – jestli jen nečinně popíjet čaj a chroupat sušenky či rovnou tancovat, nebo konečně najít plnohodnotnou náhradu (za to uhlí, ne za tu píseň či dokonce za tu labuť).

Pamatujete na rok 2022? Kromě jednoho přesluhujícího ruského diktátora tehdy zešílely i ceny zemního plynu a emisní povolenka (za což jsme si teda mohli sami). Do toho jak na potvoru padly covidem odložené odstávky francouzského jádra, sucho, bezvětří a pocovidové probuzení asijského tygra. A protože jsme v Evropě předchozích dvacet let dělali vše pro to, aby naše energetika stála na počasí plus dovezeném plynu, nemohlo to dopadnout jinak, než že nám zešílely i ceny elektřiny a tepla (podrobněji to rozebírám například tady).

Čistě z pohledu elektroenergetiky nebylo kde brát, a tak po celé Evropě jelo skoro kontinuálně naplno všechno, co má kotel (či reaktor) a turbínu. V Česku dosahoval ve více než polovině provozních hodin podíl uhelných zdrojů na zatížení přes 50 % a v některých situacích dokonce až 88,5 %! Jen celková roční výroba elektřiny z hnědého uhlí se tak vrátila k úrovni z let 2015–2019.

Asi nemá cenu připomínat, jak moc tehdy stouply ceny energií. Vzpomenete si ale taky na všechny ty blackouty v Česku i celé Evropě v průběhu roku 2022? Já taky ne. Žádné totiž nebyly. Navzdory všem nepříznivým okolnostem nenastal fyzický nedostatek energie (pravda, vděčíme za to i řadě „svetrových” opatření).

Nejsem odpůrcem, ale ani žádným zvláštním příznivcem uhlí. Jsem si vědom toho, že do jeho uhlíkové stopy by se vešla noha King Konga, že víc fujtajblů vypouští do vzduchu už jen mazuťáky či břidličáky i že bourat vesnice kvůli tomu, abychom mohli něco spálit v kotli, je na 21. století trochu barbarské.

Odpovězme si však poctivě na otázku, kde bychom bez tohoto jediného domácího stabilního zdroje v roce 2022 byli (a rovnou i na otázku, zda na to místo svítí slunce). Uhlí tenkrát dost zachránilo situaci. Bohužel za něj dodnes nemáme plnohodnotnou náhradu, a to ani v přípravě, natož ve výstavbě.

Čtěte také:

V tomto článku na datech demonstruji, že OZE v Česku nahrazují zatím pouze uhlí, nikoliv uhelné elektrárny. O letních víkendech už sice nastávají hodiny, kdy uhlí skoro nepotřebujeme, v zimě by ovšem laické oko aktuální český energetický mix obtížně odlišilo od jeho předka z roku 2015 (to odborníkovo by to poznalo podle černého uhlí a plynu). Konečně v aktuální energetické krizi jede i v létě většina bloků „velké pětky” (či šestky, chcete-li), jako by se v Krušných horách už nikdy nechumelilo.

To všechno už zakládá dobrý důvod, proč by ta krabice s uhlím měla enormně zajímat nás v Česku. Tři jednoduché argumenty nám však vyjeví, že stejnou zvědavost by měla projevovat i celá střední a východní Evropa.

Poslechněte si také epizodu podcastu Štěpení k tématu uhelných elektráren.

Za prvé, v roce 2022 mělo Česko druhý nejvyšší čistý export za období 2015–2025 a druhý nejvyšší „špinavý” export v historii (nad 30 TWh).

Za druhé, česká elektřina v zimě prokazatelně zásobuje Rakousko a Balkán – i letos v lednu tam od nás vytékalo průměrně 1,2 GW. Tomuto fenoménu jsem ve Vysokém napětí nedávno přiřkl název „středoevropský proud” a po vzoru klimatologů varoval před jeho slábnutím.

Do třetice, když před pár týdny chybělo na Balkáně cca 2 000 MW kvůli tomu, že jaderky v Maďarsku a Rumunsku dostaly úpal, ceny ve špičkách to okamžitě vyhnalo do vyšších stovek eur za megawatthodinu. Jakkoliv lze letní cenové rošambo přičíst i jiným projevům Hitzenflaute (které rozebírám třeba zde), jasně se ukázalo, že každý chybějící gigawatt výkonu je v regionu setsakramentsky znát.

Tak. A teď konečně otevřeme tu krabici…

Kvantová superpozice č. 1: České uhlí žije!

Kupecké počty mluví celkem jasně. Roční elektrický baseload v Česku zdražil za poslední rok více než o čtvrtinu, zatímco emisní povolenky jen o 15 %. To logicky přebarvuje tzv. Clean Dark Spread (CDS) z červených do černých čísel a umožňuje provozovatelům „zamknout” prodejní cenu přinejmenším na celý příští rok. Z opatrných vyjádření výrobců lze vyčíst, že i ty nejméně rentabilní uhelné zdroje přežijí rok 2027 v běžném komerčním provozu.

Obecně se předpokládá, že do režimu „in the money” skáče uhelná elektrárna za předpokladu, že CDS dosáhne alespoň 20 eur/MWh. Jak jsou na tom v tomto ohledu aktuálně ty české, o tom lze jen spekulovat, jistou představu nám však dává pohled do Německa. Zatímco ještě na začátku června se tam CDS plazil kolem 5 eur/MWh, na konci června se už vyhříval na 28 eurech/MWh.

Proč to tak je, to názorně vysvětluje následující graf. Ještě v lednu se roční kontrakt na plyn pro Evropu pohyboval kolem 25 eur/MWh. Dnes je na dvojnásobku. Závěrné plynové zdroje tím pádem zvedají ceny pro všechny a vytvářejí až nečekaně štědrou marži pro uhlí.

Geopolitice rozumím asi jako vaření, ale připadá mi, že íránská krize se jen tak nevyřeší. Donald se s Íránci vždy dohodne tak nějak napůl (on ano, oni ne). Dovedu si tedy představit i variantu, že Hormuzský průliv zůstane efektivně uzavřen nadobro. Pokud by se tak stalo, zadělalo by nám to na drahý plyn celkem nadlouho, protože náhrada 20 % světového LNG bude nějaký pátek trvat (kolem projel uhlobaron nesměle točící palci).

Kvantová superpozice č. 2: České uhlí je mrtvé!

A teď se zase všichni uklidníme. Nepředstavujme si, že oni uhlobaroni z opačné kvantové superpozice v létě stáli frontu v Hornbachu na vidle k přehazování peněz. CDS z roku 2022 byly u nejmodernějších uhelek řádově vyšší, než jsou teď! To je jako porovnávat přes noc tažený vývar z luxusní restaurace s jeho ošizeným bráškou ze školní jídelny dohnaným magim.

Troufnu si tvrdit, že ani při další eskalaci na Blízkém východě se CDS do trojciferného světa nepodívá. Jednak mu v tom zabrání francouzská jaderná flotila, která je na rozdíl od roku 2022 v dobré kondici, a jednak emisní povolenka, která bude korigovat případné další zdražování plynu (což už se i děje).

Uvědomme si však, že už v roce 2028 se narodí sestra EU ETS a zatíží fosilní dopravu i vytápění novým poplatkem. To ještě zvýší ekonomický tlak na doly – a ne zrovna zanedbatelně, vždyť ceny uhlí mají stoupnout o téměř 35 %!

V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i již trochu zapomenutého strašáka jménem BREF/BAT, tedy evropské emisní limity na oxid siřičitý, oxidy dusíku, prach, rtuť a další škodliviny. V současnosti to vypadá, že značná část velkých zdrojů se stále nevejde ani do původních hodnot stanovených již v roce 2017. Tím vůbec nechci srážet úsilí provozovatelů (na vlastní oči jsem viděl, jaká je to rumařina), spíš to svědčí o tom, že naklofat pár čísel do Excelu je o dost snazší, než doplnit a upravit ekologizační zařízení tak, aby byrokraticky nařízené parametry splňovala.

A teď ten nejsilnější argument: fyzické stáří elektráren. Z „velké pětky” mají mladický elán už pouze nové Ledvice. Zbytek jsou zkušení harcovníci před důchodem. Ptám se sám sebe: Kdo by se pustil do náročných modernizačních a ekologizačních investic bez jasné perspektivy 5–10 let dalšího provozu? Sám si rovnou odpovídám: Pokud to někdo udělá, osobně si ho přijedu vyfotit. Jasně, třeba do Prunéřova se v uplynulých letech nainvestovaly opravdu velké peníze. Některé elektrárny však už jedou jen na „dobré slovo” a do první vážnější poruchy. A to bude definitivní game over.

Pak je tu ještě myšlenka přeci jen využít domácího paliva a stavět moderní uhelné bloky s vysokou účinností a nejmodernějšími ekologickými technologiemi (s výhledem na zachytávání a ukládání CO2 do budoucna). Prostě dělat to jako obdivovaná Čína. No nic, jdeme dál (to byl jen takový ztřeštěný nápad, zapomeňte na to).

Už se těšíte na tu slíbenou polemiku, že? Tak já ji s dovolením uvedu takovou sobě vlastní provokací. Kdo nevěří na pohádky a umí trochu počítat (neskromně se do této kategorie řadím), už dlouhá léta trne nad rozšiřujícím se oknem, v němž už v Česku nebudeme mít uhlí a ještě ani jeho plnohodnotnou náhradu.

Protože se tomuto trnutí poměrně nedávno dostalo sluchu ve vysoké politice, máme k dispozici záchranný mechanismus, který v případě nutnosti udrží v chodu to, co je potřeba. Poprvé se to uplatnilo na začátku letošního roku na dvou blocích Chvaletic. Radost z toho však nemá v podstatě nikdo – všichni kolem od uhlobaronů po aktivisty se takřka bezprecedentně shodneme na tom, že to není úplně to pravé energetické…

Černá labuť z Hormuzu ovšem zcela mění situaci. Uhlí zase frčí komerčně, takže záchranný mechanismus v dohledné době zřejmě nebude potřeba. A dost možná jej nepoužijeme nikdy. Pokud totiž trh udrží většinu uhlí někam za rok 2030, jeho úlohu mohou celkem plynule převzít paroplynky na kapacitních mechanismech, které nám letos schválila Evropská komise (ta je ale hodná, co?).

Pravda, ani toto řešení není zrovna ideální. Dostaneme se totiž do onoho hitového stavu, kdy jedny zdroje budeme dotovat za výrobu a druhé za nevýrobu, a zvýšení závislosti na dováženém zemním plynu zabere na další energetickou krizi asi stejně spolehlivě jako meliorace na sucho. Pořád je ale lepší dovážet ve velkém plyn než elektřinu.

Takže co nás příště ochrání, až někdo zase někam pošle stíhačky a rakety? Nebudu vám lhát. Nezbývá nám než doufat, že všem voldemortům světa na jednu dekádu dojde munice a znovu zaútočí nejdříve ve 40. letech. To už by se totiž mohlo v české energetice projevit to jediné kouzlo, které má skutečně potenciál významně posílit základnu stabilních, bezemisních a vysoce nezávislých zdrojů.

O nových Dukovanech se dlouho mluvilo jako o prosté náhradě starých Dukovan. Změnila to až nenápadná zpráva ze začátku dubna, v níž ČEZ i Státní úřad pro jadernou bezpečnost připustily, že dukovanské bloky by nemusely odejít na věčnost ve třicátých ani ve čtyřicátých letech, ale až v polovině těch šedesátých! Vyžádalo by si to sice dodatečné investice ve výši 5–6 miliard korun ročně, ale to je oproti výstavbě nových bloků pořád pakatel.

To kouzlo, o kterém mluvím, se jmenuje souběh starých a nových Dukovan, a když to aspoň trochu dobře dopadne, přičaruje do českého mixu téměř 2 000 MW netto jaderného výkonu navíc. Dohromady tedy můžeme ve 40. letech počítat s 6 095 MW z jádra. Necucám si to z prstu, čtu to v posledním Hodnocení zdrojové přiměřenosti z roku 2024 (jen ten malý modulární reaktor v Temelíně jsem se rozhodl z pietních důvodů ignorovat). Kdo namítá, že v Dukovanech nemusí být dostatek chladicí vody k provozu šesti bloků, toho odkazuji na studii, podle níž je to při zapojení hybridního chlazení zvládnutelné.

Protože Slovensko se už letos na podzim stane díky čtvrtým Mochovcům nejjadernější zemí světa, má Evropa docela slušné šance, že ve svém srdci bude mít ve 40. letech dvě silné jaderné velmoci disponující stabilní, bezemisní a vysoce nezávislou elektřinou. To ale samozřejmě nic nemění na tom, že ve 30. letech bude česká i evropská energetika naopak nejzranitelnější v novodobé historii.

Čtěte také:

Závěrečná pointa? Všechno špatné je k něčemu dobré. Ceny energií sice zase porostou, ale náš jediný domácí zdroj díky tomu o pár let odkládá svůj pohřeb. Pojďme toho využít! Je nejvyšší čas konečně nakreslit návod na novou českou energetiku – a je úplně jedno, jestli se bude jmenovat Státní energetická koncepce, nebo Důšův plán (pardon).

Tak vykopávám: Základem musí být v našich geografických podmínkách rozhodně jádro a taky teplárenství transformované na plyn, biomasu a odpad. Role biomasy by přitom měla být spíše doplňková, protože lesů zas tolik nemáme a Kanadu s Amerikou už plundrují Britové s Dány, kteří mají aspoň přímý přístup do Atlantiku.

Chybějící flexibilitu dodají paroplynky na kapacitních platbách a malé kogeneračky či vodní elektrárny, obojí snad nejvíce přehlížené technologie. Samozřejmě využijeme i reakci na straně spotřeby (byť si o tom jako příznivce zdravého kapitalistického rozvoje myslím své). Aby těch paroplynek nemuselo být tolik a aby pálily co nejméně plynu, šiklo by se rozumné množství větrníků (zatím nemáme skoro žádné). Na služby výkonové rovnováhy a vyrovnávání křivek budou do budoucna nejšikovnější vysokokapacitní baterie v kombinaci s přečerpávacími vodními elektrárnami.

Fotovoltaiku stavme především do vlastní spotřeby a ideálně s akumulací. Ani tady to však nepřehánějme, protože jinak se koncoví zákazníci kvůli „vodárenskému komplexu” nedoplatí za regulovanou složku. Posilovat a nachytřovat přenosovky a distribučky totiž budeme muset i za předpokladu, že si rozmyslíme dekarbonizaci. Jinak totiž ty nové serverovny a cloudy pro AI nebudeme mít kam připojit.

Osobně by se mi líbilo, kdyby součástí novodobého mixu byla i dvě, tři moderní uhelky spalující domácí palivo, ale bohužel je to mission impossible. Uhelný průmysl funguje na principu buď všechno, nebo nic. Dvě, tři elektrárny by rentabilitu dolu fakt nezajistily.

Chybí už jen tip na ta nešťastná třicátá léta, která kvůli dlouhodobému zanedbávání stabilních zdrojů vypadají nejen v Česku, ale i v celé Evropě dost nahnutě. A tady se vrátím k původní metafoře jistého pana Schrödingera. Až v zimě vypnou elektřinu, zajděte do zverimexu, kupte si kočku a doma si ji položte na klín. Její teplo vás zahřeje a vrnění uklidní. Mňau!

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Palantir je technologicky mimořádně schopná společnost. Jeho produkty pomohly ukrajinské armádě integrovat velké množství zpravodajských informací a zkracovat dobu mezi zjištěním situace a rozhodnutím, a je to přesně schopnost, kterou potřebuje i Armáda České republiky. Z toho však podle mě nevyplývá, že by měla postavit národní systém velení a řízení právě na Palantiru. Naopak. Palantir bych využíval především jako jednu z bran pro interoperabilitu se Spojenými státy a NATO, zatímco český operační systém by měl zůstat národní.

Investice do českého systému

Pokud se skutečně bavíme o investici přibližně 50 milionů dolarů, tedy více než miliardu korun, je namístě položit jednoduchou otázku: chceme za tyto prostředky koupit dlouhodobou závislost na zahraniční platformě, nebo vybudovat schopnost, která v České republice zůstane? Za obdobné peníze bych se pokusil vytvořit český ekosystém založený na již existujících domácích platformách a schopnostech českých softwarových, obranných a kybernetických firem.

Nemusíme začínat na zelené louce. Česká republika má firmy schopné vytvářet systémy velení a řízení, geografické informační systémy, datové platformy, nástroje kybernetické bezpečnosti, komunikační technologie, umělou inteligenci i software pro bezpilotní prostředky, a stát by měl tyto schopnosti propojit. Výsledkem by neměl být „český Palantir” jako kopie jednoho amerického produktu, ale otevřený modulární systém, do něhož lze podle potřeby připojovat Palantir, alianční systémy, národní senzory i technologie dalších dodavatelů.

Rozdíl je zásadní. V prvním případě se Česká republika připojuje do ekosystému zahraniční společnosti, ve druhém zahraniční společnosti připojujeme do českého ekosystému.

Ukrajina ukazuje správný model

Vývoj na Ukrajině je v tomto ohledu velmi poučný. Kyjev využívá Palantir, ale současně buduje vlastní systémy, mezi nimiž je nejvýznamnější Delta, kterou od roku 2016 vyvíjejí ukrajinští vojenští a civilní odborníci. Delta není jedna aplikace, ale celý ekosystém. Jeho základ tvoří společná operační mapa, na níž se zobrazují vlastní a nepřátelské jednotky, a systém k tomu shromažďuje obrazová data z dronů, distribuuje cíle mezi jednotky, eviduje činnost bezpilotních týmů a propojuje informace z mnoha senzorů.

Čtěte také:

Delta obsahuje několik vzájemně propojených modulů. Delta Monitor vytváří interaktivní situační obraz, Vezha shromažďuje videostreamy z bezpilotních prostředků a využívá AI k jejich analýze, Target Hub pracuje s distribucí cílů a Mission Control integruje informace o činnosti bezpilotních jednotek, typech dronů, místech startu, trasách a plněných úkolech. Americký ministr armády Daniel Driscoll ji v květnu 2026 označil za „absolutně neuvěřitelnou” a vyzdvihl její schopnost integrovat drony, senzory a úderné platformy do jediné sítě.

Ukrajina tedy nepředala celé své digitální velení Palantiru – využívá jeho schopnosti tam, kde jí poskytují výhodu, ale současně vytváří vlastní digitální infrastrukturu. Stejnou cestou bychom měli jít i my.

„Any sensor, any decider, any shooter”

Moderní síťově orientované vedení války lze zjednodušeně popsat principem „any sensor, any decider, any shooter”. Jakýkoliv senzor by měl být schopen předat relevantní informaci kterémukoliv oprávněnému veliteli a ten by měl být schopen propojit ji s vhodným prostředkem reakce. Senzorem přitom nemusí být pouze vojenský radar, ale i družice, průzkumný dron, kamera, prostředek elektronického průzkumu, pozemní senzor, letoun nebo hlášení vojáka. Úkolem digitálního systému je tato data sjednotit.

Právě to je jedna z hlavních schopností platformy Palantir Gotham. Integruje informace z různých zdrojů a hledá vztahy mezi objekty, událostmi a dalšími datovými body – její význam není v samotné mapě, ale v tom, že nad obrovským množstvím dat vytváří kontext použitelný při rozhodování. Takovou schopnost ale potřebujeme vlastnit sami.

Nejdůležitější je zkrátit čas mezi senzorem a rozhodnutím

V moderním konfliktu je jednou z nejdůležitějších veličin čas. Pokud průzkumný dron zjistí významnou změnu, ale informace musí projít několika informačními systémy, telefonáty a stupni velení, může být za několik hodin prakticky bezcenná. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že právě zde přinášejí integrované datové platformy zásadní výhodu: informace ze satelitů, dronů, radarů a dalších senzorů mohou být soustředěny do jednoho prostředí a velitel pak nemusí čekat, než mu jednotlivé analytické týmy předají izolované části obrazu.

Český systém proto musí být postaven především jako platforma pro zkrácení rozhodovacího cyklu. Umělá inteligence přitom nemá nahradit velitele – má odstranit informační chaos kolem něj.

AI musí filtrovat miliony dat, nikoli automaticky rozhodovat za člověka

Obrovský význam budou mít velké jazykové modely a další formy umělé inteligence. Velitelská stanoviště jsou dnes schopna přijímat mnohem více informací, než může člověk reálně vyhodnotit, a AI může seskupovat hlášení týkající se stejné události, upozorňovat na změnu chování protivníka, vyhledávat anomálie, porovnávat současnou situaci s historickými daty a nabízet veliteli několik variant dalšího vývoje. Podobnou logiku využívá také Palantir AIP, který umožňuje integrovat velké jazykové modely a další nástroje AI přímo do pracovních procesů.

Pro Českou republiku by však bylo strategicky chybné, kdyby taková vrstva existovala pouze uvnitř zahraničního proprietárního systému. Národní systém musí umožňovat zapojovat různé AI modely a podle potřeby je nahrazovat. Neměli bychom být závislí ani na jediném dodavateli softwaru, ani na jediném poskytovateli umělé inteligence.

Data jsou důležitější než samotný software

Ukrajinská zkušenost přináší ještě jednu mimořádně důležitou lekci: nejcennějším aktivem nejsou pouze algoritmy, ale data z reálných operací. Ukrajinská platforma Avengers Labs obsahuje přibližně pět milionů anotovaných snímků, převážně získaných z ekosystému Delta, a zachycují široké spektrum objektů od tanků a dělostřelectva přes protivzdušnou obranu a pěchotu až po úderné a průzkumné drony. Ukrajinské obranné společnosti na těchto datech mohou trénovat vlastní AI modely, aniž by získávaly přímý přístup k citlivým operačním informacím.

Čtěte také:

Podobný princip potřebuje Česká republika. Pokud budeme desítky let provozovat zahraniční platformu, ale nevytvoříme vlastní datovou infrastrukturu, může být naše technologická závislost v budoucnu ještě hlubší než dnes. Stát proto musí vlastnit nejen informační systém, ale především datový model, datová rozhraní a pravidla přístupu k datům.

Systém musí být distribuovaný

Ukrajinská platforma PRISMA ukazuje další důležitý směr. Při plánování dálkových bezpilotních operací dokáže analyzovat předchozí trasy, místa záchytů, radarové pokrytí, aktivitu protivzdušné obrany a současně vyhodnocovat velké množství možných tras. Ještě důležitější je její distribuovaná architektura – ztráta jednoho řídicího uzlu nemusí znamenat zhroucení celé operace. Právě takovou odolnost potřebuje i český systém.

Centrálně řízená infrastruktura může být efektivní v míru, ale ve válce se datová centra, komunikační uzly a velitelská stanoviště stávají prioritními cíli protivníka. Národní platforma proto musí být schopna pokračovat v omezeném provozu i při výpadku internetu, části komunikační infrastruktury, některého datového centra nebo spojení s aliančními systémy. Jednotlivé uzly musí být schopny určitou dobu fungovat autonomně, lokálně uchovávat potřebná data a po obnovení spojení provést jejich bezpečnou synchronizaci.

Právě zde se ukazuje skutečný význam digitální suverenity. Česká armáda musí být schopna pokračovat ve velení a řízení i v situaci, kdy bude dočasně odříznuta od zahraničních služeb a systémů.

NATO se musí umět připojit. Nemusí vlastnit české jádro

Nevidím rozpor mezi národním systémem a interoperabilitou NATO. Naopak. Česká architektura musí od začátku vznikat tak, aby dokázala komunikovat s aliančními systémy prostřednictvím standardizovaných rozhraní, a Palantir pak může být jedním z nich. Pokud česká brigáda vstoupí do alianční operace využívající platformy používané Spojenými státy nebo dalšími spojenci, potřebujeme být schopni bezpečně předávat potřebná data oběma směry. To ovšem neznamená, že celý český systém musí být postaven na stejné platformě.

Architektura by měla mít národní jádro a kolem něj standardizovaná rozhraní pro spojence. Tím zachováme oba principy – interoperabilitu i suverenitu.

Nejdůležitější strategický argument: schopnost systém změnit

Válka na Ukrajině ukázala, že technologie mohou stárnout v řádu měsíců. Objeví se nový způsob rušení navigace a musí vzniknout odpověď, protivník změní taktiku dronů a software se musí přizpůsobit, objeví se nový senzor, komunikační prostředek nebo bezpilotní platforma a systém je musí být schopen rychle integrovat. Proto je kritickou schopností státu možnost měnit vlastní software podle vývoje války.

Pokud je klíčová část systému proprietární a její další vývoj řídí zahraniční společnost, vzniká strategická závislost. Není přitom podstatné, zda je dodavatel americký, francouzský nebo německý – princip musí platit stejně pro každého.

Jak by měl český systém vypadat

Následující požadavky by měly tvořit základní zadání pro architekty a programátory národního systému.

1. Společná operační mapa. Základem musí být jednotný geoinformační obraz situace. Systém musí v reálném nebo téměř reálném čase zobrazovat vlastní jednotky, známé nebo předpokládané pozice protivníka, senzory, bezpilotní prostředky, komunikační uzly, logistiku, významnou infrastrukturu a relevantní geografická data. Jednotliví uživatelé však nesmějí automaticky vidět všechno – zobrazení musí respektovat bezpečnostní oprávnění, stupeň utajení a princip need-to-know.

2. Datová integrační vrstva. Systém musí být od počátku navržen jako otevřená datová platforma, která přijímá informace z různých zdrojů bez ohledu na výrobce zařízení. To znamená podporu radarů, UAV, družicových dat, elektrooptických senzorů, elektronického průzkumu, logistických systémů i dalších oprávněných zdrojů. Nový senzor musí být možné připojit prostřednictvím definovaného rozhraní, nikoliv přepisováním jádra systému.

3. Datová fúze. Nejdůležitější funkcí není zobrazovat deset různých hlášení, ale pochopit, že popisují stejný objekt. Pokud radar, dron a další senzor zaznamenají tentýž objekt, systém musí být schopen vytvořit jeden konsolidovaný záznam a zobrazit míru důvěryhodnosti jednotlivých informací. Musí také uchovávat jejich původ, aby velitel věděl, z jakých dat systém svůj závěr odvodil.

Čtěte také:

4. AI analytická vrstva. Umělá inteligence by měla fungovat jako analytický kopilot – automaticky sumarizovat situaci, vyhledávat anomálie, porovnávat historická data, upozorňovat na změnu vzorců chování a vytvářet varianty dalšího vývoje. Výstupy AI ale musí být vysvětlitelné a auditovatelné, aby uživatel mohl zjistit, které informace vedly model k danému závěru.

5. Modul videa a obrazových senzorů. Podobně jako ukrajinská Vezha musí systém umět přijímat velké množství obrazových streamů. AI může pomáhat automaticky označovat relevantní objekty, změny v terénu nebo jiné anomálie, a obrazová data musí být ukládána tak, aby mohla být podle příslušných bezpečnostních pravidel využívána pro následnou analýzu a tvorbu trénovacích datasetů.

6. Mission Control pro bezpilotní systémy. Systém musí být připraven na armádu, ve které budou působit velké počty bezpilotních prostředků – evidovat jednotlivé platformy, jejich technický stav, dostupnost, operátory, plánované úkoly, historii misí a telemetrii. Současně musí umožňovat integraci prostředků různých výrobců, protože architektura nesmí být závislá na jednom typu dronu ani na jednom dodavateli.

7. Simulační a plánovací modul. Velitel musí mít možnost modelovat varianty vývoje situace. Systém může kombinovat terén, známé síly, logistiku, senzorové pokrytí a historická data a pomáhat porovnávat různé scénáře. Nemá rozhodovat za velitele, ale umožnit mu lépe pochopit možné důsledky jednotlivých rozhodnutí.

8. Databáze zkušeností a vojenský AI Dataroom. Česká republika musí od prvního dne vytvářet vlastní datasety – každé cvičení, test, použití bezpilotního prostředku nebo simulace může vytvářet data využitelná pro další vývoj. Pro české obranné společnosti a výzkumné instituce by proto měla existovat zabezpečená vývojová platforma inspirovaná ukrajinskými Brave1 Dataroom a Avengers Labs. Vývojáři by dostávali sanitizovaná data podle stanovených pravidel, nikoliv přístup do operačních systémů armády.

9. Distribuovaná architektura. Systém nesmí mít jediný bod, jehož zničením nebo vyřazením lze ochromit celé velení. Jednotlivé uzly musí být schopny omezeného samostatného provozu a po obnovení spojení bezpečně synchronizovat data, a musí existovat možnost centrálního, regionálního i taktického provozu.

10. Schopnost fungovat bez cloudu a internetu. Cloud může být výhodný v mírovém provozu, ale bojový systém nesmí předpokládat permanentní konektivitu. Část analytických a AI funkcí proto musí být schopna běžet lokálně na příslušných uzlech, aby základní schopnost velení a řízení zůstala zachována i při izolaci části sítě.

11. Zero-trust bezpečnost. Každý uživatel, zařízení i služba musí být autentizováni a autorizováni – nestačí předpokládat, že zařízení uvnitř vojenské sítě je automaticky důvěryhodné. Systém musí detailně zaznamenávat, kdo k jakým informacím přistupoval, co změnil a komu byla data předána.

12. NATO Gateway. Palantir a další spojenecké platformy bych připojil prostřednictvím samostatné integrační vrstvy. Gateway by převáděla český datový model do standardů potřebných pro alianční prostředí a naopak a současně by měla umožňovat přesně řídit, která data mohou české prostředí opustit a která nikoliv. Česká republika by tak mohla plnohodnotně působit v NATO, aniž by alianční nebo komerční systém tvořil technologické jádro celé AČR.

13. Modulární architektura. Každá hlavní funkcionalita musí být samostatným a nahraditelným modulem. Pokud se objeví lepší český nebo zahraniční AI model, musí být možné jej vyměnit; pokud vznikne nový typ senzoru nebo dronu, musí být možné jej připojit; pokud NATO změní standard, musí být možné upravit integrační vrstvu, nikoliv přestavovat celý systém. To je jedna z nejúčinnějších ochran před vendor lock-inem.

14. Human-in-the-loop jako základní princip. AI může hledat souvislosti, filtrovat informace, vytvářet predikce a doporučovat varianty, ale rozhodnutí s významnými operačními či právními důsledky musí zůstat auditovatelně spojeno s oprávněným člověkem podle stanovených pravidel. Systém musí být schopen zpětně ukázat, jaké informace měl člověk k dispozici, co doporučila AI a jaké rozhodnutí následně učinil.

Potřebujeme českou Deltu, nikoliv českou licenci na Palantir

Ukrajina ukazuje, že správnou cestou není odmítání západních technologií – naopak je využívá velmi intenzivně. Současně ale buduje vlastní ekosystém, vlastní data, vlastní vývojové kapacity a schopnost své systémy neustále měnit podle zkušeností z války. To je podle mě model i pro Českou republiku.

Palantir může být důležitým partnerem, zdrojem technologických zkušeností a jedním z prostředků interoperability s americkými a aliančními systémy. Neměl by se ale stát digitálním mozkem české armády. Pokud máme investovat přibližně 50 milionů dolarů do této oblasti, považoval bych za strategicky smysluplnější použít tyto prostředky na vytvoření národní platformy založené na již existujících českých technologiích a schopnostech.

Výsledkem nebude pouze další vojenský informační systém. Vznikne české know-how, česká datová infrastruktura, domácí schopnost rozvíjet vojenskou umělou inteligenci a především možnost systém v době krize měnit podle vlastních potřeb. Moderní válka totiž nebude pouze soutěží zbraní, ale soutěží dat, algoritmů, rychlosti rozhodování a schopnosti měnit software rychleji než protivník. A právě tuto schopnost bychom neměli nakupovat jako službu. Měli bychom ji vlastnit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Zmíněná věta by nestála za pozornost, kdyby ji pronesl kdokoli jiný. Laura Loomer se ale pár dní předtím vrátila z Kyjeva. Přijela tam 19. července po třiceti hodinách vlakem a hned první noc přečkala v krytu další z nekonečného množství útoků na Kyjev, který ve městě zabil patnáct lidí, a před kamerami se omluvila zemi, kterou roky pomlouvala jako stát plný nacistů, a jejího prezidenta nazývala obhájcem džihádistů. „Naletěla jsem ruské propagandě a o Ukrajině jsem uvěřila spoustě nepravdivých věcí,” řekla Volodymyru Zelenskému do očí v Mariinském paláci. Deset dní chodila po městě, které v noci ostřelovaly ruské rakety, povečeřela s vrchním rabínem, kterému padl syn v boji, a prohlédla si továrnu na drony, kterou den před smrtí navštívil senátor Lindsey Graham. Trump její rozhovor se Zelenským sdílel na své síti. Americká i evropská média to vyprávěla jako příběh náhlého prozření. Jenže po návratu domů začala Laura útočit znovu, tentokrát na viceprezidenta vlastní vlády a na jeho hlavního mediálního spojence.

Kdo chce pochopit dnešní americkou pravici, musí začít právě zde. Omluva v Kyjevě znamenala důležitou změnu stran ve válce, o které se u nás prakticky nemluví. Bojuje se v ní o to, kdo zdědí „trůn” Donalda Trumpa. Municí je Írán, Izrael a Ukrajina, a proto je pro nás důležité souboj sledovat.

Dvě křídla

V MAGA neprobíhá spor o zahraniční politiku, i když se tak navenek tváří. Probíhá boj o nástupnictví. Hnutí drží pohromadě jediný člověk, kterému ústava zakazuje kandidovat potřetí. Ačkoliv se nám mnozí analytici snaží tvrdit něco jiného, hnutí MAGA nikdy nestálo na společném programu. Byla to aliance lidí, kteří se shodli na Trumpovi a skoro na ničem jiném. Libertariáni vedle náboženské pravice, izolacionisté vedle jestřábů, židovští dárci vedle lidí, kteří o židovských dárcích natáčejí útočně laděné podcasty. Dokud Trump vyhrával, nebylo nutné se ptát, co jiného kromě něj drží alianci pohromadě. Válka s Íránem je první velká zkouška toho, co z ní zbude, až Donald Trump odejde, a průběžný výsledek je pro současnou americkou pravici velmi nepříznivý. Zbývají dvě křídla, která se navzájem nenávidí víc, než nenávidí demokraty.

První křídlo si v Americe říká restrainers, zdrženliví. Vůdčí postavou křídla je viceprezident Vance, nejhlasitěji ho hájí Tucker Carlson a Candace Owens a na okraji stojí otevřený antisemita Nick Fuentes. Kořeny toho křídla nesahají k Putinovi, ale do Iráku. Stojí na přesvědčení, že americké války posledního čtvrtstoletí byly podvodem na vlastních voličích, že je vymysleli lidé, kterým v nich neumíraly děti, a že každý, kdo tlačí Ameriku do další, je hlupák, nebo cizí agent. Je to křídlo početnější a hlasitější. Joe Rogan, majitel nejposlouchanějšího podcastu v zemi, se sice k žádnému táboru nehlásí, ale o íránské válce od března opakuje, že ji nechtěl žádný konzervativec s výjimkou příznivců Izraele. Carlson po vyhazovu z Fox News vysílá bez jakékoli redakční kontroly a dál oslovuje miliony lidí.

Druhé křídlo tak chytlavé jméno nemá, říkejme mu jestřábí. Jeho nejsilnějším mužem ve vládě je ministr zahraničí Marco Rubio, v Senátu za něj mluví Ted Cruz, v médiích Ben Shapiro a rozhlasový veterán Mark Levin a peníze mu dává Republican Jewish Coalition spolu s velkými republikánskými dárci, kteří financují primárky. Kořeny sahají k reaganovským republikánům, tedy straně, která věřila, že Amerika buď drží nepřátele na uzdě daleko od svých břehů, nebo s nimi dříve či později bude bojovat na domácí půdě. Opírá se o evangelickou část voličů, pro které je podpora Izraele otázkou víry, ne geopolitiky. Je to křídlo starší a bohatší, které drží ministerstva a senátní výbory.

Čtěte také:

Síly jsou rozložené nerovnoměrně a každá strana má jinou zbraň. Zdrženliví dokážou za odpoledne otočit náladu voličů při primárkách, jestřábi dokážou zaplatit kampaň, která v primárkách prosadí vhodného kandidáta proti favoritovi zdrženlivých. Ani jedna strana nedokáže tu druhou porazit přímo, a proto se bojuje nepřímo, přes prostředníky a přes cizí války.

Dělící čára mezi nimi vede přes Izrael a přes válku s Íránem, tedy trochu jinde, než by Evropan čekal. Stačí k tomu jednoduchý souhrn posunů a názorů. Laura Loomer, pro kterou je židovská identita a strach z antisemitismu výchozím bodem všeho, se rozloučila s příklonem k Moskvě. Ben Shapiro, proizraelský do morku kostí, stál na ukrajinské straně dřív než ostatní a v dubnu přijel do Kyjeva osobně. Candace Owens, ostře protiizraelská, vystoupila v červnu na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru po boku Scotta Rittera a bratrů Tateových a v rozhovoru pro ruskou státní televizi se vyslovila pro Carlsonovu prezidentskou kandidaturu. Fuentes, který se v roce 2022 modlil za ruské vojáky, je v Putinově táboře od začátku. Carlson se k Moskvě propracoval přes dvě cesty do Ruska a přes zuřivý odpor k válce s Íránem. Kdo zůstal proizraelský, narazil na rusko-íránskou alianci uvnitř hnutí a musel si vybrat stranu. Kdo se od Izraele odvrátil, posunul se logikou nepřítele mého nepřítele k Moskvě mnohem hlouběji. Postoj k Ukrajině je až poslední článek toho vzorce, odvozený a vyměnitelný.

Michael Weiss, editor ruského exilového webu Insider, popsal tutéž mechaniku z druhé strany. Konspirační křídlo MAGA bylo podle něj odjakživa protiukrajinské a proruské, jenže teď je i protitrumpovské, protože je protiizraelské. Ta věta si zaslouží delší zamyšlení, protože je v ní celý paradox současné situace. Část Trumpova hnutí se ocitla v opozici proti Trumpově vládě, a to ne kvůli clům, imigraci nebo rozpočtu, ale kvůli válce na Blízkém východě. Candace Owens už otevřeně mluví o Carlsonovi jako o příštím prezidentovi. Většině lidí to zní jako úsměvná představa, ovšem přesně tak znělo před deseti lety i jméno Donald Trump. Ukrajinští činitelé mezitím podle Kyiv Independent soukromě říkají americkým partnerům, že Carlson podle jejich přesvědčení „pracuje pro Putina”.

Fronta mezi křídly vede zatím hlavně přes elity, komentátory, dárce a skrz stranický aparát. Voličská základna reaguje pomaleji. Že nejde o akademický spor, ukazují první „oběti”. Kentucký kongresman Thomas Massie, nejhlasitější zdrženlivý hlas ve Sněmovně, letos prohrál primárky. Sám řekl, že ho porazily rekordní výdaje izraelské lobby. Trump mu přitom porážku sliboval už od loňského léta, kdy se Massie postavil proti úderům na Írán. Vedle toho Laura Loomer od června rozpoutala kampaň za to, aby ministerstvo spravedlnosti vyšetřovalo Carlsona a Owens kvůli neregistraci podle zákona o zahraničních agentech, a v Kyjevě požádala prezidenta cizí země ve válce, aby jí předal případné důkazy o ruských platbách americkým influencerům.

Detonátor

Skutečná válka, která to vše odpálila, začala 28. února, kdy Trump oznámil „velké bojové operace” proti Íránu a americké letouny spolu s izraelskými zahájily údery na vojenské a režimní cíle. Do měsíce měla Amerika první padlé, šest vojáků při íránském úderu na kuvajtský přístav Šuajba.

Málokoho mohla válka s Íránem zasáhnout tak dokonale jako JD Vance. Ten vstoupil do politiky jako mariňák z Iráku a celou kariéru postavil na slibu, že už žádný americký kluk nezemře v nesmyslné válce na Blízkém východě. Když v roce 2024 přicházel na republikánský konvent přijmout nominaci na viceprezidenta, hrála mu k tomu country píseň s veršem o návratu domů z Iráku. Jenže tentýž Vance léta opakoval, že Írán nikdy nesmí mít jadernou zbraň a že „slabé malé bombardovací nálety” na to stačit nebudou. Podle NBC dával před zahájením úderů v soukromí najevo výhrady, a když padlo rozhodnutí, prosazoval aspoň rychlost, aby se plány nestihly vynést do médií a Írán nestihl udeřit první na americké cíle v regionu. Na veřejnosti válku podpořil, slíbil, že nepůjde o další nekonečnou válku, a pak na týdny prakticky zmizel ze sociálních sítí, na kterých jinak žije denně.

Čtěte také:

Podpořil válku tak úsporně, jak jen mohl, a vydrželo mu to do chvíle, než přišla dohoda s Teheránem, podepsaná sedmnáctého června na okraji summitu G7 ve Francii. Vance jako hlavní vyjednavač jednal s předsedou íránského parlamentu Ghalibáfem, což byl nejvyšší přímý kontakt obou zemí od revoluce v roce 1979. Tím se otevřelo šedesátidenní okno pro jednání o konečné dohodě. „Lodě světa, nastartujte motory. Ať teče ropa!” napsal Trump na svou síť Truth Social. Jak pevná dohoda je, popsal ovšem sám ještě týž den novinářům. Je to memorandum o porozumění, řekl, a jestli se jim nebude líbit, „vrátíme se ke shazování bomb přímo doprostřed jejich hlav”.

Křehkost memoranda se ukázala velmi rychle. Vance odložil cestu do Švýcarska, kde měl vyjednávat o podobě konečné dohody. Analytici Council on Foreign Relations napsali, že memorandum je ve skutečnosti hlavně příměří, které lze donekonečna prodlužovat, zatímco se jedná o velké dohodě. Proizraelské křídlo mezitím považovalo text za kapitulaci. Dohoda podle jeho výkladu kodifikovala íránskou roli v Libanonu a nechala vydechnout režim, který právě zabíjel americké vojáky. Ben Shapiro řekl na Fox News, že Vance jako klíčový vyjednavač „prezidentovi dobře neposloužil”.

Pak celou dohodu v podstatě roztrhal sám Trump. Osmého července prohlásil příměří za skončené a obnovil údery, Revoluční gardy o pár dní později znovu uzavřely Hormuz, Amerika odpověděla blokádou a dva týdny se bombardovalo prakticky denně. Koncem července přišla pauza, po ní íránské rakety na americkou základnu v Jordánsku a útoky Hútiů na saúdské lodě. Druhého srpna Trump odvolal chystaný úder na žádost Saúdské Arábie, Emirátů, Kataru a samotného Íránu a oznámil, že dohoda je na spadnutí. Opět. V pondělí Teherán popřel, že se vůbec vyjednává. Válka se od té doby po dnech spouští a zastavuje. Do nastalého zmatku přiletěl 28. července do Washingtonu Netanjahu se zpravodajskými informacemi o hoře Pickaxe, podezřelém jaderném komplexu u Natanzu, a Trump informace znevěrohodnil větou, která říká vše. „Bibi mi to říká proto, že chce, abych zůstal zapojený.” Rozuměj, ve válce.

Vance se tak ocitl v pozici, jakou americká politika dlouho neviděla. Vyjednal dohodu, kterou jeho vlastní prezident opakovaně torpédoval, a proizraelská média z něj udělala hlavního viníka ústupků USA. Patnáctého července si sedl na tři hodiny k Joeu Roganovi a řekl věci, které se z úst amerického viceprezidenta v minulosti neříkaly. Lidé „uvnitř izraelského systému” podle něj „nade vši pochybnost manipulují americké veřejné mínění, aby válka pokračovala donekonečna”. Popsal diskrétní a štědře financovanou kampaň proti jednáním s Teheránem, odvolal se na investigaci časopisu Time, podle které Izrael platil Trumpova bývalého stratéga Brada Parscala za vlivovou operaci mířenou na americké konzervativce, a Američanům, kteří podle něj za izraelské peníze útočí na jeho diplomacii, vzkázal, ať „jdou k čertu”, protože on zastupuje Američany. K tomu přidal, že Jeffrey Epstein měl „zjevně konexe na nejvyšší patra americké i izraelské rozvědky”, a sám sebe označil za jednoho z prvních epsteinovských konspiračních teoretiků. Na Roganovu otázku, proč prezident pořád dokola oznamuje dohodu a pak zase bombarduje, odpověděl, že směr je správný, „jen to bude hodně neuspořádané, s mnoha rozjezdy a zastávkami”. V izraelské debatě se označil za rozumného a umírněného.

Jestřábí křídlo však jeho slova četlo zcela jinak. Floridský kongresman Randy Fine, jedna z nejvlivnějších židovských postav strany, nazval jeho slova „naprosto nemístnými a upřímně řečeno nechutnými”. Jerusalem Post odpověděl textem s titulkem, že viceprezident začal používat antisemitské tropy, a připomněl, že Vance dlouhodobě odmítá odsoudit Carlsona, Owens a Megyn Kelly za rehabilitaci Fuentese. Už o měsíc dřív přitom Vance veřejně vyčinil izraelským ministrům, že útočí na „jediného silného spojence, který jim na světě zbyl”. Během jediného měsíce tak viceprezident Spojených států stihl vyjednávat s Teheránem, poslat izraelské kritiky k čertu a spojit jméno Epstein s Mossadem, a to vše v nejposlouchanějším podcastu planety. Každá z těch vět byla určená jasně a cíleně dovnitř republikánské strany a pro voliče v primárkách roku 2028.

K Ukrajině se v celé té při dostal jen tak mimochodem. Na dubnové akci Turning Point USA se pochlubil, že jednou z věcí, na které je nejpyšnější, je zastavení přímých amerických dodávek zbraní Kyjevu.

Čtěte také:

Publicista Dan Day z American Conservative shrnul Vanceovu situaci suše. Jako zastánce zdrženlivosti byl během bojů v nemožné pozici a teď se pokouší urovnat konflikt, který podle něj nikdy neměl začít. Ještě v únoru Vance vyhrál anketu konference CPAC s jednašedesáti procenty. Půl roku války stačilo, aby se z korunního prince stal kandidát s nejistou pozicí, o kterém se uvnitř strany musí začít vyjednávat.

Jen jeden muž vyšel z těchto úvodních výstřelů bez škrábnutí. Ministr zahraničí USA. O memorandu neřekl skoro nic, a právě jeho mlčení se ukázalo jako nejlepší tah.

Tichý vítěz

Když Trump v červnu oznamoval dohodu s Íránem, stál ministr zahraničí kousek za ním a tvářil se jako člověk na cizím pohřbu. Bývalý mluvčí izraelské vlády Eylon Levy tehdy sdílel video z tohoto vystoupení s jedinou větou, Rubio nevypadá šťastně. V normální době je to poznámka pod čarou. Ve chvíli, kdy Vance našlapoval při jednání s Teheránem rétorickým minovým polem, bylo Rubiovo mlčení srozumitelnou odpovědí nejen pro jeho tábor, ale i pro zahraniční partnery. Rubio za celé týdny neřekl o memorandu skoro nic, a proizraelský tábor si mlčení přeložil přesně tak, jak potřeboval, totiž jako nesouhlas, který si ministr nemůže dovolit vyslovit.

Rubiova cesta k této roli začala porážkou. V roce 2016 ho Trump zesměšnil přezdívkou Malý Marco a rozdrtil ho v primárkách tak důkladně, že vypadal politicky mrtvý. Rubio se z té porážky naučil jedinou lekci, která v Trumpově straně platí, tedy že přežije ten, kdo je disciplinovaný, ne ten, kdo má pravdu. Deset let poté mu washingtonský tisk říká Velký Marco. V jednu chvíli držel souběžně čtyři funkce včetně ministerstva zahraničí a úřadu poradce pro národní bezpečnost a jeho projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci označil editor časopisu Commentary slovem „hluboký”. Muž, kterého Trump ponížil, se stal nejdisciplinovanějším trumpistou v kabinetu, a dnes mu proto nikdo nemůže nic vytknout.

Jeho jediný viditelný strategický tah poslední doby však nesl přesně jeho rukopis. Zatímco Vance vyjednával s Teheránem memorandum, které podle proizraelského čtení stvrzovalo íránskou roli v Libanonu, Rubio v tichosti zprostředkoval paralelní rámcovou dohodu mezi Izraelem a Libanonem, která sporný prvek memoranda torpédovala. Nemusel Vanceovu dohodu veřejně kritizovat. Postavil vedle ní svou, která memorandum v podstatě proměnila v cár papíru.

Židovští republikáni, léta jedna z nejspolehlivějších opor Trumpovy koalice, se začali s podporou přesouvat k Rubiovi. Ben Shapiro řekl v rozhovoru pro New Yorker, že by v primárkách „pravděpodobně” podpořil Rubia proti Vanceovi. Eric Levine, člen vedení Republican Jewish Coalition, který pro stranu vybírá peníze od velkých dárců, mluví o „drtivé podpoře” Rubia mezi dárci. Právník David Bernstein předpovídá, že Rubiova nominace by znamenala výrazný posun židovských voličů k republikánům. Bývalá senátní poradkyně Valerie Greenfeld popisuje z Jeruzaléma, že mezi americkými voliči v Izraeli je Rubio jasná volba, a dodává větu, která shrnuje, o co tu běží, čím více Vance mluví o Izraeli a antisemitismu a spojuje se s Carlsonem, tím je to pro něj horší. Vedle Rubia se o tentýž prostor hlásí i senátor Cruz, který varuje před antisemitismem na pravici při každé příležitosti, ale jasným favoritem proizraelského tábora je Rubio. Má úřad, postavení, funkce, viditelnost a Trumpovu pochvalu. Úřad si přitom potichu opevňuje. Do Rady pro národní bezpečnost dosadil v posledních týdnech několik vlastních lidí včetně náměstka poradce pro národní bezpečnost.

Pro nás je na celém portrétu nejdůležitější věc, která se snadno přehlédne. Rubio není výrazně proukrajinský. Jeho „jestřábství” se týká Íránu a Izraele, v ruské otázce vykonává Trumpovu mírovou politiku a žádnou vlastní iniciativu nebo přemíru názorové rozmanitosti nepřidává. Třiadvacátého července seděl v Manile pětatřicet minut naproti Sergeji Lavrovovi a poté mluvil o připravenosti Ameriky pomoci ukončit „nesmyslnou válku” na Ukrajině. Jeho úřad zároveň vzkázal, že bez pokroku Washington od role prostředníka ustoupí. Prvního srpna oznámil, že v příštích týdnech přijde nový pokus o restart jednání mezi Moskvou a Kyjevem, a Trumpovi vyslanci Witkoff s Kushnerem mají podle všeho přijet do Kyjeva na Den nezávislosti 24. srpna. Pro Ukrajinu z toho plyne střízlivé poučení. Vítězství jestřábího křídla v nástupnické válce neznamená automatické zlepšení vztahů USA a Ukrajiny, jen přežití architektury tlaku na Moskvu, tedy sankcí, zbrojního průmyslu a logiky odstrašení, na které se ukrajinská věc dá napojit. Je to nicméně podstatně více, než nabízí křídlo zdrženlivých.

Výmluvná je i jeho hlasovací minulost v Senátu. Rubio tam strávil čtrnáct let jako spolehlivý jestřáb vůči Moskvě, jenže v dubnu 2024, když Senát rozhodoval o balíku pomoci Ukrajině za 61 miliard dolarů, hlasoval proti. Byl to jeho vklad do boje o místo viceprezidenta. Hlas pro Ukrajinu se nehodil.

Čtěte také:

Mezitím prosakují další drobné náznaky, že boj o nástupnictví se rozhořel naplno. Rubio nedávno pustil do světa video ze svého briefingu, sestříhané jako kampaňový spot o naději pro Ameriku, a stalo se ihned virálním. O dva týdny později svolal vlastní tiskový briefing Vance. CNN tu sekvenci popsala jako první nabídky voličům v primárkách, které oficiálně neexistují, a připomněla, že oba muži, čtyřiapadesátiletý ministr a jednačtyřicetiletý viceprezident, předvádějí méně brutální politiku, než jakou dělá jejich šéf. Oba přitom shodně tvrdí, že se žádné soutěže ani závodu neúčastní. Zprávy ze zákulisí však hovoří jasně. Konkurz probíhá a místy to vypadá, že Donald Trump se tím náramně baví. Zlí jazykové by řekli, že mu to připomíná jeho vlastní televizní pořad The Apprentice.

Zdrženliví si mezitím našli proti Rubiovi zbraň a nepřekvapí jakou. Rubia začali obviňovat, že slouží izraelským zájmům před americkými a že jeho kandidaturu tlačí Izrael. Je to zrcadlový obraz obvinění, která létají na Vance kvůli Teheránu a Kataru, a říká to o souboji uvnitř MAGA to hlavní. Obě křídla využívají zahraniční politiky pro vnitrostranickou likvidaci protivníka. Otázka, kdo je čí agent, se v americké pravici bohužel stala zcela běžnou součástí prostředí, ve kterém se rozhoduje o dalším prezidentovi.

Král Donald a boj princů

Nad tím vším sedí muž, který zmíněné bojiště vytvořil, vymyslel pravidla, vybral účastníky, a který si svůj výtvor viditelně užívá. Když se moderátorka Fox News Martha MacCallum zeptala Vance, jestli by si nepřál, aby ho Trump už konečně podpořil, pustila mu nejdřív klip, ve kterém ho prezident chválí jako fantastického a vzápětí začne básnit o skvělé práci ministra zahraničí. Vance se zasmál smíchem, který vypadal jako všechno, jenom ne upřímný, a odpověděl vyhýbavě. Nic jiného mu nezbývalo. Trump opakovaně jmenuje oba, Vance i Rubia, jako možné dědice, navrhuje, ať kandidují na jedné kandidátce, a k Vanceově roli v íránské válce utrousil charakteristiku, která mu příliš nepomohla. Viceprezident byl prý „filozoficky trochu jiný než já”, do války se mu možná tolik nechtělo, „ale byl docela nadšený”.

Dějiny připomínají, jak vzácný jev v americké politice je, když současný viceprezident uspěje v dalších prezidentských volbách. Naposledy se to stalo viceprezidentovi Ronalda Reagana, když v roce 1988 vyhrál Bílý dům George Bush starší, nemalou měrou díky Reaganově popularitě a rozjeté ekonomice. Sluší se však připomenout, že Reagan nikdy oficiálně Bushe staršího veřejně nepodpořil, jeho požehnání ale bylo voličům zřejmé. Vance však podobné karty nemá. Jeho prezident vede nepopulární válku a důvěra v něj je podle všech ukazatelů jemně řečeno nejistá. O to víc záleží na jediném aktivu, které se v MAGA počítá, na Trumpově požehnání. Jako správný obchodník si žolíka Trump schovává na nejvhodnější okamžik a není ani trochu vyloučeno, že výsledkem bude prostý obchod. Podpora pro toho, kdo nabídne více. Dokud Trump vládne, nemůže ten souboj vyhrát zatím nikdo, ale prohrát ho může kdokoli a kdykoli.

Případ Laury Loomer

Teprve v rámci výše popsaného dává příběh Laury Loomer smysl, a je poněkud jiný, než jaký mu dala světová média.

Laura Loomer je třiatřicetiletá aktivistka z Floridy, která o sobě říká, že je hrdá islamofobka, šířila konspiraci o 11. září jako vnitřní práci americké vlády a muslimy označila za invazivní druh. Ukrajinu nazývala zemí plnou nacistických apologetů, Zelenského obhájcem džihádistů a nacistickým Židem. Jednou vyzvala Putina, ať zemi obsadí, a psala sloupky pro ruskou státní televizi RT. To je jedna část. Druhá část vypráví příběh, který zní skoro neuvěřitelně. V dubnu 2025 přišla do Oválné pracovny se seznamem lidí z Rady pro národní bezpečnost, které označila za neloajální, a během několika dnů jich šest přišlo o místo včetně ředitele Národní bezpečnostní agentury. Trump s ní podle New York Times telefonuje zhruba jednou měsíčně a podle Financial Times byla prvním člověkem, kterému volal po vydání rozkazu k úderu na Írán. Jeden z bezpečnostních úředníků to pro média shrnul. „Spousta lidí tady se od začátku bojí, že se jejich jméno objeví na některém z jejích seznamů.” Laura Loomer je prostě a jednoduše profesionální vymahačka loajality k Donaldu Trumpovi, precizní a nelítostná. Právě proto je její proměna tak cenný signál změn uvnitř současné americké politiky.

Veřejná verze jejího obratu přitom zní až dojemně. Přijela do Kyjeva, zažila nálet, viděla Buču a prozřela. Má jedinou vadu. Nesedí datum. Podle rekonstrukce deníku Kyiv Post začala Loomer útočit na prokremelskou rétoriku už v březnu, v měsíci, kdy íránské drony dopadaly na americké základny a kdy CNN přinesla zprávu, že Moskva pomáhá Teheránu lokalizovat americký personál. Reuters v červenci doplnil, že tajné služby prověřují, zda rusky vylepšené Shahedy navedly íránské údery přímo na objekty CIA v Rijádu. Vyšetřování zatím k závěrům nedospělo, sama jeho existence ale vypovídá o povaze rusko-íránského partnerství dost. Válka se navíc pro Loomer stala doslova osobní. Na smutečních obřadech za íránského vůdce Chameneího visely podle jejího popisu plakáty s její tváří vedle Grahama a Trumpa a po Grahamově smrti zveřejnil kanál napojený na Revoluční gardy video ve stylu stavebnice Lego, ve kterém zdravotník odškrtává jméno Lindsey a jako další je na seznamu jméno Laura. Snímky z Buči jsou na světě od jara 2022 a s Loomer nikdy veřejně nijak emocionálně nepohnuly. Žádné objevení Ukrajiny a strany dobra se nekonalo. Laura zřejmě jen objevila, že Rusko stojí na druhé straně její vlastní války doma.

Čtěte také:

Jak se vůbec ocitla na té první, popsala sama v červnovém videu, které považuji za jeden z nejcennějších dokumentů o ruské propagandě za poslední roky, protože v něm poprvé nemluví analytik, ale samotný produkt, který velmi podrobně popisuje, jak byl vyroben a proč. Když jí velké mediální platformy a sítě mazaly články a komentáře, RT (Russia Today) jí dala veřejný prostor. Putin říkal věci, které chtěla slyšet, o tradičních hodnotách a zkaženém Západě, tak mu věřila a tvořila prokremelské komentáře, kterých podle vlastních slov udělala hodně. Pak přidala větu, která pro nás zní takřka neuvěřitelně. „Část mě se ptá, jestli to Putin myslel vážně, nebo jestli to byla psychologická operace, jak si koupit pravici.” V článku o MAGA a Rusku jsem tento mechanismus popisoval zvenčí jako Potěmkinovu vesnici, do které si americká pravice promítá vlastní touhy. Laura Loomer ho teď popsala zevnitř, v první osobě. Šéfredaktorka RT Simoňanová se jí veřejně vysmála a připomněla jí vlastní sloupky. Odpověď stojí za citaci. „Klidně mé texty smažte, nebo je tam nechte, ať můžu lidem připomínat, že jsem kdysi naletěla ruské propagandě a teď vidím pravdu.”

Do Kyjeva ji nakonec dovedl Izrael, ne Ukrajina. Poslední třetina jejího rozhovoru se Zelenským se netýká fronty ani vyjednávání, týká se antisemitismu. Ptá se na prapor Azov, na Babí Jar, a v jedné chvíli řekne nahlas, co celé setkání drží pohromadě. „Já jsem Židovka, vy jste Žid, to máme společné.” Ukrajinu mimoděk popsala jako jeden obří tunel v Gaze, ve kterém jsou všichni drženi jako rukojmí.

Nejchytřejší tah celého příběhu ale vymyslel Kyjev a stojí za to se u něj zastavit. Ve druhém rozhovoru, který v Kyjevě poskytla, padla otázka na rodinné kořeny. Odpověděla, že ví žalostně málo. Od otce kdysi slyšela, že jeho prarodiče Pinkas a Anna emigrovali z Kyjeva, a víc nic. Moderátor před ni položil fotokopie z ukrajinského národního archivu, který je dohledával celou noc. Pinkus Lumer, narozen 10. února 1895, ne v Kyjevě, ale ve Vinnycji, otec Bezalel, matka Kaja, rodina zapsaná od roku 1875 mezi měšťany. Její reakce nevypadá hraně. Vinnycká židovská obec byla v roce 1941 vyvražděna, odhadem osmadvacet tisíc lidí, a předkové Laury Loomer existují v jejím rodokmenu jen proto, že odešli včas. Někdo v Kyjevě během osmačtyřiceti hodin pochopil, že u této konkrétní ženy nezaberou čísla ani mrtví vojáci, zato zabere rodokmen. Její podpora, která přišla díky konfliktu s Íránem, může s jeho skončením také odejít. Jediná vazba, kterou nelze narušit, je vědomí jejího vlastního původu.

Kyjevský kalkul

Kyjev se naučil mezi oběma tábory americké MAGA velmi dobře pohybovat. Nejlépe to bylo vidět právě v rozhovoru s Loomer. Na izolacionistickou otázku, proč mají Američané platit Ukrajinu, když sami nemají na benzin, neodpověděl Zelenskyj ani slovem o spravedlnosti. Jestřábům nabídl protiíránskou kartu. Ukrajinští specialisté od jara učí spojence v Zálivu levně sestřelovat drony, kterými Írán zabíjí americké vojáky. Zdrženlivým nabídl obchod bez hrozby smrti jediného amerického vojáka. Amerika letos vyrobí zhruba tři sta tisíc dronů, Ukrajina osm milionů, a ukrajinské výrobní týmy pošle do amerických továren zdarma. Trumpovi nabídl největší „dronovou” dohodu v dějinách. Každé křídlo si z téže odpovědi mohlo odnést to své.

Stejnou logikou Ukrajina pracuje i v zázemí. Steven Moore, bývalý šéf kanceláře republikánského kongresmana, který odletěl do Kyjeva pátý den invaze a už zůstal, vozí konzervativní skeptiky do trosek evangelických kostelů a jeho Ukraine Freedom Project si nechává měřit, jak si u republikánských voličů vede Tucker Carlson. Nepříznivě ho vidí 37 procent, loni v říjnu to bylo 19. Tvrdší sankce proti Rusku podporuje 81 procent. Nezisková organizace sídlící v Kyjevě si platí průzkumy popularity amerického komentátora mezi voliči cizí země.

Výsledky snažení jsou již vidět. Senát schválil speciální zákon nesoucí jméno zesnulého Lindsey Grahama poměrem 86 ku 11. Norma cílí na Putina, oligarchy, stínovou flotilu, a hlavně na odběratele ruské ropy, kterým umožňuje uvalit cla do sta procent, a na Trumpovu žádost k ní byly přišroubovány sankce proti Íránu.

Co zbylo po Grahamovi

Zbývá už jen zmíněný Lindsey Graham. Nechal jsem ho na konec schválně. V pátek 10. července stál Lindsey Graham v centru Kyjeva u vraků ruských tanků a oznamoval, že po roce vyjednávání má dohodu s Bílým domem o sankčním zákonu. „Máme vzorec, jak ukončit tuhle válku,” řekl. „Pomozte Ukrajině být smrtonosnější. A dejte těm, kdo podporují Rusko, najevo, že za to zaplatí vysokou cenu.” Byla to jeho desátá cesta do Kyjeva od začátku invaze. Ten den ještě stihl prohlídku továrny na drony a telefonát s Trumpem a spolupředkladatel Blumenthal řekl, že ho nikdy neviděl tak rozjásaného. V sobotu večer, pár hodin po přistání ve Washingtonu, zemřel na disekci aorty. O sedmnáct dní později seděli na jeho pohřbu ve washingtonské Národní katedrále Zelenskyj i Netanjahu, každý po vlastním dopoledním jednání s Trumpem. Graham stihl úpravy zákona domluvit ještě před poslední cestou, takže norma prošla i bez něj, pod jeho jménem a rukama jeho sestry.

Graham byl poslední velký nositel přesvědčení, že svoboda vzdálených národů je americký zájem, ne charita. Proto přestál deset cest do Kyjeva i mnohdy otevřený nesouhlas vlastního prezidenta. Pokud existuje politický ekvivalent smrti v plné zbroji, vypadá takto.

Otázka na konci se proto netýká Laury Loomer ani JD Vance. Týká se nás. O naší bezpečnosti se nyní opět fakticky hlasuje v cizích volbách, a my v nich nemáme jediný hlas. Máme jen svou případnou užitečnost. Loňský prosinec ukázal, jak s ní hospodaříme. Když pětadvacet evropských zemí schvalovalo Ukrajině bezúročnou půjčku devadesáti miliard eur, k záruce se nepřipojilo Česko, Maďarsko ani Slovensko. O ostudné kapitole letošního summitu NATO v Ankaře raději jen stručně. Česko na něm patřilo ke třem posledním zemím aliance, které neplní ani dvanáct let starý dvouprocentní závazek, zatímco se zbytek upsal pěti procentům, a prezident s premiérem přiletěli každý vlastním letadlem, protože se nedohodli, kdo zemi vede. Naše užitečnost dnes stojí na dvou věcech, které neovlivňujeme, na existenci ruské hrozby a na ochotě Ameriky být v Evropě. Obojí je něco, co se může velmi rychle měnit. Až se jednou bude přepočítávat, a jednou se přepočítávat bude, co položíme na stůl? Zelenskyj dnes Americe nabízí osm milionů dronů ročně a vlastní výrobní týmy do jejích továren. Náš premiér s ním na večeři lídrů probral, že jídelníček nebyl v ukrajinštině.

Poznámka k pramenům: Text vychází z agenturního a novinového zpravodajství posledních týdnů, především z AP, Reuters, New York Times, Washington Post, Wall Street Journal, Financial Times, CNN, NBC, The Hill a Newsweek, z ukrajinských redakcí Kyiv Post, Kyiv Independent a Ukrajinska pravda a z izraelských titulů Jerusalem Post, Times of Israel a JTA. Citace z podcastů pocházejí z přepisů a záznamů příslušných epizod, zejména z rozhovoru JD Vance u Joea Rogana z 15. července. Údaje o ruském financování konzervativních komentátorů se opírají o obžalobu amerického ministerstva spravedlnosti ve věci Tenet Media ze září 2024 a průzkumy postojů republikánských voličů o data Ukraine Freedom Project. České reálie pocházejí ze zpravodajství ČT24, iROZHLAS a Echo24.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Také připomeňme, že loni Stanjura celý návrh rozpočtu do posledního srpna ani nestačil celý dodělat. Národní rozpočtová rada k tomu tehdy uváděla, že „neobsahuje všechny podkladové dokumenty (např. objem platových prostředků organizačních složek státu a příspěvkových organizací, druhové členění příjmů státního rozpočtu či výdaje na programové financování kapitol), které jsou nutné pro posouzení jeho reálnosti a úplnosti.”

Stanjurovy čachry s čísly

Stejně jako už to bylo běžnou praxí dříve, Stanjurův rozpočet byl nereálný v řádech desítek miliard, využíval triků s nadhodnocenými příjmy (výnosy z povolenek, jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele nebo pojistné) a naopak zcela podhodnocenými výdaji. Ve Státním fondu dopravní infrastruktury bylo ze státního rozpočtu nekrytých 37 miliard (fond není přímo součástí rozpočtu, jeho příjmy a výdaje se ale počítají do celkového schodku veřejných financí), pravidelně docházelo k chronickému podhodnocování výdajů na podporu OZE, zneužívala se výjimka na obranné výdaje, kdy mělo 20 miliard směřovat na dopravní stavby. Jak konkrétně vypadalo kreativní sestavování rozpočtů, jak občas někdo Stanjurovo počínání nazývá, popisuje tento text stejně jako v něm citovaná zpráva kontrolního úřadu.

To tedy byly praktiky minulé vlády. Při sestavování rozpočtu na letošní rok si rozpočtová rada kladla otázku, jak chce stát vzhledem k výdajům na obranu a energetiku v dalších letech všechno ufinancovat a snižovat strukturální saldo meziročně alespoň o půl procenta HDP bez toho, aby zredukoval priority, snížil tempo růstu výdajů nebo razantně nezvýšil příjmy. A odpověď jsme dobře věděli dopředu. Nijak, prostě se pravidla změní.

Stanjura podváděl a čachroval s čísly, aby se vešel do zákonných rámců a mantinelů. Schillerová hned při přepracování původně ještě Stanjurova rozpočtu na letošní rok dala najevo, že to bude dělat jinak. „Fiskální odpovědnost stojí na odpovědné, aktivní a realistické politice na příjmové i výdajové straně,” tvrdí ministryně. Neplatila pro ni žádná pravidla. Přišla s absurdním tvrzením, že na rozpočet projednávaný mimo řádný termín (Sněmovna musí návrh rozpočtu obdržet do 30. září) se platné výdajové rámce definované zákonem nevztahují, takže navrhla schodek 310 miliard a překročení povoleného rámce o 63 miliard neřešila. Mimochodem, zakomponovat do nových fiskálních pravidel právě to, že pravidla platí jen pro řádný termín, se nakonec Schillerové nepovedlo a její pozměňovací návrh vypadl. Vyděsil totiž i koaliční poslance a členy vlády.

Už neexistuje žádný strop

Novelizovaná fiskální pravidla a nový fiskálně-strukturální plán na období 2027 až 2030, který nám musí odsouhlasit Evropská komise (která s ním nemá problém), umožní vládě překročit schválené výdaje rozpočtu až o deset procent (to dnes znamená téměř o 250 miliard) bez souhlasu Sněmovny, jen na základě doporučení Bezpečnostní rady státu, což je její vlastní poradní orgán. To je ta nejděsivější změna. Výjimka pro výdaje na obranu nad dvě procenta, které se nebudou započítávat do výdajových rámců, se prodloužila do roku 2036. Stejně tak se nebudou počítat výdaje na tzv. liniové stavby. To je opět velmi kreativní, protože neexistuje strop a spadají tam dálnice, silnice první třídy, železniční koridory a všechno další.

Čtěte také:

Zůstává mimorozpočtový účet na Dukovany. Výdaje na ně nebudou zvyšovat saldo rozpočtu ani se nepropíší do výdajových rámců. Budou postaveny úplně mimo. Nezapomeňme ale, že půjde o desítky miliard ročně, které si stát bude muset půjčit a poslat je investorovi do stavby bloků, společnosti EDU 2.

Každopádně, novela vytváří prostor utratit ročně navíc klidně až 200 miliard. A proto ji Schillerová potřebuje schválit před dokončením rozpočtu na příští rok. Protože u něj už avizovala schodek vyšší než letošní, údajně pod 400 miliard. Vyšší než 400 miliard byl pouze v roce 2021 a mezi 300 a 400 miliardami jen opět v covidových letech 2020 a 2021. Vzhledem k tomu, že není krize, ekonomika roste kolem 2 procent, inflace je na cíli a nezaměstnanost dramaticky neroste, je to samo o sobě šílené číslo.

Podle původního plánu měl deficit veřejných financí dosáhnout příští rok 0,9 procenta HDP, maximální povolená výše měla být 150 miliard. V roce 2027 „jen” 126 miliard. Podle nově protlačených pravidel se ale bude moct schodek příští rok rozvolnit až na 2,8 procenta. To navíc v realitě znamená překročení 3 procent, o kterých Schillerová od začátku mluví jako o jediném stropu. Umožní nám to totiž evropská úniková doložka, která vládě dovoluje navýšit deficit až o 0,4 procenta HDP i při obranných výdajích pod 2 procenta HDP. Takže toho využijeme. Jakási konsolidace má proběhnout v letech 2028 až 2029, kdy by se měl dostat deficit i pod 2 procenta. Kdo věří tomu, že v předvolebním a volebním roce vláda na výdajích nebo na příjmech získá v dnešních cenách kolem 100 miliard, je silně naivní nebo hloupý.

A co teprve strukturální deficit. Ten je mnohem podstatnější, protože ukazuje, jak moc máme v trvalém nesouladu příjmy a výdaje bez ohledu na to, jak se zrovna daří ekonomice. Letos dosahuje k 2,4 procenta HDP a Schillerová ho chce místo snižování k procentu a méně navýšit příští rok skoro ke třem procentům.

Musíme se postarat o lidi

Minulý týden pronesl Andrej Babiš v televizi kouzelnou formulku: Musíme se postarat o lidi, a to děláme. To úplně stačí, je v tom pro jeho voliče všechno. Rostoucí zadlužení není podle premiéra problém, protože peníze do nemocnic, silnic a dálnic a do platů mají přednost. To se krásně poslouchá. Stejně jako vyprávění Aleny Schillerové o tom, že „vyrosteme z dluhu”, tedy že se státní dluh bude vůči HDP snižovat, protože ekonomika pojede, škrty ve výdajích nebo změny v příjmech nejsou nutné a do toho nám přeci přijde 15 miliard z šedé ekonomiky. To je další kouzelné slovíčko, které na lidi správně působí, a proto ho Schillerová tak ráda používá. Posvítíme si na ty, kdo se chovají nečestně, získáme jednotky miliard a budeme to všude říkat. A ještě nezapomeňme na „škrty v provozních výdajích ministerstev a úřadů”, které dají asi 11 miliard. Tohle vláda tak ráda dává do poměru k tomu, že mezitím navyšuje mandatorní výdaje o vysoké desítky miliard ročně.

Realita je taková, že státní dluh letos dosahuje 44 procent HDP, soustavně roste a Česko patří k zemím s nejrychlejším zhoršováním pozice v žebříčku zadlužení celé EU. Ze čtvrté nejméně zadlužené země v roce 2020 jsme loni spadli až na deváté místo. Od roku 2019, tedy od posledního roku bez covidu, vyrostl z úrovně 30,8 procenta HDP na současných 44 procent. Tenhle nárůst jde ještě za Babišovou první vládou, která bezúčelným předvolebním rozhazováním, které ani nesouviselo s covidem, masivní zadlužování, a hlavně inflaci, nastartovala. A Fialova vláda v tom pak úspěšně pokračovala. Tehdy ještě přispěla ČNB, která od nástupu Aleše Michla do čela bankovní rady přestala úrokové sazby navyšovat. A to i přes tlaky skrze dovezenou inflaci, tak skrze domácí jádrovou inflaci.

Čtěte také:

Zmiňovaný trvalý strukturální deficit zvyšuje náklady na obsluhu dluhu. Nejdůležitější a zároveň nejzbytečnější mandatorní výdaj, na kterém nezískáváme zcela nic, jen obrovskou měrou užírá z rozpočtu. Letos je v nominálním vyjádření na 110 miliardách, což je vůči HDP dávno přes jedno procento. Tolik dáváme jen za to, že splácíme deficity. Úroky z desetiletého dluhopisu dosahují už skoro 5 procent, což je dáno samozřejmě i aktuálně vyšší úrokovou sazbou ČNB (3,75 procenta), zároveň do nich ale investoři držící náš dluh promítají svoje obavy z rizikovosti.

Kdyby se vláda dopustila stále slibovaného zrušení parametrických změn u důchodů (na ně jde letos přes 700 miliard, což je skoro třetina výdajů rozpočtu), které minulá vláda nastavila, byl by to pro investory dost podstatný signál žádat vyšší úrok. Protože vrácení pravidelných valorizací o polovinu růstu reálných mezd místo nově nastavené třetiny (začne platit stejně až po roce 2030) plus to nejhorší – zastropování důchodového věku na 65 letech – by dlouhodobě znamenalo zvýšení výdajů na důchody o dva procentní body HDP. Tedy každý rok výdaje v řádu sta miliard vyšší.

Avizovaná reforma třetího pilíře a penzijního spoření (kterou často příznivci vlády argumentují) je určitě správně, rozhodně ale neznamená, že se mohou totálně rozjet výdaje na starobní důchody. To jsou dvě naprosto rozdílné věci. Bude zajímavé sledovat, jestli Schillerová nakonec zastropování věku dá zelenou. Zatím argumentuje tím, že je na schválení čas. Současných důchodů by se změny sice absolutně nedotkly, špatně se jim to ale vysvětluje, což hnutí ANO dobře ví. Jde o nejdůležitější voličskou skupinu, která stále tvrdí, že se na ni dostatečně nemyslí. Aktuálně tvoří lidé nad 65 let věku přibližně 21 procent populace. S lidmi od 55 let výše, kteří se o důchod intenzivně zajímají, je to 35 procent populace. To se politicky dost špatně obchází.

Výmysly o investicích

Ještě ale k růstu ekonomiky. Když Schillerová tvrdí, že nás spasí, nezapomeňme se podívat do predikce ministerstva financí, které v srpnové prognóze samo uvádí, že letos čeká ještě nižší než původně předpokládaný růst, o 1,9 procenta HDP. A příští rok o 2,4 procenta. ČNB zase počítá s růstem 2,2 procenta a příští rok 2,7 procenta. Nejenže růst HDP sám o sobě dluh nesplácí. Vzpomeňme si na 5procentní úrok, za který si půjčujeme. Nějak nám to nevychází. Naše ekonomika by musela růst alespoň trojnásobně.

Pak tu máme také oblíbené povídání o tom, že si půjčujeme na investice. Na mandatorní výdaje jde 96 procent příjmů rozpočtu. Investiční prostor se stále snižuje. A hlavně, co jsou to vůbec „prorůstové” investice. Platí, že podíl investic na výdajích je kolem 10 procent. Jenže to jsou spíš kapitálové výdaje, kam se dostane vše hmotného nad 40 tisíc korun a nehmotného nad 60 tisíc korun. Takže cokoliv si vládní aparát pořídí, zařadí se pod investici, přitom užitek pro občany může být nula.

Jak nyní často připomíná Miroslav Kalousek, důvodem změny rozpočtových pravidel rozhodně není potřeba investovat, protože prostor, i když malý, by pořád byl. Důvod je ale naprostá neochota šetřit provozní výdaje, na které nemáme, protože si na ně musíme půjčovat. Půjčené peníze se strukturálně lijí do důchodů, sociálních dávek, plateb za státní pojištěnce a do provozu státu obecně.

A hlavně, s žádným výrazným dopadem investic na hospodářský růst a s tím, že by investice byly návratné, nepočítá ani samo ministerstvo financí. Jak upozorňovala rozpočtová rada, zmiňovaný fiskálně-strukturální plán počítá s konstantní výší národně financovaných investic, ne s nárůstem. Plus vláda sama přiznává, že neplánuje žádný investiční výdaj, který by měl multiplikátor větší než jedna. Tedy že jedna koruna utracená z veřejných peněz by do ekonomiky přinesla alespoň o korunu navíc zpět. Odhadovaný multiplikátor je na úrovni 0,7. To znamená, že jedna koruna vydaná státem nám do HDP přinese 70 haléřů. A to se vyplatí.

Čtěte také:

Tolik asi k tomu, proč vládě v žádném případě nevěřit, že chce hospodařit dobře, nepálit peníze na zvyšování mandatorních výdajů, „investovat” a konsolidovat.

Kouzla s dluhem a konsolidace v podobě krádeže

Pro úplnost a férovost ale ještě určitě připomeňme, jak zpětným pohledem konsolidovala Fialova vláda. Původně tvrdila, že bude snižovat strukturální deficit tempem jedno procento HDP ročně. To byla také lež. Horší ale je, jak ve finále konsolidace dluhu proběhla. To stěžejní, na co se přitom často zapomíná, je, jakou roli v tom celém hrála rekordně vysoká inflace.

Za roky 2022 až 2024 vzrostla cenová hladina kumulativně o přibližně 30 procent. Obecně platí, že inflace dlužníkům přeje, protože dluh požírá. Velký růst nafoukl ceny všeho. Nominálně rostl výběr daní i HDP. A nominálně samozřejmě rostl i dluh, téměř o 900 miliard, relativní zátěž dluhu vůči celkové ekonomice ale rostla podstatně pomaleji. Kdyby inflace byla kolem 2procentního cíle, v roce 2024 bychom místo 43,3 procent HDP s dluhem dosahovali už k 50 procentům. To v hodnocení rychlosti zadlužování podstatně pomohlo.

A pak je tu ten největší Stanjurův počin v podobě daně z „mimořádných zisků”. Teď už máme téměř konečná čísla, takže víme, že za tři roky na ní do rozpočtu přiteklo zhruba 120 miliard. Z toho téměř 93 miliard šlo od ČEZ. Stát si tak jako 70procentní vlastník platil daň sám sobě. To platí i u druhého největšího plátce, ČEPS, který pak daň zároveň promítl do vyšších cen elektřiny. Zhruba 160 tisíc minoritních akcionářů ČEZ přišlo během tří let o zhruba 30 miliard (a o další miliardy v podobě ušlých dividend), zbylých cca 60 miliard byla jen účetní operace, kdy, jak bylo řečeno, stát zdanil sám sebe. Drtivou část „úspor” v rámci konsolidace tedy zaplatilo okradení soukromých investorů. Nezapomínejme na to.

Zbyněk Stanjura celkově rád praktikoval postup: peníze chybí, sáhnu si pro ně jinam. A stahoval si je ze státních nebo částečně státních podniků. O tom, jak se sahalo pro vyšší dividendy do ČEPS nebo Letiště Praha a jak konkrétně to bylo s celou windfall tax, pojednává tento text.

Také platí, že celková konsolidace se skládala zhruba ze dvou třetin ze zvýšení daní a pouze z jedné třetiny ze snížení výdajů. A to i přes všechny sliby o tom, že se daně zvyšovat nebudou. Kromě zavádění nových daní se většina existujících daní zvedla a podstatná část daňových výjimek se zrušila. A největším „škrtem” v dotacích nakonec bylo zpětné přenesení plné platby podpory OZE na domácnosti a firmy od roku 2024. Což bylo v podstatě tedy jen další zvýšení daní, respektive kvazidaní.

Je dobré dívat se na hospodaření ministrů financí optikou toho, co bylo, a jen slepě nefandit jedné „správné” straně. Varovat před nebezpečím rozpočtové politiky, upozorňovat na nesmysly, výmysly, lhaní nebo podvody. Snad následující roky s Alenou Schillerovou přežijeme. Tak jako jsme je přežili se Zbyňkem Stanjurou.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Na přelomu minulého století se většina technologických vizionářů domnívala, že internet oslabí autoritářské režimy. Předpokládalo se, že decentralizovaná komunikace znemožní cenzuru, posílí občanskou společnost a vytvoří prostředí, které nebude možné plně kontrolovat. Realita se však vyvíjela opačným směrem. Právě autoritářské režimy dokázaly nové technologie využít nejefektivněji. Místo osvobození společnosti se internet v mnoha zemích proměnil v nástroj masového dohledu.

Příchod generativní umělé inteligence tento proces ještě urychlil. Čína, Rusko, Írán, Severní Korea, Turecko a Bělorusko začaly umělou inteligenci integrovat do svých bezpečnostních struktur, systémů cenzury a zpravodajských operací. Nejde přitom jen o modernizaci stávajících technologií. Dochází k vytvoření zcela nového modelu státní kontroly, který je schopen automaticky analyzovat obrovské množství dat a přijímat rozhodnutí v reálném čase.

Čína vytvořila nejpokročilejší systém digitální kontroly v moderních dějinách

Žádná země nepokročila v oblasti digitálního dohledu tak daleko jako Čína. Peking během posledních dvou desetiletí vybudoval komplexní systém, který propojuje kamerové systémy, databáze mobilních operátorů, internetovou aktivitu, bankovní transakce a biometrické údaje.

Zásadní změnou je skutečnost, že umělá inteligence umožnila propojit jednotlivé zdroje dat do jednoho systému. Moderní neuronové sítě dokážou současně analyzovat biometrické údaje, geolokační data, informace o finančních transakcích i historii internetové aktivity. Výsledkem je vytvoření komplexního digitálního profilu každého jednotlivce.

Před nástupem moderní umělé inteligence byla čínská internetová cenzura založena především na vyhledávání zakázaných slov a frází. Pokud například uživatel napsal zprávu týkající se masakru na náměstí Nebeského klidu nebo kritizoval čínské vedení, zpráva byla zablokována nebo doručena pouze odesílateli. Tento systém však narážel na své limity. Uživatelé začali využívat ironii, slovní hříčky, obrázky nebo záměrně upravené texty, aby obešli cenzuru.

Čtěte také:

Moderní neuronové sítě však dokážou analyzovat kontext, rozpoznávat sarkasmus, číst text vložený do obrázků a dešifrovat hlasové zprávy. Tisíce lidských cenzorů byly postupně nahrazeny algoritmy. Lidé dnes plní především roli supervizorů, kteří zasahují pouze v nejsložitějších případech.

Šest set milionů kamer a rozpoznávání chůze

Jedním z nejvýznamnějších prvků čínského systému je rozsáhlá síť více než 600 milionů kamer. Skutečnou revoluci však nepředstavuje jejich počet, ale schopnost umělé inteligence analyzovat obraz v reálném čase.

Tradiční systémy rozpoznávání obličejů lze do určité míry obejít pomocí roušky, slunečních brýlí nebo kapuce. Moderní algoritmy však využívají takzvané rozpoznávání chůze.

Čínská společnost Watrix vyvinula technologii, která analyzuje délku kroku, pohyb paží, polohu kloubů a celkovou dynamiku pohybu. Systém následně vytváří trojrozměrný model konkrétní osoby. K identifikaci přitom nepotřebuje obličej. Stačí mu několik sekund videozáznamu pořízeného zezadu a přesnost identifikace přesahuje devadesát procent.

Umělá inteligence je současně trénována k rozpoznávání situací, které mohou naznačovat vznikající protest. Algoritmy analyzují neobvyklý pohyb lidí, změny trajektorie davu nebo vznikající skupiny na neobvyklých místech. Pokud systém zaznamená člověka rozbalujícího transparent, automaticky upozorní bezpečnostní složky.

Některé čínské provincie navíc testují ve věznicích kamery, které nepřetržitě analyzují mimiku, emoce, úroveň stresu a psychický stav vězňů. Cílem je předvídat rizikové chování a včas zasáhnout.

Rusko buduje digitální gulag

Rusko se snaží vytvořit vlastní model digitální kontroly, přestože technologicky za Čínou zaostává. Kvůli sankcím je Moskva nucena získávat moderní technologie prostřednictvím neoficiálních dodavatelských řetězců a ve stále větší míře spolupracuje s Čínou.

Základem ruského systému je SORM, tedy systém provozovaný Federální bezpečnostní službou pro sledování telekomunikačního provozu. Tento systém zaznamenává historii internetového prohlížení, telefonní hovory, textové zprávy a další komunikační metadata. V současnosti je rozšířen o nástroje strojového učení.

Program Audiogram například dokáže během hovoru automaticky převést mluvené slovo do textové podoby a okamžitě analyzovat obsah komunikace. Data získaná z telefonních sítí jsou následně porovnávána s údaji z kamerových systémů využívajících rozpoznávání obličejů. Jednotlivé databáze jsou tak propojeny do jednoho systému.

Čtěte také:

Rusko současně investuje do vytvoření jednotné národní platformy videodohledu, která má propojit miliony kamer po celé zemi. Projekt má hodnotu přibližně dvě miliardy rublů. Přesto je zatím k systémům umělé inteligence připojeno pouze sedm procent z přibližně patnácti milionů ruských kamer.

Kreml vytváří vlastní suverénní umělou inteligenci

Velmi zajímavým fenoménem je takzvaná ruská suverénní umělá inteligence. Kreml se snaží prosadit vlastní jazykové modely, jako jsou YandexGPT nebo GigaChat, jejichž trénink i výstupy podléhají státem stanoveným pravidlům. Cílem je omezit přístup k alternativním informacím a udržet jednotný politický narativ. Nejvyšší ruské vedení přitom považuje umělou inteligenci za jeden z hlavních nástrojů v boji proti takzvaným barevným revolucím a západnímu informačnímu a psychologickému vlivu.

Federální bezpečnostní služba se dokonce pokusila vytvořit systém s názvem Pavouk, který měl pomocí umělé inteligence automaticky monitorovat domácí i zahraniční média, identifikovat opoziční aktivisty a předvídat protestní nálady. Projekt však nakonec selhal a nebyl dokončen.

Novináři jako nová zbraň informační války

Jednou z nejméně známých, ale současně nejnebezpečnějších aktivit Kremlu je systematické vzdělávání zahraničních novinářů. Ruská státní média vytvořila vzdělávací programy SputnikPro a RT Academy, jejichž cílem je vychovat novou generaci mediálních profesionálů.

SputnikPro od roku 2018 vyškolil více než 15 000 zahraničních účastníků. RT Academy během pouhých dvou let vyškolila dalších 7 000 novinářů. Součástí výuky se stále častěji stávají kurzy zaměřené na využití umělé inteligence při tvorbě obsahu, správě sociálních sítí nebo produkci videí. Přibližně polovina všech školení organizovaných v letech 2025 a 2026 již obsahovala moduly zaměřené právě na umělou inteligenci.

Rusko se přitom cíleně zaměřuje na mladé novináře, studenty a influencery. Školení probíhají přímo na univerzitách v Africe, Asii, Latinské Americe a postsovětském prostoru. Do těchto programů byly zapojeny například univerzity v Číně, Libyi, Tanzanii, Uzbekistánu, Indii, Ghaně nebo na Filipínách.

Součástí výuky jsou také ideologické prvky. Na některých školeních byli ukrajinští váleční zajatci označováni za neonacisty a masakr v Buči byl prezentován jako zinscenovaná operace. V Mali byli studenti vedeni k vytváření článků s provokativními titulky namířenými proti západním představitelům.

Kreml tak vytváří globální síť novinářů a influencerů, kteří sice formálně nepůsobí v ruských státních médiích, ale přebírají a dále šíří narativy odpovídající strategickým zájmům Moskvy. Tento systém umožňuje Rusku udržovat svůj vliv i v případě, že jsou jeho oficiální média omezována nebo blokována.

Írán, Severní Korea, Turecko a Bělorusko přebírají stejné technologie

Írán využívá umělou inteligenci především k vynucování náboženských pravidel. Algoritmy propojené s kamerovými systémy automaticky identifikují ženy, které nenosí hidžáb. Systém pak bez zásahu policie ukládá pokuty, vydává předvolání a v některých případech dokonce blokuje bankovní účty.

Severní Korea využívá umělou inteligenci především k financování režimu. Severokorejští operativci vytvářejí pomocí generativní umělé inteligence falešné identity, upravují svůj vzhled pomocí technologií deepfake a infiltrují západní společnosti jako vzdálení zaměstnanci. Současně využívají umělou inteligenci při kybernetických útocích a krádežích kryptoměn. Jen v roce 2025 severokorejští hackeři odcizili kryptoměny v hodnotě 2,1 miliardy dolarů, což představovalo přibližně šedesát procent všech globálních ztrát v tomto sektoru.

Čtěte také:

V Turecku jsou algoritmy využívány k identifikaci osob podezřelých z vazeb na teroristické organizace. Kritici však upozorňují, že systém pracuje s vágními kritérii a může vést k hromadnému obviňování bez dostatečných důkazů. Během protestů po zatčení istanbulského primátora Ekrema İmamoğlua byly systémy umělé inteligence použity k identifikaci přibližně dvou tisíc demonstrantů a novinářů.

Bělorusko vytvořilo systém, který propojuje více než třináct tisíc kamer s biometrickými databázemi bezpečnostních složek. Nejnebezpečnějším prvkem je takzvaná odložená represe. Algoritmy dokážou analyzovat archivní fotografie a videozáznamy a identifikovat účastníky demonstrací i několik let po jejich skončení. To znamená, že člověk může být zatčen dlouho poté, co se protestu zúčastnil.

Co musí udělat Západ

Demokratické státy si již nemohou dovolit vnímat umělou inteligenci pouze jako ekonomickou nebo technologickou otázku. Stala se součástí geopolitického soupeření a bezpečnostní politiky.

Prvním krokem musí být výrazné zpřísnění kontroly vývozu pokročilých technologií. Nejde pouze o nejmodernější polovodiče, ale také o starší generace čipů, serverové technologie, cloudové služby a software, které jsou prostřednictvím nelegálních dodavatelských řetězců převáženy do autoritářských zemí. Současný sankční režim se ukazuje jako nedostatečný, protože autoritářské státy stále využívají prostředníky v jihovýchodní Asii a vytvářejí rozsáhlé sítě fiktivních společností.

Druhým krokem musí být vytvoření systémů schopných v reálném čase identifikovat dezinformace, deepfaky a manipulativní obsah generovaný umělou inteligencí. Demokratické země budou muset investovat do technologií, které dokážou odhalovat koordinované informační operace ještě předtím, než ovlivní veřejné mínění.

Třetím krokem musí být větší odpovědnost technologických společností. Vývojáři jazykových modelů budou muset zavést sofistikovanější systémy pro identifikaci zneužívání svých produktů. Umělá inteligence by například měla automaticky rozpoznávat pokusy o vytváření škodlivého kódu, koordinaci hackerských útoků nebo generování dezinformačních kampaní.

Čtvrtým krokem by měla být regulace cloudových služeb. Demokratické státy budou pravděpodobně nuceny zavést přísnější pravidla pro ověřování uživatelů a kontrolu přístupu k výpočetnímu výkonu, který lze zneužít k trénování represivních modelů umělé inteligence.

Boj mezi demokracií a diktaturou vstoupil do nové fáze

Autoritářské režimy si vyměňují technologie, sdílejí software, předávají si zkušenosti a vytvářejí společný ekosystém digitální represe. Čína dodává hardware, čipy a modely umělé inteligence. Rusko exportuje zkušenosti v oblasti sledování a informačních operací. Ostatní režimy tato řešení přebírají a přizpůsobují vlastním potřebám.

Budoucnost proto nebude záviset pouze na tom, kdo vyvine nejlepší jazykový model nebo nejvýkonnější čip. Rozhodovat bude především to, zda si demokratické společnosti dokážou udržet kontrolu nad technologiemi, které se stále rychleji stávají nástrojem moci.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

PMI (Purchasing Managers’ Index) se dlouho držel pod hranicí 50 bodů. Přelom ale nakonec přišel — nejprve nesměle na konci roku 2025, pak zřetelněji na jaře 2026 a naplno v druhém čtvrtletí. Podle dat S&P Global Market Intelligence vyskočil český výrobní PMI v prosinci 2025 na 50,4 bodu z listopadových 48,0, což byla nejvyšší hodnota od května 2022 a konec pětiměsíční sestupné série. Od té doby se index drží v mírné expanzi a v červnu dosáhl už na 53,9 bodu.

Tvrdá data obrat potvrzují. Průmyslová produkce vzrostla v prvním čtvrtletí 2026 meziročně o 1,6 procenta, v samotném zpracovatelském průmyslu o 2,1 procenta.

Střízlivý pohled ale ukazuje, že oživení je slabé a nerovnoměrné a nadále ho brzdí Německo, kde průmyslová výroba v březnu meziročně klesla o 2,8 procenta, a teprve v květnu se poprvé po měsících dostala z mínusu do plusu (ale jen o 0,1 procenta).

Čtěte také:

Evropský kontext tak zůstává křehký: oživení není plošné a průmysl jako celek je stále pod tlakem vysokých energetických nákladů a slabé poptávky. Pointa tedy není „průmysl je v krizi” ani „průmysl frčí”, ale cyklus se po třech letech pozvolna láme.

Kde se dnes vydělává

Co táhlo český průmysl poslední roky dolů, byla cyklika navázaná na automobilku a německý export. Co rostlo i v útlumu, byly úzké, strukturálně podpořené segmenty, nezávislé na auto-cyklu a poháněné celoevropskými investičními vlnami:

• Železnice a ostatní dopravní prostředky. Kategorie „výroba ostatních dopravních prostředků” vykazovala v posledních měsících opakovaně dvouciferný meziroční růst. Tailwind je strukturální: obnova vozového parku a železniční capex napříč Evropou (modernizace tratí, koridory TEN-T).

• Energetika a energetické strojírenství. Segment těží z transformace a obnovy přenosové i výrobní infrastruktury - investice do sítí, generace a energetické bezpečnosti, které v Evropě zrychlily po roce 2022.

• Obrana a letectví. Evropský rearmament, rostoucí obranné rozpočty a plnění závazků NATO, vytváří poptávku strukturálně odlišnou od „průměrné” strojírny. Tento segment jede nejrychleji a nejméně závisí na hospodářském cyklu.

Jinými slovy: český průmyslový „průměr” se teprve opatrně vzpamatovává, ale peníze se dnes dělají mimo něj: v obraně, energetice a na železnici.

CE Industries jako vítěz?

Právě výše zmíněné segmenty pokrývá portfolio průmyslového holdingu CE Industries Jaroslava Strnada staršího. Sdružuje 34 firem s více než třemi tisíci zaměstnanci. Portfolio je rozkročené přes několik niche oborů:

• Železniční výroba — chorvatský Đuro Đaković, výrobce železničních vozů.

• Energetické strojírenství — MICo

• Zápustkové výkovky — Czech Precision Forge

• Recyklace a potravinářství — značky Kaumy, Fruta Podivín.

K tomu přidává Helicopter Alliance: modernizaci, servis, výcvik a provoz vrtulníků UH-60 Black Hawk pro civilní i vojenské zákazníky v Evropě a USA (součástí je americká Ace Aeronautics z Alabamy), tedy přímou expozici na obranný a letecký tailwind.

Dohromady skupina vykázala za rok 2025 konsolidované tržby téměř 16 miliard korun a EBITDA 1,15 miliardy. Nejvýkonnějšími segmenty v roce 2025 byly železnice (EBITDA 344 milionů korun), divize Opportunities (EBITDA 614 milionů korun), Energetické strojírenství s EBITDA 123 milionů a divize Recyklace s EBITDA 71 milionů.

Čtěte také:

Ambicí pro letošní rok je podle CEO skupiny Adama Šotka 35procentní růst EBITDA a zdvojnásobení EBITDA do roku 2028. CE Industries tedy roste navzdory makru, z drtivé části je mimo makroprůměr na obraně, energetice a železnici. To je nejlepší vysvětlení toho, proč může slibovat plus 35 procent EBITDA, zatímco celý sektor přidává jednotky procent.

Vlna otevírání se investorům

V červnu skupina otevřela fond kvalifikovaných investorů CE Industries & Aerospace SICAV. CEI tím nevymýšlí nový formát, ale zapadá do trendu, kdy se český a slovenský byznys otevírá kvalifikovaným investorům přes strukturu FKI / SICAV. Dostávají tedy přístup k pákovému, dividendovému nebo růstovému financování průmyslu.

• J&T Arch Investments — vlajková loď, suverénně největší český FKI držící podíly napříč skupinou J&T, čistá hodnota aktiv ke konci roku 2025 činila 202,7 miliardy korun, meziroční nárůst o 92 procent.

• JET Investment — strukturálně nejbližší srovnání: industriální buy-and-build ve střední Evropě, fondy v řádu jednotek miliard korun, horizont 8 až 10 let, CEI kopíruje téměř shodný model i cílovou částku (~5 miliard korun).

Průmysl se tedy odrazil ode dna. Skutečné peníze se ale v této fázi cyklu nevydělávají u „průměrné” výrobní firmy a už vůbec ne u automotive dodavatele závislého na německé poptávce, která zůstává vlažná. Vydělávají se ve třech úzkých kanálech: v železnici a výrobě „ostatních dopravních prostředků” (zejména díky evropským zakázkám a modernizaci obranné logistiky), v energetice a jaderných službách a v obraně (Colt CZ v Německu, PBS v USA, CSG globálně). Průsečíky mezi těmito kanály a novou generací FKI fondů — CE Industries, J&T Arch, JET — přitom naznačují, že vlastnická konsolidace bude v příštích letech pokračovat pod taktovkou úzké skupiny domácích investorů.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.