Toto je dobrá zpráva (a není jediná). Ale je to dobrá zpráva z důvodů, které jsou nepříjemné pro obě strany klimatické debaty – pro tu aktivistickou i pro tu skeptickou.

Co je klimatický scénář a proč není předpovědí

Klimatický scénář není předpověď počasí. Není to ani prognóza vývoje ekonomiky. Je to něco jiného: podmíněná možnost. Koncept scénáře je vždy stejný: „za těchto předpokladů by se fyzikální systém pravděpodobně zachoval takto“. Vědci, v tomto případě klimatologové, nevytvářejí jeden scénář – vytvářejí celou rodinu scénářů pokrývající škálu od optimistických po extrémní, aby ukázali, jak velká je šíře možných výsledků v závislosti na lidských rozhodnutích.

Lze si to představit jako stupnici. Na jednom konci leží svět, kde emise rychle klesají a oteplení zůstává pod 2 °C. Na druhém konci je svět, kde spotřeba fosilních paliv dále roste a teplota se do roku 2100 zvýší o 4 až 5 °C. Scénáře se označují technickými zkratkami jako RCP (Representative Concentration Pathways) nebo SSP (Shared Socioeconomic Pathways), za kterými následuje číslo – to vyjadřuje, kolik extra energie atmosféra zadrží v roce 2100 ve wattech na metr čtvereční. Zjednodušeně: čím vyšší číslo, tím horší scénář. RCP2.6 a SSP1-1.9 jsou optimistické případy. SSP5-8.5, který byl právě vyřazen, byl nejextrémnější – odpovídá oteplení zhruba o 4,5 °C do roku 2100.

SSP5-8.5 konkrétně popisoval svět s rychlým hospodářským růstem poháněným masivním rozvojem fosilních paliv, především uhlí. Nebyl to „normální svět“. Byl to jasně označený extrém. A přesto se tak netvářil. Toto rozlišení – scénář versus předpověď, extrém versus normál – bylo metodologicky zásadní. Vědci o tom věděli. Velmi jasně rozuměli rozdílu. A pak seděli a mlčeli, když noviny začaly psát o „oteplení o 4,5 °C do roku 2100“ jako o faktu, nikoli o podmíněném extrému.

Jak se z nejhoršího případu stal „normální svět“

Scénář RCP8.5 vznikl kolem roku 2007 jako 90. percentil tehdejší distribuce emisních trajektorií. Byl navržen jako horní mez možného – extrém – nikoli jako pravděpodobný výsledek. Aby svět dorazil na tuto hodnotu, musela by se světová spotřeba uhlí na hlavu do roku 2100 zhruba šestinásobně zvýšit. I v roce 2007 to bylo vzdálené – tehdy Čína spouštěla svůj uhelný boom a solární energie byla stále ještě kuriozita za desetinásobek dnešní ceny.

Justin Ritchie z University of British Columbia zdokumentoval ve studiích z let 2017–2020, jak se tyto předpoklady rozešly s realitou. Světová spotřeba uhlí na hlavu je od roku 2013 zhruba konstantní – žádný exponenciální nárůst. Ekonomická intenzita – množství CO₂ vydaného na jednotku HDP – klesá rychleji, než integrované modely předpokládaly. Scénář SSP3-7.0, druhý nejextrémnější z rodiny, který už také neplatí, počítal s globální populací blížící se 13 miliardám v roce 2100. OSN dnes odhaduje vrchol kolem 10–11 miliard.

Zdroj: Fossil fuel consumption per capita

Zeke Hausfather z Berkeley Earth a Glen Peters shrnuli tento argument v roce 2020 přímo v komentáři v časopise Nature: RCP8.5 se stává rok od roku méně pravděpodobným a neměl by se nazývat „business as usual“. Vědecká komunita doporučení přijala vlažně. Scénář zůstal dominantním v tisícovkách studií, protože produkuje nejdramatičtější výsledky – a dramatické výsledky se lépe publikují.

Existovala také upřímná obava: přiznat, že referenční scénář je extrémní, by mohlo poskytnout argumenty klimaskeptikům. Tato obava může být z určitého pohledu pochopitelná, ale popírá samotný princip vědy. Výsledkem je korektura, která měla přijít v roce 2018, ale přišla až v roce 2026. O devět let později.

Jak zmizel podmíněný extrém a vznikl „mediální fakt“

Mechanismus, který vedl od „90. percentil emisních scénářů“ k titulku „oteplení o 4,5 °C do roku 2100“, je krásný příklad toho, jak vědecké sdělení ztrácí podmíněnost v každém překladu.

Vědec napíše ve své studii „za předpokladů scénáře SSP5-8.5 klimatický model předpovídá oteplení o 4,2–4,8 °C do roku 2100“. Tiskový mluvčí univerzity vydá zprávu: „studie ukazuje, že Země se do roku 2100 otepluje o 4,5 °C“. Novinář napíše titulek: „klimatologové varují: do konce století bude o 4,5 °C tepleji“. Podmíněnost zmizela a všichni mlčeli. Vědci, tiskový mluvčí i novináři. Kdo se ozval, byl ostrakizován.

Čtěte také:

Konkrétní důsledky tohoto jevu sahají daleko za akademický svět. Národní klimatické hodnotící zprávy USA, Velké Británie, Německa, Kanady, Austrálie, Japonska a Nizozemska všechny používaly RCP8.5 nebo SSP5-8.5 jako referenční scénář. Síť NGFS, koordinující klimatické stresové testy pro více než 140 centrálních bank, kalibrovala svůj scénář Hot house world na RCP8.5 – a na tomto základě běžely stresové testy ECB, Bank of England, Banque de France i amerického Fedu. Pojišťovací prémie, náklady na adaptační infrastrukturu a bankovní regulační požadavky na kapitál byly vyšší, než odpovídalo pravděpodobnému riziku. Tohle není abstraktní metodologická otázka.

Když aktivismus přehlušil vědu – a věda mlčela

Problém nezůstává jen u novinářů. Část klimatické vědecké komunity se do mediálního přehánění aktivně zapojila nebo mu aktivně nebránila. Profesor Ulf Büntgen z University of Cambridge to v roce 2024 pojmenoval přímo v recenzovaném komentáři v npj Climate Action: klimatičtí vědci se stávají klimatickými aktivisty, a to je problém, protože vědci by neměli mít předem dané zájmy na výsledku svého výzkumu. Stejně tak varoval před aktivisty, kteří se vydávají za vědce – označil to za zavádějící formu instrumentalizace, která podráží důvěryhodnost oboru. Büntgen je v akademické obci kontroverzní – Katharine Hayhoe a kolegové mu přímo v témže časopise odpověděli, že hodnotově neutrální věda je „nedosažitelná i nežádoucí”, a klimatologové z NASA GISS na blogu RealClimate jeho premisu označili za „prostě neudržitelnou”.

Ilustrací celého mechanismu je film An Inconvenient Truth (2006), který právě slaví dvacet let. Al Gore v dokumentu, jenž získal Oscara i Nobelovu cenu míru, vizuálně předvedl, co by se stalo, kdyby roztál grónský ledovec – vlna by zatopila pobřežní velkoměsta. Tvrzení bylo technicky podmíněné scénářem nejhoršího případu, ale prezentované způsobem, který diváci snadno přijali jako výhled na blízkou budoucnost. Britský Vysoký soud v roce 2007 rozhodl, že film lze ve školách promítat, ale pouze s průvodními materiály opravujícími devět faktických nepřesností – pasáž o stoupání hladiny moří označil za „zřetelně alarmistickou”. Gore přitom byl v jádru správně: klimatická změna je reálná, způsobená člověkem a závažná. Ale mediální zkratka z podmíněného scénáře nejhoršího případu na brzy nás to zaplaví byla přesně ta, před níž Hausfather a Peters varovali čtrnáct let po premiéře – a která se pak v průmyslovém měřítku opakovala se scénářem SSP5-8.5 na úrovni celé vědecké komunity. Dvacet let uplynulo, film slaví výročí a vědci právě pohřbívají scénář, který fungoval na stejném principu. Ironie je dokonalá.

Dalším příkladem je rok 2019, kdy 1 500 vědců podepsalo prohlášení na podporu Extinction Rebellion, skupiny, která v té době bránila lidem v cestě do práce, blokovala londýnské mosty a lepila se na ploty Buckinghamského paláce. Prohlášení tvrdilo, že vědecké metody byly vyčerpány a přišel čas na přímou akci za hranicemi zákona. Greta Thunberg ve svém projevu na summitu OSN v roce 2019 opakovaně citovala konkrétní vědecká tvrzení – část z nich přesná, část vytržena z kontextu. Celková mediální smršť okolo ní fungovala na principu, který lze charakterizovat následovně: aktivisté vědu občas nadhodnocují a zneužívají, ale vědci mají dilema – jejich korekce by zněly jako obrana fosilního průmyslu, a tak raději mlčí.

Pielke Jr. a Ritchie ve svém přehledovém článku v Energy Research & Social Science z roku 2021 kvantifikovali rozsah: scénář s nejvyššími emisemi byl nejčastěji citovaným scénářem jak v páté hodnotící zprávě IPCC (34 % zmínek), tak v americkém Národním klimatickém hodnocení z roku 2018 (57 % zmínek), tak v dopadové části AR6 (53 % zmínek). Dramatické projekce přitahují mediální pozornost – a mediální pozornost přitahuje financování. Tato „mediální zkratka“ je systémová vlastnost produkující předvídatelné výsledky.

Výsledkem bylo dvacet let klimatické debaty, v níž nejdramatičtější scénář fungoval jako výchozí bod, organizace jako Just Stop Oil a Extinction Rebellion operovaly ve veřejném prostoru s podporou části vědecké komunity a vědci, kteří upozorňovali na metodologické problémy – Hausfather, Ritchie, Pielke – byli marginalizováni nebo obviňováni z poskytování argumentů klimatickým skeptikům. Věda jako instituce selhala ve schopnosti bránit vlastní metodologickou integritu před využitím k politickým účelům.

Nový rámec CMIP7: co přináší a co znamená

Paper van Vuurena et al. (2026) uzavřel konsensuální proces zahájený v červnu 2023. Nový rámec má sedm scénářů pojmenovaných tentokrát srozumitelně: High (vysoké oteplení, odpovídá zhruba 3–3,5 °C do roku 2100), High-to-Low (začíná vysoko, pak klesá), Medium, Medium-to-Low, Low a Very Low. Dva extrémní – nejčastěji citované – scénáře SSP5-8.5 a SSP3-7.0 v tomto rámci neexistují.

Nový nejextrémnější scénář High odpovídá radiačnímu působení 6,7 W/m² v roce 2100. Starý SSP5-8.5 byl na 8,5 W/m², starý SSP3-7.0 na 7,0 W/m². Jinými slovy: nový nejhorší případ je méně horší než druhý nejhorší případ. Roger Pielke Jr. spočítal, že kumulativní emise CO₂ v novém scénáři High jsou oproti SSP5-8.5 o 9 % nižší.

Čtěte také:

Abych nebyl obviněn z dezinformace tak vyřazení scénáře z metodologického standardu neznamená, že se stal fyzikálně neplatným. Pokud by emise skutečně dosáhly hodnot SSP5-8.5, klimatický systém by reagoval přibližně tak, jak model ukazuje. Takže koriguji větu – scénář SSP5-8.5 je velmi nepravděpodobný. Ale velmi nepravděpodobný není totéž, co nemožný (tímto dávám prostor novinářům k mediální zkratce).

Kde skutečně jsme: trajektorie 2,6 °C

Tady přichází část, kterou klimatičtí skeptici rádi vynechávají. Pohřeb SSP5-8.5 neznamená, že je situace v pořádku.

Climate Action Tracker, nezávislá analytická iniciativa, zveřejnil v listopadu 2025 aktualizaci projekcí oteplení. Při pokračování stávajících politik: 2,6 °C do roku 2100. Při splnění všech závazků z Pařížské dohody: 2,2 °C. V nejoptimističtějším scénáři: 1,9 °C. Všechna tři čísla leží nad cílem 1,5 °C Pařížské dohody.

Pro srovnání: v roce 2015 odhadoval CAT oteplení při tehdejších politikách na 3,6 °C. Pokrok za deset let činí zhruba 1 °C na trajektorii. To je reálný a měřitelný výsledek – dopad nasazování obnovitelných zdrojů. V roce 2025 obnovitelné zdroje poprvé v historii generovaly více elektřiny globálně než uhlí. To je historický zlom. Jenže tempo pokroku se od roku 2020 zastavilo.

Emissions Gap Report OSN 2025 je nekompromisní: při plnění stávajících závazků oteplení 2,3–2,5 °C; bez plnění závazků 2,8 °C. Ani jedno číslo nelze popsat jako bezpečné.

Eliminace extrémního scénáře nesnižuje reálné riziko klimatické změny. Snižuje pouze pravděpodobnost absolutně nejhorší varianty. Svět oteplený o 2,5–3 °C nese závažné důsledky pro ekonomiku, migraci i geopolitiku.

Horké modely: druhý problém, o kterém se málo mluvilo

Paralelně s debatou o scénářích probíhá mezi vědci druhá diskuse: zda modely šesté generace CMIP6 nepředpokládají příliš velkou citlivost klimatu na zdvojení CO₂ v atmosféře.

Klíčový parametr celé debaty se jmenuje ECS – rovnovážná citlivost klimatu. Zjednodušeně: o kolik stupňů se planeta ustálí, pokud zdvojíme množství CO₂ v atmosféře oproti předindustriální době? IPCC AR6 odpovídá: pravděpodobně 2,5 až 4,0 °C, nejlepší odhad 3,0 °C.

Problém je, že zhruba třetina klimatických modelů šesté generace vychází výše – přes 4,5 °C, v některých případech až 5,7 °C. Těmto modelům se říká „horké modely” a jejich výsledky jsou fyzikálně možné, ale při srovnání s naměřenými daty za posledních čtyřicet let se ukazuje, že skutečné oteplování soustavně podstřelují. Scafetta (2022) to dokumentoval na 38 modelech CMIP6 – a Gavin Schmidt z NASA GISS jeho metodologii zpochybnil. Spor není uzavřen.

Čtěte také:

Co uzavřeno je: IPCC AR6 horké modely při výpočtu centrálních odhadů metodologicky odstranil. Jenže to veřejně nedopověděl dost jasně. Výsledkem bylo, že média citovala rozsahy zahrnující tyto modely, aniž by zmínila, že IPCC sám je nepoužíval. Hausfather (2025) pak shrnul, kde literatura skutečně stojí: medián odhadů při stávajících politikách je 2,7 °C, rozsah centrálních odhadů 2,3–3,0 °C. Svět mířící k 4–5 °C existuje v literatuře jako možnost při souběhu nepříznivých okolností – ne jako to, co nás nejpravděpodobněji čeká.

Co skutečně hrozí: 2–3 °C nejsou bezpečné

Dva stupně Celsia oteplení oproti předindustriálnímu období – svět je dnes na přibližně 1,2–1,3 °C – nesou podle IPCC AR6 ztrátu více než 99 % korálových útesů, výrazně vyšší frekvenci extrémních veder, posun srážkových vzorců se zásadními dopady na tropické zemědělství, arktické léto bez ledu přibližně jednou za dekádu a nárůst hladiny moří o desítky centimetrů do roku 2100.

Tři stupně přinášejí skok: tropická Afrika, Jižní Asie a Střední východ se ocitá v teplotních pásmech, kde intenzivní venkovní práce zdravotně ohrožuje. Ztráta deštných lesů Amazonie přechází z rizika do pravděpodobnosti. Kombinace těchto dopadů může generovat migrační toky, pro které nemá Evropa politické nástroje ani společenský konsensus.

Energetická transformace probíhá, ale tempo nestačí. Podle IEA investice do čisté energie v roce 2023 přesáhly 1,8 bilionu dolarů – poprvé předstihly investice do fosilních paliv. Absolutní emise CO₂ ale stále rostou, protože spotřeba energie roste rychleji, než ji obnovitelné zdroje dokážou pokrýt. Zejména v Asii, kde probíhá rozvoj, na který má každá ekonomika historické právo, ale jeho klimatické důsledky nese celá planeta.

Konsensus drží – a má jasnější hranice, než se zdálo

Vědecký konsensus na základních bodech je prakticky stejný. Globální průměrná teplota od konce 19. století stoupla o přibližně 1,1–1,2 °C. Více než 90 % tohoto nárůstu je způsobeno emisemi skleníkových plynů. Fyzikální mechanismus – skleníkový efekt – je popsán rovnicemi platnými od Arrheniuse v roce 1896. Bez snížení emisí bude oteplování pokračovat.

Co zůstává otevřené: přesná hodnota ECS a její vliv na rychlost oteplování. Regionální dopady. Chování permafrostu a mokřadů. Politická udržitelnost globální transformace v prostředí, kde USA stahují klimatické závazky a Čína staví uhelné elektrárny.

Skeptici tyto otevřené otázky používají jako důkaz, že konsensus neplatí. To je logická chyba: fakt, že nevíme přesně, jak rychle se bude ohřívat Arktida, neznamená, že nevíme, zda se ohřívá. Nejistota v detailech nevyvrací jistotu v základech.

Pohřeb scénáře, který přežil o devět let déle, než měl

Je v tom jistá hořká ironie. SSP5-8.5 byl pohřben přesně ve chvíli, kdy si část světa začíná zahrávat se směřováním zpět k fosilním palivům. USA opustily klimatické závazky. Klimatologická komunita koriguje přehánění z minulosti až v okamžiku, kdy bojuje s odlivem politické a společenské vůle.

Triumfující skeptici, kteří dnes hlásají, že „alarmisté se mýlili“ tak sami sami používají stejnou mediální zkratku. Fakt, že nejextrémnější scénář byl přehnaný a byl zneužit alarmisty, neznamená, že klimatická změna není vážný problém.

Vědecká práce vyžaduje schopnost korigovat scénáře, které přestaly odrážet realitu, a zároveň tím neposkytovat alibi pro nečinnost. Tato dvě tvrzení si neodporují.

Metodologická korekce, k níž klimatologická komunita po téměř dekádě dorazila, je dobrou zprávou pro vědu, že si stále udržuje schopnost kritického pohledu na vlastní objevy. Zpráva pro čtenáře není nebojte se, bylo to přehnané. Zpráva je: přehánění byl problém, ale problém samotný stále existuje, jen vypadá jinak, než se tu dvacet let tvrdilo.

Druhý ročník konference BESS 2026: Proměňme kapacitu v kapitál nabídne praktický pohled na to, jak monetizovat energetickou flexibilitu. V programu zazní data o výnosech, strategie pro energy trading i témata financování velkokapacitních bateriových projektů. Potkejte experty na BESS, agregaci flexibility a moderní energetiku.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Praha má problém s bydlením, ale ne takový, jaký si často namlouváme. Za posledních patnáct let vyrostly ceny novostaveb zhruba o 214 %, starších bytů o 282 %, nájemné o 260 %, zatímco mzdy jen o 120 %. Problém Prahy neleží hlavně v několika tisících prázdných bytech, ale v dlouhodobém nedostatku nové nabídky.

Hlavní příčinu totiž nehledejme v „prázdných investičních bytech”, kterých je podle dat distributorů elektřiny v celé Praze méně než 10 000, ani v Airbnb. Skutečnost je prozaičtější: Praha měla k 31. 12. 2025 přesně 1 407 084 obyvatel a v roce 2025 dokončila pouhých 5 326 bytů – meziroční propad o 18% oproti 6 511 bytům v roce 2024. To znamená, že Praha dnes staví jen 3,78 bytu na 1 000 obyvatel, zatímco evropské metropole se obvykle pohybují kolem 5–8. Potřebovali bychom 15 000 až 20 000 ročně.

A trend zrychluje špatným směrem. Ve třetím čtvrtletí 2025 byla v Praze zahájena výstavba pouhých 599 bytů, což lze přičíst i nervozitě způsobené cenami stavebních prací. Za celý rok 2025 počet zahájených bytů klesl o 9,9% . Korelace mezi přílivem nových obyvatel ve městě a růstem nájmů přitom dosahuje hodnoty r = 0,947. Tedy jde o učebnicový důkaz, že absorpční kapacita města je vyčerpaná a nabídka se nestíhá ani zdaleka přizpůsobit poptávce.

Čtěte také:

K tomu přičtěte tichý motor krize: průměrná velikost pražské domácnosti klesla z 2,20 v roce 2001 na 1,88 v roce 2026, což znamená nárůst skryté potřeby bytů o 38% bez jediného nového obyvatele. Méně lidí pod jednou střechou, více domácností, více bytů. Tahle matematika je neúprosná.

Stavět dovnitř města

Praha má hustotu zhruba 25 obyvatel na hektar, zatímco Vídeň 44, Mnichov 41, Milán 73. Máme tedy obrovský prostor zahušťovat. Přesně to je hlavní přínos Metropolitního plánu, který umožní vznik až 350 tisíc nových bytů, převážně na brownfieldech a v dobře dopravně obsloužených lokalitách. Plán explicitně preferuje princip „návratu ke středu” před rozléváním do krajiny.

Proč na tom záleží? Protože jeden hektar kompaktního města pojme 270 bytů a 540 obyvatel s investičními náklady 155 tisíc na obyvatele a docházkovou vzdáleností 350 metrů k metru. Stejný hektar suburbánní zástavby pojme jen 12 bytů, 28 obyvatel, stojí 704 tisíc na obyvatele a metro je 8 kilometrů daleko. Místo budování „druhé Plzně” na okraji Prahy, tedy města o velikosti 180 000 obyvatel kdesi za Zličínem, můžeme stejný počet lidí ubytovat uvnitř existující infrastruktury.

Jenže k tomu potřebujeme územní plán, který to umožní. Současný plán z roku 1999 to neumí a jeho platnost končí 31. 12. 2028. Bez Metropolitního plánu nás po Silvestru 2028 čeká územní vakuum. Tedy přesně to, co Praha potřebuje ze všeho nejméně.

Přednosti i limity plánu

Metropolitní plán má několik nesporných předností. Je přehlednější než starý územní plán z roku 1999, víc chrání charakter jednotlivých lokalit, brání nekontrolovanému rozpínání města do krajiny a zároveň jasněji určuje, kde a jak intenzivně lze stavět. Zároveň poprvé v historii Prahy zavádí plošnou výškovou regulaci a chrání klíčová panoramata města.

Právě výšková regulace je ale také dobrým příkladem limitů současného kompromisu. Výsledkem dlouhé debaty je strop 100 metrů a ochrana 44 vedut. To je z hlediska stability pravidel důležité, ale zároveň je fér říct, že v některých rozvojových lokalitách není tento rámec příliš ambiciózní a odráží spíš křehký kompromis s dotčenými orgány než maximum možného rozvoje.

Čtěte také:

To ovšem není argument proti Metropolitnímu plánu. Je to argument pro realistický pohled na něj. Tento plán není všelék, ale je to jedna z mála skutečných pák, které česká samospráva v oblasti rozvoje města vůbec má. Daňovou politiku ovlivňuje minimálně, stavební zákon píše parlament, hypoteční trh ČNB, migraci stát. Územní plán je jeden z mála skutečně mocných nástrojů, kterými může město formovat svůj rozvoj. Pokud ho promarníme, ať už neschválením, nebo schválením verze plné kompromisů zaříznutých na nejnižším společném jmenovateli, nedostaneme rychle další šanci k vytvoření nového.

Současně si nedělejme iluze, že samotný plán problém vyřeší. Praha potřebuje téměř čtyřnásobné tempo výstavby (z dnešních 5 326 bytů na 15–20 tisíc ročně), silnější veřejný nájemní sektor (dnes 4,3% z celkového počtu bytů v Praze, a zlomek co mají jiná evropská města), rychlejší povolování (dvakrát delší než ve Vídni) a politickou odvahu říct, že zdanění prázdných bytů situaci systémově neřeší. Alternativa neschválení je územní vakuum a kolaps rozvoje po roce 2028.

Zároveň se připravme na to, že už za několik let bude potřeba revize výškových limitů v lokalitách, kde dnes veto převážilo nad zdravým rozumem. A hlavně přestaňme předstírat, že krizi bydlení vyřeší různé formy nové regulace. Vyřeší ji jedině to, že začneme stavět tam, kde to dává smysl. Tedy uvnitř města, hustě a v lidských blocích, ne na další zelené louce za okruhem. Metropolitní plán je k tomu nutná, nikoli postačující podmínka.

Autor je zastupitel hlavního města Prahy, člen TOP 09.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Na tiskovce po posledním jednání vlády Babiš v souvislosti s tím, že vláda přestane vypracovávat každoroční zprávu o připravenosti k přijetí eura, protože „ho nechceme”, právě současnou výši sazeb kritizoval. „Za nás není důvod o euru mluvit, jenom vždycky vyslovím podivení nad tím, proč základní sazba české koruny je o jeden procentní bod vyšší než eurozóna, když tedy hlavní byznys máme v Evropské unii”, říkal premiér.

Řekněme si nejprve, v jaké se nacházíme situaci. Bankovní rada nechala na posledním jednání ze 7. května dvoutýdenní repo sazbu na 3,50 procenta. Inflace za duben je 2,5 procenta (kam se ale dostala z březnových 1,9 procenta). Pořád máme tedy kladné reálné úrokové sazby (bezpečně o procentní bod vyšší než inflaci) a inflaci nevzdálenou inflačnímu cíli. K tomu zůstává silná koruna, která zlevňuje dovoz, takže působí proti inflaci. Takže, jak se bankovní rada shoduje, nákladové šoky způsobené válkou na Blízkém východě a zavřeným Hormuzským průlivem nás zastihly v poměrně dobré výchozí pozici. Rozhodně tedy oproti roku 2022, kdy už byla inflace rozjetá.

Inflace má ale postupně dál růst, vždy se propíše to se zpožděním. Navíc, a to je stěžejní, máme stále vyšší jádrovou inflaci. Tedy tu, do které se nezapočítávají ceny energií, potravin a pohonných hmot, tedy vnější tlaky, a která tím pádem lépe ukazuje domácí poptávkové tlaky a inflační očekávání. Zůstává na téměř třech procentech.

Snižuje se šance, že šok přečkáme bez dalšího zvýšení sazeb

Když se podíváme na zápis z posledního jednání bankovní rady, dočteme se, že „bankovní rada rozhodovala v podmínkách mimořádné nejistoty spojené s konfliktem na Blízkém východě, přičemž vyhodnotila rizika a nejistoty výhledu plnění inflačního cíle v souhrnu jako proinflační. Aleš Michl uvedl, že je třeba vytrvat v přísné měnové politice a nákladový šok nepodcenit. Jestřábí politika je namístě. Pokud by hrozil růst jádrové inflace, bankovní rada bude připravena ke zpřísnění měnové politiky.” Viceguvernér Jan Frait uvedl, že ČNB si může vzhledem k situaci dovolit důkladně vyhodnocovat data a „pokud uvidí průsak cen komodit do dalších sektorů ekonomiky, podniknout nezbytné kroky. V tuto chvíli však zvýšení sazeb podle něj není nezbytné, současné nastavení měnové politiky je adekvátní.”

Bankovní radní Jakub Seidler je skeptičtější, když říká, že s prodlužující se délkou konfliktu se snižuje pravděpodobnost, že bude možné šok přečkat bez měnověpolitické reakce. Navíc by podle něj ani brzký konec války neznamenal návrat do stavu před jejím začátkem. „Problém nepředstavují jen ceny ropy, ale i plynu a dalších komodit a narušení dodavatelských řetězců.” Stejně tak viceguvernérka Eva Zamrazilová uvedla, že „s trváním konfliktu roste pravděpodobnost potřeby reakce měnové politiky. Neuvidí-li nějaké uklidňující signály, bude tak pro ni relevantní úvaha o případném zvýšení sazeb.”

Michl prý zdrtí ekonomiku

Na jednání bankovní rady toho Michl moc neřekl, alespoň něco k sazbám od něj ale zaznělo v rozhovoru pro Insider. A na první dobrou to není pro Babiše to, co by chtěl slyšet. „Na příštím zasedání budeme rozhodovat mezi stabilitou a růstem. A já si myslím, že sazby zůstanou vyšší, než si kdokoliv myslí. Tudíž hypotéky budou dražší a ekonomický růst bude nižší, protože budeme krotit dlouhodobě inflaci. Budeme prostě muset být drsný (…) Budeme tak tvrdý, že klidně zdrtíme ekonomiku,” tvrdí Michl. ČNB už snížila odhad letošního růstu ekonomiky z 2,9 procenta HDP na 2,5 procenta. Vyšší sazby logicky tlačí proti růstu ekonomiky, protože omezují poptávku a množství peněz v oběhu.

Čtěte také:

Proti Babišovi jde teď Michl i tím, že přímo říká, že hypotéky dolů nepůjdou: „Já tady nejsem od toho, abych zlevnil byty, abych vyřešil bytovou politiku. Náš dnešní cíl je nízká inflace. Tečka.” Před volbami ANO slibovalo (zcela bizarně, ale voliči tomu nejspíš věřili) levnější hypotéky. Tak ty opravdu nebudou.

To, co Michl říká, je ale nutné brát s rezervou. Jeho „jestřábí” (jak sebe a svoji měnovou politiku v rozporu s tím, co tu za rekordní inflace dělal, pořád nazývá) přísné věty slouží spíše pro veřejnost a pro tlumení inflačních očekávání lidí.

Zemanův a Babišův člověk

Babiše poškozují vyšší úrokové sazby na dvakrát. Skrze jeho firmy, kdy samozřejmě platí, že čím levnější peníze, tím výhodnější úvěry a financování. Inflace navíc požírá dluhy. Konkurenti Babišových firem si v eurozóně půjčují za sazby ECB, které jsou na 2 procentech. Rozdíl v úrokových nákladech je tedy významný. A vyšší sazby ČNB ovlivňují samozřejmě i splácení státního dluhu. Výnos z desetiletého státního dluhopisu je nyní téměř na 5 procentech a vyšší úroková sazba na tom má svůj podíl.

Aleš Michl vděčí za to, že se dostal do rady ČNB právě Babišovi. V době, kdy byl ministrem financí, působil Michl na ministerstvu jako jeho externí ekonomický poradce. S Babišem také v letech 2016 a 2017 natáčel „edukační” videa v rámci pořadu Babišova kavárna. Babiš měl tedy zájem na tom mít v bankovní radě svého loajálního člověka, a proto ho prezidentovi Miloši Zemanovi ke jmenování navrhl. Tehdy navíc ještě plně fungovalo spojenectví Babiš-Zeman a snaha o udržení nízkých sazeb vyhovovala nejen Agrofertu, ale i Zemanovým spřáteleným podnikatelům, hlavně ze zpracovatelského a zemědělského odvětví.

Michl dosud tvrdí, že jeho „jestřábí” politika udržování sazeb na 7 procentech, kam je v roce 2022 dostala ještě bankovní rada Jiřího Rusnoka (Michl vždy hlasoval proti navýšení), a posilování koruny dokázaly dostat inflaci ze závratných 17 procent zpět k 2procentnímu cíli. Nepřipouští svůj podíl na extrémní inflaci z let 2021 až 2023 a říká, že za ni mohlo období nízkých až záporných sazeb a kurzový závazek z let 2013 až 2017.

„Inflace na nás dopadne vždycky se zpožděním. Takže když máte deset let nulové úrokové sazby, tak se nemůžete divit. A ještě do toho oslabíte korunu. Tak se nemůžete divit, že dříve či později přijde prostě velká inflace,” tvrdí Michl. Proč tedy hlasoval osmkrát po sobě proti zvyšování sazeb v období, kdy inflace rostla postupně z 3,4 procenta na 16 procent? Podrobněji Michlovo hlasování a tehdejší průběhy jednání popisuje tento text.

Čtěte také:

Michl také v covidové době i po ní přesvědčoval, že jde o inflaci dovezenou, způsobenou (jako dnes) nákladovými šoky kvůli výpadkům dodávek a kvůli drahým energiím, a že zvýšení sazeb nic nevyřeší, a ekonomika je pod potenciálem. V Česku přitom byla jedna z nejvyšších inflací vůbec. V kumulovaném vyjádření jsme byli na třetím místě po Maďarsku a Estonsku, v listopadu 2022 jsme byli zcela na prvním místě. A hlavně jsme měli jádrovou inflaci vysoko nad průměrem eurozóny, dosahovala až 14 procent. Tudíž byla tažená domácími tlaky, a ne dovozem. A platí, že hlavním cílem činnosti ČNB je péče o cenovou stabilitu a udržení nízkoinflačního prostředí v ekonomice. Vlivem nečinnosti ČNB se tu lidem výrazně znehodnotily úspory, reálné mzdy se propadly až o deset procent a na předkrizovou úroveň se vrátily až loni.

Michl tedy tehdy šel „na ruku” těm, kteří ho do ČNB dostali. Teď je ale situace jiná. Jak Michl říká: „Já jsem guvernér České národní banky a to mi naprosto stačí. Já jsem dosáhl svého snu.” A tvrdí, že po skončení mandátu žádné další ambice ovlivňovat veřejné dění nemá. Takže jaká by byla teď Michlova motivace vycházet premiérovi vstříc? To necháme bez odpovědi.

Co vadilo u Fialy, u Babiše nevadí

V době rekordní inflace měl na růstu poptávkové, domácí inflace podíl stát, který za covidu rozdával peníze. A i v tuto chvíli se vláda chová silně proinflačně, když uvolnila prostor pro masivní navýšení výdajů a pro nové dluhy, takže pro nové peníze v ekonomice. Tím si navíc sama škodí u investorů držících náš dluh, pro něž se tím stáváme rizikovějšími.

Mluvil o tom i Michl: „Pokud zadlužování, růst množství peněz v oběhu dál poroste víc, než by bylo zdrávo, nebudeme se zdráhat a zvýšíme sazby.”

V roce 2023 Michl vládu Petra Fialy přímo vyzýval k aktivní konsolidaci. „Podmínkou dlouhodobé cenové stability jsou na prvním místě zodpovědná rozpočtová politika a umírněný mzdový vývoj. Cesta k nižší inflaci vede hlavně přes snižování deficitu státního rozpočtu. Fiskální zodpovědnost je teď pro nás strašně důležité téma,” říkal tehdy v květnu.

Tehdy byl Michl s Fialou dokonce i ve střetu o tom, kdo za inflaci může. Guvernér tvrdil, že zásadní pro cenový růst považuje hospodaření s příliš vysokými schodky. „Pokud nebude oznámen dlouhodobě kredibilní balíček, tak to vytváří tlaky do budoucna,” říkal tehdy. Fiala tehdy oponoval tím, že „klíčové nástroje k zvládání inflace – a k tomu jsou také zřízeny mimo jiné – mají nezávislé centrální banky.”

Že by se guvernér tak explicitně vyjadřoval ke krokům vlády v rozpočtové politice, není moc obvyklé. A to teď říká sám Michl také. „Jediné, jak já budu mluvit politikům do jejich práce, je, že říkám, že prostě čím nižší deficit, tím menší tlak na růst inflace. Čili deficity jsou samozřejmě proinflační. A to, že jsou permanentní deficity veřejných financí, znamená, že naše sazby musí být daleko vyšší, než by byly, kdyby se to nedělo, a musí zůstat vyšší daleko delší dobu,” uváděl v rozhovoru pro Insider.

Čtěte také:

V čem je situace s nebezpečným zadlužováním jiná u Fialovy vlády a v čem u Babišovy? Proč teď tak opatrně, když se současná vláda chystá vstoupit do módu, kdy nebudou platit de facto žádná pravidla?

Volné ruce k zadlužení se o další stamiliardy

Sněmovnou minulý týden prošlo totální rozvolnění rozpočtových pravidel. Je úplně jedno, že podle nových pravidel se „výjimky nad výdajové rámce”, což jsou výdaje na obranu nad 2 procenta HDP, a veškeré „liniové stavby” (takže se tam skryje všechno od Dukovan až po každou silnici a elektrické vedení) nebudou započítávat do povoleného deficitu. Budou to nové dluhy, další peníze, které si na trhu budeme muset půjčit. Nikam nezmizí. Staré dluhopisy se musí postupně splácet a ty nově vydané jsou ještě dražší.

Děsivý je i návrh, který umožňuje vládě „při zhoršení bezpečnostní situace” zvýšit celkové výdaje až o 10 procent. To jsou další stovky miliard navíc. Připomeňme ale, že s tímto návrhem přišlo loni na podzim ministerstvo financí ještě pod vedením Zbyňka Stanjury. Stejně tak říká Schillerová, že od brutálních parametrických změn v důchodech, které slibovali voličům ve volbách, neustupují, jen je oddalují v čase. Návrhu novely zákona o důchodovém pojištění, který rychle připravil a chtěl ve zrychleném režimu prosadit ministr Aleš Juchelka, se nakonec Schillerová a spol. lekli. Respektive lekli se reakce trhů. Pokud ale nakonec vláda všechny změny včetně zastropování věku odchodu do důchodu v 65 letech prosadí, platil by stát v budoucnu o vysoké desítky, spíše stovky miliard ročně navíc. To vycházelo z Juchelkova návrhu.

Už teď naše zadlužení dosahuje 45 procent HDP, překročení dluhové brzdy 55 procent (což může vláda do konce mandátu klidně stihnout) si dovolit nemůžeme. Respektive věřitelé nám to nedovolí, protože budou chtít za naše dluhopisy stále víc tím, že se staneme rizikovými. Vyprávět tady o tom, jak potřebujeme nastartovat pomocí zadlužení ekonomiku, protože to je „proinvestiční”, je výsměch.

„Pokud ty peníze budou na investice, na IT, na umělou inteligenci, na daní státu do pořádku, na silnice, tak je to super, ale pokud jdou na provoz, tak jsou to inflační peníze a je to špatně,” říká k tomu Michl. Námitku, že půjde jen o nové peníze na provoz, nechal bez reakce.

Zadlužujeme se na to, aby bylo na běžný provoz státu, tedy na mandatorní výdaje. A k tomu na vyšší dávky, zastropování věku odchodu do důchodu, štědřejší valorizace. Na dárečky jako za Babišovy první vlády. Na mandatorní výdaje půjde letos asi 96 procent všech příjmů státu. Z toho na sociální dávky jde téměř 50 procent. Tedy polovina všeho, co stát vybere na daních a „pojištění” (tedy na skrytých daních). A z toho tvoří téměř tři čtvrtiny starobní důchody. To je neúnosná situace, kterou stát řeší dalším zadlužením.

A to samozřejmě dál zvyšuje ten nejdůležitější mandatorní výdaj, tedy obsluhu státního dluhu. Na úrocích věřitelům se letos zaplatí 110 miliard, tedy o dalších 10 miliard víc než loni. To znamená, že jen na obsluhu těch minulých dluhů dáváme skoro 1,3 procenta HDP.

Tabulka: Srovnání obsluhy dluhu s vybranými rozpočtovými kapitolami

Před covidem, tedy před rokem 2020, by byly deficity ve stovkách miliard nemyslitelné. Tehdy se v nominálním vyjádření pohybovaly maximálně v nízkých desítkách miliard, v letech 2016 až 2018 bylo hospodaření dokonce přebytkové. Důležitější je vyjádření deficitu veřejných rozpočtů vůči HDP. Z čísla 5,6 procenta HDP v roce 2020 jsme se postupně dostali na 2 procenta a letos propadneme zase téměř na 3 procenta. A příští rok je bezpečně překročíme. To nově odhaduje i ČNB, kdy pro letošní rok počítá s deficitem 2,7 procenta a pro příští rok už 3,1 procenta. A strukturální schodek, tedy ten nejdůležitější ukazatel očištěný o mimořádné události v ekonomice a vlivy hospodářského cyklu, by měl letos dosáhnout 2,6 procenta HDP, a to z loňských 2,1 procenta. Podle původního plánu konsolidace by měl přitom být letos maximálně 1,75 procenta HDP. To je obrovský propad.

Řečeno s Miroslavem Zámečníkem, Češi nikdy nezažili, že by nad sebou ztratili kontrolu a byli svými věřiteli nuceni seškrtat rozpočet (…) „Protože tvářit se, že můžeš všechno, není zadarmo.” Je to jako se slavným friedmanovským obědem, který nikdy není zadarmo. Někdo to vždycky nakonec zaplatí. A to buď hned, tedy přerozdělením peněz, nebo v budoucnu skrze splácení dluhu. Vědí to i Babiš s Michlem. Ale proč by je to mělo trápit, když svoji úlohu osobnosti v dějinách ve svých funkcích naplní.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Stále byste se snažili vymýšlet, jak vydělat víc, zvyšovat produktivitu a zvětšovat celkový koláč pro všechny? Nebo byste radši místo práce založili „Koalici malých lidí“, tlačili na změnu pravidel a prosazovali „spravedlivější“ přerozdělení – třeba podle toho, kolik komu chybí do 200 cm, aby ti menší dostávali víc? To není bizarní svět, ale realita. Přesně tak funguje rozpočtové určení daní krajům a obcím. Je to neudržitelné. Pokud máme mít teoretickou šanci zaplatit budoucí výzvy, rozpočtové určení daní musíme změnit. Ale jak?

Úkol: Vydělat 600 miliard. Navíc. Ročně. A jen státu

Nejprve se podívejme realitě do tváře. Debata o veřejných financích v České republice se často vede v rovině jednotlivých opatření: Důchodová reforma, zdravotnictví, obrana, infrastruktura. Jenže podstata problému je jinde. Nejde o jednotlivé položky, ale o jejich souběh. Pokud se podíváme na realistický horizont kolem roku 2040, dochází k překrytí několika strukturálních výdajových tlaků:

• Důchodový systém: I po reformách se saldo postupně propadá přibližně na -0,5 % HDP ročně (cca 40 mld. Kč v dnešních cenách).

• Zdravotnictví: Vlivem demografie a technologického pokroku směřuje k deficitu kolem -0,6 % HDP (cca 48 mld. Kč).

• Obrana: Tlak na navýšení výdajů minimálně o další 2 procentní body HDP.

• Klimatická transformace: Dlouhodobě kolem 1 % HDP ročně (cca 80 mld. Kč).

• Jaderná energetika: Výstavba nových bloků – v průměru cca 40 mld. Kč ročně v investičním horizontu.

• Infrastruktura (silnice, VRT): Desítky miliard ročně.

• Atd.

Součet položek se pohybuje kolem 600 miliard korun ročně dodatečné fiskální potřeby v dnešních cenách. Pro srovnání: Jde o částku odpovídající zhruba celým současným výdajům na školství a obranu dohromady. Zásadní je, že čísla dodatečné fiskální spotřeby nejsou výsledkem politické volby. Jsou výsledkem demografie, mezinárodních závazků a technologických změn. Jinými slovy: Tento účet přijde bez ohledu na to, kdo bude vládnout.

Kde na to vezmeme?

Otázka tedy nezní, zda tyto výdaje budou existovat, otázka zní: Kde na ně vezmeme? Pokud nechceme dramaticky zvyšovat zadlužení, zbývá jediná dlouhodobě udržitelná cesta: Zvýšit daňovou základnu, tedy ekonomickou aktivitu. Pro ilustraci řádu problému lze použít jednoduchý model – co musí vzniknout, abychom potřebu zaplatili?

• velká průmyslová firma (typ automobilky): cca 25 mld. Kč roční daňové expozice,

• velké logistické centrum: cca 1 mld. Kč,

• malá firma (např. autoservis): cca 2 až 3 mil. Kč.

A teď jednoduchý přepočet:

• buď vytvořit cca 25 nových „automobilek“,

• nebo 600+ logistických center,

• zhruba 200 až 225 tisíc nových malých firem.

Čtěte také:

Každý z těchto scénářů je extrémně náročný. Realita bude kombinací všech – doplněnou růstem produktivity, inovací a vyšší přidanou hodnotou. Ale jeden závěr z toho plyne jednoznačně: Bez dramatického zvýšení ekonomické aktivity nebude možné budoucí výdaje financovat.

RUD: stabilní systém, který nemotivuje k růstu

A právě zde se dostáváme k problému, který je často přehlížený. Velká část ekonomické aktivity nevzniká na úrovni státu. Vzniká na úrovni konkrétního území, kde se staví byty, kde vznikají průmyslové zóny, kde se povolují logistická centra, kde se rozšiřují služby a kde pak lidé utrácejí peníze. Tedy na úrovni obcí a měst. Pokud tato úroveň nefunguje, nefunguje celá ekonomika.

A právě zde narážíme na strukturální problém českého systému. Rozpočtové určení daní (RUD) je jedním z pilířů veřejných financí. RUD lze zjednodušit na tři kroky:

1. Určí se celkový obecní balík = součet podílů obcí na celostátních daních dle zákona.

2. Obecní balík se rozdělí mezi jednotlivé obce podle výpočtu a parametrů (typicky obyvatelé, velikostní koeficienty, případně další parametry).

3. Výnosy jsou měsíčně převáděny do rozpočtů obcí.

Zdroj: Finanční správa ČR.

Jeho smyslem je:

• zajistit stabilitu příjmů obcí,

• omezit regionální nerovnosti,

• umožnit plánování veřejných výdajů.

Tuto roli plní dobře. Problém je, že prakticky neplní roli motivační. Většina hlavních daní (DPH, DPFO, DPPO) je sdílená a rozdělovaná parametricky – zejména podle počtu obyvatel. To znamená, že ekonomická aktivita v jedné obci vygeneruje výnos, který se rozdělí mezi všechny obce. Vzniká tak zásadní odtržení mezi výkonem a příjmem.

Důsledkem tohoto nastavení je strukturální asymetrie. Náklady rozvoje jsou okamžité, lokální a politicky viditelné. Výnosy rozvoje jsou opožděné, nejisté a rozptýlené. Typický příklad:

• obec povolí bytovou výstavbu → musí řešit školky, dopravu, infrastrukturu,

• obec povolí průmyslový projekt → řeší dopravu, hluk, konflikty,

ale daňový výnos není přímo její, a navíc přichází se zpožděním. To vytváří protiklad žádoucího jednání, který ale dává naprostý smysl.

Politická ekonomie: Proč je neaktivita racionální

Do toho vstupuje druhý klíčový faktor: Čas. Politický mandát trvá 4 roky, návratnost investic 6 až 10 let. To vytváří strukturální konflikt. Náklady projektu se projeví v mandátu, přínosy až po něm.

Z pohledu starosty:

• povolit projekt = vysoké riziko + nejistý přínos,

• zablokovat projekt = nízké riziko + minimální ztráta.

To není chyba systému řízení obcí. To je logický důsledek nastavení rozdělování daňového koláče. Zapamatujte si: Neaktivita obcí není iracionalita, je to optimalizace.

Když tento mechanismus aplikujeme plošně, dostáváme vše, o čem se v posledních letech neustále mluví: Pomalé povolování staveb, nedostatečnou výstavbu energetických zdrojů, nedostatek bydlení, nízkou investiční dynamiku či omezenou schopnost ekonomiky růst.

Čtěte také:

Vzniká tak ekonomický paradox: Stát potřebuje růst, ale systém motivací na lokální úrovni jej dlouhodobě a systematicky brzdí. Budu se opakovat, to je jeden z nejméně diskutovaných, ale nejzásadnějších problémů české ekonomiky.

Jak obnovit motivaci? Návrhy řešení

Pokud platí, že problém současného systému není v jeho stabilizační funkci, ale v absenci motivace, pak řešení musí jít přes změnu incentivy. Je o tom doplnit existující model o vrstvu, která začne systematicky odměňovat ekonomickou aktivitu a současně vytvářet náklad nečinnosti těm, kdo ji dosud považovali za standard.

Z analytického hlediska lze navrhovaná opatření rozdělit do dvou základních skupin:

1. První skupina zahrnuje nástroje, které zvyšují celkovou daňovou zátěž. Typicky formou nových kvazidaňových mechanismů navázaných na konkrétní projekty.

2. Druhá skupina naopak pracuje se stávajícím objemem veřejných prostředků a pouze mění jejich alokaci tak, aby lépe odpovídala místu vzniku ekonomické aktivity.

Klíčové přitom je, že obě skupiny lze kombinovat a že jejich společným jmenovatelem je snaha obnovit vazbu mezi výkonem a příjmem obce. Níže je uveden přehled možností, jak k reforě přistoupit. Některá opatření je možná (a dokonce žádoucí) kombinovat. Vybrat si je možné dle míry politické odvahy.

Opatření 1: Motivační složka

Základním stavebním kamenem reformy je zavedení motivační složky přímo do systému RUD. Princip je relativně jednoduchý. Obecní podíl na sdílených daních by se rozdělil na dvě části:

• dominantní, stabilní složku, která by se rozdělovala stejně jako dnes,

• menší, motivační složku, která by byla navázána na konkrétní ukazatele ekonomické aktivity – typicky výstavbu bytů, vznik pracovních míst nebo investice.

Klíčové je nastavení proporce. Pokud by motivační složka tvořila například 5 až 10 % obecního balíku, zůstává zachována stabilita systému, ale zároveň vzniká dostatečně velký „bonusový koláč“, o který se vyplatí aktivně soutěžit. Ekonomická logika tohoto opatření je zřejmá, i relativně malá změna v marginální motivaci může zásadně změnit chování. Pro obce to znamená reálný, kvantifikovatelný benefit z toho, že podporují rozvoj.

Opatření 2: Rychlý bonus

Samotná existence motivační složky ale nestačí. Kritickým problémem je časový nesoulad mezi náklady a přínosy. Proto je nezbytné doplnit systém o mechanismus rychlé fiskální návratnosti, typicky ve formě „povolovacího bonusu“. Ten může být implementován buď jako součást motivační složky, nebo jako samostatný transfer. V obou případech ale musí splňovat dvě podmínky: Být vázán na jasně definovaný milník (např. vydání stavebního povolení nebo zahájení výstavby) a být vyplacen v krátkém horizontu, ideálně do 12–24 měsíců. Tím se zásadně mění dynamika rozhodování. Starosta již nečelí pouze nákladům v rámci mandátu, ale vidí i konkrétní přínos v rámci mandátu: Přínos projektu se přesouvá z horizontu „po volbách“ do horizontu „během mandátu“.

Opatření 3: Kompenzace externalit center

Dalším strukturálním problémem současného systému je to, že nekompenzuje externality velkých center. Velká města nesou náklady dojížďky, infrastruktury, školství či zdravotnictví, ale tyto náklady nejsou plně reflektovány v jejich příjmech. Řešením je zavedení parametrů, které zohlední „zatížení nerezidenty“ – například prostřednictvím dojížďkových dat, počtu přespolních žáků nebo jiných proxy ukazatelů. Důležité je, aby tento mechanismus nebyl vnímán jako odměna za bohatství, ale jako kompenzace reálných nákladů. Tím se zároveň zvyšuje politická průchodnost celé reformy.

Opatření 4: Cenovka za nečinnost

Vedle pozitivních pobídek je možné zavést i negativní motivaci – nikoliv ve formě sankcí, ale ve formě ztracené příležitosti. Mechanismus je jednoduchý: Obec má nárok na základní složku RUD bez ohledu na své chování, ale přístup k bonusové složce je podmíněn minimální aktivitou. Pokud obec dlouhodobě nepovoluje výstavbu, nemá aktuální územní plán reflektující lokální potřeby či neplní základní procesní standardy, ztrácí nárok na část bonusu. Tento „měkký bič“ má zásadní výhodu, je politicky průchodnější než přímé sankce, ale zároveň vytváří reálný náklad nečinnosti. Neaktivita zkrátka něco stojí.

Čtěte také:

Opatření 5: Přímá vazba mezi projektem a příjmem

Zásadní změnou by mělo být zavedení výkonové složky, která vytváří přímou vazbu mezi ekonomickou aktivitou a rozpočtem obce. Jedná se o inspiraci německou cestou. Existují dvě základní varianty.

• První model je sdílení, pracuje s vyčleněním části existujících daní (např. jeden až dva procentní body z DPPO), která se následně rozděluje všem obcím podle ekonomické aktivity.

• Druhá, ambicióznější varianta, zavádí lokální výkonovou složku přímo u konkrétních projektů, například jako malý podíl z obratu, mezd nebo fyzických parametrů projektu.

Výsledek je v obou případech podobný. Projekt se rychle stává zdrojem příjmu. To je z hlediska incentivy zásadní změna oproti současnosti, kdy obec z ekonomické aktivity nic nemá.

Opatření 6: Lokální podíl na daních

Nejhlubší reformní krok, který je přímou inspirací Německem, představuje úprava samotné konstrukce sdílených daní. Není to jen reforma RUD, ale reforma toho, z čeho se v ČR platí veřejné statky. Například vyčlenění podílu z daně z příjmů právnických osob, který by byl alokován podle místa vzniku ekonomické aktivity, nikoliv přes parametrický model RUD. Tento krok má zásadní systémový dopad:

• odstraňuje odtržení mezi výkonem a příjmem,

• vytváří dlouhodobou motivaci podporovat podnikání,

• nevyžaduje nutně zvýšení celkové daňové kvóty.

Jde tedy o řešení, které neřeší pouze symptomy, ale přímo strukturu problému.

Výše zmíněná opatření je samozřejmě možné kombinovat s dalšími nástroji. Je možné vytvořit fiskální ekosystém, který podporuje rozvoj nejen přes jeden nástroj, ale systémově. Jde o to změnit důvody, proč se obce chovají tak, jak se chovají – současný systém odměňuje stabilitu, ale ne odměňuje aktivitu.

Bez změny incentivy nebude co přerozdělovat

Debata o RUD není technická, není složitá, i když se vám to někteří lidé snaží namluvit. Rozhodujeme se, zda budeme více přerozdělovat, nebo více vytvářet hodnotu. Současný systém je stabilní, ale nemotivuje. A v prostředí, kde potřebujeme dramaticky zvýšit ekonomickou aktivitu, je to zásadní problém. Platí jednoduchá analogie: Pokud lidé nejsou odměňováni podle výkonu, nebudou maximalizovat výkon. Pokud obce nejsou odměňovány za rozvoj, nebudou maximalizovat rozvoj. Bez rozvoje nebude růst, bez růstu nebude možné financovat stát. Proto musíme RUD proměnit v motivační nástroj.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

O čtyřicet let později, v únoru 2022, přesunul Vladimír Putin sto padesát tisíc vojáků k ukrajinským hranicím. Donald Trump, bývalý a budoucí republikánský prezident, to okomentoval prostě: „Putin je génius. To je chytré.“ O dva dny později překročily ruské tanky ukrajinskou hranici.

Co se stalo mezi rokem 1983 a 2022? Co se stalo, co tak zásadně změnilo Republikánskou stranu? Jednoduchá odpověď, kterou dostane většina lidí, zní prostě a jednoduše: Trump. Trump obdivuje Putina, strana následuje Trumpa, tudíž republikáni milují Rusko. Je to vysvětlení, které se vejde do titulku, takže pro většinu novinářů i pozorovatelů funguje bez ptaní, či dalšího zkoumání. Je však neúplné natolik, že je velmi zavádějící. Skutečnost nezačíná u jednoho muže, ale u hlubokého proudu v americké politice, který existoval dávno před Trumpem a velmi pravděpodobně ho i přežije.

Muž, který by to nepochopil

Na konci roku 2013 stál John McCain na kyjevském Majdanu před statisíci lidmi a řekl: „Svobodný svět je s vámi. Amerika je s vámi. Já jsem s vámi.“ Nebylo to prázdné gesto. McCain byl republikánský senátor, prezidentský kandidát z roku 2008, válečný hrdina, který strávil pět a půl roku jako zajatec ve vietnamském Hanoji a odmítl předčasné propuštění, protože by to znamenalo předběhnout spoluvězně. Celý svůj politický život věnoval jedné myšlence. Amerika má ve světě roli, a ta role je stát na straně svobody proti autoritářům.

Putin pro McCaina nebyl obchodní partner ani soupeř, se kterým se dá vyjednávat přes sociální sítě. McCain se na Putina podíval a řekl větu, kterou si Rusko dodnes pamatuje: „Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem tři písmena: K, G a B.“ Říkal to v roce 2008, v prezidentské debatě. O sedm let později, po anexi Krymu, varoval: „Nic Vladimíra Putina nevyprovokuje víc než slabost.“ Předpověděl přesně, co Putin udělá. Popsal zábor východní Ukrajiny, pozemní koridor na Krym, a pokud mu to projde, přijdou na řadu Moldavsko a Pobaltí. O osm let později se to stalo téměř doslovně.

V roce 2018, pár měsíců před svou smrtí, zareagoval McCain na Trumpův summit s Putinem v Helsinkách: „Žádný předchozí prezident se nikdy tak ponižujícím způsobem nepoddal tyranovi.“ To řekl republikán o republikánském prezidentovi. Dnes je McCain v Republikánské straně persona non grata. Trump o něm řekl: „Já mám rád ty, kteří nebyli zajati.“ Strana, která vyhrála studenou válku díky lidem jako McCain a Reagan, dnes obdivuje muže, který chce jejich výsledky vrátit zpět.

Živná půda hnutí MAGA

Hnutí MAGA nevzniklo z ničeho. Americká střední třída se za posledních dvacet let ekonomicky i morálně propadla. Průmyslová města v Rust Beltu (průmyslovém pásu USA) jsou dnes synonymem opiátové krize a prázdných továren. Platy stagnovaly, zatímco Washington a Silicon Valley bohatly. Domácí agenda MAGA má reálné kořeny a přiznávám, že některé z nich dokážu pochopit. I když s řadou závěrů, ke kterým hnutí dochází, nesouhlasím. Fiona Hill, která pracovala jako poradkyně pro Rusko přímo v Trumpově Radě pro národní bezpečnost, napsala celou knihu o tom, jak deindustrializace amerických průmyslových měst vytvořila živnou půdu pro populismus. Tohle není obhajoba nebo abstrakce, protože je to přímá zkušenost milionů lidí, která je tak hmatatelná, jak jen může být.

To, co jsem nedokázal nikdy plně pochopit, a upřímně řečeno nemyslím, že nejsem sám, je zahraniční politika vycházející z kruhů hnutí MAGA. Domácí frustrace vysvětluje protekcionismus, odpor k imigraci, nedůvěru k Washingtonu. Ale nevysvětluje, proč by americký dělník z Ohia, kterému zavřeli továrnu, měl obdivovat Vladimíra Putina. A přesto podle průzkumu Pew Research z března 2025 považuje Rusko za nepřítele USA jen 40 procent republikánů. Je to obrovský kontrast oproti 69 procentům na začátku války v únoru 2022. Mezi lety 2015 a 2017 se počet republikánů s pozitivním pohledem na Putina více než zdvojnásobil.

America First. Proud starý sto let

Trump nevynalezl americký izolacionismus. Podědil ho. V roce 1940 vznikl America First Committee s více než 800 000 členy. Tvář hnutí se stal Charles Lindbergh, národní hrdina amerického letectví, který obdivoval německou Luftwaffe, přijal vyznamenání od Göringa a v projevu v Des Moines označil za válečné štváče „Brity, Rooseveltovu administrativu a židovskou rasu.“ Pearl Harbor izolacionismus na čas pohřbil. V devadesátých letech ho oživil Pat Buchanan, Reaganův bývalý ředitel komunikace, který kombinoval izolacionismus s protekcionismem a odporem k imigraci. Buchanan byl Trumpův prototyp, ale bohudík bez sociálních sítí a bez dostatečné voličské základny. Americký izolacionismus nikdy nebyl o obdivu ke konkrétnímu nepříteli, ale o odmítnutí angažmá za mořem, společně s jedním vedlejším efektem. Není to obdiv k Putinovi a jeho Rusku, ale v podstatě lhostejnost k tomu, co a jak dělá. A lhostejnost a sympatie se zvenku těžko rozlišují.

Potěmkinova vesnice

V roce 2013 podepsal Putin zákon zakazující propagaci netradičních sexuálních vztahů vůči nezletilým. Na Západě v liberálních a progresivistických kruzích nastalo pobouření. Na americké konzervativní pravici něco zcela jiného. Byl to obdiv. Putin to pochopil a od té doby systematicky buduje image obránce tradičních hodnot proti „dekadentnímu Západu.“ Marlene Laruelle z George Washington University upozorňuje na paradox, kdy Putin sice tvrdí, že tradiční hodnoty odlišují Rusko od „satanského Západu”, ale samotný tento narativ nevznikl v Moskvě. Vyrostl z amerických kulturních válek konce 20. století, ze kterých ho Putin převzal a reexportuje zpět jako ruský produkt.

A na americkou pravici to funguje. Marjorie Taylor Green označila Rusko za silného ochránce křesťanství. Michael Flynn, Trumpův bývalý bezpečnostní poradce, rámoval Putina jako „obránce rodiny a Boha.“ Tucker Carlson nabídl Putinovi a ruskému filozofovi Alexanderu Duginovi (jednomu z nejhlasitějších zastánců genocidy na Ukrajině) platformu před miliony amerických diváků.

Výzkum Sarah Riccardi-Swartz z Northeastern University ukazuje paradox, který stojí za pozornost. Křesťanští nacionalisté v USA jsou příznivě nakloněni Putinovi jako politické osobnosti, i když k Rusku jako zemi jsou ambivalentní. Nejde o Rusko, ale o Putina jako symbol toho, po čem touží.

Obraz, který Putin prodává, ale nemá s realitou téměř nic společného. Míra potratů v Rusku je čtyřikrát vyšší než v USA. Rozvodovost o šedesát procent vyšší. Podíl praktikujících pravoslavných věřících nepřesahuje jedno procento populace. Rusko pronásleduje baptisty, svědky Jehovovy a každého spojeného s ukrajinskou pravoslavnou církví. Philip Gorski z Yale to pojmenoval přesným termínem, který u nás známe až moc dobře. Potěmkinova vesnice. Ve třicátých letech cestovali levicoví idealisté do Sovětského svazu a viděli tam ráj, který neexistoval. Dnes konzervativní pravice hledí na Putinovo Rusko a vidí křesťanskou civilizaci, která rovněž neexistuje. Mechanismus je identický. Je jím projekce vlastních tužeb na vzdálený režim, o kterém víte jen to, co vám ten režim ukáže.

Vůdce mluví, strana následuje

Republikánské postoje k Rusku se mění ne podle toho, co Rusko dělá, ale podle toho, co říká Trump. V březnu 2022 považovalo Rusko za nepřítele 69 procent republikánů. V březnu 2025 to kleslo na 40 procent. Podíl republikánů bez jakékoli důvěry v Putina spadl z 61 na 43 procent za rok. Anne Applebaum, historička a nositelka Pulitzerovy ceny, to vidí velmi ostře, kdy podle ní Trump osobně nemá strategii a nemyslí ve strategických kategoriích, nemá dlouhodobý plán a jedná nepředvídatelně. To není ideologie, ani nutně zlý úmysl, to je jeho osobnost. Bohužel miliony lidí jí přizpůsobují svůj pohled na svět.

Čtěte také:

Realisté

Uvnitř MAGA existuje vrstva, která nemá s obdivem k Putinovi nic společného a která si zaslouží, aby byla popsána zcela samostatně. Elbridge Colby, náměstek ministra obrany pro politiku, říká: skutečná hrozba je Čína, Amerika má omezené zdroje, Evropa si musí poradit sama. Curt Mills, šéfredaktor The American Conservative, tedy magazínu, který v roce 2002 spoluzaložil Pat Buchanan, říká totéž: Rusko a Blízký východ nejsou americká záležitost. Tohle není hloupé a není to proruské. Je to strategická kalkulace, která má logiku a s určitými výhradami se s ní dá pracovat. Problém je, že tato promyšlená pozice žije pod jednou střechou s lidmi, kteří Putina aktivně obdivují – s Tuckerem Carlsonem, Marjorie Taylor Green, Michaelem Flynnem. Heslo „žádní nepřátelé napravo“ znamená, že seriózní realisté sdílejí politický prostor s lidmi, kteří šíří ruskou propagandu, a neříkají nic.

Katedrála

Při přípravě tohoto textu jsem narazil na vrstvu MAGA, o které se v českých médiích prakticky nemluví, a která mě znepokojila více než cokoli jiného. Ne proto, že by byla hlasitá, ale právě proto, že je sofistikovaná. Velmi sofistikovaná.

V září 2016, dva měsíce před volbami, se v Claremont Review of Books objevila esej pod pseudonymem Publius Decius Mus. Jmenovala se „Let číslo 93“ a to podle letadla United Airlines, které 11. září 2001 unesli teroristé a jeho cestující zaútočili na kokpit. Autor, jak se později ukázalo, muž jménem Michael Anton, napsal: „2016 je let číslo 93: zaútoč na kokpit, nebo zemřeš. Možná zemřeš tak jako tak. Ale pokud to nezkusíš, smrt je jistá.“ Rush Limbaugh, tehdy nejposlouchanější komentátor v Americe, přečetl esej celou ve svém pořadu. Recenzenti později napsali, že více než cokoli jiného právě tenhle text učinil podporu Trumpa intelektuálně věrohodnou. Bez Antona neexistuje intelektuální trumpismus a bez organizace Claremont neexistuje Anton.

Claremont Institute byl založen v roce 1979 čtyřmi studenty politického filozofa Harryho V. Jaffy. Jaffa vykládal americkou ústavu jako pokračování antické politické filozofie a Lincolna jako zachránce republiky. Z toho vyrostl myšlenkový směr, který tvrdí, že Amerika je v ústavní krizi srovnatelné s pádem Říma a že právě progresivismus znamená opuštění zakládajících principů. Kde. Kde Heritage Foundation, klasický republikánský think tank, píše řečí běžné politiky, tam Claremont dodává filozofické zdůvodnění, proč současný stát potřebuje ne reformu, ale „znovuzaložení.“

Jednou z nejviditelnějších tváří institutu je dnes Spencer Klavan, který je editorem Claremont Review of Books a moderátorem hlavního podcastu této organizace. Klavan má doktorát z Oxfordu ze starověké řecké literatury a Platóna čte v originále. Z hlediska svých znalostí odvozuje, že Trump je strukturální nutností pro záchranu americké republiky. V eseji „Čest ve světě, který se zbláznil“ napsal: „Donald Trump sám obnovu cti a soudnosti našeho veřejného života nezajistí – to musíme my. Přiznávám však, že nám to půjde mnohem snadněji s Trumpem v úřadě.“ Logická struktura identická s Antonovým letem 93, jen v kultivovanějším balení. V roce 2016 to bylo „Trump je nouzové řešení.“ V roce 2024 je to „Trump je strukturální nutnost v dějinách Republiky.“

A tady se vše propojuje se zahraniční politikou. Claremontovská logika je přímočará a stojí za to ji sledovat krok po kroku. Anton v Claremont Review of Books napsal, že „nejnaléhavější hrozby pro přežití Ameriky jsou hrozby domácí.“ Rusko má potíže překročit Dněpr, natož Vislu. Pokud je hlavní nepřítel doma, tak je jednoznačně v liberálním establishmentu, v administrativním státě, v progresivní kultuře. NATO v tomto úhlu pohledu není organizace na obranu svobody Západu, ale je to prodloužení liberálního řádu, který Claremont chce svrhnout. A pokud je NATO problém, pak Putin není nepřítel. Je buďto irelevantní, nebo dokonce přirozený spojenec proti společnému protivníkovi.

Čtěte také:

Anton dnes řídí strategické plánování americké zahraniční politiky jako Director of Policy Planning na Ministerstvu zahraničí USA. Napsal Národní bezpečnostní strategii 2025, která prohlašuje za zásadní zájem USA „znovunastolit strategickou stabilitu s Ruskem“ a explicitně podporuje „vlastenecké evropské strany“ – většinou krajně pravicová hnutí. Max Bergmann z washingtonského CSIS to okomentoval přímo a řekl, že strategie fakticky „vyhlašuje válku evropské politice, evropským politickým lídrům a Evropské unii.“ Data Pew Research z dubna 2026 ukazují, kam tato logika vede v praxi. Poprvé v historii průzkumů většina republikánů (šedesát procent) říká, že USA z členství v NATO netěží. Pozitivní pohled na NATO má jen 42 procent konzervativních republikánů. Strana, která NATO vybudovala, dnes většinově říká, že NATO nemá cenu.

Glenn Ellmers, další senior fellow Claremontu, v roce 2021 napsal větu, která ukazuje, kam tato filozofická legitimizace vede: „Většina lidí žijících dnes ve Spojených státech nejsou Američané v žádném smysluplném slova smyslu.“ Když vám filozof řekne, že většina vašich spoluobčanů není vašimi spoluobčany, přestal mluvit o filozofii. Mluví o něčem jiném.

Kde byl zlom

Při čtení těchto textů jsem se přistihl, že si kladu otázku, kterou si asi klade každý, kdo na Claremont narazí poprvé: jak se lidé, kteří zakořenili své přemýšlení v Platónovi a Lincolnovi, dostali až sem? Odpověď není jednoduchá, ale existuje a pojmenoval ji sám Charles Kesler, jeden z nejstarších veřejných hlasů institutu.

Claremont nebyl vždycky takový. V prvních třiceti letech své existence byl pravicový, ale v rámci mantinelů liberální demokracie. Oponoval Bushovým válkám, kritizoval neokonzervativce, ale z pozice, že Amerika by měla být věrná svým principům, ne že by ty principy měla zahodit. V průběhu desátých let se to změnilo. Kesler přiznal, že institut se „vyvinul směrem k netrpělivosti.“ Mnozí v Claremontu dospěli k přesvědčení, že Amerika spadla do prudkého kulturního úpadku urychleného požadavky na rasovou a genderovou rovnost. Dospěli k závěru, že v Americe existuje neudržitelná „krize legitimity.“

Trump přišel v pravý čas. Ne jako řešení, ale jako prostředek. Bill Kristol, bývalý neokonzervativec a dnes ostrý kritik Claremontu, to formuloval přímo: „Claremont viděl v Trumpovi prostředek pro své ambice, které „vždycky měly nádech radikalismu.“ Jakmile přijmete, že nepřítel je existenciální, každý prostředek je ospravedlnitelný. Od legitimizace Putina, přes podkopávání NATO a Ukrajiny, až po tezi, že většina vašich spoluobčanů nejsou Američané.

Laura K. Field, politoložka z Niskanen Center, napsala o Claremontu esej, v níž je poznámka, která vše zajímavě rámuje „Že Claremont je bezkonkurenční ve své intelektuální podřízenosti trumpismu, by nás mělo překvapit. Právě lidé z Claremontu jsou ti, kteří měli vědět lépe. Hluboce sečtělí v politické filozofii a historii. Zároveň ale podřízenost Claremontu Trumpovi byla tou nejpředvídatelnější věcí na světě. Prosté vyvrcholení politické teorie zakořeněné v šovinismu a popírání.“

A pak je tu ironie, která to celé uzavírá. Claremont založili studenti Harryho V. Jaffy, který byl studentem Leo Strausse – politického filozofa, který v mládí podporoval antiliberální pravici za Výmarské republiky. Když se nejextrémnější pravicová strana dostala k moci, Strauss, Žid, uprchl z Německa. Strávil zbytek života učením, že liberální demokracie si zaslouží obranu, protože chrání svobodu myšlení. Jeho následovníci se v Claremontu tuto lekci aktivně odnaučili.

Budapešťská zastávka

Pro nás má celý tento příběh jednu zvlášť znepokojivou adresu. Viktor Orbán vybudoval sofistikovanou infrastrukturu pro kultivaci americké pravice. Danube Institute v Budapešti, financovaný z maďarských veřejných prostředků přes Orbánovu kancelář, platil americkým konzervativním intelektuálům za články, přednášky a přítomnost na konferencích. Za poslední tři roky přes 1,6 milionu dolarů. CPAC, hlavní konference amerických konzervativců, se konala v Budapešti čtyři roky po sobě. Claremont je jedním z amerických partnerů Mathias Corvinus Collegium, tedy té samé instituce, přes kterou Orbán americkou pravici podporoval.

Orbán byl šestnáct let faktickým mluvčím Ruska uvnitř EU. Blokoval podporu Ukrajině, prosazoval usmíření s Moskvou, a americká pravice ho za to obdivovala. V dubnu 2026 ho maďarští voliči odstavili od moci. Péter Magyar a jeho strana Tisza získali dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Orbán odešel, ale infrastruktura, kterou vybudoval, zůstává. A pro kohokoli ve střední Evropě, kdo si pamatuje rok 1968 nebo 1989, zůstává i otázka: jak je možné, že americká strana, která kdysi stála za naší svobodou, šestnáct let podporovala člověka, který ji podkopával?

Deset milionů dolarů z Moskvy

V září 2024 americké ministerstvo spravedlnosti odhalilo jednu z nejdetailnějších ruských operací. Dva zaměstnanci RT (Ruské televize) byli obviněni, že propašovali 9,7 milionu dolarů do Tenet Media v Tennessee. Firmy zaměstnávající některé z nejsledovanějších konzervativních komentátorů v USA: Tima Poola, Bennyho Johnsona, Davea Rubina. Přes sedm milionů sledujících na YouTube, dalších sedm milionů na X. Téměř dva tisíce videí, přes šestnáct milionů zhlédnutí.

Závěry jsou poměrně jasné. Rusko influencerům neplatilo za to, aby lhali. Platili jim za to, aby zesílili narativ, ve který již stejně věřili. Sazby byly štědré – zhruba sto tisíc dolarů za video. V jednom zdokumentovaném případě RT požadovalo, aby firma vytvořila obsah naznačující, že za teroristickým útokem na moskevskou koncertní síň stojí Ukrajina a USA. Renée DiRest, expertka na dezinformace, k tomu použila přesný termín: „užiteční idioti.“ Ministerstvo zároveň zabavilo 32 domén operace „Doppelganger“, což byla kampaň řízená z Putinovy prezidentské kanceláře, která vytvářela falešné stránky napodobující Washington Post a Fox News.

Tablet Magazine v únoru 2026 popsal, jak zástupci Petera Thiela, miliardového investora a sponzora viceprezidenta Vance, se setkali s Alexanderem Duginem v Moskvě a diskutovali o eurasianismu. Thiel prý četl Duginovy Základy geopolitiky. Podle Politico měl Andy Baker, nyní zástupce poradce pro národní bezpečnost, vliv na formování Vanceovy protiukrajinské pozice včetně opakování ruských narativů. Toto jsou informace z obžalob amerického ministerstva spravedlnosti, z veřejných prohlášení samotného Dugina, z reportáží Politico a Tablet Magazine. Nejsou to konspirace.

Vedlejší efekt, ne záměr

Bylo by pohodlné říct, že hnutí MAGA je špatné, protože podkopává západní řád. Konec analýzy. Jenže MAGA v procesu podkopávání odhaluje věci, které pod povrchem existovaly již dávno. Známé pravdy o tom, že členské státy NATO léta neplnily závazky, že Evropa se schovala za rétoriku o hodnotách, že mezinárodní instituce žily ze setrvačnosti. MAGA toto vše jen brutálním způsobem nasvěcuje. Sundává růžové brýle, které by nás jednou mohly zabít.

Neodhaluje to ale proto, aby věc napravila. Je to vedlejší efekt něčeho, co má úplně jiný zdroj. Lhostejnost k aliancím, obdiv k autoritářům, personalistická politika. Diagnóza je reálná a Evropa se musí přizpůsobit. Stejně tak i my. To není Trumpova zásluha, ale dlouhodobá pravda, kterou Trump jen přestal maskovat, protože je takový, jaký je. Přijmout diagnózu ale neznamená přijmout lékaře. A rozhodně to neznamená přijmout léčbu, která spočívá v obdivu k autoritářským režimům a nahrazení strategie osobními sympatiemi a osobnostními vrtochy několika jedinců.

Smutek, ne nenávist

Nenapsal jsem tento text proto, abych jednoduše řekl jako mnozí jiní, že MAGA je zlo. To je příliš snadné a příliš málo užitečné. Napsal jsem ho, protože mě znepokojuje, co se stalo straně, na které závisel světový řád. Strana Reagana a McCaina je dnes plná hlasů, které obdivují muže odpovědného za největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. Některé z těch hlasů byly financovány přímo z Moskvy. Jiné mluví jazykem Platóna a končí u závěru, že polovina jejich spoluobčanů nejsou Američané. A institut, který to všechno zaštiťuje, založili studenti muže, který utekl z Německa, protože pochopil, kam vede antiliberální pravice.

McCain viděl v Putinových očích KGB. Reagan viděl v Sovětském svazu říši zla. Oba z toho vyvodili, že americká odpověď musí být jednoznačná. Ne protože milovali válku, ale protože věděli, že slabost provokuje predátory. Nechci říkat čtenáři, co si má myslet. Chci pojmenovat to, co cítím. Obrovský smutek. Ne nad americkou politikou, protože to, že se mění je v pořádku, ale nad tím, že strana, která vyhrála studenou válku, pohřbila odkaz lidí, kteří ji vybojovali. A nahradila ho něčím, co by Reagan s McCainem nejen nepochopili, ale velmi důrazně odmítli. O tom jsem přesvědčen.

A Republikánská strana? Neztratila svoji duši proto, že by prohrála. Ztratila ji proto, že vyhrála studenou válku a pak zapomněla proč.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Jak obejít pravidla

Upřímně mě nepřekvapuje, že současná vládnoucí politická reprezentace považuje fiskální pravidla spíše za obtěžující překážku než za závazný rámec. Navíc u vlády, jejíž předseda by před volbami bez většího morálního dilematu slíbil státní příspěvek na grilování, pokud by díky tomu získal nějaké hlasy navíc, se takový přístup vysloveně nabízí.

Jak vláda nahlíží na fiskální pravidla, bylo vidět už při sestavování jejich prvního státního rozpočtu. Do rozpočtových pravidel se vejít nedokázala, tak je jednoduše porušila. Bylo mi tehdy tak trochu líto úředníků ministerstva financí, kteří museli vymýšlet trapné argumentace s tím, že vlastně o žádný rozpor se zákonem nešlo.

Fiskální pravidla v Česku máme už nějakou dobu z velmi dobrého důvodu. Náturou politiků je schopnost utratit neomezené množství peněz vybraných od daňových poplatníků a fiskální pravidla jsou něco, co by mělo vládnoucí reprezentaci mírnit v rozhazování. Z podstaty věci jsou tak pravidla něčím, co vládě svazuje ruce.

Čtěte také:

Ve Sněmovně dnes leží návrhy, které by ještě před pár lety působily jako absurdní politická fanfikce. Jedním z nich je masivní rozšíření takzvaných únikových doložek — tedy mechanismů, díky nimž se určité výdaje přestanou počítat do fiskálních pravidel. Původně mělo jít o mimořádný nástroj pro mimořádné situace, ale jak to tak bývá, rychle jsme z „mimořádného nástroje“ vyrobili „běžný nástroj“.

Přeloženo do normální češtiny – vláda si chce vytvořit systém, ve kterém bude možné utrácet dál, ale část těchto výdajů se prostě přestane tvářit jako problém. Na první pohled naprosto vhodný způsob řešení problémů, navíc přenositelný i do běžného života. Máte nadváhu? Stoupněte si na osobní váhu jen jednou nohou a druhou nechte na podlaze – váha ukáže nižší číslo a máte po problému.

Neméně pozoruhodná je pak i argumentace samotné vlády. Tvrdí totiž, že rozvolnění pravidel je potřeba kvůli dostavbě páteřní infrastruktury a strategickým investicím. Sama o sobě by to byla legitimní debata — pokud by ovšem stát současně dělal všechno ostatní pro to, aby na tyto priority vytvořil prostor. Nejen že se prostor nevytváří, ale dokonce se dělá pravý opak.

Žádné investice, jen uplácení

Český stát dnes evidentně netrpí nedostatkem peněz na provozní výdaje, dotace nebo různé formy politicky atraktivního přerozdělování. Peníze jsou na podporu obnovitelných zdrojů energie, na další zvyšování platů ve veřejném sektoru, na štědřejší starobní důchody, na zestátnění ČEZ. Peníze jsou prakticky na každý nový dáreček voličům. To je přesně důvod, proč celá debata působí tak absurdně.

Pokud by totiž vláda skutečně dospěla do situace, kdy po tvrdém osekání běžných výdajů, dotací a politických dárečků stále nezbývá dost prostoru na klíčové investice, pak by debata o dočasném rozvolnění pravidel byla alespoň rozumně obhajitelná. Jenže realita je opačná. Vláda se nesnaží ani náznakem vytvořit prostor pro investice tím, že omezí méně důležité výdaje. Prostor se má vytvořit tak, že prostě přestane počítat část výdajů do pravidel, která mimochodem schválila vláda, ve které byl ministrem financí jistý Andrej Babiš.

Čtěte také:

Únikové doložky tak ve skutečnosti neslouží k tomu, aby bylo „na infrastrukturu“. Slouží k tomu, aby bylo současně na infrastrukturu i na pokračující permanentní uplácení voličských skupin. Stát se dnes chová jako člověk, který si pořídí drahé SUV, tři streamovací služby, dovolenou na Maledivách, a když se dostane do finančních problémů, začne bance tvrdit, že některé výdaje vlastně „nemají počítat“, protože jsou důležité pro kvalitu života.

Ale abych vás jen nestrašil, klidně se vsadím, že bude hůř. Dnes se bavíme o únikových doložkách v případě financování dopravní infrastruktury a staveb pro energetickou bezpečnost. Dávám tomu pár let, než vládní reprezentaci napadne začlenit do těchto výjimek další výdaje. Omlouvám se za cynismus, ale napadá mě třeba:

• zdravotnictví – klíčové, protože pokud nebudeme mít kvalitní zdravotnictví, tak všichni dříve zemřeme

• školství – klíčové, protože bez vzdělaných lidí nebude ekonomika konkurenceschopná

• bydlení – klíčové, protože pokud lidé nebudou mít kde bydlet, tak zřejmě zemřou také

• zemědělství – klíčové, protože bez potravin se přežít nedá

• kultura – klíčová, protože národ bez kultury ztrácí identitu

• příspěvek na grilování – klíčové, protože společenská soudržnost také není zadarmo

Recept na deaktivaci zákona

To, co jsme si popsali doposud, je vlastně dost razantní zmírnění rozpočtových pravidel. Kdo by si však pomyslel, že vláda troškaří a pouze změkčuje pravidla, je na omylu. Na stole totiž leží novela obsahující ustanovení, podle kterého by při vrácení státního rozpočtu Poslaneckou sněmovnou k přepracování a jeho opětovném předložení fakticky přestala platit pravidla rozpočtové odpovědnosti. Jinými slovy — pokud by rozpočet nevyhovoval zákonným mantinelům, vláda by si ho s pomocí vlastní většiny mohla nechat sama sobě vrátit, následně znovu předložit a pravidla tím „elegantně“ obejít. To už není rozvolnění pravidel. To je jejich vypnutí.

Za sebe téměř až obdivuji tu drzost, s jakou se něco takového vůbec dostalo na papír. Fiskální pravidla totiž měla vzniknout právě proto, aby politikům zabránila utrácet způsobem, který je sice z krátkodobého pohledu velmi pohodlný, avšak dlouhodobě destruktivní. Nově se ale objevuje návrh, který v podstatě říká: pokud vám pravidla překážejí, vytvořte proceduru, ve které přestanou platit.

Čtěte také:

Představte si to v běžném životě. Stavební úřad vám odmítá vydat povolení na stavbu domu, protože nesplňuje bezpečnostní normy. Vy svoji žádost stáhnete a za měsíc ji podáte znovu s odůvodněním, že při opakovaném podání přece normy už nebudou platit. Přesně tak absurdní logiku dnes sledujeme v případě státního rozpočtu.

Ve skutečnosti je to možná nejupřímnější moment celé novely. Nepřímo se tím přiznává, že se již nehledá způsob, jak pravidla dodržovat. Hledá způsob, jak je technicky deaktivovat, aniž by se muselo veřejně říct, že se pravidla ruší. Nejde totiž o jednorázový deficit nebo jednu špatnou rozpočtovou sezonu. Jde o změnu mentality státu. Z mentality „musíme se vejít do pravidel“ do mentality „musíme vymyslet, jak pravidla obejít“. To je právě nejnebezpečnější na celé věci. Nejde o jeden neodpovědný rozpočet nebo o jednu mimořádnou krizi. Stejně jako v řadě podobných kroků (například vládní manévry okolo regulací cen) jde o změnu celého způsobu přemýšlení o problematice.

Projídání budoucnosti po česku

Na celém tomto tragikomickém představení mě ale možná nejvíc zaráží v podstatě absolutní nezájem ze strany veřejnosti. Ve chvíli, kdy vláda fakticky hledá způsoby, jak obejít pravidla, která měla bránit nekontrolovanému zadlužování státu, by člověk čekal alespoň elementární odpor veřejnosti, zejména mladých lidí. Narážíme však opět na stejné problémy, jako tomu bylo v případě SMS od Petra Macinky. Alespoň elementární pochopení rozpočtových pravidel přeci jen vyžaduje nějakou práci věnovanou čtení legislativy. O to snazší je pak svoji pozornost věnovat v kontextu změny rozpočtových pravidel zástupným problémům, jako je třeba financování České televize. Jsem přesvědčen, že větší debatu by vyvolalo i zdražení piva o jednu korunu.

Je to dáno i tím, že zadlužování státu nemá okamžitý a přímý dopad na občany. Důsledky se rozlévají pomalu, nenápadně a ideálně až po příštích volbách. To pro politiky vytváří velmi lákavou možnost odsouvat problémy do budoucna, což vede ke sklouzávání do režimu, kdy současní voliči dostávají výhody, zatímco náklady se přesouvají na budoucí daňové poplatníky, kteří ještě ani nevědí, že jednou budou účty platit.

Osobně si myslím, že je za tím ještě něco hlubšího. Česká společnost si za poslední roky postupně zvykla, že stát má být univerzálním řešením prakticky každého problému. Dražší energie? Dotace. Drahé bydlení? Dotace. Nízké důchody? Vyšší valorizace. Slabý růst? Investiční pobídky. Každá skupina má svůj nárok, svou kompenzaci a svůj „strategický“ důvod, proč by právě její výdaje měly být chráněny. V takovém prostředí pak fiskální pravidla přirozeně začnou působit skoro až neslušně. Jako bariéry pro to, aby se žilo lidem lépe. A možná právě proto se dnes místo debaty o omezení výdajů vede debata o omezení pravidel.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Procenta nejsou schopnosti, ale…

Než se podíváme na ona procenta, hodí se k nim říci pár slov. Procento z HDP jako jedna z metrik má několik výhod. V první řadě je srozumitelná – zejména pro voliče. V druhé řadě je poměrně spravedlivá. Těžko někdo může čekat, že milionové Estonsko bude mít stejné schopnosti jako desetimilionové Česko nebo třísetmilionová Amerika. Cílem ale je, aby spojenci vyvíjeli podobné úsilí. Ostatně pochybuji, že by Češi byli nadšení, pokud by jim někdo řekl, že musí mít armádu odpovídající německému Bundeswehru.

Za třetí, procenta (stejně jako absolutní výdaje) na obranu nejsou cílem, jsou jen prostředkem k dosažení cílů. Zároveň ale nikdo soudný nemůže očekávat, že je možné dosahovat skvělých výsledků bez náležitého finančního zabezpečení. Stejně tak asi nečekáme, že se nám podaří koupit např. byt s polovičním rozpočtem oproti tržním cenám v dané lokalitě. Zkrátka, vynaložené finanční prostředky nutně korelují s velikostí a technologickou úrovní armády. Jistě nejde o korelaci 100%, ale o slabou korelaci nepůjde.

V souhrnu, procentuální výdaje na obranu jsou vskutku politickou zkratkou (v tom má ministr Zůna pravdu), to ale neznamená, že jsou zkratkou neužitečnou a neinformativní.

Česká 2 % jako nepovedená fikce

Minulá vláda byla bezesporu verbálně nakloněnější zvyšování výdajů na obranu než ta současná. Přes řadu obtíží se jí povedlo v roce 2024 reportovat do NATO splnění 2% cíle, když vykazovala výdaje ve výši 2,08 %. Jenže již rok na to se vykazované výdaje smrskly na 2,01 % HDP, přičemž více jak 8 miliard z finálního účtu tvořily různé infrastrukturní stavby o jejichž přímé vojenské využitelnosti byly od začátku silné pochyby. Současná vláda tento problematický přístup nejen okopírovala, ale dokonce zvýraznila, když do obranných výdajů zahrnula přes 20 miliard mimorezortních (zejména infrastrukturních) výdajů.

Čtěte také:

Nepřekvapivým vyústěním je, že podle všeho Česko ona 2 % nejen za rok 2025, ale ani za rok 2026, nepřekoná. A to právě proto, že NATO – zcela pochopitelně – velkou část oněch infrastrukturních výdajů nezahrne. Není to nic překvapivého, jak minulá, tak současná vláda byly na tento problém opakovaně upozorňovány odborníky ve veřejné diskusi. Výdaje spadající mimo resort obrany musí být velmi dobře odůvodněny a musí zcela jasně a prokazatelně přispívat k vojenským schopnostem.

Mimochodem, hlavní problém není to, že by nám uznané výdaje těsně klesly pod 2 %. Problém je, že v roce 2025 budou uznané výdaje cca 1,85 a letos dokonce ještě méně. Jinak řečeno, od dvou procent jsme poměrně daleko a současně jsme na špatné trajektorii. Nejde o problém, který by vznikl až za současné vlády, neboť jde o problém z části zděděný. Nicméně současná vláda problém nejen nevyřešila, ale prohloubila.

Na novou metodiku si nestěžujme

Krátce potom, co premiér a ministr obrany oznámili, že Česko nesplnilo 2 % na obranu ani v roce 2025, představitelé dnešní vlády i opozice zdůrazňovali, že oni samozřejmě 2 % splnili. Problémem je nová metodika NATO.

Tento argument zní trochu bizarně, protože dlouhodobě se obě strany kritizovaly právě za to, že do obranných výdajů zahrnují řadu položek jen vágně souvisejících s obranou. Jinak řečeno, pochyby o uznatelnosti výdajů z jiných resortů tu zjevně byly dávno před příjezdem Marka Rutteho. Připomenu, že v roce 2025 jsme do NATO hlásili 2,01 HDP, takže šance, že i malé revize povedou k nedosažení cíle, byla velká.

Abychom si výmluvu na novou metodiku neosvojovali, dovolím si malé srovnání. Obranné výdaje měří NATO, ale třeba také SIPRI. Každá z organizací používá trochu jinou metodiku, jenže korelace udávaných výdajů byla tradičně extrémně velká (viz Graf 1). Rozdíly mezi údaji ze SIPRI a NATO byly pro většinu států velmi malé. Jenže v roce 2025 tato korelace oslabila. Na dolním pravém minigrafu (rok 2025) je také jasné, proč. Prakticky všechny státy v NATO reportovaly dosažení 2% cíle. SIPRI přitom celou řadu zemí vidí jasně pod tímto cílem. Nepřekvapí tedy, že v NATO za rok 2025 dojde k revizím u řady států, a to směrem dolů.

Graf 1: Srovnání obranných výdajů států NATO dle údajů NATO a SIPRI 2014-2025

Data: NATO 2025, SIPRI 2026, pozn. červená přerušovaná čára indikuje hypotetickou pozici bodů pro dokonalý soulad mezi hodnotami SIPRI a NATO.

Pro ještě názornější ilustraci – zejména pak naší situace – se můžeme podívat na rozdíly mezi údaji SIPRI a NATO pro jednotlivé státy za poslední čtyři roky. Graf 2 ukazuje právě rozdíl mezi údaji SIPRI a NATO.

Co vidíme?

1) V letech 2022 a 2023 byly rozdíly relativně vyvážené. Některé státy vykazovaly o něco větší výdaje dle NATO, jiné dle SIPRI. Česko, mimochodem, bylo měřeno stejně dle NATO i SIPRI.

2) V roce 2024 zůstávají odchylky relativně malé, ale je zjevné, že začínají převažovat situace, kdy SIPRI vidí výdaje států menší než NATO. Mimochodem, Česko zde již má viditelný rozdíl – dle SIPRI jsme 2 % nedali.

3) V roce 2025 je pak již tento rozdíl enormní. Nejen v tom, že rozdíly jsou poměrně velké, ale především jednosměrné. SIPRI vidí naše výdaje jako výrazně menší, než jaké hlásíme do NATO. To platí i pro Česko. Náš rozdíl není největší, ale bezesporu patří k těm výraznějším.

Graf 2: Rozdíly obranných výdajů dle SIPRI a NATO

Data: NATO 2025, SIPRI 2026,

Co z toho plyne? Dvě věci. Za prvé, překvapení, že nám NATO za roky 2025 a 2026 neuzná všechny nahlášené výdaje, není namístě. Popravdě, kdyby skutečně došlo k revizi údajů pro rok 2024 (jak naznačil premiér Babiš), nikdo by se nemohl příliš divit. Za druhé, nejsme jediní, kdo do NATO nahlašují fiktivní čísla. Pokud by NATO tento trend neřešilo zpětnou revizí, vystavíme se kolektivní fikci. Ta nepomůže ani nám ani alianci a velmi pravděpodobně by jen prohloubila rozkol mezi USA a Evropou.

Ani vláda ani opozice se nemohou divit, že NATO seškrtá část námi nahlášených obranných výdajů. Není to zlomyslnost NATO; jde o zcela pochopitelnou obrannou reakci instituce, která nemůže fungovat na fiktivních číslech. Lze mít pochopení, že v některých situacích si naše vlády (jedno, zda Babišova, či Fialova) mírně přibarvily realitu či se pokusily i o zahrnutí sporných položek. Mělo by to ale mít určité meze. V tomto kontextu se musíme ptát, proč si současná vláda myslela, že více jak 20 miliard mimorezortních výdajů na rok 2026 někdo v NATO zkousne.

Bylo by nefér kritizovat současnou vládu za to, že vidí i jiné priority než obranu a že se staví rezervovaně k tří a půl procentnímu závazku z Haagu. Kritiku si ale zaslouží to, že současným přístupem se v NATO dostáváme do pozice toho, kdo ostentativně neplní minulé dohody. Toho, kdo místo aby 2 % postupně překonával, se od nich spíše vzdaluje směrem opačným. To v situaci, kdy naše armáda nepřekypuje přebytečnou moderní technikou, skvělým zázemím, či stoprocentně naplněnými útvary.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

„Oficiální vyšetřování iberského blackoutu poukázalo na unikátní selhání systému, k němuž vedlo více faktorů. Zjednodušeně řečeno šlo o kaskádové přepětí zhoršené nedostatečnou regulací jalového výkonu.

Skutečnost, že se Španělsko spoléhá na obnovitelné zdroje, tedy navzdory rozšířenému názoru nebyla příčinou blackoutu. Vítr a slunce nyní naopak pomáhají chránit ceny elektřiny ve Španělsku před současnými cenami plynu, ovlivněnými konfliktem na Blízkém východě. Ukazují tak hodnotu domácí čisté energie pro Evropu,“ napsal seniorní energetický analytik společnosti Ember Chris Rosslowe.

Nechme na sebe jeho slova chvíli působit a zkusme se úplně oprostit od všech informací, které se k nám o 28. dubnu 2025 dosud donesly. Zapomeňme tedy například na předcházející zprávy španělské vlády a provozovatele soustavy Red Electrica i faktickou zprávu ENTSO-E. Teprve teď vyšla závěrečná zpráva, v níž ENTSO-E konečně pojmenovává příčiny incidentu. A podle zástupce renomovaného think-tanku Ember naprosto zřetelně říká, že OZE španělský blackout nezavinily.

Schválně vám nebudu radit, co si o tom máte myslet (to bych si taky mohl zkusit, že?) a místo toho vám převyprávím to podstatné přímo z té zprávy. Protože se navzdory veškeré snaze podobně jako kolega Chris neubráním zjednodušení a subjektivním interpretacím, po vzoru Václava Smila vás rovnou vyzvu, abyste mi nevěřili ani slovo a vše, co jsem napsal, podrobili náležité kritice. Neměl by to být problém, primární zdroj je k dispozici zde. Jen je holt delší než Jiráskovy Staré pověsti české…

Než nastavím zrcadlo, dovolte mi ještě dvě technické poznámky a jednu omluvu:

Technická poznámka č.1: V tomto rozboru si v žádném případě nekladu ambici plnohodnotně popsat všechny okolnosti a podrobnosti týkající se toho, co se stalo ve Španělsku 28. dubna 2025 (to bych sem tu zprávu musel fakt přepsat slovo od slova, a můj přínos do diskuze by byl poněkud diskutabilní). Mým cílem je pokud možno srozumitelně a nezaujatě popsat rozvoj incidentu od kořenových příčin po kolaps španělské a portugalské sítě.

Technická poznámka č. 2: Občas se přeci jen neudržím a doplním pár vět, které ve zprávě přímo nejsou, ale já je tam mezi řádky čtu. Tyto pasáže poznáte snadno, prásknu je na sebe kurzívou.

A teď ta omluva: Dneska to bude trochu delší a techničtější, což má hned několik nepříjemných důsledků. Aby to nebyla nuda, budu hodně zjednodušovat, přirovnávat a tu a tam kořenit drobnými vtípky. Tím spolehlivě naštvu úplně všechny, ale co už. Byli jste varováni. Jdeme na to!

Problém č. 1: Přepětí

V den D se začalo ve Španělsku nepříjemně vrtět napětí už někdy od 9:00, byť zatím bez výraznějších výkyvů. Krátce po 10:30 se pak část sítě 400 kV na chvíli přiblížila ke kritické hranici 435 kV. Do 12:32 ji však překročila pouze ve východní rozvodně Olmedilla (433 kV v 10:49 a 435,7 kV v 11:47).

Proč zrovna do 12:32? Protože právě tento čas označuje ENTSO-E za začátek incidentu. Od této chvíle už se napětí pohybovalo těsně pod 420 kV a pozvolna narůstalo, než přišly první výpadky zdrojů. Zatímco výpadky označené jako „série A“ (neplést s nejvyšší italskou fotbalovou soutěží) napětí „nakoply“ spíše mírně a jen na vybraných prvcích, série B (neplést s druhou nejvyšší italskou fotbalovou soutěží) už připouštěla pouze dvě varianty: brutální přepětí nebo totální kolaps. Už za dalších pár sekund si ale rozvodny navzájem neměly co závidět, protože všechny připomínaly prodejny prémiového ledu v Grónsku.

A teď nám soudruh Kroupa vysvětlí, co bylo příčinou krachu v oblasti řízení napětí. Asi vás nepřekvapí, že toho bylo více. Ze všech sprostých podezřelých napřed vyberme tři, které zároveň reprezentují nejhlubší kořeny kauzálního stromu: špatnou regulaci ze strany klasických elektráren, špatnou regulaci ze strany OZE a nevhodný design lokálních sítí.

Fyzikální odbočka. Provozovatel přenosové soustavy neřídí napětí přímo, ale pomocí tzv. jalového výkonu. To je cosi jako mazivo v soustrojí, celer ve vývaru nebo Souček v české fotbalové reprezentaci: Není to rozhodující prvek, ale jeho absence si fakt všimnete, protože právě díky němu to funguje (aspoň občas). Dále je třeba zdůraznit, že tato disciplína se hraje na lokální úrovni, celková bilance nikoho moc nezajímá. Když tedy určitou část soustavy ohrožuje přepětí, provozovatel to řeší tím, že v dané lokalitě odebere jalový výkon. V případě podpětí tam jalový výkon naopak přidá.

Protože OZE mají podobně jako dámy přednost, půjdou na řadu jako první. Podle vyšetřovatelů jely fotovoltaické a větrné elektrárny před blackoutem na tzv. pevný účiník, a měly tedy svázané řízení jalového výkonu s dodávkami výkonu činného. To znamená, že absolutně nereagovaly na to, co se dělo v síti. Napětí roste? Žádná reakce. Napětí klesá? Zase nic. Graf napětí kreslí sprosté obrazce? Pořád nic. Maximum flexibility těchto zdrojů tedy spočívalo v tom, že když stoupl výkon zdroje, přímou úměrou stoupla i absorpce jaloviny – někdy ale bohužel i ve chvíli, kdy síť potřebovala zvýšit napětí.

Vtip je v tom, že to tak být nemuselo. Moderní obnovitelné zdroje s výkonovými měniči totiž umí regulovat jalový výkon softwarově podle potřeb soustavy. Provozní praxe ale ve Španělsku vycházela ještě z doby, kdy v síti dominovaly synchronní zdroje a bylo jednodušší ponechat regulaci napětí na nich. Proto se tam OZE běžně provozovaly právě v režimu blízkém pevnému účiníku.

Čtěte také:

V den D to mělo hned několik nepříjemných důsledků, které laikovi na první dobrou hned nedojdou. Když provozovatel přenosové soustavy v rámci sekundární regulace snížil výkon vybraných OZE, poklesla i jejich schopnost odebírat jalový výkon. Výrobci navíc nemuseli dodržovat žádné limity na tzv. ramping (rychlost výkonové změny) a chovali se jako běžný subjekt zúčtování s odpovědností za odchylku. Kdo v poledne neměl zajištěný vejvar (a teď do toho nepleťme celer, ale spíš tučné provozní dotace), skokově omezoval výkon, a tím i svou schopnost odebírat jalovinu.

Některé lokální sítě měly dále nešikovně nastavené odbočky transformátorů, a to zejména v místech, kde se běžně mění napětí tak často a prudce jako nálada puberťáka o prázdninách. Typicky tak tyto sítě jely na o něco vyšší hladině, a odpojovaly se ještě před dosažením napěťových limitů na příslušném odběrném místě. Jinými slovy stahovaly kalhoty daleko před brodem.

Zpráva také zmiňuje, že při řízení napětí se zrovna nevyznamenaly ani klasické synchronní elektrárny, které plnily referenční hodnoty v méně než 75 % analyzovaných intervalů. Jejich provozovatele za to však těžko můžeme vyplácet bejkovcem, když systém nekladl specifické nároky na dynamické chování, a dokonce ani nesankcionoval nedodržení požadavků na běžnou regulaci napětí. Provozovatel přenosové soustavy navíc v reálném čase nemonitoroval rozdíl mezi požadovaným a skutečným jalovým výkonem. To neomylně vedlo k tomu, že náčelník (provozovatel soustavy) vydával výrobcům zvrácené rozkazy, protože se mu tajilo, kde jsme…

Zde si tedy neodpustím jednu vlastní doplňující myšlenku. V době blackoutu bylo v provozu naprosté minimum klasických tepelných elektráren (kvůli vysoké výrobě OZE a nízkým cenám spotové elektřiny): ze sedmi jaderných bloků čtyři, z toho dva na nižší výkon, dále jeden černouhelný blok ze čtyř a sotva třetina z 60 velkých plynových bloků. Řídit napětí elektrárnou, která nereaguje úplně přesně, jak bych si představoval, jde obtížně, ale jde to. Řídit ho elektrárnou, která je vypnutá, to je jako chtít postavit presink fotbalové Sparty na Albionu Rrahmanim.

Zde je pro ilustraci regulace jalového výkonu konvenčními zdroji nad 100 MW ve střední a jihozápadní části Španělska. Modrá = co bylo reálně dodáno, fialová = co provozovatel soustavy požadoval.

Poslední nástroj k řízení napětí tvoří tzv. kompenzační tlumivky, které zjednodušeně řečeno fungují jako takové mařiče jalového výkonu. Zpráva konstatuje, že tato zařízení jsou ve Španělsku ovládána manuálně a nikoliv automaticky, což pochopitelně žere čas i kapacitu dispečerů. V kritickou chvíli se tudíž tlumivky v požadovaném množství nezapojovaly, protože nikdo včas neusoudil, že je to potřeba.

Opět pro ilustraci připojuji graf k prvkům se schopností regulace jalového výkonu v jižním Španělsku ve 12:33:00. Vlevo klasické elektrárny, uprostřed OZE, vpravo tlumivky. Tmavě modře reálná absorpce, zeleně zbývající kapacita. Hlavně u OZE a tlumivek rozhodně bylo kde brát. Naopak klasických elektráren bylo k dispozici jako příznivců vlády na Letné při demonstraci „chvilkařů“.

Další bod z oblasti řízení napětí poukazuje na skutečnost, že spousta OZE měla ve Španělsku příliš hystericky nastavené přepěťové ochrany, a odpojovala se tak v rozporu s potřebami systému ještě před dosažením napěťových limitů na odběrných místech. Specifickým projevem tohoto problému bylo odpojování malých „embedded“ zdrojů s instalovaným výkonem pod 1 MW (= střešních FVE).

Výpadky výroby do vlastní spotřeby a fakt, že některé spotřebiče při vyšším napětí odebírají víc výkonu, způsobily nárůst zatížení v distribuci, a tím i poněkud paradoxně další odlehčení přenosovky. Pokud vám připadá, že by to mělo být spíš naopak, jste konzerva (jako já) a stále žijete v domnění, že elektřina teče od velkých zdrojů přes přenosovku do distribuce a ke koncovým spotřebitelům. Ono je to ovšem dost často obráceně, takže v případě výpadků (při nichž ještě zůstává dostatečně silná výroba v distribuci) se tlačí méně výkonu do přenosovky, a tím v ní klesá zatížení.

Už je to trochu na vykloubení mozku, co? Nebojte, dílčí závěr už je jednoduchý. Dlouhá odlehčená vedení jsou bezvadnými dodavateli jalového výkonu, čili i tento aspekt se podílel na dalším nárůstu napětí.

Čtěte také:

A nakonec jedna španělská specialita. Není to paella ani gazpacho, ale specifické pravidlo, které umožňuje soustavě ve Španělsku pracovat v širším napěťovém rozsahu než v jiných zemích EU. Zatímco v Česku se už při 420 kV spouští přepěťová ochrana, ve Španělsku byly hodnoty do 435 kV přípustné nejen v rámci nouzových stavů, ale i za normálního provozu. Nebýt tohoto zdánlivého detailu, soustavu by v den D možná postihlo jen pár lokálních (a relativně snadno řešitelných) problémů. Nízká (či spíše žádná) rezerva mezi napěťovým limitem a tvrdou odpojovací hodnotou však vedla k jednomu opravdu velkému problému.

Když to shrneme, všechny výše uvedené faktory přispěly k rychlému nárůstu napětí v soustavě. Samy o sobě by ji však ještě nejspíš nepoložily.

Problém č. 2: Oscilace

Představte si veslici. Část posádky tvoří silní tlustoprdi, kteří sice nepůsobí jako nejostřejší tužky v penálu, ale veslují rozvážně, setrvačně a díky dobré koordinaci všichni stejně. Jejich jedinou vírou je fyzika a díky ní drží loď stabilní kurz.

Druhou část posádky tvoří snaživí vzdělaní hubeňouři s rozvinutým ADHD a utkvělou potřebou neustále optimalizovat tempo. Jenže někdy reagují až příliš rychle a příliš silně. A bohužel také koordinovaně, takže se v tom „přestřelování“ dokážou velmi dobře sladit.

Pokud jste v tlustoprdech poznali synchronní stroje a v hubeňourech měniče OZE, už rozumíte i podstatě oscilací: Jde o houpání lodi v návaznosti na to, že se část posádky vymaní z jednotného tempa. Abychom zůstali metaforicky konzistentní, představme si, že napětí reprezentuje úroveň stresu samotných veslařů (průšvih je přemíra i naprostá absence stresu).

Závěrečná zpráva popisuje dvě oscilační epizody. První nastala mezi 12:03 a 12:08 a vyšetřovatelé k ní explicitně uvádí, že byla „converter driven“, tedy vyvolaná měniči OZE, a posílena jejich vzájemnými interakcemi v sousedství. Tedy ADHD hubeňouři rozhoupali loď. Druhá oscilace přišla mezi 12:19 a 12:22 a byť částečně vycházela z té první, měla ještě několik dalších příčin, k nimž se vrátím později.

K první oscilaci ještě doplním dva důležité parametry. Za prvé, měla frekvenci 0,63 Hz, tedy periodu asi 1,6 sekundy. Jinými slovy, různé části soustavy se každých 1,6 sekundy rozhoupaly vůči sobě sem a tam, což se projevovalo kolísáním výkonových toků, a tím i napětí a proudů.

Za druhé, první oscilace byla čistě lokálního charakteru. To znamená, že se jednotlivé oblasti hádaly mezi sebou (třeba Madrid s Barcelonou, tam je to úplně normální i mimo energetiku).

Naproti tomu druhá oscilace už byla mezinárodní a hádalo se při ní jednotné Španělsko se zbytkem Evropy (což se taky stává dost často). Tedy jedna loď bourala do ostatních. Frekvence tohoto kolísání byla přitom 0,2 Hz, takže rozestoupené sinusovky se potkávaly až po 5 sekundách.

Než se podíváme na důsledky obou oscilací, doplním ještě spoluviníky té druhé, jak jsem slíbil. Zpráva poukazuje na absenci tzv. systémových stabilizátorů, což jsou takové šikovné věcičky, které ve velkých elektrárnách sledují otáčky, jemně upravují buzení generátoru, a tím tlumí případné oscilace. Vyšetřovatelé zjistili, že v některých elektrárnách tato zařízení vůbec nebyla, v jiných nepracovala, jak měla. K tomu dodávám osobní tip, že spousta elektráren se systémovými stabilizátory v den D vůbec nebyla vzhůru (a vy už víte proč: kvůli vysoké výrobě OZE a nízkým cenám spotové elektřiny).

Zpráva dále uvádí, že cestu k druhé oscilaci umetl tehdejší stav sítě. Byla slabě propojená (= málo paralelních tras) a měkká (= málo synchronních zdrojů v provozu). V neposlední řadě sehrálo roli i podivné chování některých OZE, které měnily výkon příliš rychle. Vyšetřovatelé dokonce uvádějí, že to skoro vypadalo, jako kdyby se něco v soustavě neustále vypínalo a zapínalo.

Pointa? Snaha řešit problém č. 2 v důsledku zhoršovala problém č. 1. Španělé snížili přeshraniční toky na hranici s Francií a zvýšili propojenost sítě (= více paralelních tras), což sice obojí tlumilo oscilace, ale zároveň dále odlehčovalo síť. Výsledkem byla tedy vyšší produkce jalového výkonu přímo z dlouhých vedení přenosových linek a my už víme, co to znamená. Na lodi vypukla panika…

Na cestě k „Point of no return“

…a už brzy po 12:32 (= oficiální začátek incidentu) začali palubu opouštět první veslaři, napřed ti nejvíce vystresovaní.

V rozmezí 12:32:00-12:32:57 vypadly napříč Španělskem pozemní i domácí fotovoltaiky a větrníky o výkonu 525 MW. Poté se poroučelo dalších 355 MW fotovoltaik, termosolárů a větrníků ve východní Andalusii. Ve 12:33:16 následoval výpadek 727 MW fotovoltaik a termosolárů v západní Andalusii a o vteřinu později zmizelo 928 MW ve fotovoltaice a větrnících v širším území táhnoucím se od Madridu k Seville.

Ztratit za 77 sekund o více než 2 500 MW, to je jako přijít v nastavení prvního poločasu o Pavla Šulce i Láďu Krejčího. Dohrát se to dá, ale smrdí to průšvihem.

Je třeba přiznat, že prvotní výpadky neměly jednu konkrétní příčinu a že u řady z nich se ji ani nepodařilo identifikovat. Jistě víme jen to, že už v této fázi hrálo důležitou roli přepětí. Přepěťová ochrana například vyřadila klíčový transformátor v Granadě. Po 12:33:17 už pak zejména v jižním Španělsku začalo stoupat napětí tak dramaticky, že se postaralo o naprostou většinu zbývajících výpadků. Čímž vznikl začarovaný kruh, protože s každým dalším ztraceným megawattem klesala i schopnost soustavy absorbovat jalový výkon a napětí rostlo dál a dál.

Aby toho nebylo málo, spotřeba už začala citelně převyšovat výrobu, takže ve Španělsku, a dokonce i Portugalsku začala klesat frekvence. Do toho vzrostl úhlový posun sinusoid mezi Pyrenejským poloostrovem a zbytkem kontinentální Evropy, poklesl synchronizační točivý moment iberského systému a obrátil se tok výkonu na té nejdůležitější hranici směrem z Francie do Španělska.

A pak už to šlo ráz na ráz. Podfrekvenční ochrana odpojila linku mezi Španělskem a Marokem. Španělsko i Portugalsko aktivovalo plány systémové obrany, což se v praxi projevilo zejména tzv. load sheddingem (nouzovým odpojováním zákazníků) a zastavováním přečerpávacích vodních elektráren (toho času v režimu čerpání, protože cena elektřiny byla v záporu). I to bohužel snižovalo schopnost odebírat jalovinu, takže napětí dále stoupalo.

A tak přišlo to, co přijít muselo a co vyšetřovatelé poeticky nazvali „Point of no return“. Španělsko ztratilo synchronizaci se zbytkem Evropy. Napřed došlo k výpadkům a odpojením spotřebitelů na jihozápadě Francie a pak k aktivaci tzv. Débouclage suite à Rupture de Synchronisme, ochrany proti nesouladu frekvence. Mimochodem právě tomuto momentu vděčíme za to, že se blackout nerozšířil do dalších zemí Evropy.

Čtěte také:

Jakékoliv plány obrany se už v tuto chvíli samozřejmě míjely účinkem. Španělsko i Portugalsko odhazovaly zátěž, jako kdyby nebylo žádné zítra, ale nebylo jim to nic platné. Kvůli přepěťovým a podfrekvenčním ochranám vypadávaly další a další zdroje a s nimi dále klesala frekvence v obou zemích až někam k tepovce vytrvalostního sportovce ve spánku. Byl konec. Navzdory času oběda se Pyrenejský poloostrov ponořil kompletně do tmy.

Když jsem den (!) po španělském blackoutu opatrně spekuloval o nedostatku setrvačnosti jako o jedné z možných příčin, teď už samozřejmě zpětně uznávám, že to bylo blbě. Modelování ENTSO-E prokázalo, že ani vyšší zapojení masivních turbínových soustrojí by 28. duben nezachránilo. Setrvačnost umí vypružit rychlé krátkodobé výkyvy, ne systematicky se zhoršující situaci, jejímž katalyzátorem je navíc přepětí, nikoliv podfrekvence.

Nehledě na to jsem však i nadále přesvědčen o tom, že kdyby před „Point of no return“ bylo ve Španělsku v provozu více synchronních zdrojů, k blackoutu by nedošlo, byť z jiných důvodů. Provozovatel soustavy by totiž díky nim dokázal uřídit napětí.

Že na této hypotéze něco bude, o tom svědčí činnost provozovatele soustavy především v týdnech a měsících po 28. dubnu, ale do značné míry i v období trvajícím až do současnosti: REE zavedla tzv. „posílený“ režim, který připouští častější a intenzivnější krácení výroby OZE a zároveň umožňuje dostat do hry víc klasických (hlavně plynových) elektráren mimo trh. Proč by to jinak dělala, kdyby tyto aspekty nehrály roli? Fakt by si to provozovatel soustavy lajsnul „jen tak pro jistotu“, když ta legrace stojí španělského spotřebitele minimálně miliardu eur ročně?

Špatně položený, ale bohužel pořád velmi frekventovaný dotaz „kdo za to může“ už mi leze na nervy tak moc, že na něj konečně odpovím (v naivní víře, že od něj bude konečně pokoj). Nemyslím si, že španělský blackout zavinily jenom OZE. Nemyslím si ale ani to, že ho nezavinily – takové tvrzení by bylo příliš zjednodušené a skoro až nebezpečné, protože by evokovalo dojem, že transformace nevyžaduje zásadní systémové změny.

Nemyslím si, že by bylo fér házet všechnu vinu na provozovatele soustavy – hrál prostě jen s kartami, které měl v ruce. A už vůbec bych nepřibíjel na pranýř provozovatele konvenčních zdrojů – vždyť v den D otírali prach z turbín…

Znamená to tedy, že za španělský blackout nemohl nikdo? Ani to si nemyslím. Největší problém byl objektivně v tom, že navzdory boomu OZE zůstal energetický systém přibližně na úrovni z roku 2014. Přestože zdrojová základna v posledních letech prožila revoluci, systém se pořád tvářil, jako kdyby se nic nezměnilo.

Za španělský blackout tedy podle mě mohla evropská energetická politika posledních dvaceti let. Ano, evropská. Netvařme se, že jde o ryze španělskou záležitost (byť některé speciality španělské energetiky by tomu napovídaly). Evropská soustava byla jen v posledních letech mnohokrát na hraně – v Německu, Francii i tak nějak celkově. Důležitou roli přitom pokaždé hrály systémové podmínky – ve španělském případě reprezentované neschopností uřídit napětí.

Úskalí této energetické politiky přitom netkví jen v nerealistických cílech, ale hlavně v mýtu, že energetika zvládne transformaci bez systémových změn a gigantických investic do infrastruktury. Že prostě stačí dát na každý kopec dát větrník a na každou střechu solár – a že akumulaci můžeme podcenit, rozvoj sítě ošidit a záložní zdroje úplně ignorovat.

Proč se to ale stalo? Jak jsme mohli být tak naivní? Domnívám se, že to vyplývá z odvěkého sporu, zda jsou OZE levné, a jeho sterilního oddělení od otázek systémové bezpečnosti a spolehlivosti. Zatímco v debatě o cenách elektřiny argumentujeme zpravidla jen tím, že slunce a vítr jsou zdarma, v debatě o tom, zda může energetika spolehlivě fungovat i s vysokým podílem OZE, se najednou objevují argumenty krátkodobou i dlouhodobou akumulací, posílením a nachytřením sítí, řízením spotřeby, digitalizací i záložními zdroji na kapacitních platbách. Každá z těchto hraček přitom bude stát majlant. Lze i po započtení všech těchto položek pořád tvrdit, že OZE jsou levné?

Já myslím, že ne. To samozřejmě neznamená, že máme zastavit dekarbonizaci. Jen je na čase si konečně přiznat, že nebude levná, snadná ani rychlá. A možná zvážit, zda zvolená cesta je ta nejlepší.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Využijeme-li Churchillovu slovní hříčku, můžeme se ptát, zda jde o začátek konce nebo opravdu začátek začátku. Problém je, že z vystoupení nového předsedy jsem se tradičně nedozvěděli nic k obsahu či k programu. Takže nevíme, co si pod slovem nový máme představit. Kromě vedení. Jedno je jisté a lidovcům je nutné přiznat: a to na poměry české tradiční strany mladé vedení.

Chce-li být Jan Grolich premiér, což deklaroval jako cíl, musí se stát nejdříve šéfem opozice. A to ne proklamativně, na sociálních sítích, ale ve skutečnosti. V opozičním parlamentním táboře nemá moc silnou konkurenci v zatím bezvýrazné a politické bezradné ODS. To spíš šéf Pirátů Zdeněk Hřib a STANu Vít Rakušan nenechají Lidovce - byť nové - pustošit v jejich volebním chlívku. Opustí-li lidovci svůj křesťanský fundament, čím se od Starostů či městských liberálů budou lišit? Obávám se že autenticitou, respektive jejím nedostatkem. Sází-li nové vedení na marketing, který budou mít prostě lepší než ti druzí, tak to nestačí. Protože dobrý marketing se dá jednoduše koupit. Autenticita ne.

Grolich spoléhá na myšlenky jiných a líbivou fasádu

Jan Grolich chce vyhrát, ale zůstal lidovecky nejasný. Nic k problémům země konkrétního neřekl, předvedl jen marketingový rebranding. To je však až druhá část proměny značky služby, produktu, či strany. Tou primární a důležitější je změna nabídky. V projevu, který dal na FB, jsem nenašel slovo křesťanský. V jediné konkrétní věci zůstal lokálně na jižní Moravě – prý je díky dlouhodobé a trvalé podpoře inovačního centra mozkem republiky. Od kandidáta na premiéra bych čekal silnější sdělení. Pro kraj dobrý jako téma do celostátní politiky slabé. Ale je to vlastně pro Jana Grolicha typické – spoléhá na myšlenky jiných, on jen prodává líbivou fasádu. Může to stačit v klidných časech, ne v dnešní době.

Čtěte také:

Spoléhá na nový branding, ale možná si neuvědomuje, že už není v krajské lize. Tohle nestačí a ani to není nejdůležitější. Jen tím zvýraznil programovou prázdnotu či neochotu jít s politickými názory na trh. Jan Grolich sám sebe přeceňuje. Jakoby stále ještě nepochopil rozdíl mezi hejtmanem a premiérem. Nikdo na něj nečeká. Lidovci bez křesťanství a co má dál? Kdo potřebuje další takovou stranu?

Jeden předseda z Brna zničil ČSSD, další předseda z Brna zdemoloval značku ODS, nyní tedy do třetice předseda z jižní Moravy má v rukách Lidovce.

„Nebudeme lidem říkat, jak mají žít,“ dal si na sociální sítě mladý první místopředseda Lidovců Benjamin Činčila. To by bylo pěkné. Stát a jeho úředníci nám čím dál tím více říkají, jak máme žít. Stát neinspiruje, nevytváří prostor pro osobní aktivity lidí, nýbrž kontroluje a buduje nové a nové ohrádky, do kterých nás uzavírá. Stát je dobrý sluha, ale zlý pán. Mentalita úřednického dohlížitelského státu se u nás začíná nepříjemně upevňovat. Chce-li dynamický Benjamin Činčila, vzděláním ekonom, s tím něco dělat, je dobré mu držet palce.

Na liberální části spektra je plno, na lidovce tam nečekají

Jan Grolich řekl, že chce vyhrát. Neřekl, proč by ho měli občané následovat. Bylo to vystoupení šéfa kampaně ne politického lídra. Lidovci uvolnili na politickém hřišti prostor pro někoho, kdo by uměl zvednout vážně, seriózně a uvěřitelně konzervativní myšlenky. Na liberální části spektra je přeplněno, lidovou notu zvládá hnutí ANO. Čekání na lídra, který by dokázal fungovat mimo zaběhlý scénář dvou jakoby neprůchodných bloků pokračuje.

Čtěte také:

Lidské životy a starosti jsou pestřejší a složitější než se může zdát z hodnocení většiny politických komentátorů. Noví lidovci tuto ambici nepochybně mají. Zatím ale ani nenaznačili, jak toho chtějí dosáhnout. První zkouškou budou komunální a senátní volby na podzim. Ve velkých městech se ukáže, jak zabere jejich nový marketingový styl a kandidáti do Senátu se mohou převést jako varianty vůči dosavadním stranám a hnutím.

Na sjezdu v Ostravě připravili Mladí lidovci soutěž v přebalování panenek. Tak nějak vystihli, co se tam stalo. Strana byla přebalena, ale jestli vyroste z plenek nového začátku se teprve ukáže.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Strana vs. strana

Emancipace, kompetence a identita. Předvolební koalice jsou alespoň prozatím minulostí a jejich další budoucnost je nyní hodně v mlze. Prakticky od voleb jsme svědky toho, že především dnešní opoziční strany hovoří o nutnosti najít vlastní cestu, posílit kompetenci (především ekonomickou) a pokračovat v budování značky, která má mít naprosto čitelnou a ideálně i unikátní identitu. Asi to není překvapivé, jelikož právě nyní jsme v období ničeho. Do „velkých“ voleb daleko a v těch komunálních hrají mnohem větší důležitost konkrétní osobnosti či výkon daného uskupení v minulosti než stranické triko. Jenom v Poslanecké sněmovně sedí v současnosti zástupci jedenácti stran či hnutí a všichni hledají svůj raison d’être. Kromě klasického střetu vlády s opozicí, kde je rétoricky na obou stranách dovoleno téměř vše, přichází fáze nutného odlišení ve vlastním táboře.

Důvody volby stran bývalé pětikoalice v minulých volbách byly často civilizační spíše než ekonomické. Volič těchto stran si mnohem častěji odpovídal na otázku, jakou zemí chceme v dalších dekádách indentitárně či zahraničně-politicky být, spíše než na otázku, jak zařídit nejlevnější energie v regionu, či kolik budou stát základní potraviny. Ekonomické důvody poté mnohem častěji vedly k volbě ANO, ale částečně i SPD. U Motoristů je ten příběh složitější.

Čtěte také:

Tohle hrubé rozdělení už je dnes ale málo a strany musí najít drobné, ale důležité rozdíly, které je odlišují. Největší výzvou pro hnutí ANO je dnes udržet spokojenost s osobní ekonomickou situací vlastního elektorátu, pro SPD a Motoristy je to poté souboj o hledání nové formy protestní politiky, ve které může hrát zajímavou roli vymezení vůči prezidentovi. Opoziční strany mají tuto roli ještě složitější. Zahraniční politika dnes už stačit nebude, v té koneckonců všech pět stran mluví fakticky stejným jazykem. O nutnosti ekonomické kompetence dnes hovoří všichni, ale jako vždy je to pouze o lidech.

Strana vs. lídr

Zcela bez přehánění dnes žijeme v lídrokracii. Role předsedy či lídra byla důležitá vždy, ale čím dál větší personalizace politiky zesilovaná rolí sociálních sítí a nových médií je jev, který pozorujeme na celém světě. Z dat víme, že extrémní polarizace české politické scény je do velké míry formována právě osobními antipatiemi voličů k lídrům z opačného tábora. Existuje téměř nulová důvěra v Babiše či Okamuru ze stran voličů bývalé pětikoalice a zcela totožné to je i s důvěrou současných vládních voličů ve Fialu nebo Rakušana. Hodnotit lidi nám totiž jde a pokud to hodnocení má být negativní, důvody se hledají skoro samy.

Na konci loňského roku si zvolila nového předsedu TOP 09, v lednu poté ODS, v dubnu to čeká lidovce. Značky stran dnes procházejí obrovskou krizí důvěry a jejich minulost je často hlavním důvodem, proč je lidé nevolí i v současnosti. Z globálních dat plyne, že dvě třetiny světové populace (v zemích, které jsou demokratické) mají pocit, že tradiční strany a politici se nezajímají o lidi, jakou jsou oni. Eroze důvěry ve stranický systém došla tak daleko, že je téměř polovina globální populace ochotna akceptovat i lídra, který bude porušovat zavedená pravidla. Důležitost osobností na různých úrovních poté ukázaly i samotné volby, kdy po 15 letech došlo znovu k zásadní kroužkovací revoluci. Nejčastěji na základě dostupných dat přitom kroužkovali mladí lidé a jejich hlasy primárně dostali mladší kandidáti.

Čtěte také:

Personální obměna je nyní jedním z nejdůležitějších úkolů současných stran, pro opoziční voliče je však mnohem důležitější a strany si to velmi dobře uvědomují. Klíčem k oslovení voličů je jako vždy mix kompetence, autenticity a přirozeného charismatu, který ale nelze naučit.

Strana vs. volič

Žijeme v politicky nepředvídatelné době. V předvolebních průzkumech, jakkoliv jsou v současné době méně relevantní, se ve výsledcích objevuje i více než deset či dvanáct stran. A přesto jsme svědky toho, že se z pohledu voliče český stranický systém limituje na dva relevantní bloky. Před volbami v roce 2021 bylo 9 % voličů, kteří zvažovali volit strany napříč oběma bloky (současná vláda vs. opozice), v roce 2025 to již bylo pouze 6 %. Při výběru preferované či zvažované strany voliči uvažují v těchto blocích a má to dva efekty.

První z nich je programové, ale ještě více hodnotové zabetonování současných stran v relativně komfortní pozici uvnitř svého bloku. Pokud by z něj strana jakkoliv vystoupila a snažila se cíleně zaútočit na voliče z druhého bloku nějakým nekonvenčním řešením či rétorikou, hrozí poměrně jednoduchý přeliv hlasů ke konkurenci, která takto neriskuje. To je příznačné především u voličů současné opozice, kteří velmi málo odpouští jakýkoliv přešlap, chybu či vymezení z očekávaných pozic. Vede to k taktizování a dostředivosti, které má často za následek nemožnost v zásadních programových bodech strany stejného spektra odlišit.

Druhý efekt je možná ještě zajímavější a souvisí s tím, že strany za posledních několik let naučily vlastní voliče akceptovat svoji přímou konkurenci. Společné tiskové konference, postup ve Sněmovně a hlavně předvolební koalice způsobují, že i pro dříve ideologicky odlišné subjekty je dnes poměrně složité se vymezit proti těm, se kterými sdílejí často statisíce potenciálních voličů.

Čtěte také:

A právě v tomto kontextu přichází na řadu myšlenka spojování, přestože se proti ní dnes v zásadě všechny strany alespoň nepřímo vymezují či o ní příliš nechtějí diskutovat. Budují totiž identitu, emancipují se a posilují roli lídra, jak bylo zmíněno výše. V tuto chvíli možná nedává smysl žádnou velkou předvolební koalici otevřeně deklarovat, ale především pro opoziční strany je to dnes nejrealističtější scénář, jak v příštích volbách výrazně uspět. Pro voliče je totiž spojování podobných subjektů mnohem přirozenější a méně bolestnější než pro straníky.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Je jasné, že dražší ceny vstupů se do cenové hladiny, a tím pádem ekonomiky, ještě zřejmě propíšou. Za březen u nás inflace dosáhla 1,9 %, což bylo o 0,5 procentního bodu více než v únoru. Výsledky za duben budou téměř jistě horší. Ale nenastala (a dost pravděpodobně nenastane) žádná apokalypsa ani co se týče neúnosných cen paliv, ani co se týče jejich nedostatku. Nezasahovat by bylo nejlepší řešení. Trhy se s novou situací nejdříve musí vypořádat, ale zvládnou to. Dělat jakákoliv plošná a dlouhodobá opatření je jen kontraproduktivní.

„Aktuální tržní cena je klíčová ekonomická informace, která nám umožňuje chovat se racionálně. Pokud si tu informaci zkreslíme, systém nás za to někde krutě potrestá,” popsal to trefně Miroslav Kalousek.

A citovat můžeme třeba i ekonoma Pavla Rysku: „Právě absence tržních cen byla více než cokoli jiného příčinou neúspěchu plánované ekonomiky. Cenové regulace a zmocňování vlády k budoucím zásahům jsou velmi nebezpečným precedentem pro fungování naší ekonomiky.

Socialismus zvítězil

Česká vláda, která se alespoň pár dní, možná týdnů po vypuknutí konfliktu v Íránu chovala umírněně a nechtěla zasahovat, už podlehla strachu z hněvu občanů (bohužel jde asi i o voliče, kteří si říkají „pravicoví”), že je nechá platit dražší naftu a benzin. A kromě nesmyslů o státem denně určovaných maximálních cenách se dopustila strašidelného kroku a posílila svoje pravomoci. Takže bude moci pomocí téměř nenapadnutelných vládních nařízení zasahovat dle libosti do cen nejen pohonných hmot.

Čtěte také:

Bohužel je tomu opravdu tak, socialismus zvítězil, lid si to přál. A celé to odstartoval hlavně covid, kdy občané státu uvěřili, že to s nimi „myslí dobře”, a chodili by venku třeba po rukách, kdyby to tehdy vláda nařídila. A že se málem zavřela celá ekonomika, to nevadí. Hlavně že se rozdávaly kompenzace a dotace. Když se lidé dlouho udržují v režimu strachu a krize, tak spolupracují.

Když už přijmeme to, co se píše v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona (sněmovna už ho ve stavu legislativní nouze rychle schválila), je na místě otázka, co budeme dělat, až začnou platit nové emisní povolenky na osobní dopravu a vytápění a ceny ETS 2 se nehezky propíšou do koncových cen.

„Nepředvídatelný a náhlý růst pohonných hmot má jednoznačně negativní dopady jak na podnikatelské subjekty, tak na domácnosti. Při delším trvání by tak šlo o významný nákladový šok s dopady napříč ekonomickými sektory s hrozícím rizikem vzniku sekundárních inflačních tlaků a omezení výroby v některých sektorech ekonomiky,” uvádí se ve zprávě.

ETS 2 povolenka není ani daň ani není tržně predikovatelná. A už teď víme, že i kdyby ceny povolenky opravdu byly na 45 až 50 eurech (jakože nebudou), tak je to minimálně o tři koruny na litr dražší nafta i benzin. A bude to zdražení navždy, které bude postupně narůstat a nikdo nebude vědět, jak a o kolik. Zase nám to nějak nevychází.

Za co skutečně bojuje Danuše Nerudová?

A dostáváme se k europoslankyni Danuši Nerudové. Pro ni i pro její kolegy v Evropském parlamentu i v Evropské komisi se „dekarbonizace Evropy stala růstovou strategií”, jak to nazval místopředseda komise pro prosperitu a průmyslovou strategii Stéphane Séjourné. A když chceme plnit dekarbonizaci a ideologické klimatické cíle v podobě snížení emisí do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990 (Nerudová pro cíl hlasovala), tak přeci musíme mít drahé povolenky a musí je platit co nejvíc „znečišťovatelů”.

Proč nám tedy Danuše Nerudová vystupuje z role a říká občanům, jak se jí podařilo schválit ve výboru pro životní prostředí návrh na vyřazení rezidenčních budov ze zpoplatnění emisí u vytápění a zastropování cen povolenek na 45 eurech v současných cenách? Nerudová tím ukázkově a populisticky popírá sama sebe a dělá z občanů hlupáky. ETS je umělá tržní komodita, jejímž cílem je, aby byla co nejdražší. Bez toho chování lidí EU tak, jak si přeje.

A navíc, co na to teplárny, které jakožto velké zdroje tepla už spadají do ETS 1 systému a povolenky dávno platí? A tím pádem je platí i ti, kdo odebírají teplo dálkově. Teplárníci dlouhodobě chtějí narovnat podmínky, aby nebyli oni a jejich zákazníci znevýhodněni oproti decentralizovaným zdrojům tepla. Na ty paní europoslankyně zapomněla.

Rusku dáme vydělat a lidem se bude žít hůř

Když jsme mluvili o protiřečení si, týká se to i exministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka, který Nerudovou pochválil, když na její snahu o nenaplňování dekarbonizace reagoval slovy „jsi prostě skvělá, ale mě to nepřekvapuje”.

Dvořák v roce 2024 mluvil o tom, že „boj proti Green Dealu je v ruském zájmu” a že zdražování paliv je zase v našem zájmu.

„Zdražování pohonných hmot samozřejmě přijde, jestli to bude o dvě koruny, tři koruny, o pět či o deset, to já teď nevím. O třicet to nebude. Chci říct, že cílem těchto opatření není, aby se lidem hůře žilo, ale aby spotřebovávali méně fosilních paliv a mimo jiné, abychom také nedávali vydělat Rusku, které je největším producentem fosilních paliv, na nichž jsme dlouhodobě byli závislí a teď se toho pomalu a těžko zbavujeme,” uváděl tehdy. A teď by chtěl dekarbonizaci spolu s Nerudovou zase zpomalovat? Těžko se v tom vyznat.

Pro pana exministra také dodejme, že Rusko je i v současnosti třetím největším dodavatelem plynu do zemí EU a od vypuknutí války na Blízkém východě odběr jak ruského LNG, tak potrubního plynu rychle roste. Teď je nám tedy Rusko zase dobré a plníme jeho kasičku. Nikdo by se neměl divit, jestli nakonec EU svůj úplný zákaz odběru ruského plynu do konce roku 2027 nedodrží.

Čtěte také:

Dvořákovy výroky byly na podobné úrovni jako aktuální výrok europoslance Luďka Niedermayera a jeho teze o tom, jak Evropa kvůli průmyslové revoluci vypustila do ovzduší historicky nejvíce emisí a teď by svou vinu měla splácet

Tohle evropské sebemrskačství nemá (kromě amerických levicových progresivistů a jejich snahy obvinit za bolest celého světa bílého člověka) jinde na světě obdoby. Uvažování ve smyslu „teď se musíme zbavit hříchů z minulosti, a proto je v pořádku, že se budeme mít hůř”, je pro mnoho evropských politiků odtržených od reality (protože jich se žádné zhoršení životní úrovně netýká) příznačné. Všichni tihle lidé jsou hrobaři evropské prosperity.

Nespotřebovávej a nežij

Podívejme se dál do Evropy. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen ve svém proslovu uvedla, že teď je nutné poptávku po energiích snižovat. Snižovat energetickou spotřebu a neplýtvat, to je samozřejmé logické. Jenže když Ursula dodá, že „nejlevnější energie je ta nespotřebovaná”, tak jsme zase doma.

Když nebudeme moc jezdit autem, budeme zůstávat co nejvíc doma (nebo zavedeme rovnou čtyřdenní pracovní týden), kde nebudeme moc spotřebovávat, ideálně i výroba se co nejvíc omezí, tak jsme vlastně na problém vyzráli. Sice padáme, ale spotřebováváme u toho minimum emisí, což je cíl. Zakládat prosperitu kontinentu na omezování poptávky a útlumu průmyslové výroby, to je cesta ke zkáze. A co především, Evropa se na tuhle cestu sama vydala z vlastního rozhodnutí, ne v žádné reakci na nedostatek.

Komise nám teď předložila i konkrétní řešení (a tento týden přijdou další konkrétnější), jak energiemi šetřit. Kromě povinné práce z domova alespoň jeden den v týdnu nebo snižování topení v komerčních budovách jde hlavně o odrazování lidí od používání osobní dopravy. Takže by se měly dotovat ceny jízdného ve veřejné dopravě (nebo by měla být přímo zdarma), rozšířit cyklostezky, měla by se propagovat cargo (nákladní) kola pro doručování zboží, dále omezit létání a „zvyšovat povědomí o ekologické jízdě”. Takže jezdit pomaleji a „úsporněji”.

S něčím podobným přišla už skoro před měsícem Mezinárodní agentura pro energii, což se stalo z velké části terčem posměchu. Ta radí pracovat z domova dokonce tři dny v týdnu, srazit rychlost na dálnici o 10 kilometrů v hodině, sdílet auta a zavést střídavé povolení pro vjezd vozidel do měst podle SPZ.

Ještě nezapomeňme zmínit, že Evropská komise jako řešení opět vytáhla oblíbený sen o zeleném vodíku, který nás má zbavit závislosti na fosilních palivech.

Dostanete jen tolik, kolik se vyrobí

Na závěr se ještě jednou podívejme k nám. Médii silně protlačovaný „tým nezávislých analytiků a expertů” s názvem Fakta o klimatu na sítích provokativně publikoval úryvek z jejich Atlasu dekarbonizace: „Výroba elektřiny se v současnosti řídí podle spotřeby a přizpůsobuje se jejím výkyvům. Fosilní paliva to umožňují – lze mít na měsíce do zásoby a spalovat kdykoliv. Výroba z obnovitelných zdrojů je hodně proměnlivá. Při vysokém podílu solární a větrné výroby tak vzniká nadbytek levné elektřiny, když hodně svítí nebo fouká, a naopak dochází k jejímu nedostatku a růstu ceny, když nesvítí a nefouká. Proto je ekonomické, aby se v systému výroby elektřiny s minimálním podílem fosilních paliv spotřeba energie více přizpůsobovala možnostem její výroby.”

Ano, i to je v zásadě jeden z principů decentralizace a modernizace energetiky. Tedy že namísto velkých centrálních zdrojů výroby systému výroby elektřiny a tepla se mají energie vyrábět hlavně z menších decentralizovaných zdrojů a odběratelé mají mít větší moc řídit „vlastní” výrobu a spotřebu. Jenže my jsme zatím rádi, že máme v soustavě ještě nějaké řiditelné zdroje, které nás chrání před úplnou tmou. V tuhle chvíli síť opravdu není připravená na připojování stále dalších lokálních zdrojů výroby.

Co nám vzkazují Fakta o klimatu, je, že spotřebu budeme podřizovat výrobě, ne naopak. To je vlhký sen všech (nejen) zelených sociálních inženýrů a ukázková plánovaná ekonomika. Budete mít jen tolik, kolik se vyrobí, víc nic.

Jak to na X parafrázoval Miroslav Hašek, jde o převrácený pohled na energii jakožto základní komoditu lidské existence. „Budete prát, když to půjde (technicky nebo ekonomicky), ne když budete chtít. Zahřejete se jenom, když to půjde, ne když vám bude zima. Nebo jíst budete, jen když vás někdo nakrmí, ne když budete mít hlad.”

Je to opět jen nerůst a potlačování toho, co funguje a co společnost rozvíjí a posouvá. Nikdy nepřestane platit, že společnosti bez zdroje a dostatku energie jsou odsouzené k zániku.

Děsivé je, když si uvědomíme, jaký vliv měl spolek na minulou vládu a jak moc jeho výstupy a rady ovlivnily. Stejně jako ji ovlivnily studie a výstupy PAQ Research, kdy je východiskem vždy větší zdanění výšepříjmových a redistribuce peněz směrem k nízkopříjmovým a zranitelným (tato slova jsou neskutečně nadužívaná). Škoda, že se minulá „středopravicová” vláda nestihla více inspirovat poslední studií PAQ Research o tom, že na dávky tu má nárok mnohem větší procento populace, než je aktuálně pobírá. Zapadalo by to do tehdejšího pobízení ze strany premiéra, aby se lidé nestyděli a čerpali.

Čtěte také:

Každopádně Fakta o klimatu a jejich vliv zasahoval třeba do novelizace Státní energetické koncepce (která stále není). „Připravujeme studie a argumentace, které chybí, například pro ambicióznější, ale realistické varianty Státní energetické koncepce nebo o rizicích závislosti na fosilních palivech v současném geopolitickém uspořádání,” uvádí ve výroční zprávě za rok 2024.

Spolek se přímo podílel na přípravě dalšího „strategického” dokumentu, tentokrát ministerstva životního prostředí, což je Politika ochrany klimatu. Dále vytvářel analytické podklady a modely transformace elektroenergetiky při diskusích kolem přípravy Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu (NKEP). Ten Fialova vláda schválila v roce 2024.

Spolek ve zprávě uvádí také třeba to, že se podílel „na podpoře tvorby politik, konzultací a poradenství” a že jeho studie sloužily jako podklady pro ČEZ, ČEPS, Hospodářskou komoru či Svaz průmyslu. Co se financování týče, zhruba 50 procent příjmů měly za rok 2024 tvořit dary od soukromých organizací a firem a zhruba 40 procent granty. Částky vyšší než 20 tisíc korun měly přijít třeba od European Climate Foundation (bruselská nadace financující klimatické organizace po celé Evropě), ČSOB a také od Státního fondu životního prostředí spadajícího pod ministerstvo životního prostředí, tehdy pod vedením Petra Hladíka.

Je prostě skvělé, když nám budoucnost energetiky a dostatku energie modelují lidé s jedním správným viděním světa. V budoucnosti, na jakou se chystáme, ale přece bude žádoucí nespotřebovávat, tak už nic neřešme a užívejme si, dokud je čeho.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Malý krok v legislativě, ale velký skok pro pravomoci vlády

Na první pohled jde pouze o technickou úpravu pro mimořádné situace na trhu s pohonnými hmotami. Ve skutečnosti však schválený návrh vytváří mnohem silnější nástroj. Vláda si nejen že si bere přímou pravomoc regulovat ceny pohonných hmot, a to v právním režimu, který je pro exekutivu mnohem pohodlnější a v zásadě o dost hůře napadnutelný, ale připravuje půdu i pro regulaci jiných cen než v případě pohonných hmot.

Dosavadní model zásahů do cen má jasně rozdělené role, vyplývající z legislativy. Pokud stát chce zasáhnout (a také že každodenně zasahuje) do cen pohonných hmot, hlavním cenovým orgánem je Ministerstvo financí, které postupovalo prostřednictvím opatření obecné povahy. To není jen právnická formalita. Opatření obecné povahy je institut, který podléhá přímému přezkumu ve správním soudnictví. Dotčené subjekty se proti opatření obecné povahy mohou bránit, soud může zkoumat přiměřenost i zákonnost zásahu ze strany veřejné moci a v krajním případě jej může i relativně rychle pozastavit. Jinými slovy, stát měl nástroj k zásahu, ale zároveň existovala svým způsobem bezprostřední kontrola toho, zda je tento správní akt použit zákonně a přiměřeně.

Nový návrh tento rámec mění. Vláda se má stát přímo cenovým orgánem pro pohonné hmoty a cenový výměr už nemá vydávat ministerstvo formou opatření obecné povahy, ale vláda formou nařízení. Ve schválených materiálech je tato změna popsána poměrně otevřeně. Důvodová zpráva výslovně uvádí, že současná úprava je problematická i proto, že opatření obecné povahy podléhá soudnímu přezkumu a že správní soud může využít institut předběžného opatření. Právě tomu se má nový model vyhnout – nutno říct, že z pohledu zájmů exekutivy to dává smysl.

Soudy by nás jen brzdily v rozletu

Aby bylo jasné, proč na tom záleží, je potřeba vysvětlit rozdíl mezi nařízením a opatřením obecné povahy. Nařízení vlády je podzákonný právní předpis, který nelze napadnout u správního soudu stejným způsobem jako opatření obecné povahy. Přímá a rychlá procesní obrana je tak ve vztahu k nařízení výrazně slabší. Zůstává sice možnost tzv. abstraktního přezkumu před Ústavním soudem nebo nepřímého posouzení v konkrétní kauze, to je ale zcela jiný typ kontroly. Praktický efekt je zřejmý. Vláda získává silnější a operativnější nástroj k zásahu do cenotvorby.

Čtěte také:

Pokud zůstaneme u pohonných hmot, nová pravomoc vlády by se navíc neomezovala jen na chvíle, kdy nastane mimořádná tržní situace. Regulovat ceny má být možné i tehdy, kdy to vyžadují důsledky takové situace. Tato formulace je mimořádně důležitá. Mimořádná situace je alespoň rámcově uchopitelný pojem: jde o krizový stav, výjimečný šok, prudké narušení trhu. Naproti tomu důsledky mimořádné situace je označení mnohem širší, elastičtější a časově méně ohraničené. V praxi to znamená, že regulace může přetrvat i ve chvíli, kdy původní šok odezní, ale vláda usoudí, že ceny stále neodpovídají tomu, co považuje ze svého pohledu za přijatelné.

Právě zde se otevírá prostor pro zneužitelnost krizí. Krize (ale i domnělé krize) jsou politicky silným tématem, protože vytvářejí tlak na rychlé jednání. Vlády čelí očekávání, že musí „hned něco udělat“ – nikoliv jen nečinně přihlížet strádání lidí, které je někdy ve veřejné debatě vykreslováno téměř ladovsky jako drama celonárodních rozměrů. Růst cen pohonných hmot je navíc mediálně vděčný a veřejně citlivý problém, už jen proto, že bezprostředně dotýká v zásadě každého. O to větší je pokušení vytvářet si nástroje, které umožní do trhu zasáhnout cestou nejmenšího odporu. Jenže „mimořádné pravomoci“ zavedené ve jménu krize často nezůstávají „mimořádné“. Jakmile se jednou ukáže, že je možné pod hlavičkou pomoci lidem posílit exekutivu v jedné oblasti, podobná logika se velmi snadno přenáší i do dalších oblastí.

To není argument proti jakékoli reakci státu v krizové situaci. Je to argument proti tomu, aby se krize (či domnělé krize) staly bianco šekem k rozšiřování vládních pravomocí. Je pak také otázkou, co vše budeme považovat za „mimořádnou tržní situaci“, respektive za její důsledky. Byť to nyní může znít absurdně, nedivil bych se, kdybychom tak za nějaký čas označili za krizi i jarní mrazíky, kvůli kterým pomrzla některá jablka.

Jeden zásah nestačí, drahoušku

Další rozměr celé změny spočívá v novele zákona o cenách. Ten dosud v kontextu regulace cen pracuje s opatřením obecné povahy. Nově by se do něj měla dostat i forma nařízení, tedy institut, který se objeví přímo v obecném zákoně pro cenové regulace. I to je důležité sledovat, protože nejde jen o jednorázový zásah do trhu s pohonnými hmotami, ale také o posun v samotném právním rámci cenové regulace.

U cenových regulací si musíme také uvědomit, že cenová regulace je mimořádně citlivý zásah, který se netýká jen a pouze čísla na cenovce, která zajímá spotřebitele. Ovlivňuje motivace dodavatelů, obchodní strategie, investiční očekávání i důvěru v předvídatelnost ekonomického prostředí. Vláda může takovým zásahem dočasně zmírnit viditelný symptom, ale tím ještě neřeší příčinu problému. Pokud je příčinou geopolitický šok, omezená nabídka nebo nejistota na světovém trhu, cenový strop není léčbou. Je to asi jako kdyby vám při nemoci teploměr naměřil 39 stupňů a vy byste namísto léčby začali řešit, kde sehnat teploměr, který naměří maximálně 37 stupňů, protože horečku zkrátka nechcete.

Čtěte také:

Stranou pozornosti by neměl zůstat ani institucionální rozměr celé věci. Když bylo hlavním aktérem cenových regulací Ministerstvo financí (a regulovalo formou opatření obecné povahy), bylo alespoň jasné, jaký resort za zásah odpovídá odborně i právně a že otázky mají směřovat na ministra financí, který příslušné ministerstvo řídí. Nový model tuto odpovědnost rozptyluje do kolektivního rozhodování vlády. Politicky to může být výhodné, protože odpovědnost se rozpouští mezi více aktérů. A zejména pro ministra financí je nepochybně komfortnější uspořádání. Už jen proto, že ze sebe sejme plnou zodpovědnost.

Na závěr je ještě potřeba zdůraznit, že pod pojmem vláda zde nemám na mysli pouze tu současnou. Legislativní změny tohoto typu mají tendenci přežívat své autory. Jakmile je jednou vytvořen nástroj, který posiluje exekutivu, jen málokterá další vláda bude mít motivaci se ho dobrovolně vzdát. Právě proto by se podobné kroky neměly posuzovat optikou aktuální politické situace, ale jako dlouhodobá změna institucionálního rámce, která bude k dispozici i všem budoucím vládám bez ohledu na jejich politické složení.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Bylo mu pětačtyřicet let a psal o politickém systému, který byl starý šest let. V roce 2026 má ten systém osmdesát tři let, Naccache je dávno mrtvý, ale jeho diagnóza platí přesněji než kdykoli předtím.

Stát, který se narodil se systémovou vadou

Libanon získal nezávislost na Francii v roce 1943. Ale nezískal stát. Získal dohodu. Říká se jí Národní pakt, dokument, který vlastně nikdy nebyl formálně sepsán. Dohodli ho dva muži: maronitský křesťan Bišára al-Chúrí (maronité jsou východní katolická církev v jednotě s Římem, historicky nejsilnější křesťanská komunita v Libanonu, jejíž kořeny sahají do pátého století), první prezident nezávislého Libanonu, a sunnitský muslim Rijád as-Sulh, první premiér. Podstata byla jednoduchá. Křesťané se vzdají vazby na Francii, muslimové se vzdají snu o spojení se Sýrií. Výměnou za to se moc rozdělí podle náboženství, na základě sčítání lidu z roku 1932, kdy křesťané tvořili těsnou většinu.

Prezident bude vždy maronita. Premiér vždy sunnita. Předseda parlamentu vždy šíita. Velitel armády maronita. Šéf vojenské rozvědky maronita. Parlament v poměru šest křesťanů ku pěti muslimům. Celý státní aparát, od ministerských křesel po pošťáky, rozdělen podle vyznání. Osmnáct uznaných náboženských skupin, osmnáct nároků na podíl. A každá z nich soustředěná v jiné části země. Maronité v centrálním horském pásu Mount Lebanon, sunnité na severu kolem Tripolisu a na pobřeží u Sajdy, šíité na jihu a v údolí Bekáa při syrských hranicích, drúzové v horách Šúfu, řečtí pravoslavní a melchité roztroušení mezi nimi. Ne stát s menšinami, ale mozaika teritoriálně oddělených komunit, z nichž žádná nemá většinu a každá ovládá svůj kus území.

Mělo to být dočasné opatření, přechodový mechanismus, než vyroste libanonská národní identita, která nahradí identitu sektářskou. Nevyrostla. Místo ní vyrostl klientelistický systém, ve kterém politici nereprezentovali voliče, ale sekty. Kde korupce nebyla selhání systému, ale jeho základní princip. Kde každá demografická změna (a šíitská populace rostla rychleji než ostatní) znamenala existenční hrozbu pro všechny ostatní.

Naccache to viděl po šesti letech. Zbytku světa to události připomínají dodnes a svět stále nerozumí tomu, proč se Libanon nedokáže „opravit.” Nedokáže se opravit, protože není rozbitý. Funguje přesně tak, jak byl navržen. Jen ten návrh byl od začátku vadný.

První prasklina: 1958

Patnáct let byla situace poměrně stabilní, ale pak přišel Násir. Gamál Abdal Násir byl egyptský prezident, který se po vojenském puči v roce 1952 stal nejpopulárnější postavou arabského světa. Když v roce 1956 znárodnil Suezský průplav a přežil následnou invazi Británie, Francie a Izraele, proměnil se v symbol odporu proti koloniálním mocnostem. Pro miliony Arabů od Maroka po Irák ztělesňoval sen o jednom arabském národě, sjednoceném a silném.

Čtěte také:

V únoru 1958 tento sen dostal konkrétní podobu. Násir a syrský prezident Šukrí al-Kuvatli vyhlásili Spojenou arabskou republiku, sloučení Egypta a Sýrie do jednoho státu s hlavním městem v Káhiře. Iniciativa přišla ze Sýrie, kde se baasistická strana a armáda obávaly komunistického převratu a viděly spojení s Násirem jako záchranu. Referenda v obou zemích schválila sloučení s téměř stoprocentní podporou.

Reakce v arabském světě byla euforická. Násir přijel do Damašku a vítaly ho obrovské davy, mezi nimi tři sta padesát tisíc Libanonců – z celkové libanonské populace milion a půl. Každý čtvrtý Libanonec se vydal do sousední země oslavovat vznik nového státu. Libanonští sunnité chtěli, aby se Libanon připojil. Libanonský prezident Camille Chamoun, maronitský křesťan nakloněný Západu a jediný arabský lídr, který otevřeně podpořil americkou Eisenhowerovu doktrínu namířenou proti sovětskému vlivu v regionu, to odmítl. A navíc se pokusil změnit pravidla tak, aby mohl zůstat v úřadě na druhé období, které mu ústava zakazovala. Nepřekvapivě vypuklo povstání. Muslimské čtvrti Bejrútu a Tripolisu se vzbouřily. A jak to tak v této části svět bývá, tak vše je spojené se vším. Šíitští militanti v údolí Bekáa dostávali zbraně ze Sýrie a Chamoun požádal o pomoc Washington.

Eisenhower poslal čtrnáct tisíc námořních pěšáků. Operace se jmenovala Blue Bat a bylo to první otevřená americká vojenská intervence na Blízkém východě vůbec. Mariňáci přistáli na pláži u Chalde, pět kilometrů jižně od Bejrútu, a místo odporu je vítaly ženy v bikinách, prodavači Coca-Coly a obchodníci s koberci. Za tři měsíce bylo po všem. Američané přišli o jedno vojáka, Chamoun rezignoval a prezidentem se stal generál Šiháb.

Kdyby si chtěl někdo vzít ze situace ponaučení, tak by bylo poměrně jednoduché. Libanonský systém dělení moci podle vyznání neumí absorbovat vnější tlak. Každá regionální krize se přes jeho praskliny přelije dovnitř. A to, co vypadalo v roce 1958 jako epizoda, bylo ve skutečnosti šablona, která se bude opakovat a bohužel vždy s horšími výsledky.

Rok 1969 a Káhirská dohoda: moment, kdy Libanon přišel o suverenitu

Před rokem 1969 ale přišly dvě dekády, bez kterých nelze Káhirskou dohodu plně pochopit. V roce 1948, po vyhlášení státu Izrael a první arabsko-izraelské válce, uprchlo do Libanonu přibližně sto tisíc Palestinců. Byli usazeni v uprchlických táborech, kde zůstali bez občanství, bez pracovních práv, bez možnosti integrace. Libanon je odmítl přijmout za své, mimo jiné proto, že vstřebání sto tisíc sunnitských muslimů by narušilo křehkou náboženskou rovnováhu, na které stál Národní pakt. Tábory zůstaly. Lidé v nich taky. Nebylo kam odejít.

V padesátých a šedesátých letech byl navzdory tomu Libanon na vrcholu. Bejrút si vysloužil přezdívku „Paříž Blízkého východu“, kosmopolitní město s bankami, hotely, univerzitami a noční scénou, které nemělo v regionu konkurenci. Zlatá éra, která zakrývala praskliny pod povrchem.

V roce 1964 vznikla na kongresu v Jeruzalémě, tehdy pod jordánskou kontrolou, Organizace pro osvobození Palestiny. OOP měla od počátku jeden jednoduchý cíl: osvobození Palestiny ozbrojeným bojem. Po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael obsadil Západní břeh, Gazu, Sinaj a Golanské výšiny, přišla do Libanonu další vlna palestinských uprchlíků. OOP operovalo nejdřív z Jordánska, kde ale v letech 1970–71 proběhl krvavý konflikt známý jako Černé září, kdy se palestinské milice pokusily o převrat proti králi Husajnovi, jordánská armáda je rozdrtila a OOP bylo vyhnáno ze země. Zbývala jim jen jedna destinace: Libanon.

Čtěte také:

V roce 1969 se pak stalo to, z čeho se Libanon nikdy nevzpamatoval. Egyptský prezident Násir, stále dominantní postava arabského světa, přesvědčil libanonskou armádu, aby podepsala dohodu s Jásirem Arafátem, vůdcem OOP. Dohoda vznikla v Káhiře a její podstata byla jednoduchá: OOP dostane právo fungovat jako ozbrojená guerillová síla uvnitř palestinských táborů na jihu Libanonu.

Na papíře to vypadalo jako ústupek. Omezený, kontrolovaný, vázaný na konkrétní tábory. V praxi to znamenalo, že Libanon právě ztratil monopol na ozbrojenou kontrolu vlastní země a nikdy ho nezískal zpět. OOP vybudovalo na jihu de facto stát ve státě. Ozbrojené tábory, vojenské základny, vlastní administrativa. Z libanonského území útočilo na Izrael. Přeshraniční nálety, raketové útoky, teroristické akce. Libanonská armáda nemohla ani nechtěla zasáhnout. Jih země přestal být pod kontrolou Bejrútu.

Tohle je klíčový moment celého příběhu, a většina lidí, kteří dnes diskutují o Libanonu, ho nezná. Jednou otevřené dveře se v Libanonu nikdy nezavřely. Každý další aktér, Sýrie, Izrael, Hizballáh, vstupoval do prostoru, který už byl vyklizený libanonskou armádou a ozbrojenými složkami. Káhirská dohoda byla formálně zrušena v roce 1987, ale to již bylo dávno pozdě.

Občanská válka a zapomenutá okupace

V roce 1975 se Libanon propadl do občanské války, která trvala patnáct let. Maronitské milice proti palestinským frakcím. Sunnitské skupiny proti drúzům, arabské menšině s vlastním náboženstvím odvozeným od islámu, která v Libanonu tradičně obývá horské oblasti Šúfu. Sýrie proti všem a za všechny zároveň. Izrael na jihu. Írán v zákulisí. Osmnáct sekt, desítky milicí, statisíce mrtvých.

O občanské válce samotné jsou napsány stohy knih a tento text nemá ambici se jí věnovat. Ale jeden fakt je pro pochopení dnešního Libanonu zásadnější než cokoli jiného, a z mainstream narativu systematicky vypadává. Sýrie Libanon okupovala déle než Izrael.

Háfiz al-Asad, syrský prezident a zakladatel dynastického režimu, který vládl Sýrii od roku 1970, vyslal v roce 1976 vojáky do Libanonu a jeho syn Bašár je stáhl až v roce 2005, tedy za dvacet devět let. Izrael obsadil jih v roce 1982 a stáhl se v roce 2000. Přesto, když se řekne „okupace Libanonu,” většina lidí si vybaví Izrael.

Syrská přítomnost byla formálně legitimizována Arabskou ligou jako „mírová síla.” V praxi to byla kontrola. Syrská rozvědka řídila libanonskou politiku. Syrské kontrolní body pokrývaly celou zemi, od Sajdy na jihu po Tripolis na severu. Háfiz al-Asad a po něm Bašár tři dekády blokovali jakoukoli reálnou reformu libanonského státu. Kontrolovali, kdo bude prezidentem. Bránili vyzbrojení libanonské armády. A co je klíčové, tak poskytovali operační prostor pro růst Hizballáhu. Bez syrské okupace by Hizballáh neměl dvě dekády relativního klidu, které potřeboval k přeměně z partyzánské milice na regionální vojenskou mocnost.

Syrská kapitola skončila až v roce 2005, a skončila vraždou. Rafík Harírí byl sunnitský miliardář, který po konci občanské války investoval vlastní jmění do obnovy zničeného Bejrútu. Stal se premiérem, symbolem naděje a modernizace. Ale čím úspěšnější byl, tím víc překážel syrskému vlivu a Hizballáhu. Čtrnáctého února 2005 jeho kolonu v centru Bejrútu rozmetala bomba s tisícem kilogramů výbušnin. Zahynul Harírí a dalších jednadvacet lidí. Zvláštní tribunál OSN později obvinil pět příslušníků Hizballáhu, přičemž vyšetřování poukázalo na spolupráci s režimem Bašára al-Asada.

Čtěte také:

Co následovalo, překvapilo všechny. Čtrnáctého března 2005, přesně měsíc po atentátu, vyšel do ulic Bejrútu přibližně milion Libanonců. Čtvrtina celé populace země na jednom náměstí. Křesťané, sunnité, drúzové společně požadovali jediné: ať Sýrie odejde. Říká se tomu Cedrová revoluce a byl to nejmasovější občanský protest v dějinách Libanonu. Pod mezinárodním tlakem, včetně americké a francouzské diplomacie, Bašár al-Asad stáhl syrské jednotky. Po dvaceti devíti letech okupace. Sýrie odešla. Ale škoda byla nevratná. A Hizballáh, který měl syrskou přítomností zaručen operační prostor, už ho nepotřeboval. Byl dost silný na to, aby si ho zajistil sám.

Izrael: když alternativa neexistuje

V českých médiích se o tom mluví buď opatrně, nebo vůbec. Izrael nikdy neměl strategickou alternativu.

V březnu 1978 se jedenáct členů Fatahu vylodilo z Libanonu na izraelském pobřeží, uneslo autobus na pobřežní silnici a zabilo třicet osm civilistů, z toho třináct dětí. Tři dny nato Izrael zahájil operaci Litani. Dvacet pět tisíc vojáků obsadilo jih Libanonu až k řece Litání. Cíl byl jednoduchý. Odtlačit OOP od hranice. Izrael se stáhl po třech měsících. OSN následně vytvořilo UNIFIL, mírovou sílu, která měla zajistit, že se OOP nevrátí. OOP se vrátilo.

V roce 1982 Izrael provedl invazi znovu a došel tentokrát až k Bejrútu. Devadesát tisíc vojáků, třináct set tanků. Cíl tentokrát širší. Zničit vojenskou infrastrukturu OOP a vytvořit proizraelskou vládu. Válka byla kontroverzní, zejména masakr v Sabře a Šatíle, palestinských uprchlických táborech v Bejrútu, kde maronitské milice povraždily stovky až tisíce palestinských civilistů za pasivního přihlížení izraelské armády. Ariela Šarona, tehdejšího ministra obrany a architekta celé invaze, donutil skandál k rezignaci. Ale z čistě strategického hlediska platilo, že jih Libanonu byl de facto nepřátelské území, ze kterého denně létaly rakety na izraelská města. Libanonský stát území nekontroloval a OSN již vůbec ne. Nekontroloval ho nikdo kromě OOP. Izrael mohl čekat na další masakry, nebo jednat.

Po stažení z většiny Libanonu si Izrael v roce 1985 ponechal devítikilometrovou bezpečnostní zónu na jihu. Začalo osmnáct let guerillové války, nejdřív proti OOP, pak proti Hizballáhu.

Hizballáh vznikl v roce 1982 jako přímá reakce na izraelskou invazi. Ale nevznikl zdola. Írán vyslal do údolí Bekáa přibližně patnáct set příslušníků IRGC, Islámských revolučních gard, elitní ozbrojené složky íránského režimu stojící mimo regulérní armádu, kteří se syrským souhlasem vybudovali výcvikovou základnu a začali sjednocovat roztříštěné šíitské milice pod jednu organizaci. Šíitská komunita v Libanonu byla historicky nejslabší a nejodstrčenější ze všech náboženských skupin. Politicky, ekonomicky i společensky na okraji maronitsko-sunnitského dvouvládí, které zemi řídilo od roku 1943. Frustrace byla reálná a byla to ideální příležitost pro Írán, aby ji zneužil.

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak to v roce 2006 uznal s brutální upřímností: „Když jsme vstoupili do Libanonu, žádný Hizballáh neexistoval. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Naše přítomnost tam Hizballáh vytvořila.” To neznamená, že Izrael „založil” Hizballáh, protože to udělalo IRGC, s íránskými penězi, íránskými zbraněmi a íránskou ideologií. Ale izraelská okupace vytvořila podmínky, které Írán využil.

V roce 1983, rok po svém vzniku, Hizballáh provedl sebevražedný útok na kasárna amerických námořních pěšáků v Bejrútu. Dvě stě čtyřicet jedna amerických vojáků zahynulo. Byla největší jednorázová ztráta americké armády od druhé světové války. Amerika udělala zásadní chybu, kterou si Ronald Reagan podle vše vyčítal do konce života. Stáhnul americké vojáky z Libanonu. Poučení pro Hizballáh bylo jednoduché: terorismus funguje.

V roce 1985 Hizballáh vydal svůj programový manifest. Otevřeně v něm požadoval zničení Izraele, vyhnání západního vlivu z regionu, přísahu věrnosti íránskému nejvyššímu vůdci a zavedení islámského státu podle íránského modelu. Hasan Nasralláh, pozdější vůdce Hizballáhu, který organizaci řídil přes tři dekády až do svého zabití Izraelem v září 2024, v projevu z konce osmdesátých let vysvětlil, že cílem není vytvořit islámskou republiku jen v Libanonu, ale učinit Libanon „součástí velké islámské republiky.” Od prvního dne to nebyl „odpor.” Byl to íránský projekt s íránskými cíli, realizovaný libanonskýma rukama.

Stažení Izraele přišlo v roce 2000. A s ním zmizel poslední argument pro existenci Hizballáhu jako „odporu.” Hizballáh se ale neodzbrojil. Naopak.

Každá izraelská intervence v Libanonu byla reakcí na selhání někoho jiného: libanonského státu, OOP, Sýrie nebo OSN. Můžete se hádat o proporcionalitu, o metody, o Sabru a Šatílu, ale nemůžete se hádat o kauzalitu. Když vám ze sousedova pozemku léta střílí na děti a soused říká, že s tím nemůže nic dělat, máte omezenou sadu možností. Izrael je vyzkoušel všechny – diplomatické i vojenské. Žádná nefungovala dlouhodobě. Protože problém nebyl nikdy na izraelské straně hranice.

OSN: nejdražší divadlo na Blízkém východě

UNIFIL, Prozatímní síly OSN v Libanonu, existuje od roku 1978. Čtyřicet osm let. Původní mandát: potvrdit stažení Izraele, obnovit mezinárodní mír a pomoci libanonské vládě obnovit autoritu na jihu. Ani jeden z těchto bodů nebyl splněn.

UNIFIL neodzbrojilo OOP. Nezabránilo izraelské invazi v roce 1982. Nezabránilo vzniku Hizballáhu. Nezabránilo jeho vyzbrojení. V létě 2006 Hizballáh unesl dva izraelské vojáky při přeshraničním útoku a zahájil raketovou palbu na severní Izrael. Následovala třiatřicetidenní válka, při které zahynulo přes tisíc dvě stě lidí v Libanonu a sto šedesát v Izraeli. Po ní přišla rezoluce 1701, dokument, který měl konečně vyřešit problém. Rezoluce 1701 požadovala odzbrojení Hizballáhu, demilitarizaci jihu, žádné zbraně jižně od řeky Litání kromě libanonské armády a UNIFIL. Hizballáh souhlasil.

Protivládní demonstrace v Bejrútu, 2006. Zdroj: maryatexitzero via Wikimedia Commons

Výsledek po osmnácti letech byl jednoduchý. Hizballáh shromáždil sto padesát tisíc raket, vybudoval síť tunelů a bunkrů doslova metry od pozic UNIFIL. Střílel na Izrael z pozic v bezprostřední blízkosti základen OSN. Blokoval patroly UNIFIL, ničil jejich kamery, útočil na jejich vozidla. A UNIFIL, deset tisíc vojáků za půl miliardy dolarů ročně, nedělal nic.

Kofi Annan po přijetí rezoluce 1701 prohlásil, že „odzbrojení Hizballáhu není přímý mandát OSN.” Francie, hlavní přispěvatel, se distancovala od jakéhokoli vynucování. Libanonský ministr obrany řekl v televizi: „Armáda nebude nasazena na jihu k odzbrojení Hizballáhu.” Všichni souhlasili s rezolucí a nikdo neměl v úmyslu ji splnit.

Tohle není neúspěch. Neúspěch předpokládá pokus. Tohle je institucionalizované divadlo. A za tohle divadlo platí z velké části američtí daňoví poplatníci, sto čtyřicet tři milionů dolarů ročně, čtvrtina celého rozpočtu UNIFIL. Když se dnes řekne, že izraelské operace v Libanonu jsou „porušením mezinárodního práva,” stojí za to se zeptat kterého? Toho, které osmnáct let tolerovalo budování arzenálu sto padesát tisíc raket? Mezinárodní právo má smysl jen tehdy, když platí pro všechny. V Libanonu platilo jen pro Izrael.

Taifská dohoda: kompromis, který všechno zhoršil

Občanská válka skončila v roce 1990 Taifskou dohodou. Poměr v parlamentu se upravil na pět ku pěti mezi křesťany a muslimy. Některé prezidentské pravomoci přešly na premiéra a kabinet. Syrská přítomnost byla formálně požehnána. A Hizballáh jako jediná ozbrojená skupina dostal výjimku. Všechny ostatní milice měly odzbrojit, Hizballáh ne. Zdůvodnění: odpor proti izraelské okupaci jihu. Za tuto výjimku tvrdě loboval Írán. Všichni to přijali, protože se to jevilo jako rozumný kompromis. Malá milice na jihu, omezený mandát, dočasné řešení. Nikdo nepředpokládal, co bude následovat.

Izrael se stáhl v roce 2000. Důvod pro „odpor” zmizel. Hizballáh nejenže neodzbrojil, ale zahájil transformaci, která nemá v dějinách nestátních aktérů obdobu. Vybudoval vlastní bankovní systém. Vlastní telekomunikační síť. Vlastní nemocnice a kliniky. Vlastní zpravodajskou službu. Vlastní policii. Vlastní generátory elektřiny. Vlastní systém sociální podpory. Stát ve státě. A stát uvnitř byl silnější než stát venku. Současně Hizballáh prorostl i legální politické struktury. Od roku 1992 sedí v libanonském parlamentu, kde drží třináct křesel, a od roku 2005 má zástupce v kabinetu. Kombinace vojenské síly a politické legitimity mu dala nástroje, které žádná jiná milice v regionu neměla. Mohl blokovat legislativu, ovlivňovat jmenování soudců, kontrolovat ministerstva. A přesně to dělal.

Čtvrtého srpna 2020 explodovalo v bejrútském přístavu dva tisíce sedm set padesát tun dusičnanu amonného, které tam ležely šest let bez jakéhokoli zabezpečení. Dvě stě osmnáct mrtvých, sedm tisíc zraněných, tři sta tisíc lidí bez domova. Jedna z největších nenukleárních explozí v historii. Hizballáh popřel jakoukoli zodpovědnost. Jenže podle amerického ministerstva financí bezpečnostní šéf Hizballáhu Wafík Safá měl nad přístavem značný vliv, a spojenci Hizballáhu v té době řídili ministerstvo dopravy zodpovědné za přístav i ministerstvo financí zodpovědné za celní správu. Za šest let nikdo z nich nevznesl otázku, proč ve skladu číslo dvanáct leží tisíce tun výbušného materiálu. Vyšetřování bylo opakovaně blokováno politiky napojenými na Hizballáh. Nikdo nebyl odsouzen.

Bejrútská exploze nebyla teroristický akt. Byla něčím horším: dokonalou ilustrací státu, ve kterém nikdo neodpovídá za nic, protože skutečná moc leží jinde než ve vládních budovách

Sýrie: konec iluze o „odporu”

V roce 2012 Hizballáh začal posílat bojovníky do Sýrie. Ne proti Izraeli, ale na pomoc Bašáru al-Asadovi, který čelil občanské válce. Tisíce členů Hizballáhu bojovaly po boku syrské armády a íránských milicí v bitvách o Kusajr, Aleppo, Dajr az-Zaur. Podle odhadů ztratil Hizballáh v Sýrii přes dva tisíce bojovníků.

Pro každého, kdo ještě věřil narativu o „libanonském odporu,” byl tohle moment pravdy. Proč by libanonský odpor proti izraelské okupaci bojoval v syrské občanské válce za syrského diktátora, stovky kilometrů od izraelských hranic? Odpověď je jednoduchá. Hizballáh nikdy nebyl libanonský odpor. Byl íránský nástroj. A Írán potřeboval zachránit Asada, protože Sýrie byla logistickým koridorem, přes který proudily zbraně z Teheránu do Bejrútu. Bez Asada by Hizballáh přišel o zásobovací linii.

Syrská angažovanost Hizballáhu měla i druhý důsledek. Zanechala hlubokou nenávist mezi Syřany a libanonskými šíity. Brutality, kterých se bojovníci Hizballáhu dopustili v Sýrii, vytvořily generační trauma. Vztahy mezi oběma zeměmi z toho dodnes nevyšly.

Kolaps: 2019–2025

V říjnu 2019 vyšly do ulic libanonských měst statisíce lidí. Heslo „Kulluhum ja’ni kulluhum” - „Všichni znamená všichni” - mířilo na celou politickou třídu bez rozdílu vyznání. Poprvé od občanské války protestovali křesťané, sunnité, šíité a drúzové společně, a poprvé nepožadovali víc moci pro svou sektu, ale konec systému samotného.

Systém se nezměnil. Protesty utichly. A pak přišel ekonomický kolaps, který Světová banka označila za jeden z tří nejhorších na světě od roku 1850. Libanonská lira ztratila devadesát osm procent své hodnoty. HDP spadlo o čtyřicet procent. Banky zmrazily vklady. Střední třída zmizela. Elektřina fungovala hodiny denně. Nemocnice operovaly při svíčkách. A uprostřed toho všeho Hizballáh provozoval vlastní generátory, vlastní nemocnice, vlastní systém sociální podpory.

Íránská šablona

Všechno, co bylo dosud popsáno, vypadá jako libanonský příběh. Není. Hizballáh není libanonský problém. Je to íránský výrobní postup a IRGC ho aplikuje všude stejně. Postup je jednoduchý a opakovatelný: najdi sektářskou komunitu s pocitem křivdy. Vyzbrojuj ji. Vybuduj paralelní struktury, vojenské, finanční, sociální. Postupně požírej hostitele. A pak tu komunitu použij jako nástroj projekce íránské moci v regionu. V Libanonu to jsou šíité a Hizballáh. V Iráku šíitské milice: Katá’ib Hizballáh, Asá’ib Ahl al-Hak a desítky dalších. V Jemenu záidíjští Húsíové. V Sýrii celá síť proxies, které pomáhaly držet u moci Bašára al-Asada. V Gaze Hamás a Islámský džihád.

Některé zdroje uvádějí číslo, které by mělo být na titulních stránkách a není. Írán za tři dekády vyzbrojil a organizoval přibližně sedm set tisíc mužů v šesti zemích jako nestátní armády. Sedm set tisíc mužů pod zbraní, mimo autoritu legitimních vlád, financovaných a řízených z Teheránu. Dvě občanské války, v Sýrii a Jemenu. Dva miliony mrtvých. Dvacet pět milionů vysídlených.

Členové Hizballáhu v jižním Libanonu, 2023. Zdroj: Tasnim News Agency via Wikimedia Commons

Libanon je jen nejstarší a nejpropracovanější verze tohoto modelu. Hizballáh je prototyp, kterým se Írán řídil všude jinde. Kdo nevidí tento vzorec a kdo vidí jen „libanonský konflikt” nebo „izraelsko-palestinský spor“, tak nevidí celou mapu. A bez celé mapy nemůžete pochopit, proč tahle válka začala, co je jejím skutečným cílem, a proč třicet let diplomacie nic nezměnilo.

Proč diplomacie nikdy nefungovala a proč tahle válka není agrese

Taifská dohoda nepřinesla odzbrojení. Rezoluce 1701 nepřinesla odzbrojení. Tripartitní jednání Izrael–Libanon–UNIFIL po roce 2006 nepřinesla nic. Roky americké, francouzské a diplomacie zemí Perského zálivu nefungovaly. Stockholmská dohoda s Húsíi z roku 2018, která měla zajistit příměří a předání klíčového přístavu Hudajda pod mezinárodní dohled, posloužila k přezbrojení. Příměří z roku 2022 jim dalo čas vybudovat sítě v Africkém rohu. Pokaždé, když Západ sáhl po diplomatickém nástroji jako po prvním řešení, výsledek byl stejný. Ne proto, že diplomaté byli špatní. Ale proto, že diagnóza byla chybná.

V jednom z předchozích článků jsem psal o šíitské islámské apokalyptické teologii, o víře v příchod Mahdího, o trojici postav z proroctví (Al-Churásání, Al-Jemenský a Sufijání) a o tom, že klíčové postavy íránského a húsíovského vedení se s těmito postavami aktivně ztotožňují. Kdo to nečetl, měl by, protože bez toho kontextu nedává diplomacie s Íránem žádný smysl. Vyjednat kompromis s aktérem, který má pragmatické zájmy, tj. peníze, území, bezpečnostní záruky, je možné a rozumné. Vyjednat kompromis s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na úplně jiném základě, a v Libanonu to vidíme v praxi.

V březnu 2026 libanonská vláda zakázala vojenskou činnost Hizballáhu. Hizballáh nepřekvapivě prohlásil, že rozhodnutí neexistuje. Vláda vyhlásila íránského ambasadora, který je sám bývalý velitel IRGC, za personu non grata. Ambasador vydal prohlášení z pohodlí svého velvyslanectví: „S tímto rozhodnutím budeme nakládat, jako by nikdy nebylo přijato.” To není provokace. Je to upřímné vyjádření postoje, kteří říká, že libanonský stát pro ně neexistuje. Nikdy neexistoval.

Podle různých zdrojů přibližně třicet procent libanonské armády tvoří šíité. Polovina z nich patří k hnutí Amal, spojenec Hizballáhu. Druhá polovina jsou přímo lidé Hizballáhu umístění v armádě jako odměna za dobrou službu. Pokud by se libanonská armáda pokusila Hizballáh odzbrojit, třicet tisíc vojáků by okamžitě vyvolalo vzpouru. A velitel armády, generál Rodolf Hekel? Podle zdrojů, které citují regionální analytici, pobírá šedesát tisíc dolarů měsíčně od Hizballáhu. Když ho Lindsey Graham v americkém Senátu požádal, aby označil Hizballáh za teroristickou organizaci, odmítl. „Hizballáh je národní libanonská síla.” Graham vstal a odešel. Když se Hekel vrátil do Bejrútu, Hizballáh ho slavil jako hrdinu.

Stát, který nemůže vynutit svá vlastní rozhodnutí, není stát. Je to fasáda. A kdo dnes křičí „nelegální válka,” měl by předložit alternativu. Ne teoretickou, konkrétní. Co měl Izrael dělat poté, co Hizballáh po 7. říjnu 2023 začal denně ostřelovat jeho území? Poté, co šedesát tisíc izraelských civilistů muselo opustit své domovy na severu? V březnu 2026 šest států Perského zálivu plus Jordánsko společně deklarovalo právo na sebeobranu proti íránským „proxies“. Vyjmenovali přesné články Charty OSN. Dokumentovali radarové záznamy dronů a raket vystřelených z iráckého území na jejich města. Libanon je stejný případ. Mezinárodní právo je jasné. Každý stát odpovídá za to, co se děje na jeho území. Pokud nedokáže zabránit ozbrojeným skupinám útočit na sousedy, sousedé mají právo jednat. Čtyřicet osm let institucionalizovaného selhání. A někdo navrhuje další kolo téhož?

Březen–duben 2026: důkaz v reálném čase

Čtyři dny po americko-izraelském útoku na Írán, při němž zahynul íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí, vstoupil Hizballáh do války. Druhého března 2026 zahájil raketovou palbu na Izrael. Pro nikoho, kdo sledoval předchozích třicet let, to nebylo překvapení.

Za pět týdnů od začátku bojů Hizballáh odpálil přes dvě stě deset raket na izraelské území, to jen podle toho, co zaznamenal UNIFIL. Izrael odpověděl leteckými údery na jižní předměstí Bejrútu, Bekáa, Sajdu, Týr. Pozemní operace pokročila hluboko za modrou linii, demarkační čáru mezi Izraelem a Libanonem stanovenou OSN v roce 2000. Milion lidí, dvacet procent populace, byl vysídlen. Přes tisíc pět set lidí zahynulo.

Jedenáctého března se stalo něco, co strhlo masku definitivně. Hizballáh synchronizoval svou raketovou palbu s íránským útokem. Koordinovaný úder ze dvou front ve stejnou minutu, v měřítku, jaké region dosud nezažil. Pro každého, kdo dosud tvrdil, že Hizballáh je „libanonský odpor” a ne íránská proxy, tohle musí být konec argumentu.

A pak přišel 8. duben. Hodiny poté, co USA a Írán oznámily dvoutýdenní příměří zprostředkované Pákistánem, Izrael zahájil operaci Věčná temnota. Padesát stíhaček, sto šedesát bomb, přes sto cílů za deset minut. Nejmasivnější koordinovaný útok na Libanon od začátku války. Zasáhly centrální Bejrút, obytné čtvrti, obchodní zóny, bez předchozího varování. Nejméně dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den. Nemocnice v Bejrútu se zaplnily během hodin.

V hodinách po útoku se z regionálních zpravodajských zdrojů a izraelských médií začaly šířit zprávy, že operace měla kromě vojenských cílů zasáhnout i síť, která údajně plánovala politický převrat uvnitř Libanonu – obsazení premiérského paláce Grand Serail, svržení prezidenta Josepha Aouna a převzetí přímých jednání s USA. Tyto informace nejsou v době psaní tohoto textu nezávisle potvrzené. Nicméně zapadají do vzorce dokumentovaného v celém tomto článku. Hizballáh v srpnu 2025 veřejně prohlásil, že „armáda není schopna chránit národ” a že „vláda prodává zemi Izraeli a USA.” Organizace, která veřejně vyhrožuje svržením legitimní vlády, nemusí plánovat převrat tajně. Stačí, aby naplnila to, co říká nahlas.

Netanjahu prohlásil, že příměří s Íránem se na Libanon nevztahuje. Trump totéž. JD Vance dodal: „Pokud chce Írán nechat jednání zkolabovat kvůli Libanonu, je to jeho volba.” Írán pohrozil uzavřením Hormuzu a IRGC tvrdí, že průliv skutečně uzavřelo. Hizballáh devátého dubna odpověděl raketovým útokem na severní Izrael, třicet raket, první útok po vyhlášení příměří.A Libanon? Prezident Aoun popsal útok jako „masakr.” Vláda vyhlásila den smutku. Ministr zdravotnictví prosil mezinárodní organizace o pomoc. Zvláštní koordinátorka OSN pro Libanon Jeanine Hennis napsala na síti X, že „útoky nemohou pokračovat.” A vyzvala k implementaci rezoluce 1701.

Téže rezoluce 1701, která osmnáct let nic nevyřešila.

A tady je potřeba říct něco, co by se nemělo ztratit v žádné analýze. Za každým číslem v tomto článku stojí lidé. Milion vysídlených Libanonců, to nejsou statistiky. To jsou rodiny, které balí děti do auta a jedou pryč z domu, o kterém nevědí, jestli bude stát, až se vrátí. Dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den, to jsou lidé, kteří šli ráno do práce v centru Bejrútu a domů se nevrátili. Šedesát tisíc Izraelců evakuovaných ze severu, to jsou děti, které rok a půl nechodily do své školy.

Cenu za osmdesát let ústupků, za dekády selhání politiků, diplomacie a mezinárodních institucí neplatí ti, kteří selhali. Platí ji civilisté na obou stranách hranice. Libanonští rodiče, kteří si Hizballáh nevybrali, ale žijí v jeho stínu. Izraelské rodiny, na jejichž domy létají rakety odpálené z vesnic, kde lidé taky chtějí jen žít. Obě strany jsou rukojmí situace, kterou nevytvořily a kterou nemohou změnit. Kdo mluví o této válce bez empatie k lidem, kteří ji nezpůsobili, ale platí za ni, neříká celou pravdu. A kdo mluví o empatii bez přesné diagnózy příčin, nepomáhá nikomu.

Osmdesát let se v Libanonu opakuje stejný vzorec. Ústupek. Kompromis. Legitimizace rakoviny, která požírá stát. Selhání. Další ústupek. Každá dohoda je představena jako řešení a každá skončí hůř než ta předchozí, protože nestátní aktér využije klid k přezbrojení. Západ tento vzorec nejen toleruje, ale aktivně ho umožňuje. Ne ze zlého úmyslu, ale z hluboké neschopnosti porozumět aktérovi, se kterým jedná.

Tohle je Libanon v dubnu 2026. Stát, jehož vláda vyhlašuje dny smutku, zatímco na jeho území probíhá válka, nad kterou nemá žádnou kontrolu. Stát, jehož nejvyšší představitelé prosí o rozhovory s Izraelem, zatímco Hizballáh z téhož území střílí rakety. Fasáda. Fasáda, která musí konečně padnout, protože je již příliš nasycená krví lidí, kteří s ní nemají nic společného.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Debata o cenách pohonných hmot – a ostatně i třeba potravin – má jednu zajímavou vlastnost: téměř nikdy se nevede v kontextu. Stačí totiž několik korun navíc na cenovce a vzniká dojem, že se ekonomika ocitla na pokraji kolapsu a lidé by se měli připravit na blížící se hladomor. Jenže cenovka sama o sobě neříká všechno. Pokud vedle ní postavíme i vývoj mezd, zjistíme, že pohonné hmoty jsou dnes dostupnější než v mnoha dřívějších obdobích. Jinými slovy: ceny sice rostou, ale naše schopnost je zaplatit rostla v dlouhém období ještě rychleji.

Poznámka: Graf zobrazuje index dostupnosti pohonných hmot ve vztahu k průměrné mzdě (základ = 2021 = 100). Nižší hodnota indexu znamená vyšší dostupnost dané pohonné hmoty. Graf slouží ke srovnání vývoje dostupnosti v čase, nikoli k přímému porovnání cen mezi benzínem a naftou – nelze z něj tedy usuzovat, že jedna komodita byla levnější než druhá. Pro současný stav uvažujme cenu 41 Kč za litr benzinu a 48 Kč za litr nafty. U let 2001 až 2025 je cena vypočítána jako průměrná cena v daném roce, pro rok 2026 je ilustračně zanesena cena z 1. poloviny dubna.

A přesto se kolem cen PHM znovu rozehrává známé divadlo. Máme pocit armagedonu, jako by se ekonomika měla každou chvíli zhroutit. Pokud se třeba u benzinu podíváme na průměrnou cenu za rok 2025, zjistíme, že byla na úrovni necelých 35 korun. Dnes lze na některých pumpách natankovat za 39,90. Pokud mi tak chce někdo vyprávět o bezprecedentní katastrofě, mohu se maximálně pousmát.

Na celé debatě je ale ještě jedna věc, která působí dost bizarně. Evropa se dlouhodobě snaží stylizovat do role globálního lídra – nastavujeme všemožné standardy, regulujeme, vysvětlujeme ostatním zemím, jak mají fungovat. S velkým sebevědomím se rádi vidíme jako ekonomicky i morálně nejvyspělejší část světa.

Čtěte také:

O to komičtější pak je, že se tento „sebevědomý prostor“ začne viditelně třást ve chvíli, kdy se cena PHM změní o několik korun na litr. Najednou se ukazuje, že tento prostor, který má ambici řídit ostatní, má problém unést poměrně běžný cenový výkyv. A zatímco lamentujeme nad drahotou u čerpacích stanic, zvládneme ve stejnou chvíli s vážnou tváří oznamovat uhlíková cla na dovoz ze třetích zemí, tedy další mechanismus, který zase zvýší ceny pro evropské spotřebitele. Zkrátka skvělá výchozí pozice pro další poučování zbytku světa.

Jak z dobré informace udělat špatnou

Je dobré si uvědomit jednu věc – cena není jen číslo na totemu u pumpy. Je to hlavně vzkaz. Říká lidem i společnostem, jestli je něčeho dost, nebo málo, jestli má smysl začít utrácet za něco jiného, nebo jestli se nic zásadního neděje. Pokud vzniká přirozeně na trhu, není to žádná chyba systému ani selhání – je to informace, podle které se celá ekonomika orientuje. Ve chvíli, kdy do ceny začne stát zasahovat cenovými stropy, tenhle vzkaz se začne rozmazávat. Na první pohled to může působit jako pomoc, ve skutečnosti ale často jen zakryjeme problém. Najednou to ale vypadá, že se vlastně nic neděje a nikdo nemá důvod reagovat. Problém je v tom, že účet se stejně dřív nebo později objeví – jen někde jinde a klidně ještě vyšší.

Na tom nejvíc zaráží, že tohle není žádná novinka. Tyhle příběhy jsme viděli už nesčetněkrát a jejich průběh je až nepříjemně předvídatelný. Přesto se k nim politici vracejí s neuvěřitelnou vytrvalostí, jako by pokaždé objevili něco nového. V tomhle ohledu je vlastně fér vládu pochválit. Když ceny začaly růst, nějakou dobu nedělala nic. A tentokrát to nebyla slabost, ale docela rozumný přístup. Nechala trh fungovat – a ten fungoval. O to větší škoda, že jakmile se nakonec rozhodla zasáhnout, opravdu to stálo za to.

Základní ekonomická logika je přitom prostá. Cenový strop může cenu skutečně snížit jen tehdy, když je nastaven pod úrovní, na níž by se cena utvořila na trhu. Pokud je strop níže, vzniká nedostatek. Je-li nad ní, neřeší nic. Není to ochrana spotřebitele, ale v lepším případě prázdné gesto. A schválně píšu „v lepším případě“, protože v českém provedení může být i hůř.

Mysleli jsme to dobře, ale…

Pro přehlednost – vláda se rozhodla zastropovat marže benzinu a nafty na 2,50 Kč, a současně dočasně snížit spotřební daň na naftu o 2 Kč na litr. Marže pumpařů mají být regulovány tak, že Ministerstvo financí každý den zveřejní informaci o maximální ceně PHM. Výsledek? Ne ochrana spotřebitelů, ale učebnicová ukázka škodlivosti regulace.

Čtěte také:

Vezměme si příklad nafty. Ta se prodává v průměru za 48,50 Kč. Po snížení spotřební daně (2 Kč) by mohla zlevnit zhruba na 46,50 Kč. Jenže stát současně řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jinými slovy: vláda jednou rukou slibuje zlevnění a druhou rukou pumpám ukazuje, kam až si mohou bez problému dojít. Pro spotřebitele to může znamenat krásnou dvojkombinaci: ze svých daní zaplatí výpadek na spotřební dani a zároveň ještě může kupovat dražší naftu. A protože se výpadek na příjmové straně rozpočtů nebude řešit zvýšením daní a na výrazné škrtání výpadů to také nevypadá, bude se to nejspíš řešit dluhem. Naše děti tak za nás jednou možná zaplatí nejen účty za elektřinu a televizi, ale i za benzin a naftu.

Konkrétně si to ilustrujme na příkladu benzinové pumpy, na které pravidelně tankuji. Nafta zde stojí 46,90 Kč. Po snížení spotřební daně by cena mohla potenciálně klesnout na 44,90 Kč. Vláda však nastaví cenový strop, a tedy řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jak vidíte na obrázku níže, pro benzinovou pumpu jenom státní anabáze s regulací ceny znamená prostor pro marži ve výši 4,70 Kč. Nemluvě o tom, že pokud třeba benzinová pumpa nakupí naftu za výhodnou cenu, může být jejich marže ještě značně vyšší. Suma sumárum – tvrzení vlády, že došlo k zastropování marží na 2,50 Kč, je prostě nesmysl.

Dalším problém cenových stropů je, že jejich náklady se obvykle přesouvají tam, kam to jen jde. Jistě jste si všichni všimli, že třeba na dálnicích jsou obecně vyšší ceny PHM – na tom není nic divného. Právě zde může mít cenový strop reálný účinek a cena PHM se skutečně sníží. Jenže pumpy si mohou tento „ušlý zisk“ vzít zpět jinde– například zvýšením ceny na pumpách mimo dálniční síť. Zatímco lidem, kteří tankují na dálnici (spíše vysokopříjmoví a cizinci) se PHM zlevní, ostatním se dost možná zdraží.

Podobně by to fungovalo třeba u potravin. Kdyby stát reguloval ceny vybraných potravin, obchodní řetězce by si výpadek dohnaly na jiných produktech, u kterých by zvýšily cenu. Toto není nic nového a třeba takoví Maďaři by mohli dlouze vyprávět. Ale tak v případě Maďarska jsem si již zvykl na bizarní nápady. Jen jsem upřímně nečekal, že zrovna vláda Andreje Babiše bude zlevňovat PHM cizincům a vysokopříjmovým, zatímco našim lidem je zdraží.

Zlevňující ropa ještě více ukázala nesmyslnost regulace

Korunu celému vládnímu martyriu nasazuje samotný vývoj na trzích. Ropa začala výrazně zlevňovat, což by mělo vytvářet půdu pro trvalejší zlevnění PHM. Regulace, která měla „řešit problém“, se tak stává velmi rychle nadbytečnou. Vláda se tím dostává do poněkud komické pozice – místo aby nechala trh fungovat, bude ho se zpožděním dohánět a snažit se regulovat něco, co se mezitím začalo řešit samo. O to víc vyniká, jak zbytečný celý zásah vlastně byl – pokud tedy cílem vlády nebylo lidem PHM co nejvíce zdražit.

Festival špatných nápadů

Upřímně řečeno, moc nerozumím ani opozici – pokud však není jejím hlavním motivem prostě populismus.

• Nejvíce konstruktivní přístup bych očekával od ODS. Její návrh na snížení spotřební daně pro mě byl proto možná největším zklamáním. Snižování daní dlouhodobě podporuji, nicméně v tomto případě by šlo o opatření nejen neefektivní, ale zároveň by státní kasu přišlo na více než 10 miliard korun.

• Piráti nepřekvapivě naletěli na často opakovaný mýtus o tom, že stát na dražších PHM vydělává přes vyšší výběr DPH, k čemuž se ještě vrátím. Zdražení PHM chtějí zejména kompenzovat zlevněním základních potravin a přidáváním dalších položek do sociálního seznamu přání. Z nějakého důvodu se tak v souvislosti se zdražením PHM dostává do hry zlevňování menstruačních potřeb, zvyšování rodičovského příspěvku, slevy na dítě a slevy na poplatníka – tedy klasické rozdávání peněz, které nemáme.

• Někteří výrazní představitelé TOP 09 a STAN dokázali celou debatu posunout o úroveň výš už v minulosti. Dozvěděli jsme se, že snaha o levný benzin je vlastně absurdní a že bychom se s vyššími cenami měli jednoduše smířit. Samozřejmě za předpokladu, že správně rozlišíme „zlé zdražení od Trumpa“ a „hodné zdražení z Bruselu“. Pokud v tom nemáte jasno, pravděpodobně jen pomáháte Rusku. Pokud někdo hledal způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že drahé PHM jsou vlastně v pořádku, tady ho má.

Dražší nafta a benzin víc peněz do rozpočtu státu nepřinesou

Pojďme si teď vyvrátit onen mýtus, který se ve veřejném prostoru opakuje téměř mechanicky. Prý že státní kasa na drahých PHM vlastně profituje, protože s vyšší cenou roste i výběr DPH. Na první pohled to zní logicky, ale jen do chvíle, než si připomeneme, že domácnosti (ani společnosti) nemají neomezené rozpočty. Když zaplatí více za PHM, nemohou už zaplatit za něco jiného. Omezí tak jiné výdaje a odloží třeba investice.

Čtěte také:

V krátkém horizontu tak může výběr DPH na pumpách vypadat z pohledu státní kasy lépe, jenže v delším období se efekt rozpustí v nižší spotřebě jinde. Vyšší ceny PHM navíc tlačí na inflaci a fungují jako nabídkový šok, který ekonomice i veřejným financím škodí. Tyto dopady nejsou tak viditelné jako čísla na stojanu, ale jsou o to nepříjemnější. Takže pokud vám někdo tvrdí, že dražší PHM jsou pro stát vlastně požehnáním, snaží si z vás krutě vystřelit.

Možná největší ironií celé debaty je, že je vlastně často skoro jedno, kdo s jakým opatřením přijde. Jakmile se do fungujícího cenového mechanismu začne montovat stát, výsledek bývá nápadně podobný: více hluku, více nákladů, více vedlejších škod a méně řešení. O to smutnější pak je, že tohle všechno dopředu víme. Negativní dopady státních zásahů do cen jsou popsané už desítky let. Přesto se tváříme, že tentokrát objevíme zázračnou výjimku (zdravím obhájce socialismu). Neobjevíme. Jen si znovu potvrdíme, že když se stát začne vrtat do cen, zpravidla z toho nevznikne nic slavného. To jsou ale věci, které se na tiskových konferencích zásadně neříkají – protože by kazily příběh o tom, jak stát opět „pomáhá“.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Než přistoupíme ke srovnání investiční aktivity v čase, je nutné vymezit několik klíčových ekonomických souvislostí.

Problém velikosti státu a efekt vytěsňování

Vůči požadavku „maximalizace veřejných investic“ je třeba být maximálně opatrný. Intuitivně zní vyšší investice jako jednoznačné dobro. Makroekonomická realita je však složitější. Veřejné investice jsou totiž financovány z daní nebo dluhem a pokud stát výrazně zvýší své investiční výdaje a financuje je emisí dluhopisů, vstupuje intenzivněji na finanční trh. Tím může docházet k tzv. efektu vytěsňování (crowding out):

• stát si půjčuje větší objem prostředků,

• roste poptávka po kapitálu,

• úrokové sazby jsou vyšší, než by byly bez těchto půjček,

• část soukromých projektů se stává nerentabilní,

• soukromý sektor investuje méně.

Důsledkem může být situace, kdy vyšší veřejné investice nejsou čistým přírůstkem kapitálu v ekonomice, ale pouze nahrazují investice soukromé. Tento efekt je silnější v prostředí plné zaměstnanosti, napjatého trhu práce a vyšších úrokových sazeb, tedy v podmínkách, které Česká republika zažila například v letech 2017–2019 nebo 2022–2025. Velké množství veřejných projektů totiž „odsává“ z trhu práci, technologie, čímž zvyšuje jejich cenu.

Na druhé straně příliš nízké veřejné investice představují jiný problém. Stát zajišťuje veřejné statky, které soukromý sektor neposkytuje v dostatečném množství: Dopravní infrastrukturu, obranu, část vzdělávacího systému, základní výzkum či síťové infrastruktury. Podinvestovanost v těchto oblastech omezuje dlouhodobý potenciální růst ekonomiky, a navíc vytváření behaviorální odezvu jedinců ve společnosti, která může mít dlouhodobé dopady.

Z pohledu ekonomie tedy u veřejných investic nehledáme maximum, ale optimum: Takovou úroveň veřejných investic, která podporuje dlouhodobý růst, aniž by nadměrně vytěsňovala soukromou aktivitu nebo destabilizovala veřejné finance.

Čtěte také:

V českém kontextu se investice sektoru vládních institucí dlouhodobě pohybují přibližně mezi 3 až 5 % HDP. Na celkové hrubé tvorbě fixního kapitálu (GFCF) se veřejný sektor podílí zhruba 15 až 22 %, zatímco 75 až 85 % investic realizuje sektor soukromý. Česká ekonomika jako celek přitom patří v rámci EU mezi investičně nadprůměrné – celkové investice často dosahují 26 až 27 % HDP. Z toho plyne zásadní závěr: Vláda má přímou kontrolu jen nad menší částí celkové investiční aktivity.

Cykličnost investic je dominantní faktor

Investice jsou ze své podstaty velmi procyklické. V období růstu, optimismu a nízkých úrokových sazeb firmy rozšiřují kapacity, investují do technologií a budov. V recesi nebo při zvýšené nejistotě projekty odkládají. V české ekonomice posledních patnácti let lze většinu výrazných výkyvů vysvětlit právě cyklickými faktory:

• 2009–2013: Hluboký propad investic v důsledku globální finanční krize a následné evropské dluhové krize, doprovázený fiskální konsolidací.

• 2014–2018: Silné oživení, podpořené růstem eurozóny, dočerpáváním evropských fondů a extrémně nízkými sazbami.

• 2019: Předpandemický vrchol investiční aktivity.

• 2020–2021: Prudký pokles kvůli pandemii a přerušeným dodavatelským řetězcům.

• 2022–2023: Oslabení investic v prostředí energetické krize, vysoké inflace a výrazně zvýšených sazeb ČNB.

• 2024–2025: Postupná stabilizace a oživení v návaznosti na pokles inflace a obnovení reálného růstu mezd.

Z makroekonomického hlediska lze odhadnout, že většinu variability celkových investic v české republice vysvětlují globální a evropské faktory: Vývoj v Německu, měnová politika ECB, ceny energií, dostupnost úvěrů a geopolitické napětí, které ovlivňují vnímání rizika na konci hodnotových řetězců, do kterých se česká ekonomika zapojuje. Přímý vliv vlády je zde sekundární. To samozřejmě neznamená, že vláda nemá vliv žádný. Znamená to však, že bez zohlednění hospodářského cyklu nelze férově srovnávat investiční čísla jednotlivých kabinetů.

Zpoždění efektů: Politika dnes, investice za několik let

Další klíčový aspekt představují časová zpoždění (tzv. lagy). Hospodářská politika nepůsobí okamžitě. U veřejných investic je zpoždění obzvlášť výrazné:

• příprava velkých infrastrukturních projektů trvá několik let (běžně klidně 4 až 10 let),

• proces zahrnuje územní řízení, EIA, projektovou dokumentaci, výběrová řízení a stavební povolení,

• rozpočtové rámce jsou často nastaveny jako víceleté.

Nová vláda navíc zpravidla přebírá rozpočet připravený předchůdci, jak ukázala letošní rozpočtová taškařice. V prvním roce funkčního období tak realizuje převážně pouze „dědictví“ minulého kabinetu. Teprve ve třetím či čtvrtém roce se plně projevují její vlastní priority. Podobně funguje i nepřímý vliv na soukromý sektor. Změna daní, regulace nebo stavebního práva se do investičních rozhodnutí promítá se zpožděním, které je minimálně půl roku, spíš rok. Investiční cyklus firem je dlouhý a rozhodnutí jsou založena na očekávání budoucí poptávky a stability prostředí. Proto je metodologicky problematické přisuzovat konkrétní roční výsledek výhradně právě vládnoucímu kabinetu.

Veřejné vs. soukromé investice: Odlišná logika

Lidé často a rádi přisuzují zásluhy (a výsledky) soukromých investic veřejným investicím. Naopak když se ekonomice nedaří, mají od veřejných investic nerealistická očekávání. Rozlišení mezi veřejnými a soukromými investicemi je tak zásadní.

Veřejný sektor tvoří necelou zhruba šestinu celkových investic. Investuje především do infrastruktury, budov, obrany a veřejných služeb, rozhodování je politické a rozpočtově omezené s obtížnou argumentací návratnosti kapitálu, které by zajistilo flexibilní přístup k financování. Projekty mají dlouhou přípravu a dlouhý horizont návratnosti.

Čtěte také:

Naproti tomu soukromý sektor realizuje drtivou většinu investic, reaguje primárně na ziskovost, úrokové sazby, ceny energií, důvěru a zahraniční poptávku a je velmi citlivý na makroekonomickou stabilitu a předvídatelnost prostředí.

Když se tedy ve veřejné debatě říká, že „za této vlády se investuje málo“, je často řeč především o investicích soukromých, které vláda může ovlivnit jen nepřímo – prostřednictvím stability veřejných financí, kvality regulace nebo daňového rámce. I na to však potřebuje čas, zpravidla půlku svého čtyřletého mandátu. Kolik premiérů takový čas dostalo bez toho, aniž by museli řešit zásadní externí ekonomické šoky či rozpady vlastních kabinetů? Napočítáme je na prstech jedné ruky truhláře s dlouhou praxí.

Srovnání vlád v čase: Co lze a nelze říci

Při srovnání investiční aktivity českých vlád v časové řadě je nutné:

1. oddělit veřejné a soukromé investice,

2. očistit data o vliv hospodářského cyklu,

3. zohlednit evropské fondy (jejichž čerpání je samo o sobě cyklické),

4. brát v úvahu zpoždění mezi rozhodnutím a realizací.

Zjednodušeně lze říci, že žádná vláda v posledních dvou dekádách nepůsobila v „laboratorních podmínkách“. Každá čelila jinému externímu šoku – finanční krizi, evropské dluhové krizi, pandemii, energetické krizi či inflační epizodě.

Investiční výkonnost vlád tak nelze hodnotit pouze podle absolutní výše investic v daném roce. Relevantnější je sledovat stabilitu investičního rámce, kvalitu přípravy projektů a jejich reakci na aktuální podmínky, schopnost čerpat evropské zdroje, vytvářet prostředí pro předvídatelnost hospodářské politiky, na kterou mohou firmy a domácnosti reagovat vlastními rozhodnutími.

Mezinárodní srovnání

Pojďme se konečně podívat na data.

Mezinárodní srovnání v rámci Evropské unie ukazuje, že Česká republika rozhodně nepatří mezi investičně slabé ekonomiky. Naopak, s podílem celkových investic kolem 26 až 27 % HDP se dlouhodobě řadí mezi nejvíce investující země EU. Vyšší investiční míru dosahují zpravidla jen menší nebo konvergující ekonomiky, případně země s výraznými infrastrukturními programy. Česká pozice je ale strukturálně podmíněna – silná průmyslová orientace, exportní charakter ekonomiky a kapitálová náročnost výroby přirozeně generují vyšší potřebu fixních investic než v ekonomikách založených převážně na službách.

Zdroj: Vlastní zpracování z dat Eurostat

Také v oblasti veřejných investic se Česká republika pohybuje nad průměrem EU, s podílem přibližně 4,5 až 5 % HDP. Vyšší hodnoty vykazují především státy střední a východní Evropy, které stále dohánějí infrastrukturní deficit a intenzivně čerpají evropské fondy, případně některé severské země s vysokou fiskální kapacitou. Naopak jižní státy Eurozóny, zatížené vyšším veřejným dluhem, investují relativně méně. Česká investiční aktivita tak v evropském kontextu nepůsobí poddimenzovaně; spíše odpovídá fázi ekonomické konvergence a institucionálním možnostem země.

Z těchto dat vyplývá důležitý závěr pro domácí debatu: problém České republiky nespočívá primárně v objemu investic, ale spíše v jejich struktuře, efektivitě a schopnosti realizace. V evropském srovnání investujeme hodně – otázkou zůstává, jaký dlouhodobý růstový efekt tyto investice skutečně přinášejí.

České investice

Graf níže zachycuje vývoj celkových a vládních investic jako podílu na HDP v letech 2000 až 2024. Na první pohled svádí k jednoduché interpretaci: V určitých obdobích investice rostou, v jiných klesají. A nabízí se otázka, která vláda „investovala více“ a která „méně“. Takové závěry je však třeba činit velmi opatrně.

Čtěte také:

Jak již víme, celkové investice jsou z převážné části tvořeny soukromým sektorem a jejich vývoj je silně procyklický – reagují na globální hospodářský cyklus, vývoj v Německu, úrokové sazby či mimořádné šoky typu finanční krize nebo pandemie. Většina výrazných zlomů v grafu (pokles po roce 2008, oslabení kolem roku 2012–2013, covidový výkyv či energetická krize) odpovídá právě těmto makroekonomickým faktorům, nikoli výhradně změnám vlád. Odbornými slovy: Vývoj investičního podílu na HDP vykazuje výraznou nelinearitu a více strukturálních zlomů, jednoduchý lineární trend či jednoduchá funkce nejsou schopny zachytit pozorovanou dynamiku.

Ani u samotných vládních investic nelze mechanicky připsat vývoj konkrétním kabinetům. I toto jsme si již vysvětlovali: Veřejné investice mají dlouhé přípravné fáze a jejich realizace často přesahuje jedno volební období. Nová vláda navíc zpravidla přebírá rozpočet i rozběhnuté projekty po předchůdcích, takže první jeden až dva roky jejího působení odrážejí spíše „dědictví aneb…“ než novou politiku. Výkyvy vládních investic jsou v konvergujících ekonomikách střední a východní Evropy výrazně ovlivněny čerpáním evropských fondů, které probíhá v programových cyklech nezávislých na domácím volebním kalendáři.

Zdroj: Vlastní zpracování z dat Eurostat

Obrázek tedy umožňuje popsat nelineární a cyklický charakter investičního vývoje, ale neposkytuje dostatečný základ pro jednoznačné hodnocení jednotlivých vlád. Pro takové závěry by bylo nutné oddělit cyklické vlivy od strukturálních rozhodnutí, zohlednit časová zpoždění a analyzovat konkrétní investiční projekty a rozpočtové priority. Bez tohoto kontextu by jakékoli přímé přiřazování investiční dynamiky konkrétním premiérům bylo analyticky zjednodušující.

Závěrem

Otázka „jak investují jednotlivé vlády“ tedy nemá jednoduchou odpověď. Ekonomická analýza ukazuje, že investice jsou výsledkem interakce státu a trhu, domácí politiky a globálních podmínek, současných rozhodnutí a minulých projektů. Smysluplným cílem není nejvyšší možné číslo investic, ani maximalizace veřejných investic ukazujících, že premiér maká. Cílem je stabilní, efektivní a dlouhodobě udržitelné investiční prostředí – takové, které podporuje růst potenciálního produktu, aniž by přetěžovalo veřejné finance nebo vytěsňovalo soukromou aktivitu.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Před časem jsem u ní narazil na větu, nad kterou poslední dobou často přemýšlím. Šlo o to, proč jsou mírová jednání s Húsíi a IRGC – Islámskou revoluční gardou, elitní ozbrojenou složkou Iránu – odsouzena k nezdaru. Ne proto, že by druhá strana jednala ve zlé víře v nějakém diplomatickém smyslu, ale proto, že jejich pohled na čas, na vítězství a na účel války je tak zásadně odlišný od toho našeho, že slovo „jednání” v tom kontextu ztrácí smysl.

Není to složitá myšlenka. A přesto uniká většině lidí, kteří o tomto regionu píšou a rozhodují.

Tři muži z proroctví

Začněme od základu, protože bez těchto informací se v další části neobejdeme.

Íránská ústava odvozuje veškerou státní autoritu od Mahdího – mesiášské postavy, která se podle šíitské víry jednoho dne vrátí, aby nastolila spravedlnost před koncem světa. Podle páté části ústavy v době Mahdího nepřítomnosti přechází vedení na kvalifikovaného islámského právníka – nejvyššího vůdce. Ten nevládne jako suverén. Vládne jako regent, správce v době čekání. Není to náboženská rétorika. Je to základ státní architektury.

Aby to dávalo smysl, musíme se na chvíli zastavit u teologie.

Ve dvanáctnické šíe (neboli imámíjské šíe) – větvi, z níž vychází íránský režim – Mahdí zmizel v 9. století jako dítě a od té doby je skryt. Jednoho dne se vrátí. Nejvyšší vůdce vládne jako jeho regent, spravuje říši, dokud se Imám neobjeví. Celý politický projekt Islámské republiky je tedy formálně dočasný – interregnum před příchodem toho, kdo teprve přijde.

V záidíjské šíe, z níž vychází Húsíové v Jemenu, to funguje jinak. Mahdí se nevrátí, protože nikdy nezmizel. Mahdí se rodí z linie Proroka v každé generaci znovu. Abdul-Malik al-Húsí – vůdce jemenského hnutí Húsíů, které od roku 2014 ovládá severní část země a od roku 2023 systematicky útočí na lodní dopravu v Rudém moři – tedy netvrdí, že čeká na Mahdího. V logice tohoto teologického systému si nárokuje, že Mahdí je on.

Dva různé teologické systémy – jeden říká čekej, druhý říká jednej. Oba míří ke stejnému bodu. A ten bod je popsán v souboru hadísů, výroků připsaných Proroku Muhammadovi, jejichž původ je přinejmenším sporný. Řada odborníků, kteří tyto texty studovali, se shoduje: mnohé z těchto hadísů byly s největší pravděpodobností fabrikovány v 8. století během abbásovského povstání jako politická propaganda.

Čtěte také:

Sebral a systematizoval je středověký islámský učenec Ahmád ibn Hanbal – jeden z nejvlivnějších právníků islámského světa, zakladatel hanbalovské právní školy, jedné ze čtyř hlavních sunnitských právních škol, která formuje islámské právo dodnes. Ibn Hanbal vytvořil systém hodnocení hadísů podle toho, zda je lze prostřednictvím řetězce vypravěčů (isnádu) dohledat k důvěryhodným svědkům – ale jejich věcný obsah už nekritizoval. A tak politická propaganda 8. století vstoupila do náboženského kánonu jako Prorokovo slovo. Pravda, která dnes ovládá rakety dopadající nejen na státy Perského zálivu, ale i na lodě proplouvající z Adenského zálivu do Rudého moře.

Klíčové jsou tři postavy, které se mají objevit ve stejném roce jako znamení příchodu Mahdího:

Al-Churásání – muž z oblasti Chorásánu, dnešního severovýchodního Íránu. Podle proroctví povede černé prapory z východu, vstoupí do Iráku, porazí spojenectví Římanů a Židů a upevní svůj prapor v Jeruzalémě. Proroctví říká, že na začátku odmítne vedení – ale nakonec ho přijme. A říká také, že přežije útok, který zabije jeho blízké. Toto přežití bude znamením.

Modžtabá Chameneí je od března 2026 nejvyšším vůdcem Islámské republiky – nástupce svého otce Alího Chameneího, který byl zabit při americko-izraelském útoku 28. února 2026. Narodil se v Mašhadu – posvátném městě šíitského islámu ležícím přesně v oblasti Chorásán, u afghánských hranic. Geografická shoda s proroctvím je zabudována do jeho biografie. Studoval v seminářích v Qomu, kde podle svého spolužáka Jábera Rádžabího – bývalého poradce prezidenta Ahmadínežáda pro zahraniční politiku, který později sloužil jako prostředník pro íránské milice v Iráku a dnes žije v exilu – psal seminární práce o třech postavách, které připraví cestu Mahdímu. A sebe v nich popisoval jako Churásáního.

Rádžabí v rozhovorech pro The Atlantic a ArabCast uvedl, že Modžtabá kladl velký důraz na vize a sny – a vyprávěl mu sen, v němž se mu zjevil Adam a potvrdil mu jeho identitu. Modžtabá bojoval v íránsko-irácké válce jako sedmnáctiletý. A pak při útoku 28. února zahynuli jeho otec, manželka, sestra, neteř a švagr. Podle zprávy The Telegraph byl zabit i jeden z jeho synů. Modžtabá sám přežil s těžkými zraněními – údajně proto, že krátce před dopadem rakety vyšel z budovy. A když Rada expertů oznámila jeho jmenování, sekretář Rady veřejně přiznal, že zvolená osoba odmítala vedení – než ho nakonec přijala. Přesně tak, jak proroctví říká.

Rádžabí ho popsal jako nebezpečnějšího než cokoli, co lze zničit konvenčními prostředky. Ne proto, že by byl mimořádně schopný politik. Přesvědčení, že jste Bohem vyvoleným nástrojem konce světa, to se ničí podstatně hůře než jakýkoli arzenál.

Čtěte také:

Al-Jemenský – muž z Jemenu, který se přidá k Churásánímu a společně s ním porazí nepřítele. Podle proroctví pochoduje jeho armáda z Jemenu směrem na sever, přidává se k černým praporům a společně táhnou na Jeruzalém. V Húsíovském prostředí je tato postava ztotožňována s Abdul-Malikem al-Húsím.

Ale tady je důležitý detail, který věc komplikuje. Ve dvanáctnické šíe – tedy v íránské verzi – je Al-Jemenský jen předzvěst, pomocník Mahdího, nikoli Mahdí sám. V záidíjské šíe, z níž Húsíové vychází, je ale hranice mezi předzvěstí a Mahdím samotným rozmazaná. Protože – jak bylo řečeno výše – v záidíjské šíe žádný skrytý Imám neexistuje. Mahdí nezmizel a nevrátí se. Rodí se znovu v každé generaci z linie Proroka. A Abdul-Malik al-Húsí si v tomto rámci nenárokuje jen roli předzvěsti. Nárokuje si roli Mahdího přímo. Je neomylný, předurčený, „prapor vedení” – Al-Mahdhuda. Jeho armády nepochodují na pomoc někomu jinému. Pochodují proto, že on je ten, na koho se čekalo.

Sufijání – tyran ze Sýrie, nepřítel, s nímž se Churásání a Jemenský střetnou v rozhodující bitvě. Podle proroctví vzejde z Damašku, vyhlásí svou vládu z mešity Umajjovců – jedné z nejposvátnějších staveb islámského světa, postavené v 8. století na místě, kde se objeví Ježíš při svém druhém příchodu – a stane se hlavní silou, která se postaví Mahdímu.

V prosinci 2024 padl syrský diktátor Bašár al-Asad, jehož režim Írán dvě desetiletí vojensky a finančně podporoval. Nahradil ho Ahmad al-Šaraa – vůdce islamistického hnutí Haját Tahrír aš-Šám, původně spojený s Al-Káidou, který vedl ozbrojené povstání a Asada svrhl. Íránem byl vnímán jako nepřítel od první chvíle. A pak al-Šaraa pronesl svou vítěznou řeč z mešity Umajjovců v Damašku – přesně tam, kde proroctví říká, že Sufijání vyhlásí svou vládu.

V kruzích IRGC a Húsíů to nebylo vnímáno jako náhoda.

Tohle není folklór, mytologie ani konspirační teorie. Je to soustava přesvědčení zakořeněná hluboko v náboženské identitě milionů lidí – přesvědčení, které nelze vyvrátit argumentem, protože každá událost, která se stane, může být interpretována jako jeho potvrzení. Vojenská porážka? Zkouška. Přežití útoku? Znamení. Pád nepřátelského režimu? Naplnění proroctví. Systém, který se živí realitou a přetavuje ji na důkaz vlastní pravdy, není možné rozložit prostým diplomatickým jednáním za stolem ve Vídni.

A tady přichází věc, která to celé uzavírá. Aiman Dean – bývalý člen Al-Káidy, který se později stal agentem britské rozvědky MI6 a dnes patří k nejlépe informovaným analytikům islámského extremismu – o tom mluví z vlastní zkušenosti. V devadesátých letech ho pomocí přesně tohoto materiálu rekrutovala Al-Káida. Náborář mu vysvětloval proroctví o konci světa jako argument proč vstoupit – jako důkaz, že dějiny mají předem daný směr a on může být jejich součástí. „Eschatologie je narkotikem mysli u mnoha mladých muslimů, ať sunnitů, nebo šíitů,” říká Dean. A pak dodává větu, která je klíčem k celému článku: proroctví se neplní sama. Lidé pracují na tom, aby se naplnila.

Vítězství, které nezná porážku

Pro skupiny jako Húsíové nebo jádro IRGC přežití rovná se vítězství. Není to nihilismus. Je to logika systému, který myslí v jiném časovém horizontu. Pokud věříte, že jste předurčeni dovést svět k určitému bodu – vzít Mekku a Medínu, projít Jeruzalémem, nakonec dobýt „Řím” – pak každá prohra, každá ztráta, každé přeskupení je jen epizoda v příběhu, jehož konec znáte. Západ myslí v čtyřletých volebních cyklech. Tato hnutí myslí ve staletích.

Húsíové za posledních dvanáct let ztratili desítky tisíc bojovníků, přišli o část velení, přežili tisíce náletů. A přesto vnímají tuto cestu jako sérii potvrzení. V jejich vlastním vnímání – a to je klíčové slovo – porazili všechny. Porazili Saudy – přinutili je platit. Porazili Emiry – vyhnali je z Jemenu. Porazili Izrael – přežili jeho údery. Porazili Spojené státy – stále existují navzdory operaci Rough Rider. Nezáleží na tom, co říkají statistiky ztrát nebo vojenské analýzy. V logice, kde přežití rovná se vítězství a každá epizoda je součástí předem daného příběhu, má každé pokračování jeden jediný výklad: potvrzení.

Klíčová jsou čísla. Húsíové provozují ideologické letní tábory, kde se dětem od sedmi let vštěpuje výcvik se zbraněmi a víra v tento příběh. Húsíovské zdroje tvrdí, že v roce 2024 jimi prošlo přes milion dětí – nezávislí pozorovatelé tato čísla zpochybňují, ale i konzervativnější odhady hovoří o stovkách tisíc účastníků ročně. V roce 2025 Húsíové oznámili další nárůst. Bez ohledu na přesné číslo jde o systematický a řízený program indoktrinace celé populace.

To nejsou teroristé z nouze. To je celá generace.

Čtěte také:

A tady je věc, která by nás měla zajímat nejvíc – protože se netýká jen Jemenu nebo Íránu. Ve středověkých islámských textech se mluví o tom, že po dobytí Jeruzaléma Mahdí a jeho armády zamíří na Řím. V soudobé interpretaci Húsíů a části íránského vedení „Řím” neznamená Itálii. Znamená Západ – Evropu a Ameriku. Prorok Muhammad podle islámské tradice předpověděl, že islám nakonec dobude Řím, tak jako dobyl Persii a Byzanc. Pro středověké muslimy byl Řím symbolem nepřátelského Západu. Pro dnešní interprety je tím symbolem Washington a Brusel.

Tohle obvykle vypadá jako pomatená rétorika pro interní potřebu hnutí. Možná i je. Ale Al-Dawsari upozorňuje na věc důležitější než obsah samotného proroctví a to, že tato hnutí si budují transnacionální infrastrukturu v tomto duchu – a dělají to metodicky. Húsíové dnes rekrutují bojovníky z celého Afrického rohu. Podle OSN jsou hlavním dodavatelem zbraní Al-Šabábu v Somálsku – tedy Al-Káidě ve východní Africe. Trénují africké rekruty, posílají je zpátky jako agenty. Čínská firma napojená na armádu jim dodávala satelitní snímky k zaměřování lodí v Rudém moři. Rusko jim předalo technologie k útokům na plavidla.

To není síť skupiny, která chce lepší mírovou smlouvu. Je to síť skupiny, která plánuje něco jiného. Geopolitická analýza, která tohle ignoruje, popisuje něco jiného než realitu.

Co se stane, když nevíte, s čím bojujete

Západ udělal v posledních dvaceti letech v regionu řadu konkrétních chyb. Ale pod každou z nich leží jedna společná: přistupoval k hnutím, jejichž logika není pragmatická ale náboženská, jako by šlo o aktéry, kteří chtějí lepší podmínky, více peněz nebo záruky bezpečnosti.

Stockholmská dohoda z roku 2018 je učebnicový příklad. Koalice vedená Emiráty a Saudy tehdy měla reálnou šanci dobít přístav Hudajda – logistický uzel, bez nějž by Húsíové zásadně oslabili. Mezinárodní tlak, vedený tehdy britským ministerstvem zahraničí, operaci zastavil. Výsledek: Húsíové se přeskupili, vybudovali pašerácké sítě přes Africký roh, navázali spolupráci s Al-Šabábem v Somálsku, začali vyvážet drony a rakety – a o pět let později ochromili mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři. Mírová jednání Húsíové vždy přijali a vždy využili k jednomu účelu: přeskupení. Al-Dawsari to říká přímo – pro tyto skupiny jsou vyjednávání nástrojem ke koupi času, ne cílem.

Proč to tak málo lidí na Západě vidělo? Částečně proto, že akademické a think-tankové prostředí posledních třiceti let vychovalo generaci analytiků se specifickým základním předpokladem, který říká, že každý aktér má materiální zájmy, a pokud je identifikujete a adresujete, konflikt lze vyřešit. Tento předpoklad není špatný obecně. Je špatný v tomto konkrétním případě.

Čtěte také:

Důležité je ale říct jednu věc: ne každý v íránském systému je apokalyptik. Írán není monolit. Pragmatici existují – prezident Pezeshkian naznačil ochotu jednat o ukončení války za určitých podmínek, část diplomatického aparátu myslí v kategoriích reálpolitiky. Jenže o válce a míru nerozhodují pragmatici. Rozhodují ti, kdo ovládají IRGC, Basídž a bezpečnostní aparát – a mezi nimi dominuje generace, která vyrostla na doktríně mahdismu a Modžtabu Chameneího vnímá jako svého vůdce. Kasra Aarabi z organizace United Against Nuclear Iran to shrnuje jasně: právě mladší generace IRGC – třetí a čtvrtá, kteří vstoupili po roce 2000 a po roce 2010 – jsou ti, kdo Modžtabu podporují nejvíc. Jsou to ti, u nichž cílená indoktrinace apokalyptickým mahdismem zabírá nejsilněji.

Ptát se Abdul-Malika al-Húsího, co chce za to, že přestane útočit na lodě v Rudém moři, je trochu jako ptát se někoho, za kolik prodá svůj smysl života. Otázka může dávat smysl tomu, kdo ji klade. Člověku, kterému ji kladete, nedává smysl žádný.

Proč je to aktuální?

Zda byl americko-izraelský útok z 28. února legitimní, proporcionální nebo správně načasovaný – to jsou otázky, kterým se rád budu věnovat v jiném textu. Tento článek není o nich. Je o něčem jiném: zda dává smysl vyjednávat s režimem, jehož vedení upřímně věří, že plní náboženské proroctví o konci světa – a jehož proxy sítě jsou dnes rozesety od Jemenu přes Africký roh. Tohle není jen íránský problém. Je to nejnovější kapitola mnohem staršího střetu mezi liberálním civilizačním okruhem a islámským radikalismem – střetu, jehož dosah jsme za posledních třicet let pocítili naplno: téměř tři tisíce mrtvých v New Yorku 11. září 2001 a přes tisíc dvě stě zavražděných na jihu Izraele 7. října 2023. Obě události zásadně změnily parametry světové politiky – nejen vztahů na Blízkém východě, ale i způsobu, jakým Západ přemýšlí o bezpečnosti, o sobě samém a o povaze hrozeb, kterým čelí.

Proto, když se píše o příměří, o jednáních, o „politickém řešení” íránské otázky, je potřeba být přesný ohledně toho, s čím pracujeme. Diplomatické řešení s aktérem, který má pragmatické zájmy – peníze, území, bezpečnostní záruky – je možné a rozumné. Diplomatické řešení s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na jiném základě. Nemluvíme o tom, co chce druhá strana. Mluvíme o tom, kým si myslí, že je.

Stockholmská dohoda to ilustruje dobře. Británie tehdy zastavila vojenskou operaci, která mohla Húsíe zlomit – v upřímné víře, že mír je možný. Nebyla to hloupost. Byla to špatná diagnóza. A špatná diagnóza opakovaná dost dlouho se stává strategií.

Nadwa Al-Dawsari to říká jednoduše: tyto skupiny nevěří v mír. Vyjednávání pro ně je nástroj. Čím déle čekáme, tím vyšší bude cena.

Tohle není pravicová ani levicová pozice. Je to popis mechanismu, který funguje bez ohledu na to, jak se k němu stavíme. Máme co do činění s lidmi, kteří neusilují o koexistenci, kompromis ani mír. Usilují o vítězství – definované proroctvím, nikoliv diplomacií. A dokud to Západ nepochopí, bude každé příměří jen přestávkou před dalším kolem. Kolem, do kterého vstoupíme o dost slabší – vojensky, myšlenkově, znalostmi i přesvědčením o vlastní hodnotě. Protože čas pracuje pro toho, kdo myslí ve staletích.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Tak schválně: Četli jste doporučení Mezinárodní energetické agentury (IEA), jak snížit spotřebu paliv? Smáli jste se nad tím a s nostalgií vzpomínali na Markétin svetr? Přiznám se, že já v první chvíli taky. Ale pak jsem si přečetl reálné zprávy ze světa. Od té doby se nesměji.

„Miláčku, dneska je středa,“ nyní znamená na Srí Lance úplně něco jiného než ve zbytku světa. Země totiž vyhlásila právě středu jako nový den volna pro většinu státních zaměstnanců. Něco podobného zavedly i Filipíny. Naproti tomu Thajsko či Vietnam sázejí spíše na práci z domova a omezují pracovní cesty. Říkám si, že to možná vyjde nastejno, ale uvidíme, Asiaté mají obecně trochu jiný vztah k práci než my. Takže to možná fakt vyjde nastejno: makat budou všichni, i ti s tím volnem…

Pákistán snížil maximální rychlost na dálnicích pro osobní auta ze 120 na 100 km/h a pro nákladní vozy ze 110 na 90 km/h. Český vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal se tam na dovču nejspíš nechystá.

V Bangladéši vláda uzavřela univerzity a zavedla plánované výpadky elektřiny (rolling blackout), aby udržela v chodu energeticky náročný průmysl. Jestli máte v plánu na jaře obměnit šatník, doporučuji neotálet.

Čtěte také:

Egypt bude zavírat obchody, restaurace i nákupní centra ve všední dny už ve 21 hodin a omezovat veřejné osvětlení. Mám skvělý tip pro Netflix: Natočte Kriminálku Káhira, ušetříte za herce.

V Indonésii a Nepálu masivně vyměňují plynové sporáky za indukční. Sebevrazi by měli dostat nějaké školení, jinak dopadnou jako Michal Šebek z Pelíšků.

Zatímco v Asii se dějí věci, evropské země zatím jen uvolňují rezervy a snižují spotřební daně. No dobře, až na to Slovinsko, kde prostě víc než 50 litrů paliva za den nenatankujete. K čemu by vám to ale bylo, když nejdelší silniční trasa napříč celou zemí nebude delší než 400 km, i když třikrát zakufrujete…

Nevím jak vy, ale já to vidím tak, že prakticky všechna opatření navrhovaná IEA se někde na světě ujala a splnila svůj účel: nekoukat nalevo ani napravo a prostě rychle snížit spotřebu paliv. Aby bylo jasno, bavíme se o divoce fajrujícím požáru. Tady není čas na výběrové řízení na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Tady musí okamžitě do akce všechny stříkačky, které máme k dispozici, včetně těch dětských.

Máte-li pocit, že trapná požárnická metafora za tím kosmopolitním přehledem zazvonila jako kravský zvonec na konci Šostakoviče, nebudu se s vámi hádat. Místo toho vás požádám, abyste si ten princip zapamatovali, protože na konci článku se k němu vrátím.

Nyní k věci. V roce 2021 se Vladimír vydal do Evropy a důsledky máme v živé paměti dodnes. Nyní se Donald vydal na Blízký východ. Otázka za dva miliony dolarů (kolem projeli tleskající příslušníci Íránské revoluční gardy): Dopady na evropskou energetiku budou oproti minulé krizi a) stejné, b) horší, c) mírnější. Domnívám se, že cé je správně a v tomto textu se pokusím vysvětlit proč. Zdůrazňuji však, že moje obzory končí u elektřiny a u stavu geopolitiky k datu vydání tohoto textu. Jak hormuzská krize zacvičí s ostatními trhy (pohonné hmoty, hnojiva, čipy, chemie, stavební materiály) či globální ekonomikou a jak se vojensky a politicky bude vyvíjet dál, to se neodvažuji ani naznačovat.

Čtěte také:

Shrňme si na úvod bez emocí a „naplocho“ klíčová fakta důležitá pro evropskou elektroenergetiku:

1) Jedna z nejdůležitějších energetických tepen světa je téměř ucpaná. Statistiky sice prozrazují, že Perský záliv ještě neprodělal „hormuzský infarkt“, ale z evropského pohledu to nemusí být podstatné: Z námořníků, kteří lpějí na životě, nesestavíte žádnou posádku, která bude ochotna průlivem hrůzy projet. A pokud ano, z pojišťoven, které lpějí na černých číslech v hospodaření, nenajdete jedinou, která bude ochotna poskytnout plnění za poškozený či potopený tanker. A do třetice: Z těch několika šťastlivců, co mají íránskou propustku, fakt nikdo nepopluje do Evropy.

2) Svět přišel o 20 % zkapalněného zemního plynu, a to minimálně do konce jara. LNG linka není kávovar ani šroubárna. Když se jednou zastaví, trvá to měsíc, než se opět rozjede, a další měsíc, než se vrátí k provozu na „plný knedlík“.

3) Největší zkapalňovací závod na světě Ras Laffan přišel o 17 % výrobní kapacity na příštích 3-5 let, a to i kdyby se podařilo otevřít Hormuzský průliv už zítra. Asi vás nepřekvapí, že když „zastavit produkci“ je problém, bude „rozbombit produkci“ ještě násobně větší problém. Jak se to vlastně seběhlo? Hráli jste na základce lodě? Tak Izraelci si to s Íránci 18. března střihli naostro a v obou případech zaznělo „zásah, potopená“. Íránský útok na Ras Laffan byl odvetou za izraelský útok na plynová pole South Pars (neplést se South Parkem).

4) Zatímco na Blízkém východě lítají rakety a drony, v oceánech zuří úplně jiná bitva, v níž lítají eura a jüany (případně dolary). Země, které měly nasmlouvaný katarský plyn, zoufale hledají náhradu a tradeři jsou ochotni prodat i svou drahou tchýni, aby přeplatili konkurenci. Čím dál častěji se tak stává, že loď, která se pod statusem FOR ORDERS vydá třeba z Nigérie do Francie, je i po více než tisíci kilometrech plavby ochotna otočit kormidlo na druhou stranu do Asie (byť je to kolem té Afriky spodem fakt pakárna). Proč? Protože někdo zamával tučnějším svazkem bankovek. Hru „kdo dá víc“ si pamatujeme už z let 2021-2022 a účtenky za ni možná ještě máme taky někde schované…

5) Internety milují dramata, snad by bez nich ani nepřežily. V uplynulé zimě si oblíbily zejména téma vyprazdňování plynových zásobníků napříč Evropou a při lednových či únorových mrazech evokovaly dojem, že už jsme několikrát umrzli. To samozřejmě nic nemění na rekordně nízkých stavech, jen se ukázalo, že strach z odběrových stupňů nebyl úplně na místě. Na druhou stranu nejpozději v dubnu ty zásobníky budeme muset zase začít plnit, a to kvůli důvodnému podezření, že v prosinci začne další zima. A protože plnivo ve slevě z výše uvedených důvodů nemusí být k mání, ta legrace nás přijde draho.

6) Pokud bychom v Evropě měli vlastní zdroj plynu jako Američané nebo Argentinci, žádný z dosavadních bodů by nás nemusel zneklidňovat. Jenomže už nežijeme v devadesátkách, kdy jsme dokázali polovinu spotřeby pokrýt vlastními silami. V roce 2024 už musela EU dovézt 88 % paliva, kterému pořád tak familiárně říká „přechodové“. Čím dál méně dodávek přitom bere „trubkou“ a čím dál více pomocí LNG, čímž se chtě nechtě vydává všanc geopolitickým otřesům a náladám nepřátelských či nevyzpytatelných režimů. Nebo máte snad pocit, že z níže uvedených LNG dodavatelů patří všichni mezi naše kámoše?

7) Poslední bod vysvětluje, proč je plyn tak důležitý pro evropskou elektroenergetiku. Ani snad nejde o to, že by se z plynu vyrábělo o tolik víc elektřiny než dřív – byť nárůst z 10,5 % v roce 2015 na skoro 15 % v roce 2025 už skoro matematicky splňuje kritéria pro formulaci „o polovinu“. V absolutním měřítku však podíl zůstává relativně nízký. Jde spíš o funkcionální a strukturální význam.

Plyn plní zejména v zemích s vysokým podílem OZE roli flexibilní zálohy a v těch nejaderných také baseloadu. Čím bude paroplynka spalovat dražší palivo, tím dražší elektřinu bude vyrábět. A protože právě ona tvoří nejčastější závěrný zdroj, který určuje cenu elektřiny v dané hodině či čtvrthodině, v blízké budoucnosti lze očekávat dopady i v elektroenergetice. Ostatně v kontraktech na rok 2027 už citelné zdražení pozorujeme. Nezapomínejme, že plyn je pro cenu evropské elektřiny dokonce ještě důležitější driver než nenáviděná emisní povolenka.

Co nás tedy čeká? Položí se další Bohemka a stovky tisíc zákazníků znovu poznají, co je to dodavatel poslední instance? Zavede vláda cenové stropy? Přijde další windfall tax? Zastaví se fabriky (některé na pár týdnů, některé nadobro)? Spustí se nová hyperinflace, sotva jsme se vybabrali z té staré?

K nalezení uspokojivých odpovědí na tyto otázky potřebujeme buď kvalitní křišťálovou kouli, nebo analýzu, která srovná, co je teď jinak oproti minulé krizi. Snazší by byla ta křišťálová koule, ale před lety jsem ji věnoval do kanceláře manželce a mám pocit, že nefungovala moc spolehlivě… (ta koule, ne ta manželka) Tak holt pojďme na tu analýzu.

Na prvním místě chci bouchnout hned tou nejsilnější kartou: Francouzské jádro má letos formu jako fotbalisté Arsenalu, zatímco při předcházející krizi připomínalo spíš, nerad to říkám, současnou Spartu (a sami si doplňte vhodné paralely k odloženým odstávkám kvůli covidu či korozi potrubí v bezpečnostních systémech).

V roce 2022 nedodalo ani kWh deset francouzských reaktorů po dobu neuvěřitelných 357 dní a dvacet reaktorů po dobu 278 dní. V nejhorším momentě bylo offline 32 reaktorů s výkonem 36,7 GW, tedy více než polovina celé flotily.

Toky v celé Evropě se otočily do nevídaných směrů a Francie se jako dlouhodobý exportní lídr stala bezprecedentně druhým největším importérem. Oproti roku 2025, kdy naopak Francie zaznamenala rekord v čistém exportu, chybělo v celé Evropě 107,4 TWh francouzské elektřiny! O to víc se muselo spálit extrémně předraženého plynu, a to vyhnalo ceny kamsi k souhvězdí Andromedy.

Letošní odhad EDF naproti tomu svědčí o tom, že francouzské jádro se stejně jako vloni přiblíží k nejvyšší výrobě za posledních sedm let.

Cože byl ten druhý, byť méně významný cenový driver u elektřiny? Jasně, emisní povolenka. Tak ta je teď docela nízko a souvisí to nejen s běžným sezonním poklesem, ale též se siláckými řečmi o reformě, či dokonce zrušení systému EU ETS. Není to sice tak dávno, co Evropská komise bez mrknutí oka odmávala ambiciózní klimatický cíl do roku 2040, ale připadá mi, že riziko být umlácen čepicemi vnímá evropský politik jako naléhavější než riziko, že EU nesníží globální teplotu o 0,05 °C do roku 2100.

Už si to nepamatujeme, ale roky 2021 a 2022 byly extrémně suché. V Norsku padly rezervoáry v přehradách na dvacetiletá minima a podle toho samozřejmě vypadala i výroba elektřiny, pro níž je zrovna v této zemi voda naprosto zásadní surovinou. Když vyscrollujete zpět nahoru k těm mapkám, zjistíte, že norská výroba byla v roce 2022 oproti té loňské skoro poloviční.

Aktuální údaje provozovatele soustavy naštěstí ukazují, že letos množství vody v rezervoárech odpovídá spíš mediánu, zatímco v roce 2022 už byl ve stejné roční době na cestě pod historické minimum.

Poslední srovnávací téma vás asi pobaví, ale co už. Roky 2021 a 2022 byly nejen suché, ale též nevětrné, truchlivé, a to zejména v Německu. Výroba tak významně zaostávala za očekáváním vyvolaným výrazným růstem instalované kapacity ve větrnících.

Samozřejmě se dá těžko odhadnout, jak moc bude letos foukat i svítit (to už by fakt chtělo tu křišťálovou kouli), ale na druhou stranu bych skoro dal ruku do ohně za to, že výroba bude tak jako tak vyšší než před 4-5 lety. Od roku 2021 narostl v EU instalovaný výkon ve větru o několik desítek GW a v solárech dokonce o více než 100 GW. To už se v celkové bilanci projevit musí, i když to budou dispečeři řezat jak vesnický rozhodčí, kterému domácí fotbalisté slíbili za vítězství půl prasete a sud piva. Ale samozřejmě lze pochybovat o tom, na kolik budou intermitentní dodávky odpovídat poptávce a jaké to bude mít dopady na ceny.

Zatímco všechny dosavadní oblasti nám slibují samá pozitiva a sociální jistoty, ta poslední bude slibovat spíš „velký špatný“. Ale možná víc do budoucna, jak se za malou chvíli ukáže. Zatímco OZE nám v EU utěšeně rostou, stabilní zdroje neutěšeně odcházejí. Jádro a uhlí má mezi léty 2021-2025 bilanci instalovaného výkonu minus 36,7 GW! Lze namítnout, že plyn za stejné období o téměř stejné množství narostl, ale s ohledem na vše výše řečené je diskutabilní, zda máme co slavit. Čistě z pohledu zdrojové bilance by to však neměla být taková tragédie.

Když se tedy vrátím k úvodní otázce, zda bude pro evropskou energetiku větší pohromou Donaldova výprava na Blízký východ nebo Vladimírova výprava na západ, volím (zatím) tu Vladimírovu, a to především z toho důvodu, že nám tentokrát nechybí nejsilnější hráč (francouzské jádro). Zároveň by nám přinejmenším letos mělo hrát do karet počasí (norská voda) a nebo schopnost vyždímat z něj víc energie (OZE). V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i vůli evropských politiků hodit do talonu emisní povolenky, když bude nejhůř.

Tím však určitě nechci říct, že evropská energetika v posledních 4-5 letech svědomitě zamakala na zvýšení systémové odolnosti. Spíš než o aktivní přičinění (při vší úctě k francouzským jaderným inženýrům) a poučení z krize minulé jde opět o souhru okolností.

Že se dílčí věci povedly, ačkoliv vůbec nebyly jednoduché, to nezpochybňuji. Kdo třeba ještě v roce 2022 čekal, že se dokážeme zbavit fyzické (nikoliv však ekonomické) závislosti na ruském plynu? Díky rychlému rozvoji LNG infrastruktury a diverzifikaci dodávek se to podařilo. Ani v tomto bodě se však nemohu zbavit dojmu, že jsme prostě jen jednu závislost vyměnili za druhou. V čem se teď liší ruský plyn od katarského? Ten první brát nechceme, ten druhý ani nemůžeme. Výsledek je stejný.

Když jsem tak chytrý, jak by tedy podle mě vypadalo skutečné poučení a reálná investice do posílení energetického systému? Vracím se k hasičské metafoře z úvodu: Až se vypořádáme s aktuálním požárem, nesmíme na nic čekat a musíme okamžitě vypsat to výběrko na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Přeloženo do energetického jazyka: Musíme začít těžit vlastní zemní plyn a rozjet masivní investice do jádra, ať to stojí, co to stojí. Já vím, že to nechceme slyšet, ale udělat to prostě musíme. V sázce už je příliš mnoho.

Nenechme se mýlit. Toto fakt není první ani poslední energetická krize, které Evropa musí čelit. Přijdou další. A na nepříjemnou otázku, co jsme dělali v mezidobí, budou dávat jasnou odpověď účty za energie (v lepším případě, v horším stabilita dodávek). Nejnovější evropské hodnocení zdrojové přiměřenosti ERAA jasně ukazuje, že kvůli výhradní orientaci na OZE, přetrvávající investiční paralýze v klasické energetice a konci uhlí nám mohou už v nadcházejících letech chybět až desítky GW stabilních zdrojů. Až se v této situaci přiřítí nějaká ta černá labuť, strhne se teprve dokonalá bouře. A pak už nám nepomůže ani ten Markétin svetr…

P.S.: Závěr, že tato energetická krize nebude horší než ta minulá, samozřejmě platí jen za předpokladu, že nedojde k další eskalaci konfliktu na Blízkém východě. Pokud by se tak stalo, doporučuji tuto analýzu vytisknout a využít na podpal (ať je aspoň k něčemu užitečná).

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Vláda zatím (díkybohu) stále do cen benzinu a nafty nezasahuje, k populistickému návrhu rádoby opozičního vůdce Martina Kupky snižovat spotřební daň snad nesáhne. Zatím to končí sledováním marží na pumpách a tradičními výstupy Andreje Babiše směrem k „našim lidem“, kdy vyhrožuje, že musí zasáhnout a regulovat marže. Jezdí po benzinkách a na videích ukazuje, jak první dva největší hráči na trhu, Orlen a MOL, vyslechli jeho výtku, že nemají zneužívat situaci a jít z „nehorázné úrovně“ 50 korun za litr nafty dolů (vydělávají na vyšších cenách u nás a pro polské a maďarské zákazníky doma zastropovali). Babišovo chování je ale ve výsledku pozitivní (zatím). Demonstruje sílu, ale do ničeho se zatím fyzicky nepouští.

Česká vláda je v tom mezi okolními zeměmi téměř výjimka. Nejbizarnější opatření mají zmínění Slováci a Maďaři s rozdílnými cenami pro vlastní občany a pro cizince. To se ale může samozřejmě rychle změnit. Nevíme, jestli se Babiš po pondělním jednání s pěti největšími distributory paliv nerozhodne jinak a neoznámí, že marži zastropuje. Stále ndokola padá otázka, proč současná vláda v roce 2022 sama volala po snižování DPH a spotřebních daní u pohonných hmot. Protože byla v opozici a nemusela řešit 10 plus miliard, které by snížením spotřební daně o 1,70 koruny (jak navrhuje Kupka) chyběly v rozpočtu. Je to politika, není na tom nic víc zajímavého. Efekt snížení daně navíc pro spotřebitele není nijak zásadní. Větší smysl by když už mělo snížení DPH, ale do toho se státu chce ze všeho nejméně.

Reálný vůdce opozice Petr Fiala se mezitím natáčí na průhonické Babišově Pumpě a ukazuje „Babišovu drahotu“. Babiš mu na to odpovídá videem, kde ho nazve „Nutellou“ a vzkazuje mu, jak ho na benzinkách poslouchají, jdou s cenami dolů a že mu děkuje za propagaci Pumpy, kde prý drží nižší cenu než Orlen a MOL na dálnicích. Fiala v reakci na to zveřejní video, kde má před sebou rohlík a Nutellu a navrhuje Babišovi, aby na své Pumpě držel cenu pod 40 korunami.

Naprostá zoufalost na obou stranách. Příznivci Andreje Babiše ale o tento typ komunikace pravděpodobně stojí. Proč se tohoto dopouští Petr Fiala, ať už z jakékoli pozice, když sliboval on i „jeho“ strana, že jejich politika nebude laciný a trapný „antibabiš“, na to je těžké hledat odpověď. Stínová vláda ODS na svého reálného předsedu radši nijak nereaguje.

K čemu jsou nám zestátněné benzinky?

To je také otázka posledních dní. Za Fialovy éry byl nákup pump Robin Oil a jejich zahrnutí pod Čepro prezentován jako jeden z největších zářezů. Víme, že z celkové ceny 4,5 miliardy vypral dvě miliardy velmi výhodně bývalý majitel Robin Oil Jiří Zoubek. Ministerstvo financí tehdy asistovalo u do očí bijící daňové optimalizace, ale prezentovalo se to jako „posílení energetické bezpečnosti státu“ při problémech se zásobováním palivy. Protiargumentem od začátku je fakt, že stát může v případě zásadního ohrožení dodávek paliv zasáhnout a fungování komerčních subjektů na poli prodeje pohonných hmot mimořádně upravit. Ať už na základě zákona o cenách, nebo dohromady se zákonem o hospodářských opatřeních pro krizové stavy.

Čtěte také:

Situace je teď taková, že poté, co státní benzinky uposlechly výzvu ministra průmyslu, aby snížily marže na minimum, nabízely hlavně naftu levněji než nízkonákladové Tank Ono. Řidiči tedy začali jezdit tankovat hlavně tam, prodeje rychle rostou, a vzhledem k tomu, že v případě EuroOil a Robin Oil jde spíše o menší benzinky, nafta dochází, respektive zásobování naráží na limity.

Karel Havlíček tvrdí, že je spokojen s tím, že Čepro snížilo marže, ale stále se chová tržně. Tedy že neprodávají levněji, než nakupují. V uplynulém týdnu se totiž řešila i otázka, jestli by Čepro mělo prodávat na pumpách se ztrátou, aby dal stát najevo, že nákup benzinek byl občanům k něčemu prospěšný. Ministerstvo financí tvrdí, že i státní benzinky se musí chovat s péčí řádného hospodáře a že „stát nemůže EuroOil nutit k politice, která by generovala ztrátu a ve výsledku poškodila daňového poplatníka“. Na to reagoval antimonopolní úřad tím, že Čepro prodávat se ztrátou může, protože jeho pumpy nejsou na trhu v dominantním postavení, a tudíž mají v cenotvorbě volnost.

Názory ekonomů na to, jestli by stát teoreticky měl nařídit Čepru prodávat na pumpách Robin Oil a EuroOil se ztrátou, tedy snížit marži, se liší. Například Miroslav Singer si myslí, že Čepro by mělo být aktivnější a ještě víc upozadit tvorbu zisku. Takový Pavel Ryska má jiný názor a provoz státních pump s dumpingovými cenami kritizuje.

Co dál? Pokud by ceny pohonných hmot i energií měly dál růst, může samozřejmě hrozit stav jako v roce 2022, kdy pomalá reakce tehdejší vlády, která nakonec ceny plynu a elektřiny zastropovala až od ledna 2023, zapříčinila, že jsme měli jednu z nejvyšších inflací v celé EU. Je těžké odpovědět na to, kdy a jak by měl stát adekvátně zareagovat a opravdu zasáhnout do trhu. Ne primárně kvůli tomu, aby se ceny v tomto okamžiku snížily (vždy by měl jako první reagovat spotřebitel a upravit svoje spotřebitelské chování, tedy určit, za jakou cenu je ještě ochotný nakoupit), ale kvůli dopadu na inflaci.

Lze také čekat, že s něčím by jako první přišla Evropská komise, stejně jako v roce 2022, když nařídila zavést odvody z nadměrných příjmů u výrobců elektřiny a „mimořádné daně“. Minulá vláda z „mimořádné daně“ byla schopná vykouzlit daň s brutální sazbou platící bezdůvodně tři roky v kuse a přihrát si jen tak do rozpočtu každý rok kolem 40 miliard. Za pozornost stojí i návrhy hejtmana Martina Kuby, respektive jeho nového hnutí Naše Česko. Alespoň se na rozdíl od zbytku opozice snaží přijít s konstruktivnější kombinací řešení.

Větší či menší dopad do inflace teď už nevyhnutelný je. Efekt umělého snížení ceny elektřiny poté, co vláda stáhla pod rozpočet plnou platbu za podporované zelené zdroje, není všespásný. ČNB pak zareaguje zvýšením sazeb, kupní síla poklesne, poskytovatelé úvěrů začnou měnit podmínky, hypotéky zdraží. Vidíme, jak vyrostly výnosy z desetiletých dluhopisů (nad 4,9 procenta), což je pro Babiše i Alenu Schillerovou velký strašák. Ministerstvo financí čeká pro letošek růst ekonomiky 2,2 až 2,4 procenta HDP, Česká národní banka má v predikci dokonce 2,9 procenta. Pokud bude krize dál pokračovat, může se Schillerová s vyššími příjmy z růstu rozloučit. Těšit ji ale na druhou stranu mohou vyšší příjmy ze spotřební daně a DPH z pohonných hmot.

Co se událo mimo domov

Trumpův insider trading a pozemní operace v Íránu

Poslední týden byl obzvlášť výživný, co do měnících se výroků Donalda Trumpa o tom, jaká ultimáta Íránu dává a jak „produktivní“ jsou jejich vzájemné rozhovory. A trhům se to nelíbí. Nejdřív Trump vyhrožoval, že když se Hormuzský průliv neotevře do 48 hodin, srovnají USA íránské elektrárny se zemí. Na to Teherán odpověděl výhrůžkou, že zaútočí na energetickou strukturu spojenců USA v regionu. Děsivé je, že mezi íránské cíle měla patřit i jaderná elektrárna Barakah ve Spojených arabských emirátech.

Když ultimátum vypršelo a USA neútočily, oznámil najednou Trump, že prodlužuje lhůtu o dalších pět dní a především že vedou s Íránem „produktivní rozhovory“. To Írán vzápětí popřel, když řekl, že žádná jednání neprobíhají a že se Trump odkladem jen snaží získat čas. Pak přišel na řadu americký „mírový plán“ předaný Íránu přes Pákistán. Údajně měl zahrnovat rušení sankcí, zastavení obohacování uranu v Natanzu, Fordo a Isfahánu, omezení raketového programu a znovuotevření Hormuzského průlivu. To Írán označil za „přehnaný“ plán odtržený od reality. Následně Trump podruhé odsunul ultimátum o 10 dní až na 6. dubna. A tvrdil, že Íránci „prosí o dohodu“, a zároveň že mají brát věci vážně, než bude pozdě, protože pak už „nebude cesty zpět“.

Poslední zprávy z Pentagonu mluví o tom, že Američané se připravují na týdny pozemních operací v Íránu. Pokud by Trump plán schválil, znamenalo by to, že celý konflikt vstupuje do další, nebezpečnější fáze.

Čtěte také:

Ještě před tím, než Trump na začátku týdne veřejně oznámil, že vede s Íránem produktivní rozhovory, proběhly na trhu zvláštní obchody s futures na ropu Brent a WTI. Jen čtvrt hodiny před Trumpovým oznámením se jich zobchodovalo 6200 v hodnotě 580 milionů dolarů. Takže šlo o sázku proti trhu na to, že Trump trhy uklidní, že ceny ropy a plynu klesnou a akcie půjdou nahoru. Spíš to ale nebyla sázka a někdo věděl, že Trump chce uklidňující prohlášení vydat.

Neví se, jestli za obchody bylo více subjektů, nebo jen jeden. „Je těžké prokázat kauzalitu. Ale nelze se neptat, kdo by 15 minut před Trumpovým příspěvkem na sociální síti byl v prodeji futures takto agresivní,“ uvádějí Financial Times. Stejně tak uvádějí, že to v poslední době není ojedinělá situace a že několik hedgeových fondů uvedlo, že v posledních měsících proběhly další velké obchody provedené před oficiálním vládním vyjádřením. Insider trading se v USA tvrdě postihuje pokutami nebo vězením. Řešit by to měla Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) nebo Komise pro obchodování s komoditními futures (CFTC), ale žádnou aktivitu tímto směrem bychom čekat neměli.

Střízlivá Lagerdeová

Docela fatalisticky (ale realisticky) vyzněl rozhovor s šéfkou Evropské centrální banky (ECB) Christine Lagardeovou pro The Economist. Říká, že rizika spojená s válkou na Blízkém východě podceňujeme a že očekávat rychlý návrat k normálu je dost optimistické. Podle Lagardeové teď čelíme „skutečnému šoku, mnohem většímu, než si v tuto chvíli dokážeme představit“. Podle ECB už byla energetická infrastruktura (hlavně v Kataru) natolik poškozena, že neexistuje žádný způsob, jak by se objem vypadlých dodávek z Perského zálivu mohl během několika měsíců obnovit, a že narušení dodávek bude trvat roky. Hlavní nebezpečí podle Lagardeové spočívá v tom, že následky celé krize se budou projevovat postupně, což vede ke zpožděnému posouzení její závažnosti.

Stejně tak realisticky Lagardeová upozorňuje na to, že jednotlivé státy unie nejsou v dobré rozpočtové kondici a fiskální prostor na plošné úlevy, zastropování a dotování cen není. Platí, že od covidu a kvantitativního uvolňování a rozdávání peněz „zdarma“ a následně i od krize na energetických trzích si Evropané zvykli na ještě větší sociální stát. Takové mentální nastavení se dost těžko bere zpět, je to spíš nemožné.

Lagardeová se pravděpodobně nemýlí, když říká, že následky současné krize budou větší, než si teď myslíme. Hormuzský průliv je fakticky už měsíc uzavřený, vypadla pětina světových dodávek ropy a LNG, vypadly dodávky hnojiv, čpavku, síry a dalších komodit, což může mít zatím také nedozírné důsledky. Tisíce lodí na obou stranách průlivu stojí a čekají. Plavidla z „nepřátelských“ zemí neprojedou vůbec, ostatní tankery mohou projet po koordinaci s Íránem. Výjimkou bylo několik propuštěných „nepřátelských“ tankerů, které mohly proplout pod pákistánskou vlajkou, a Írán tím údajně dal najevo vstřícnost vůči jednání s Američany.

Někdo srovnává současnou krizi po uzavření Hormuzského průlivu s ropným šokem 1973. A paralely určitě existují, i když jsme zároveň v jiné situaci. Stejně jako tehdy i nyní je zasažená, až paralyzovaná, celá světová ekonomika a stejně je i vysoké riziko stagflace, kdy ceny rostou a ekonomika zpomaluje. Rozdílnost naopak spočívá v tom, že celková světová závislost na ropě je výrazně nižší, existují strategické rezervy ropy, USA jsou dnes díky břidlicové ropě téměř soběstačné (v roce 1973 USA 25 procent ropy z arabských zemí) a tím nejvíce postiženým je dnes Asie, ne Evropa (asi 80 procent ropy z Perského zálivu směřuje do Asie).

Armagedon a trvale vyšší ceny plynu

Co se týče zkapalněného plynu, i tam je v současnosti výpadkem dodávek přímo nejvíce postižena Asie - končí tam asi tři čtvrtiny dodávek katarského LNG. Problém je ale v tom, že výpadek z produkce se propisuje do cen všude. Asijské země přeplácejí Evropu, aby tankery s LNG z USA jely k nim, cenu to vyšponuje. Katar zastavil produkci LNG hned po vypuknutí války, společnost Qatar Energy vyhlásila vyšší moc a další velká rána přišla po íránském masivním útoku na katarské zařízení na zpracování a zkapalnění LNG v Ras Laffan (jedno z největších na světě) v odvetě za izraelský útok na íránské plynové pole. A opravy mohou trvat několik let. Takže se dostáváme do úplně jiné situace, než kdyby byl „jen“ zablokován Hormuzský průliv. Znamená to, že ceny plynu zůstanou na vyšší úrovni dlouhodobě, najdou si novou hladinu.

Nezapomínejme také, že v těchto dnech do přístavů v Evropě a v Asii doplují poslední dodávky LNG z Perského zálivu, které byly vypraveny ještě před íránskými raketovými útoky. A pak už nebude nic. Z aktuální situace každopádně těží Spojené státy, které mohou zvýšit těžbu plynu a prodávat draze. A stejně tak Norsko, které bude dál posilovat svou pozici největšího dodavatele plynu do Evropy a bohatnout.

Chvíle pro uhlí: Německo chce chce spustit rezervní elektrárny

Jak bylo řečeno, cena plynu dost pravděpodobně zůstane na vyšších hodnotách déle. Zdražování se týká už i dlouhodobých kontraktů. Plyn s dodáním v příštím roce je aktuálně za cenu přes 57 eur za MWh. Zároveň nám klesla cena emisní povolenky, která postupně spadla z 90 eur až k úrovni 65 eur. Nyní je za 71 eur. Elektřina s dodáním v příštím roce se pořád pohybuje kolem 100 eur za MWh, protože na ni současně působí dražší plyn a levnější povolenka, takže se efekty vynulují.

To celé znamená, že se mění situace pro uhelné elektrárny. Pokud by současný stav vydržel (cena elektřiny zůstane vyšší, povolenka nižší), skutečně se jim otevírá prostor pro delší provoz. Uhelný spread, který dostaneme po odečtení ceny povolenky od ceny elektřiny, se z hodnot kolem 5 eur zvyšuje na hodnoty kolem 30 eur, což dává pro výrobu smysl. Detailnější rozbor si lze poslechnout tady.

Čtěte také:

Uhelné elektrárny chceme nahradit plynovými, ale nemáme je, a ještě k tomu je aktuálně elektřina vyráběná z plynu hodně drahá. Z toho vychází, že je v tomto okamžiku krátkodobě potřebujeme. Devizou uhlí navíc je, že Evropa touto surovinou na svém území disponuje.

V Německu se teď znovu zaseklo schválení státní podpory pro nové plynové elektrárny. Němci chtějí stavět 12 GW v řiditelných zdrojích, které by jim sloužily jako záložní místo uhlí. To znamená, že budou v provozu jen někdy a dostávají zaplaceno za to, že jsou k dispozici. Plán odejít od uhlí ne až v roce 2038, ale už kolem roku 2030, tedy Němcům asi nevyjde.

Co víc, Němci teď dokonce zvažují spuštění černouhelných elektráren, které udržují jen jako rezervu. Jde o výkon asi 6,7 GW, který by se dal dodat do sítě. Cílem je ušetřit na drahém plynu s tím, že rezervní elektrárny by údajně mohly snížit ceny elektřiny až o 60 procent.

Ještě před pár měsíci by to bylo nemyslitelné. Krize Němcům ukázala, že předčasné odstavování uhelných zdrojů jim k ničemu nebylo. Když je to levnější, najednou emise nevadí. Je to podobná úroveň pokrytectví jako nedávný výrok předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové o tom, že EU učinila „strategickou chybu“, když se rozhodla odejít od jádra. Do odchodu od jádra EU zavleklo právě Německo a vláda Angely Merkelové, kde von der Leyenová seděla. Některá rozhodnutí jsou ale nevratná, a tohle mezi ně patří.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Toto rozhodnutí sice proběhlo pár články, ale jinak zůstalo prakticky bez povšimnutí. Viním z toho velká média, zejména veřejnoprávní, která by přesně tyto kroky měla dobře pokrývat. Je to daleko důležitější než Stardance (vezmu si tento pořad jako symbol). Dnes, kdy ceny plynu v Evropě po vypuknutí války mezi Íránem a Izraelem vyskočily nad 60 eur za megawatthodinu, začíná být jasné, co přesně jsme si (ano, my) v Bruselu schválili. Evropa si zase navlékla oprátku závislosti – a někdo ji teď tahá za konec provazu.¨

Co je taxonomie a proč na ní záleží

Slovo „taxonomie” zní technicky a nudně. Za tím slovem se ale skrývá obrovská moc: rozhodnutí o tom, které investice mohou být označeny jako „zelené” a „udržitelné”, a tedy čerpat miliardy eur z evropských fondů, bankovních úvěrů a soukromého kapitálu.

Taxonomie EU je v podstatě seznam. Seznam aktivit, které Brusel považuje za slučitelné s cíli Zelené dohody a s cílem klimatické neutrality do roku 2050. Pokud je vaše investice na tomto seznamu, otevírají se vám dveře k levnějšímu financování, k evropským dotacím a k přílivu institucionálního kapitálu, který dnes stále více hledí na ESG kritéria – tedy na environmentální, sociální a řídící standardy.

Rozhodnutí z konce roku 2021 do tohoto seznamu zařadilo zemní plyn jako takzvaný přechodový zdroj. Tedy ne jako plně zelený, ale jako dočasně akceptovatelný. Podmínky byly technicky nastaveny tak, aby byly splnitelné: nové plynové elektrárny musí emitovat méně než 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu, musí dostat stavební povolení do konce roku 2030 a musí být konstruovány jako „Hydrogen Ready” – tedy schopné přejít na bezemisní vodík do roku 2035.

Čtěte také:

Jaderná energie sice byla také zařazena – ale způsobem, který ji v praxi znevýhodňuje. Nové jaderné bloky mohou získat zelenou nálepku, pokud mají schválené plány na bezpečnou likvidaci odpadu a stavební povolení do roku 2045. To zní rozumně, jenže přísná ekologická a bezpečnostní kritéria v kombinaci s politickým tlakem zejména ze strany Německa způsobila, že jádro v taxonomii fakticky stojí na vedlejší koleji.

Výsledek? Investiční toky se nasměrovaly k plynu. Jaderná energetika – stabilní, nízkoemisní, domácí (ano, jaderné palivo se dá nakoupit na 20 let dopředu a skladovat) – zůstala bez výraznějšího zájmu.

Berlínský nebo Bruselský diktát? Ani jedno

Kdo chce pochopit, proč EU zvolila plyn místo jádra, musí se podívat do Berlína, nebo si přečíst mé předchozí články (zde a zde). Německo je ekonomický motor Evropy a jeho energetická politika má na Brusel větší vliv, protože s bruselských lavicích sedí politici, kteří s jejich pohledem na jádro souzní. Třeba Španělsko, se chystá své jádro zlikvidovat i když jejich průmysl španělskou vládu prosí o změnu směru

V bruselském vyjednávání o taxonomii pak Německo sehrálo klíčovou roli. Tisková mluvčí německé vlády v lednu 2022 jednoznačně prohlásila, že „jaderná energie není udržitelná a Německo nebude hlasovat pro její zelenou nálepku”.

Tento, ale i další výroky německých politiků nejsou vědecké hodnocení – jsou to politické deklarace. Rizika jaderné energie jsou při správném provozu moderních reaktorů srovnatelná s mnoha jinými průmyslovými technologiemi. Havárie v Černobylu a Fukushimě jsou výsledkem konkrétních pochybení, ne nevyhnutelným osudem každé jaderné elektrárny.

Toto je dnešní politická realita. A ta je výsledkem jednání 27 sobě rovných. Nemá cenu si na to stěžovat.

Jak funguje evropský trh s plynem

Evropa spotřebuje ročně přibližně 350 až 370 miliard kubických metrů zemního plynu. Podstatnou část musí dovážet, protože vlastní produkce pokrývá jen zlomek poptávky. V roce 2024 plyn tvořil čtyřiadvacet procent celkových energetických dovozů do EU. Norsko dodávalo přibližně třicet procent importů, zbytek přicházel z různých zdrojů.

Klíčová změna nastala po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Rusko tehdy dodávalo zhruba čtyřicet pět procent evropských plynových importů. Dnes je to pouhých dvanáct procent a do roku 2027 má být ruský plyn z Evropy vytlačen úplně. Toto přerušení bylo správným krokem a já ho podporuji – ale zanechalo obrovskou díru, kterou bylo třeba zaplnit.

Čtěte také:

Zaplnila ji LNG – zkapalněný zemní plyn přivážený tankery z USA, Kataru, Norska a dalších producentů. Ve druhém čtvrtletí roku 2025 LNG tvořilo šestačtyřicet procent veškerých evropských plynových importů - rekordních 35 miliard kubických metrů. Z toho padesát osm procent pocházelo ze Spojených států. Pro detailní informace doporučuji tento materiál a případně se proklikat dál.

Tady se skrývá první zásadní problém. LNG není trubkový plyn – je to komodita obchodovaná na globálních trzích. Evropa je v tomto systému price taker. To znamená, že nemá výraznější vliv na to, za kolik nakupuje. Pokud asijské ekonomiky – Čína, Japonsko, Jižní Korea – nabídnou víc, tanker prostě změní kurz.

Referenční cenou pro evropský plyn je holandský TTF (Title Transfer Facility), burza obchodující v Amsterdamu. Tato cena reaguje na globální události s okamžitou citlivostí: politické napětí na Blízkém východě, hurikán v Mexickém zálivu, výpadek norské těžby – cokoliv se projeví v ceně, a to rychle a bolestivě.

Porovnejme to s jadernou energií. Cena provozu jaderné elektrárny závisí především na investičních nákladech (tedy na stavbě), na provozních výdajích a na ceně uranového paliva. Uran je sice také dovážený materiál, ale je ho potřeba nesrovnatelně méně, lze ho skladovat na roky dopředu, je snáze diverzifikovatelný a není obchodován na stejně volatilních komoditních trzích jako plyn. Jedna jaderná elektrárna vyrobí za rok elektřinu z paliva, které by se vešlo do jednoho kamionu (tohle přirovnání jsem si vymyslel!!). Jedna plynová elektrárna srovnatelného výkonu spotřebuje za rok miliony kubíků plynu.

Írán, Hormuz a cena chyby

Od konce února 2026 se energetická situace v Evropě prudce zhoršila. Válka mezi Izraelem a Íránem, která vypukla 28. února, zasáhla přesně tam, kde je evropská energetika nejzranitelnější.

Hormuzský průliv je úzká vodní cesta mezi Íránem a Arabským poloostrovem. Za normálních okolností jím proteče přibližně dvacet procent světového exportu ropy a LNG. Jakmile se průliv de facto uzavřel v důsledku vojenských operací, Evropa ztratila přístup k čtvrtině světového LNG. Přes noc.

Situaci dále zkomplikovaly přímé útoky na energetickou infrastrukturu. Druhého března dopadla íránská raketa na katarský terminál Ras Laffan - největší exportní terminál LNG na světě. Katar, který produkuje dvě třetiny světového LNG, deklaroval stav vyšší moci. Generální ředitel společnosti QatarEnergy oznámil výpadek 12,8 milionu tun LNG ročně - zhruba tři procenta celkové světové zásoby - a to na dobu několika let.

Reakce trhů byla okamžitá a brutální. 2. března 2026 ceny holandského TTF vyskočily o více než padesát procent - největší jednodenní skok od krizového roku 2022. Ceny ropy a pohonných hmot vyrazily prudce vzhůru. Analytici začali mluvit o největší energetické krizi od arabského ropného embarga z roku 1973.

Evropa přitom vstoupila do tohoto šoku ve špatném stavu. Zásobníky zemního plynu jsou nyní na úrovni pod třiceti procenty kapacity – pětileté minimum. Příprava na zimní sezónu bude extrémně obtížná. A v závodě o zbývající LNG dodávky Evropa soutěží s bohatými asijskými ekonomikami, které mohou nabídnout stejně nebo více.

Tři hypotetické scénáře, kam až to může zajít

Nyní si dovolím spekulaci a načrtnu tři hypotetické scénáře. Nejsem ekonom a tak to berte pouze jako názor, nikoliv analýzu.

Optimistický scénář předpokládá rychlou stabilizaci konfliktu, obnovení dodávek z Kataru a dostatečný export ze Spojených států. V takovém případě by se mohli ceny plynu stabilizovaly kolem 30 až 40 eur za megawatthodinu. To bude sice více, než jsme byli zvyklí, ale asi to nějak zvládneme.

Střední scénář vychází z předpokladu, že napětí v Perském zálivu přetrvá a Katar bude výpadkem trpět delší dobu. Konkurence mezi Evropou a Asií o zbývající LNG by udržela ceny v pásmu 50 až 70 eur za megawatthodinu – přibližně tam, kde jsou dnes. Průmysl by čelil výrazně zvýšeným nákladům, část výroby by přesunula do levnějších regionů.

Pesimistický scénář – úplná blokáda Hormuzského průlivu, trvalé omezení katarské produkce, výpadky dodávek z dalších zdrojů - by ceny mohl vyšroubovat na 100 až 150 eur za megawatthodinu. To jsou úrovně srovnatelné s nejhoršími momenty roku 2022. Výsledkem by byly výpadky průmyslové výroby, odpojování spotřebitelů, krizová vládní opatření a silný inflační tlak.

Tyto čísla nejsou úplné spekulace, jak jsem naznačoval – jsou to extrapolace z reálného vývoje trhu. A všechny tři scénáře mají jedno společné: jsou možné pouze proto, že Evropa kdysi vsadila na plyn, jen tentokrát neutáhnul kohoutek Rus, ale ajatolláhové..

Strukturální slepota Bruselu

Vrátíme-li se k rozhodnutí z přelomu let 2021 a 2022, je v retrospektivě těžké pochopit, proč evropské instituce neviděly to, co bylo tak evidentní.

EU taxonomie byla prezentována jako nástroj pro usměrnění kapitálu ke skutečně udržitelným investicím. Jenže v momentě, kdy Brusel přidal plyn do přechodových aktivit, tento nástroj začal plnit opačnou funkci: legitimizoval a podpořil rozšiřování infrastruktury závislé na fosilním palivu. Jen to nebylo uhlí, které alespoň máme v Evropě a zásoby by vydržely dalších 250 let.

Čtěte také:

Emisní limit 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu je technicky dosažitelný – ale ignoruje únik metanu při těžbě a přepravě plynu, který je silnějším skleníkovým plynem než CO₂. Reálná uhlíková stopa zemního plynu je výrazně vyšší, než naznačují emise při spalování. Brusel tento problém vědomě a dlouhodobě ignoruje.

Environmentální kritici tak mají právo namítat, že EU uměle nafukuje investiční prostředí pro fosilní infrastrukturu. Aktiva postavená dnes na plyn budou muset být za patnáct dvacet let buď přestavěna na vodík – což je technicky a ekonomicky blbost – nebo odepsána jako nevyužitelná. Riziko majetku bez ekonomické budoucnosti, je podle mě reálné.

Jenže chyba byla nejen ekonomická, ale strategická. EU se vzdala příležitosti posílit domácí, nezávislé zdroje energie – vedle OZE taky jadernou energetiku – ve prospěch závislosti na dovozu, který opět diktují geopolitické šoky.

Argument, který Brusel odmítal slyšet – jádro

Jaderná elektrárna je na pohled neohrabaný argument v době, kdy se mluví o solárních panelech a větrných turbínách. Má ale vlastnosti, které žádný jiný zdroj energie v dostupné míře nenabízí.¨

Jaderné elektrárny dodávají stabilní základní výkon nepřetržitě – bez ohledu na počasí, roční dobu nebo politické napětí na druhém konci světa. Jejich roční výroba je vysoce předvídatelná. Nepotřebují záložní kapacity v takové míře jako intermitentní obnovitelné zdroje. A co je klíčové: nejsou závislé na masivním dovozu komodit obchodovaných na světových trzích.

Uranové palivo se samozřejmě také dováží – ale v úplně jiných řádech. Jedna tuna uranového paliva nahradí desítky tisíc tun plynu. Lze ho skladovat na roky dopředu v relativně malém prostoru. Dodavatelé jsou geograficky diverzifikovatelní - Kazachstán, Kanada, Austrálie, Niger. A pokud by se Evropa rozhodla investovat do uzavřeného palivového cyklu a přepracování vyhořelého paliva, závislost na dovozu by se dále výrazně snížila.

Cenová stabilita jaderné energie je její ekonomická silná stránka. Zatímco cena plynu může kolísat mezi 20 a 150 eur za megawatthodinu v průběhu dvou let, cena elektřiny z jaderné elektrárny je po výstavbě de facto fixní – závisí především na provozních nákladech a splátkách investičního úvěru, nikoliv na komoditních trzích.

Kritici jádra poukazují (legitimně!) na vysoké investiční náklady a dlouhou dobu výstavby. To jsou reálné argumenty - nová velká jaderná elektrárna stojí tisíce eur na kilowatt instalovaného výkonu a její výstavba trvá deset až patnáct let. Jenže plynová elektrárna, která se postaví za tři roky, pak třicet let závisí na ceně plynu na burze. Ekonomická rovnováha při pohledu na celý životní cyklus není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá.

Čtěte také:

Malé modulární reaktory – SMR - navíc slibují výrazně nižší investiční náklady, kratší dobu výstavby a větší flexibilitu umístění. Několik evropských zemí, včetně Polska, Rumunska a České republiky (díky bohu za to!), je aktivně rozvíjí. Brusel by mohl tento vývoj zásadně urychlit - kdyby měl vůli.

Konkurenceschopnost Evropy je v ohrožení

Vysoké ceny energie nejsou jen problémem domácností platících více za vytápění a elektřinu. Jsou přímým útokem na konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Energeticky náročná odvětví - chemický průmysl, hutnictví, výroba skla, keramiky, papíru - platí v Evropě za energii výrazně více než jejich konkurenti v USA nebo v Číně. Tento rozdíl existoval vždy, ale po roce 2022 se dramaticky prohloubil a nyní s novou vlnou zdražování opět narůstá.

Výsledek je předvídatelný: firmy přesunují výrobu tam, kde je energie levnější. Investice do nových kapacit nesměřují do Evropy, ale do Spojených států - kde průmyslový tarif je v průměru o třetinu nižší - nebo do Asie. Tento transfer není dočasný; jakmile závod nebo továrna změní místo, je přesun výroby zpět extrémně nákladný a zdlouhavý.

Jaderná energie by tento problém řešila odlišně. Stabilní, předvídatelná cena elektřiny z jaderných zdrojů by průmyslu umožnila plánovat na desetiletí dopředu. Bez strachu z plynu za 150 eur za megawatthodinu. Bez vyjednávání o záchranných balíčcích v Bruselu. Prostě stabilní základna.

Energetická bezpečnost je v politickém diskurzu fráze, která se opakuje tak často, že skoro ztratila smysl. Ale za ní stojí velmi konkrétní otázka: Kdo má moc rozhodovat o tom, zda Evropané mají, nebo nemají teplo a světlo? Před rokem 2022 to bylo Rusko. Dneska Írán. Kdo to bude zítra? Čína, která nám přestane dodávat solární panely?

Účet přichází

Válka o taxonomii, která se odehrávala v bruselských kulisách, měla vítěze. Byl jím Berlín - se svou potřebou plynové záchranné sítě po dobrovolném odstavení jaderných elektráren. A poražené. Těmi jsou dneska evropské domácnosti platící stále vyšší účty za energie, průmyslové firmy ztrácející konkurenceschopnost, a státy, které by bývaly rády udržely nebo rozšířily jadernou energetiku, ale narazily na bruselský konsenzus formovaný německými prioritami.

Energetická krize roku 2026 není přírodní katastrofa. Je to výsledek rozhodnutí. Rozhodnutí přijímaných ve jménu kompromisu, pragmatismu a idealismu. Rozhodnutí, která se ukazují jako špatná. Ukázal to rok 2022, kdy Rusko přivřelo kohout. Ukazuje to rok 2026, kdy íránská raketa zasáhla katarský terminál. Ukáže to znovu, až přijde příští geopolitický šok - a přijde.

Jaderná energie není řešení pro všechno. Je technologicky náročná, investičně nákladná a vyžaduje dekády trpělivosti. Ale je to jediný dostupný zdroj, který nabízí Evropě to, co skutečně potřebuje: stabilní, předvídatelnou, domácí elektřinu, jejíž cena není diktována šejky, generály ani burzovními spekulanty.

Rozhodli jsem se jinak. Teď platíme účet.

Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.

Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.

Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Každý evropský politik, každý diplomat, každý, komu záleží na nezávislosti Ukrajiny, ji sleduje se sevřeným žaludkem. Tohle byl spojenec ponižovaný před kamerami. Nikdo nevěděl, co bude dál.

Březen 2026. Íránské drony létají nad Kuvajtem, Bahrénem, Katarem. Saúdská Arábie, Emiráty a Katar volají do Kyjeva. Pentagon nasazuje dron zkopírovaný z íránského Shahedu. Posádka NATO fregaty píše do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Přičemž je dávno potopená.

Rok poté. Stejní aktéři. Úplně jiná situace.

Trump se nemýlil v tom, že Zelenskyj neměl karty, kterým on rozumí. Mýlil se v tom, jaké karty měl u Zelenského hledat. Viděl závislost na americké pomoci – a ta skutečně existovala. Finanční podpora, zbraně, diplomatické krytí, pomoc s energetikou po ruských útocích na infrastrukturu – to všechno je reálné a bez toho by Ukrajina válku nevedla. Jenže obraz se mezitím změnil: evropská podpora výrazně roste a Kyjev už zdaleka není tak závislý čistě na Washingtonu, jak byl na začátku. Trump ale nepátral po tom, co Ukrajina umí. Ptal se jen, co má. A to jsou dvě různé věci.

Jak se ta záměna stala? Proč ji drtivá většina komentátorů přehlédla? A co to znamená pro to, jak Západ k Ukrajině přistupuje dál?

Obraz, který nikdo neopravil

Únor 2022. Kyjev měl padnout za 72 hodin. Západ sbíral peníze, organizoval příjem uprchlíků, zapaloval svíčky. Byla to upřímná solidarita – a zároveň v ní bylo tiché přesvědčení, které nikdo nevyslovil nahlas: Ukrajina je obdivuhodná, ale dlouhodobě nemá šanci. Pomáháme jí, protože je to správné, ne proto, že bychom ji potřebovali.

Kyjev nepadl. Ale tenhle obraz vydržel. Čtyři roky poté média, politici i veřejnost o Ukrajině mluví pořád stejně: jako o zemi, která prosí o pomoc, bojuje za přežití, a my, velkorysí zodpovědní Evropané, jí tu pomoc dáváme. Je to příběh o morálním závazku, který čtyři roky zůstává takřka nezměněn. Data narativ rozporují – ale tento vytvořený obraz sami o sobě nezlomí. Musí se změnit otázka – z „co Zelenskyj má“ na „co Zelenskyj umí“.

Čtyři roky pod palbou

V roce 2022 byl obranný průmysl Ukrajiny odhadován na přibližně miliardu dolarů ročně. Do roku 2025 to bylo 35 miliard. V roce 2026 se čeká přes 50 miliard. Stovky nových výrobců dronů, systémů elektronického boje, raketové techniky, pozemních robotů. Jen přes inovační cluster Brave1 prošlo přes 2300 firem a pět tisíc technologických řešení. Tenhle průmysl nevznikl z grantů ani z pětileté strategie. Vznikl proto, že lidé umírali a někdo musel vymyslet, jak to zastavit.

Čtěte také:

Ve vzduchu čelila Ukrajina nejabsurdnější ekonomické rovnici války. Íránský Shahed-136 stojí 20 tisíc až 50 tisíc dolarů, americký Patriot interceptor čtyři miliony za kus. Každý takový záchyt je ekonomická absurdita – draze ničíte levnou věc. Rusové na Ukrajinu od roku 2022 poslali přes 60 tisíc Shahedů právě proto, že věděli, že Západ na tento typ útoku dobrou odpověď nemá. Ukrajinci ji vynalezli – interceptorové drony za tisíc až dva tisíce dolarů, sítě akustických senzorů, mobilní týmy koordinované digitálním bojovým systémem Delta. Dnes sestřelují přes 90 procent přicházejících Shahedů za zlomek nákladů.

Na moři vstoupila Ukrajina do války prakticky bez námořnictva. Poslední fregata byla potopena vlastní posádkou v prvních hodinách invaze, aby nepadla do ruských rukou. Za tři roky bez hladinových válečných lodí vyhnaly Kyjevem vyvinuté námořní drony třetinu ruské Černomořské flotily z Krymu do Novorossijsku, 700 kilometrů pryč. Ke konci roku 2024 námořní dron poprvé v historii sestřelil vrtulník z hladiny – ruský Mi-8 raketou odpálenou z dronu Magura V5. V květnu 2025 dron zničil bojový letoun Su-30, poprvé v historii námořní bezpilotní zbraň sestřelila stíhačku. V prosinci 2025 podmořský dron poprvé v historii potopil ponorku přímo v přístavu. Pokaždé levnou věcí proti drahé. Pokaždé bez jediného vlastního velkého hladinového plavidla.

Na zemi dodala Ukrajina v roce 2025 frontovým jednotkám 15 000 pozemních bojových robotů. Na rok 2026 jedna výrobní firma hlásí objednávky na 40 000 kusů. Loni na podzim robot s kulometem sám držel bojové postavení 45 dní bez jediného vojáka na místě. Analytici z West Pointu to potvrzují: pozemní roboty dělají dnes na frontě to, co ještě před pěti lety vyžadovalo lidskou přítomnost.

Tohle všechno nevzniklo v laboratořích, ale pod palbou. Nová zbraň se otestovala na frontě týden poté, co vyjel prototyp ze dveří dílny. Pokud nefungovala, vyhodila se. Pokud fungovala, začala se okamžitě vyrábět ve velkém. Inovační cyklus, který firmy v míru počítají na roky, se zkrátil na týdny. Ukrajina předvedla nejrychlejší válečný výzkum a vývoj od druhé světové války – a probíhá v zemi, o které si Západ myslel, že nevydrží prvních 72 hodin války.

Dvě cvičení ukázala, co to v praxi znamená – a obě skončila trapasem na straně NATO.

Estonsko, květen 2025. Cvičení Hedgehog, přes 16 000 vojáků ze 12 zemí. Bojová skupina několika tisíc vojáků – britská brigáda, estonská divize – zahajuje postup. Protistranu tvoří přibližně deset Ukrajinců se drony a systémem Delta. Za půl dne simulovaně zničili 17 obrněných vozidel a vyřadili dva batalióny. NATO jednotky nedokázaly po celou dobu cvičení najít polohu ukrajinských operátorů. Táhly kolonami bez maskování, parkovaly techniku bez skrytí. Estonský koordinátor výsledky označil za „hrozivé pro síly NATO“. Velitel NATO sil po cvičení pronesl větu, která od té doby koluje po vojenských kruzích: „We are f––.“

Čtěte také:

Portugalsko, září 2025. Námořní cvičení REPMUS/Dynamic Messenger, 24 spojeneckých zemí. Pět scénářů, pět vítězství ukrajinského týmu. V jednom scénáři ukrajinskými drony Magura V7 opakovaně zasáhl NATO fregatu do té míry, že by v reálném boji klesla ke dnu. Posádka přitom ničeho nevšimla. Pět minut po potopení napsala do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Komentář ukrajinského důstojníka byl lakonický: „Problém nebyl, že nás nedokázali zastavit. Problém byl, že naše zbraně vůbec neviděli.“

Wall Street Journal o Estonsku, Frankfurter Allgemeine Zeitung o fregátě. Články proběhly, byly zaznamenány. Ale jedna zpráva o cvičení nestačí na to, aby změnila čtyři roky zafixovaného obrazu.

„We know more about drones than anybody“

13. března 2026. Trump v rozhovoru pro Fox News odmítl ukrajinskou nabídku spolupráce na protidronové obraně jednou větou: „Ne, jejich pomoc nepotřebujeme. O dronech víme víc než kdokoliv jiný. Máme nejlepší drony na světě.“

Většina médií to přečetla jako aroganci. Jako další důkaz, že Trump Ukrajinu podceňuje. Narativ potvrzen, příběh uzavřen. Jenže situace je složitější – a zajímavější.

To, čemu se říká výroba dronů na Ukrajině, je v naprosté převaze sestavování ze zahraničních, převážně čínských součástek. Motory, baterie, řídící elektronika, kamery – Čína dodává 60 až 97 procent komponentů. To není volba z pohodlnosti. Je to logická nutnost v podmínkách války: čínský dodavatelský řetězec pro drony je nejdostupnější, nejlevnější a nejrychlejší na světě. Používá ho úplně každý – Rusko stejně tak, 80 procent elektroniky v ruských dronech pochází z Číny. Pokud potřebujete inovovat v týdenním cyklu a nasazovat nové systémy příští týden na frontě, nemůžete čekat roky na vybudování vlastní výroby čipů.

Trumpovo odmítnutí průmyslové spolupráce s Kyjevem proto mělo svou vlastní logiku. USA se z čínské závislosti snaží vymanit – budují vlastní kompletní výrobní cyklus bez čínských dílů. Do tohoto záměru spolupráce, která by závislost prohlubovala, jednoduše nezapadá.

Jenže Trump odmítl dvě různé věci najednou. Odmítnutí průmyslové spolupráce lze obhájit. Mnohem těžší obhájit je odmítnutí bojového know-how – znalostí, které s čínskými díly nesouvisí vůbec. Odmítnutí lidí. Odmítnutí specialistů, kteří 60 tisíc Shahedů sestřelili ne na papíře, ale každou noc v reálném boji – a kteří vědí, co americká obsluha Patriotů teprve bolestivě zjišťuje.

Britský novinář mluvil v zálivu s ukrajinskými instruktory. Americká obsluha Patriotů vypálila na jeden přicházející Shahed klidně osm interceptorů. Každý PAC-3 MSE stojí přibližně 4 miliony dolarů. Cíl, Shahed, stojí 20 000 až 70 000 dolarů. Poměr osm ku jedné v raketách na levný dron. Analytička z Carnegie Endowment Dara Massicot to shrnula bez obalů: navzdory čtyřem rokům ruského použití Shahedů a ukrajinského vývoje levné obrany se tato řešení nezdají být replikována americkými silami v regionu.

USA se naučily Shahed kopírovat. LUCAS – jednorazový útočný dron za 35 000 dolarů vyvinutý arizonskou firmou SpektreWorks – vstoupil do boje v prvních hodinách Operace Epic Fury 28. února 2026, sedm měsíců od veřejného odhalení. Pro Pentagon bezprecedentní rychlost. Ukrajina stejnou lekci nasbírala za čtyři roky nepřetržité palby. Pro ni je sedm měsíců luxus, ne rychlost. Jak levně Shahed sestřelovat, se USA teprve učí. A k tomu potřebují Kyjev.

Saúdská Arábie kontaktovala Kyjev přímo. Katar přímo. Emiráty přímo. Washington podobnou pomoc nezprostředkoval – ačkoliv to byly právě Spojené státy, kdo o pomoc požádal jako první: Zelenskyj ve svém projevu před britským parlamentem 17. března 2026 potvrdil, že 201 ukrajinských specialistů je nasazeno v zálivu a část zamířila do Jordánska chránit americké základny – na žádost partnerů, včetně Washingtonu. Čtyři dny předtím Trump řekl, že Zelenskyj je „posledním člověkem, od kterého potřebujeme pomoc.“ USA utratily v zálivu na vojenský hardware přes 23,5 miliardy dolarů – Patriots, THAAD, AWACS. Tohle vybavení státy Perského zálivu mají. Co nemají, je přes 44 000 sestřelených Shahedů – čtyři roky operačních dat, která žádný výcvikový manuál nenahradí. A znalost, jaký systém použít, v jaké situaci, za jakých podmínek a jak nevyčerpat zásoby munice dřív, než konflikt skončí. Tu má Kyjev.

Čtěte také:

Trump odmítnutí spolupráce s Kyjevem vyslovil nahlas svým typicky neomaleným způsobem. Ale myšlenka, že my učíme Ukrajinu – ne ona nás – není Trumpova specialita. Je to základní předpoklad, se kterým Západ do tohoto vztahu vstoupil. A který se dodnes jen pomalu rozpadá.

Státy Perského zálivu tento předpoklad neměly. Nepřišly s podmínkami. Přišly s žádostí: pošlete nám lidi, kteří to umí.

Špatná otázka

Čtyři roky se debatovalo o tom, zda Ukrajina splní podmínky pro vstup do NATO a EU – o korupci, demokratických standardech, reformách. Legitimní otázky. Ale jsou to otázky o tom, čím se Ukrajina musí prokázat. Málokdo se zeptal na druhou stranu: co ztratí Aliance, pokud Ukrajina nebude členem?

Žádná země NATO nemá čtyřleté zkušenosti s obranou proti masivním dronovým útokům v reálném boji, žádná nevyrábí interceptory v milionovém měřítku a vyvíjí nové systémy v týdenním cyklu, žádná nemá armádu, která pozemní roboty testuje a nasazuje v reálném boji každý den. NATO tuto zkušenost nemá a nedostane ji ze cvičení ani ze studie postavených na zastaralých operačních a tréninkových postupech. Západ věděl, co Ukrajina umí. Nezkopíroval to. Teď to řeší za pochodu pod palbou.

K tomu přichází obrácená logika výcviku. Západ čtyři roky posílal vojáky cvičit do Polska, Británie, Německa. Vojáci, kteří se vrátili, museli být přecvičeni – to, co se naučili venku, neodpovídalo realitě fronty. Plukovník Meževíkin, zástupce náčelníka Hlavního ředitelství doktríny a výcviku Ukrajiny: „Jsou odtrženi od naší reality.“ Británie jako první sama navrhla přesunout instrukci na ukrajinskou půdu. Logika se obrátila.

Čtěte také:

Část toho Ukrajina sdílí – prozatím neformálně, přes cvičení, vysílání specialistů, prodej interceptorů. Ale ad hoc to fungovat nemůže donekonečna. Je to spolupráce závislá na momentální politické náladě, ne na smlouvě.

Záleží na tom, s jakým obrazem k Ukrajině přistupujeme. Morální závazek vede k jedné debatě: jak velkou oběť jsme ochotni přinést a kdy jsme udělali dost. Vojenský partner s unikátními schopnostmi, které my nemáme, vede k debatě jiné: jak toto partnerství formalizovat a co za něj nabídnout. Ta druhá se zatím jen šušká na chodbách některých generálních štábů zemí NATO.

Proč to nikdo nahlas neřekne

Přiznejme si jednu nepříjemnou věc: změnit způsob, jakým o Ukrajině mluvíme, je politicky nákladné.

Přiznání, že Ukrajina je v určitých oblastech vojensky silnější, inovativnější a zkušenější, než jsme čekali, zároveň znamená přiznání, že jsme ji čtyři roky nepodporovali tak, jak bychom měli. Zbraně přicházely pozdě. Interceptorů bylo málo. Výcvik přicházel v kapkách a část z něj byla k ničemu. A pokud teď řekneme, že ji potřebujeme, implicitně říkáme, že jsme s ní zacházeli špatně – jako s příjemcem naší laskavosti, ne jako s partnerem, jehož schopnosti v určitých dimenzích přesahují naše vlastní.

Politici toto uznání neradi dávají. Novináři neradi opouštějí zastaralé obrazy. Veřejnost nemá čas sledovat výsledky námořních cvičení u Portugalska ani nákladový poměr PAC-3 raket a ukrajinských interceptorů. Takhle obraz přežívá. Ukrajina je statečná, ale potřebuje naši pomoc. My pomáháme, protože jsme dobří.

Mezitím ukrajinští specialisté učí americké vojáky v Jordánsku bránit se před drony, které vynalezl Írán, vyrobilo Rusko a Ukrajina je sestřeluje za desetinu ceny, za kterou by to zvládl Washington. Posádka NATO fregaty u Portugalska se ptá do chatu, jestli na ni Ukrajinci zaútočí – přičemž ji dávno potopili. Deset ukrajinských vojáků vyřadí dva NATO batalióny za půl dne. A Trump říká: o dronech víme víc než kdokoli jiný. Všichni mají část pravdy. Nikdo nemá celou.

USA se učí. LUCAS to dokazuje – pomalu, systematicky, na vlastní pěst a bez čínských součástek. NATO se učí. Hedgehog a REPMUS to dokazují, byť bolestivě. Západ není hloupý. Jen se učí jinak než země, která nemá na výběr.

Jenže na tempu učení záleží. Každý měsíc, kdy Západ neformalizuje partnerství s Kyjevem, je měsíc, kdy se zkušenost nehromadí tam, kde by hromadit měla – v aliančních strukturách, v evropském obranném průmyslu, v doktríně, která bude platit za deset let.

Válka na Ukrajině neskončila. Ale i kdyby skončila zítra, zkušenosti, průmysl a bojová data, která Ukrajina za čtyři roky vybudovala, nezmizí s příměřím. Budou tam. Otázka je, zda budou uvnitř Aliance, nebo vně. Možná je čas přestat se ptát, zda Ukrajina splní naše podmínky. A začít se ptát, jestli my splníme podmínky, které klade partnerství s ní.

Trump se v Oválné pracovně ptal na špatnou otázku. Ptal se, co Zelenskyj má. Správná otázka byla, co Zelenskyj umí. Za rok to pochopily státy Perského zálivu dříve než Washington. Za rok to pochopilo NATO u Estonska a Portugalska, byť bolestivě. A za rok se ukázalo, že karty, o kterých Trump mluvil, vůbec nebyly ty správné karty.

Zelenskyj v té místnosti řekl jednu větu, které tehdy nikdo nevěnoval pozornost. „Máte hezký oceán a teď to necítíte. Ale pocítíte to v budoucnu. Díky bohu, že nyní nejste ve válce.“ V přeneseném slova smyslu nemluvil jen o bezpečnosti Spojených států, ale i o bezpečnosti Evropy. Mluvil o tom, co přijde.

Přišlo to rychleji, než čekal.

Doporučené knihy k textu:

The Kill Chain (Christian Brose) — Brose napsal tuto knihu v roce 2020 jako varování: americká armáda buduje méně a méně drahých systémů a prohraje, protože soupeři staví tisíce levných. Tehdy to znělo jako kontroverzní teze. Dnes stačí podívat se na Černé moře — Magura V5 vyhání ruskou flotilu, ukrajinské interceptory za tisíc dolarů sestřelují to, na co Západ vynakládá miliony. Brose nepsal o Ukrajině. Ale psal přesně o tom, co se tam děje. K dispozici na Shelfie v angličtině.

Technologická republika (Karp & Zamiska) — Karp, šéf Palantiru, jehož analytický software používají ukrajinští velitelé, píše o tom, proč Silicon Valley přestalo řešit skutečné problémy. Nejbystřejší inženýři navrhují algoritmy pro reklamu místo obrany. Přečtěte si to a pak si vzpomeňte, že Delta — systém, který stojí za ukrajinskými vojenskými úspěchy — nevznikl v americkém výzkumném centru, ale v dobrovolnické NGO Aerorozvidka. To je přesně ten rozdíl, o kterém Karp píše. K dispozici na Shelfie v češtině.

Putinovy války (Mark Galeotti) — Proč musela Ukrajina inovovat tak radikálně a rychle? Protože čelila armádě, která se dvacet let reformovala na papíře a selhávala v praxi — v Čečensku, Gruzii, Sýrii. Galeotti to popisuje bez iluzí, s přístupy k pramenům, které nikdo jiný nemá. K dispozici na Shelfie v češtině.

Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.

Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.

Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.